Pane Outrato, já jsem slyšela, že v římskokatolické církvi nelze duševně nemocnému člověku udělit svátost křtu. Je to pravda? Proč se potom křtí malé děti, když se dopředu nemůže vědět, zda budou úplně normální?

Tak o tom nic nevím, paní Hájková, a z teologického pohledu mi to přijde jako úplný nesmysl. Duševní onemocnění by stejně tako to fyzické nemělo být žádnou překážkou.

Zdálo se mi, že jsem před lety zaslechla něco takového v jakémsi rozhlasovém pořadu. Ale teď mi teprve dochází, že tenkrát asi byla řeč o nesvéprávnosti či nepříčetnosti (která snad měla být překážkou křtu), nikoliv o duševní chorobě. Což je přece jenom rozdíl. Omlouvám se.

Ovšem musím ocenit, že z pohledu spirituálního jde o velmi zajímavý a podnětný článek. K některým věcem, o kterých se psalo a píše i jinde, mám však potřebu dodat něco ze svého odborně-praktického pohledu práce s duševně nemocnými.

Často je populární kritizovat lékařskou diagnostiku jako "nálepkování". Ano, ve zdravotnictví se problémy člověka kategorizují a někdy se příliš dlouho zůstane u toho, že zdravotník vidí pacienta jen skrze jeho "škatulku". To samozřejmě není dobře. Ale na druhou stranu nám diagnózy přispívají k tomu, že dva odborníci, kteří se neznají, se spolu mohou poměrně efektivně domluvit a profituje z toho jednoznačně pacient - člověk. Třeba v případě lékaře v nemocnici, když pacientovi píše propouštěcí zprávu do ambulance. Kategorizace problému také trpícímu člověku pomůže k další pomoci, kterou potřebuje, - navazující zdravotnické péči, rehabilitaci, zaměstnání úměrné jeho handicapu a v neposlední řadě sociální pomoci ve formě důchodu či příspěvku.

Škatulkujeme však i mimo zdravotnictví. Když se rozhlédneme, můžeme si uvědomit, jak často je náš blízký člověk redukován na číslo uložené v našem mobilu nebo na přátelský profil na Facebooku.

Při práci s duševně nemocnými mě také často napadá určitá mýtičnost a symboličnost problému pacienta. Jistě lze na mnohé duševní nemoci nahlížet jako na psychospirituální krize. Ostatně mám několik kolegů, kteří jsou v jungiánské psychoterapii odborně kvalifikovaní. Velká skupina pacientů se schizofrenií však mají následkem tohoto onemocnění nevratné nebo téměř nevratné postižení rozumových a exekutivních schopností, že včasná léčba medikamenty je nezbytná. (Což autor v textu mimo jiné konstatuje). Dá se říci, že v psychiatrických nemocnicích (dříve léčebnách) je to klientela naprosto převažující. Nedochází u nich k vnitřní reorganizaci, ale k postupné dezorganizaci jejich osobnosti a života. Čím dříve se tato nemoc léčí, tím je prognóza nadějnější. Někdy nemoc symbolicky ukazuje na nesnesitelný rodinný kontext a my jen poněkud beznadějně sledujeme, jak u pacienta závislého na pomoc jeho rodiny tento konflikt bývá neřešitelný.

J. W. Perry se také dívá na psychiatrii z pohledu legitimní kritiky 60. let. Od té doby však uplynulo půlstoletí, ve kterém psychiatrie podstatně pokročila. Od 80. let jsou také na trhu atypická antipsychotika, která umožnila propustit obrovské množství psychiatrických pacientů z bran psychiatrických ústavů a již dvě generace pacientů, kteří onemocněli psychózou, se do ústavů díky nim vůbec nedostanou, neví, co to psychiatrická ústavní léčba je a jsou ve výhradní péči ambulantních a komunitních psychiatrů.

Samozřejmě setkávám se pravidelně s věcmi, které by se při práci s duševně nemocnými mohly zlepšit. A hodně se to týká přístupu pracovníka, jeho vedení, řízení, motivace, vzdělání a finančního ohodnocení (i ve smyslu počtu pacientů na jednoho zdravotníka). Kdo může za to, že ambulantní psychiatr má na svého pacienta třeba jen 10 minut času? Ale podobné problémy v komunikaci s potřebnými vídáme i v nepsychiatrických nemocničních oborech, ve školách, v sociálních ústavech, na úřadech, v bezpečnostních složkách.

