Když má duše tenkou kůži
Filip OutrataHumánní přístup k duševně nemocným, který bere v úvahu i spirituální stránku člověka, je stále něčím nesamozřejmým. O vztahu spirituality a duševního zdraví byla řeč na zajímavé debatě pořádané Klubem Mosty.
Svépomocný klub Mosty sdružuje, jak se uvádí na jeho stránkách, lidi „s nálepkou duševního onemocnění“. Tento klub, který funguje čtyři dny v týdnu v odpoledních hodinách formou klubovny otevřené pro setkávání a k tomu pořádá veřejné besedy, je jednou z aktivit neziskové organizace Fokus, která se od roku 1990 různými způsoby snaží pomáhat lidem s duševním onemocněním. Organizuje vzdělávání, podnikání v sociálních firmách nabízejících lidem s duševním onemocněním práci, poskytování sociálních a zdravotních služeb, podílí se na strategii reformy psychiatrické péče.
Zatím poslední z veřejných besed Klubu Mosty se konala ve středu 22. listopadu v evangelickém kostele U Jákobova žebříku v pražských Kobylisích. Tématem byla Spiritualita a duševní zdraví. Cyklus besed postupně mapuje různé souvislosti duševního zdraví, předchozí, zářijová beseda byla věnována jídlu a jeho vztahu k psychice. Čtyřmi hosty k tématu spirituality byli socioložka, psycholožka a terapeutka Andrea Scheansová, teolog (a jeden z lidí s „nálepkou duševního onemocnění“) Miroslav Zvelebil, teolog a farář kostela U Jákobova žebříku Ondřej Kolář a autor těchto řádků.
Temná noc duše a světlá strana duševní nemoci
Besedu uvedl ucelený výklad Andrey Scheansové o psychospirituální krizi podle amerického jungiánského psychiatra Johna Weir Perryho (1914—1998). Perry prosazoval lidštější, vstřícnější přístup k duševně nemocným, ve svém experimentálním zařízení Diabasis v kalifornském Berkeley jim nabídl přijímající prostředí blízké domovu a prostor pro kreativitu místo dosud běžně používaných elektrošoků, zamčených dveří a silných dávek léků.
Ve svých knihách jako The Far Side of Madness (Odvrácená, neznámá, míněno světlá strana duševní nemoci) z roku 1974 vycházející ze zkušenosti centra Diabasis Perry v návaznosti na Junga přinesl novátorský pohled na schizofrenii a duševní onemocnění obecně jako na ozdravnou, sebeuspořádávající zkušenost, jakousi vnitřní reorganizaci. Tedy ne pouze nemoc s chemickými příčinami, ale životní krize, kdy se ke slovu hlásí skutečná postava, skutečná osobnost člověka. Termín psychospirituální krize vyjadřuje právě tento dosud opomíjený rozměr duševního onemocnění.
Psychotická ataka aktivuje v člověku nevědomé vrstvy a síly, zintenzivňuje jeho vnímání. Uvolňuje v člověku tvůrčí síly, skryté vnitřní emoční bohatství, stejně jako obrazotvornost. Jungovským slovníkem řečeno, z nejhlubších úrovní psýché se vynořují mýtické obsahy. To, co je běžně vnímáno jako „bludy“, může mít i podobu vizí se skrytým hlubším významem. Švýcarský psychiatr a psychoterapeut Luc Ciompi mluví o „velmi tenké psychologické kůži“. Tenká kůže je zranitelnější, ale také citlivější. Tak i lidé s duševním onemocněním jsou zároveň postiženi a obdarováni zvýšenou citlivostí, vnímavostí.
Právě proto je jejich prožívání tak blízké tomu, co popisují mystikové a vizionáři různých náboženství. Šest týdnů trvání psychotické epizody bývá přirovnáno k čtyřiceti dnům, době tradičně spojené s půstem, očištěním, nabytím prorockých schopností. Svatý Jan od Kříže, proslulý španělský karmelitánský mystik 16. století, nazval jeden ze svých spisů Temná noc. Tato temná a opuštěná noc, kdy je člověk zbaven veškeré útěchy, Bůh se zdá mlčící a zcela nepřítomný, je součástí cesty člověka k Bohu, má svůj smysl. Dalo by se říci, že je právě takovou vnitřní reorganizací, přebudováním osobnosti člověka, o které mluví jungiánská psychologie.