S fenoménem "tenké psychologické kůže" se u lidí trpících psychózou setkávám pravidelně a přijde mi to velmi výstižné. Jejich citlivost je opravdu výrazná a lidským vztahem lze tuto důvěru získat, ale i lehce ztratit. O formě citlivého kontaktu s duševně nemocným by měl být každý psychiatrický zdravotník velmi dobře vzdělán a vycvičen, v realitě tomu tak často není. Přece jen se ovšem tato citlivost liší od citlivosti člověka v depresi, který ji ve vztazích také prožívá. Ale na rozdíl od člověka třeba se schizofrenií není zpochybněno jeho zakotvení ve světě, jeho vnímání a prožívání světa a myšlení o něm není tak nesamozřejmé a vážně ohroženo.

Spirituální rozměr v klasické psychiatrické péči samozřejmě ještě stále hodně chybí. Ideální by byla rovnováha a spolupráce těchto léčebných složek - jak biologické, tak psychické i spirituální.

"Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské."

Tzv. elektrošoky, tedy elektro-konvulzivní terapie, jsou osvědčeným strašidlem v rámci kritiky klasické psychiatrie. Není pravda, že jsou "dodnes běžně používané". A vůbec to není metoda zdraví škodlivá. To by byla už dávno zakázaná jako jiné metody, se kterými se v zoufalství v psychiatrii experimentovalo do poloviny 20. století před vynálezem antipsychotik.

Skutečnost je taková, že ECT je doslova božím požehnáním pro vážně nemocné pacienty, u kterých se stav ani po různých výměnách léků nelepší a nemoc neustupuje. V mnohých případech hrozí i úmrtí, na běžném pořadu dne je utrpení celé rodiny a blízkých pacienta, nejen jeho samotného.

Tato léčba probíhá v totální anestézii za přítomnosti anesteziologa. Je neuvěřitelné, jak je účinná třeba u katatonních, ale i jiných typů schizofrenie nebo u velmi těžkých depresí. Je to metoda třetí, čtvrté a vyšší volby. Může pomoci překvapivě i v těhotenství pacientek tak, aby nedošlo k poškození plodu. Při ECT totiž k poškození nedochází, zatímco psychofarmaka plod poškodit mohou.

Za svou praxi jsem viděl příliš mnoho rozkvetlých, rozzářených a zklidněných pacientů po této kůře, abych byl přesvědčen, že představa Jacka Nicholsona s roubíkem na konci 60. let je skutečně dnešní realitě ECT velmi zkreslená. (I když film je to výborný).

Zajímavé srovnání prožitků duševně nemocných a prožitků mystiků lze nalézt v knížce Mystika a schizofrenie:
http://www.diabasis.cz/uploads/media/Mystika_a_schizofrenie_J_Benda.pdf
Například toto bude zřejmě důležité: "zatímco mystik bedlivě zkoumá „pravost“ svých zážitků a od mnohých z nich se
odvrací, aby se neodchýlil od cesty k Bohu, schizofrenik si na těchto změněných stavech vědomí vytváří jistý druh závislosti."

Konec odkazu je J_Benda.pdf
Nějak to nelze překopírovat celé.

Ten protagonista "Přeletu nad kukaččím hnízdem" je podroben lobotomii, ne elektrošokům. Snadnost, s jakou se tehdy k lobotomii sahalo a nedbalost jejího provádění je z dnešního pohledu nepochopitelná. Ani to nedělali vždy chirirgové, ale i psychiatři. Do spánku zavedli skalpel a otočili jím.

Ten protagonista byl několikrát z "výchovných" důvodů podroben elektrošokům, až nakonec lobotomii. Lobotomie má své místo v historii psychiatrie. ECT je uznávaná metoda léčby těch nejtěžších stavů.

Lobotomie v psychiatrii je srovnatelná třeba s pouštěním žilou v počátcích interní medicíny. Všechny začátky medicíny byly kruté a zoufalé. Vznik moderní psychiatrie je v dobách Velké francouzské revoluce definován tím, že uvězněným duševně nemocným byly sundány okovy a začali dostávat pravidelnou stravu. Nic jiného se nezměnilo.

S tou nesvéprávností je to už pravděpodobnější (i když ani o tom jsem nic neslyšel). Rozhodnutí pro křest by mělo být u každého člověka dobrovolné, což u nepříčetnosti je sporné. Pokud ovšem nejde o křest dětí, kde je nesvéprávnost neoddiskutovatelná.