Mezi mystický prožitek temné noci a duševní onemocnění nicméně nelze jednoduše klást rovnítko. Jak řekl jeden z účastníků v diskusi, „mystik si jde zaplavat, člověk v psychospirituální krizi občas plave, občas se topí, schizofrenik se topí.“ Všichni lidí nejsou mystiky, v některých případech je pomoc medikace jednoduše nutná. Díky ní je možné pracovat s duševně nemocným člověkem i jinými způsoby. Dnešní terapeuti, i ti jungiánsky orientovaní, kteří se jinak na automatické nasazování psychofarmak dívají s podezřením, se zdá se kloní k tomuto postoji.
Humánní přístup v psychiatrii je běh na dlouhou trať
Ačkoli na rozdíl od mnoha jiných účastníků diskuse nemám „nálepku“ diagnostikovaného psychického onemocnění, prožil jsem před zhruba patnácti lety depresivní epizodu a musel se nakonec léčit s pomocí antidepresiv. Protože jsem si vedl detailní deník, mohu i po letech do jisté míry vstoupit do své tehdejší kůže. A znovu si uvědomit, co jsem věděl vždy: že to byla přesně ona „tenká psychologická kůže“, o které mluví Luc Ciompi. Černé dny a týdny deprese byly dobou intenzivního prožívání vztahů, hlubokých otázek po smyslu života, po Bohu.
Zažil jsem si ve velmi mírné formě to, o čem jiní účastníci besedy mluvili v drsnější podobě. Zatímco já jsem se setkal „pouze“ s nechápajícím a netrpělivým psychiatrem, jedné paní, umělkyni, se stalo to, že při své první psychotické epizodě přijela taxíkem do psychiatrické léčebny a bez velkých řečí ji dali „na neklid“, tedy na oddělení akutní péče pro pacienty nespolupracující nebo agresivní. Za projev agresivity bylo podle jiného svědectví považováno i náhodné rozlití vody ze sklenice.
Negativní zkušenosti popisované při besedě neměly být obžalobou dnešní praxe psychiatrických léčeben. Jak zdůraznila Andrea Scheansová, celkově se situace velmi zlepšila a lidský přístup k duševně nemocným už zdaleka není něčím výjimečným. Přesto to humánní psychoterapie neměla a ani dnes nemá lehké. Zařízení a komunity jako Diabasis, Soteria a další byly v 80. letech za Reaganovy vlády zavírány z úsporných důvodů. Úsilí o humánnější přístup k duševně nemocným, přístup beroucí v potaz i duchovní stránku, zůstává stále alternativním.
Skupina Za psychiatrii alternativnější a humánnější, fungující především na Facebooku, ale provozující i vlastní webové stránky, se spirituálním aspektům duševního onemocnění věnuje dlouhodobě. Přináší zajímavé rozhovory a texty k tématu, které je a nadále bude nesmírně důležité a potřebné.
Humanismus ve smyslu hlubokého, neredukovaného přístupu k člověku beroucího v potaz tělo, duši i ducha vždy byl něčím nesamozřejmým. V psychiatrii, medicíně obecně i v mnoha dalších oborech. Je to běh na dlouhou trať. Jak na besedě vícekrát zaznělo, není to nakonec technika či metoda, co léčí duševní bolesti, ale především vztah. Může to být vztah k Bohu jako střed sebeuspořádavající aktivity v člověku, ale především a nejčastěji vztah k druhému člověku, blízkost druhého člověka.
Základem humánního, vztahového přístupu je, že i v okamžicích krize, vnitřní temnoty a opuštěnosti člověk zůstává člověkem, nemění se v objekt, v onálepkovanou a diagnózou spoutanou věc. A možná je člověkem v jistém smyslu víc a plněji než v běžném, normálním životě, kdy je kůže lidské duše většinou pevná a nepropustná. Ale který člověk je natolik „normální“, aby neměl své černé okamžiky, své malé temné noci, své hlubiny, které ve chvílích, kdy je duše smutná k uzoufání, zvláštním způsobem promlouvají?
Často je populární kritizovat lékařskou diagnostiku jako "nálepkování". Ano, ve zdravotnictví se problémy člověka kategorizují a někdy se příliš dlouho zůstane u toho, že zdravotník vidí pacienta jen skrze jeho "škatulku". To samozřejmě není dobře. Ale na druhou stranu nám diagnózy přispívají k tomu, že dva odborníci, kteří se neznají, se spolu mohou poměrně efektivně domluvit a profituje z toho jednoznačně pacient - člověk. Třeba v případě lékaře v nemocnici, když pacientovi píše propouštěcí zprávu do ambulance. Kategorizace problému také trpícímu člověku pomůže k další pomoci, kterou potřebuje, - navazující zdravotnické péči, rehabilitaci, zaměstnání úměrné jeho handicapu a v neposlední řadě sociální pomoci ve formě důchodu či příspěvku.
Škatulkujeme však i mimo zdravotnictví. Když se rozhlédneme, můžeme si uvědomit, jak často je náš blízký člověk redukován na číslo uložené v našem mobilu nebo na přátelský profil na Facebooku.
Při práci s duševně nemocnými mě také často napadá určitá mýtičnost a symboličnost problému pacienta. Jistě lze na mnohé duševní nemoci nahlížet jako na psychospirituální krize. Ostatně mám několik kolegů, kteří jsou v jungiánské psychoterapii odborně kvalifikovaní. Velká skupina pacientů se schizofrenií však mají následkem tohoto onemocnění nevratné nebo téměř nevratné postižení rozumových a exekutivních schopností, že včasná léčba medikamenty je nezbytná. (Což autor v textu mimo jiné konstatuje). Dá se říci, že v psychiatrických nemocnicích (dříve léčebnách) je to klientela naprosto převažující. Nedochází u nich k vnitřní reorganizaci, ale k postupné dezorganizaci jejich osobnosti a života. Čím dříve se tato nemoc léčí, tím je prognóza nadějnější. Někdy nemoc symbolicky ukazuje na nesnesitelný rodinný kontext a my jen poněkud beznadějně sledujeme, jak u pacienta závislého na pomoc jeho rodiny tento konflikt bývá neřešitelný.
J. W. Perry se také dívá na psychiatrii z pohledu legitimní kritiky 60. let. Od té doby však uplynulo půlstoletí, ve kterém psychiatrie podstatně pokročila. Od 80. let jsou také na trhu atypická antipsychotika, která umožnila propustit obrovské množství psychiatrických pacientů z bran psychiatrických ústavů a již dvě generace pacientů, kteří onemocněli psychózou, se do ústavů díky nim vůbec nedostanou, neví, co to psychiatrická ústavní léčba je a jsou ve výhradní péči ambulantních a komunitních psychiatrů.
Samozřejmě setkávám se pravidelně s věcmi, které by se při práci s duševně nemocnými mohly zlepšit. A hodně se to týká přístupu pracovníka, jeho vedení, řízení, motivace, vzdělání a finančního ohodnocení (i ve smyslu počtu pacientů na jednoho zdravotníka). Kdo může za to, že ambulantní psychiatr má na svého pacienta třeba jen 10 minut času? Ale podobné problémy v komunikaci s potřebnými vídáme i v nepsychiatrických nemocničních oborech, ve školách, v sociálních ústavech, na úřadech, v bezpečnostních složkách.
S fenoménem "tenké psychologické kůže" se u lidí trpících psychózou setkávám pravidelně a přijde mi to velmi výstižné. Jejich citlivost je opravdu výrazná a lidským vztahem lze tuto důvěru získat, ale i lehce ztratit. O formě citlivého kontaktu s duševně nemocným by měl být každý psychiatrický zdravotník velmi dobře vzdělán a vycvičen, v realitě tomu tak často není. Přece jen se ovšem tato citlivost liší od citlivosti člověka v depresi, který ji ve vztazích také prožívá. Ale na rozdíl od člověka třeba se schizofrenií není zpochybněno jeho zakotvení ve světě, jeho vnímání a prožívání světa a myšlení o něm není tak nesamozřejmé a vážně ohroženo.
Spirituální rozměr v klasické psychiatrické péči samozřejmě ještě stále hodně chybí. Ideální by byla rovnováha a spolupráce těchto léčebných složek - jak biologické, tak psychické i spirituální.
"Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské."
Skutečnost je taková, že ECT je doslova božím požehnáním pro vážně nemocné pacienty, u kterých se stav ani po různých výměnách léků nelepší a nemoc neustupuje. V mnohých případech hrozí i úmrtí, na běžném pořadu dne je utrpení celé rodiny a blízkých pacienta, nejen jeho samotného.
Tato léčba probíhá v totální anestézii za přítomnosti anesteziologa. Je neuvěřitelné, jak je účinná třeba u katatonních, ale i jiných typů schizofrenie nebo u velmi těžkých depresí. Je to metoda třetí, čtvrté a vyšší volby. Může pomoci překvapivě i v těhotenství pacientek tak, aby nedošlo k poškození plodu. Při ECT totiž k poškození nedochází, zatímco psychofarmaka plod poškodit mohou.
Za svou praxi jsem viděl příliš mnoho rozkvetlých, rozzářených a zklidněných pacientů po této kůře, abych byl přesvědčen, že představa Jacka Nicholsona s roubíkem na konci 60. let je skutečně dnešní realitě ECT velmi zkreslená. (I když film je to výborný).
http://www.diabasis.cz/uploads/media/Mystika_a_schizofrenie_J_Benda.pdf
Například toto bude zřejmě důležité: "zatímco mystik bedlivě zkoumá „pravost“ svých zážitků a od mnohých z nich se
odvrací, aby se neodchýlil od cesty k Bohu, schizofrenik si na těchto změněných stavech vědomí vytváří jistý druh závislosti."
Nějak to nelze překopírovat celé.
Lobotomie v psychiatrii je srovnatelná třeba s pouštěním žilou v počátcích interní medicíny. Všechny začátky medicíny byly kruté a zoufalé. Vznik moderní psychiatrie je v dobách Velké francouzské revoluce definován tím, že uvězněným duševně nemocným byly sundány okovy a začali dostávat pravidelnou stravu. Nic jiného se nezměnilo.
Snažil jsem se poukázat na to, že psychofarmaka nejsou něčím apriorně negativním. O pozitivním významu elektrošoků jsem toho mnoho nevěděl, děkuji za zajímavé informace.
Ta patří do historie psychiatrie stejně jako holokaust patří do německých dějin a vyhnání Němců do dějin českých.
Tedy jako něco neblahého, co nebylo jen nějakým nahodilým historickým nedorozuměním, ale bylo součástí toho, že psychiatrie byla viděna nejen jako obor, který duševně nemocné léčí, ale také jako instituce, která na ně dohlíží a chrání před nimi společnost. Vnímání psychiatrie jako instituce sociální kontroly je u nás dosud živé, více než v nejvyspělejších západních zemích.
Do dějin psychiatrie patří i antipsychiatrie. Připopmenu, že její nejvýznačnější představitelé, Laing a Szasz, byli sami psychiatry.
Možná, že česká společnost má potřebu chránit se i před náboženstvím, jako před něčím ohrožujícím.
Často se setkávám s tím, že lidé s psychózami jsou velmi otevření, nezákeřní. Pracovně si říkám, že mají blíže k Bohu než my ostatní. Někdy to vše má až magický a prorocký nádech, na který klasická věda nemá kolonky. Ne nadarmo se říká, že děti a blázni mluví pravdu. Také velmi často platí, že psychóza je jakýmsi východiskem z něčeho velmi patologického v okolí člověka, jeho rodině, částečně i společnosti. I když se jedná spíše o východisko pro člověka v důsledku nepříznivé než že by se duše psychózou reorganizovala. Ale je to moje zkušenost s těmi psychózami nejtěžšími, existuje mnoho příznivějších a přechodnějších stavů, které se do nemocnice (díky Bohu) nedostanou a já se s nimi nesetkám. Také se potom už nesetkávám s případy, které dopadly zdárně a člověk již takovou vážnou pomoc nepotřebuje. To je náš úděl.
Pokud jde o ECT, rád bych dodal, že tato metoda má nepřátele zprava i zleva. Zleva to jsou radikální humanisté, kteří žijí ve zkreslených mýtech, nebo radikální antipsychiatrická fanatická hnutí, mezi které patří Scientologická církev. Zprava to jsou farmakologické koncerny, které si nepřejí alternativní metodu, která by mohla pomoci nebo při jejím užití se souhlasem pacienta výrazně snížit užívanou medikaci. Tak nepodporuje vzdělání a informovanost o té léčbě, nepřednáší se o ní na konferencích, nefinancují se výzkumy o ní. A je to škoda.
Lainga jako antipsychiatra mám velmi rád, jeho integrace německého idealismu, psychoanalýzy a fenomenologické filozofie s psychiatrickou praxí je úžasná.
K tématu současně s článkem vyšla reportáž:
https://www.stream.cz/delnici-duse/10019663-co-se-deje-za-zdmi-psychiatricke-lecebny-v-bohnicich