Děkuji za zajímavé a fundované doplnění z pohledu psychologa. Nejsem v dané tematice odborníkem a jistě jsou některé nepřesnosti v článku dané neznalostí. Snad takových věcí nebylo příliš mnoho.

Snažil jsem se poukázat na to, že psychofarmaka nejsou něčím apriorně negativním. O pozitivním významu elektrošoků jsem toho mnoho nevěděl, děkuji za zajímavé informace.

Kdysi jsem o metodě elektro-konvulzivní terapie slyšel vyprávět jednoho člověka, který ji sám prodělal. Trpěl velmi těžkým psychotickým onemocněním. On sám tuto léčbu vnímal jednoznačně jako pomoc a úlevu od svého utrpení, tedy v souhlase s tím, co nyní napsal pan Unger.

Dovolil bych si připomenout, že ten film "Přelet nad kukaččím hnízdem" (nevím jak literární předloha) nebyl primárně o psychiatrii; nýbrž obecně o konfliktu svobody člověka s nadřazenou odosobněnou mocí. V daném smyslu to prostředí psychiatrie tu vytvářelo jenom kulisu pro tento základní motiv filmu.

Znám psychiatra, který si nechal dát elektrošoky při těžké farrmakorezistentní depresi. Byl už ve vyšším věku a určité obavy o to, co to udělá s jeho pamětí měl. Elektošoky jsou opravdu něco zcela jiného než lobotomie.

Ta patří do historie psychiatrie stejně jako holokaust patří do německých dějin a vyhnání Němců do dějin českých.

Tedy jako něco neblahého, co nebylo jen nějakým nahodilým historickým nedorozuměním, ale bylo součástí toho, že psychiatrie byla viděna nejen jako obor, který duševně nemocné léčí, ale také jako instituce, která na ně dohlíží a chrání před nimi společnost. Vnímání psychiatrie jako instituce sociální kontroly je u nás dosud živé, více než v nejvyspělejších západních zemích.

Do dějin psychiatrie patří i antipsychiatrie. Připopmenu, že její nejvýznačnější představitelé, Laing a Szasz, byli sami psychiatry.

Nedávno jsem mluvila s jednou starší křesťankou, která se obrátila asi před patnácti lety. Předtím byla ateistkou. Když začala doma mluvit o Bohu, její dospělé děti na ni chtěly zavolat psychiatra. Trvalo nějaký čas, než si to všichni (patrně i s psychiatrem) vysvětlili.
Možná, že česká společnost má potřebu chránit se i před náboženstvím, jako před něčím ohrožujícím.

to jsem nezdůraznil. Přestože jde o humánní pohled, který leckde jinde je sám příliš redukcionistický, vy jste z jistého zaměření odvedl skvělou práci. Ze širšího pohledu mají tenkou kůži samozřejmě všichni s psychickými problémy, popisoval jsem spíš důraz na otřesení bazální důvěry u člověka s psychózou.

Často se setkávám s tím, že lidé s psychózami jsou velmi otevření, nezákeřní. Pracovně si říkám, že mají blíže k Bohu než my ostatní. Někdy to vše má až magický a prorocký nádech, na který klasická věda nemá kolonky. Ne nadarmo se říká, že děti a blázni mluví pravdu. Také velmi často platí, že psychóza je jakýmsi východiskem z něčeho velmi patologického v okolí člověka, jeho rodině, částečně i společnosti. I když se jedná spíše o východisko pro člověka v důsledku nepříznivé než že by se duše psychózou reorganizovala. Ale je to moje zkušenost s těmi psychózami nejtěžšími, existuje mnoho příznivějších a přechodnějších stavů, které se do nemocnice (díky Bohu) nedostanou a já se s nimi nesetkám. Také se potom už nesetkávám s případy, které dopadly zdárně a člověk již takovou vážnou pomoc nepotřebuje. To je náš úděl.

Pokud jde o ECT, rád bych dodal, že tato metoda má nepřátele zprava i zleva. Zleva to jsou radikální humanisté, kteří žijí ve zkreslených mýtech, nebo radikální antipsychiatrická fanatická hnutí, mezi které patří Scientologická církev. Zprava to jsou farmakologické koncerny, které si nepřejí alternativní metodu, která by mohla pomoci nebo při jejím užití se souhlasem pacienta výrazně snížit užívanou medikaci. Tak nepodporuje vzdělání a informovanost o té léčbě, nepřednáší se o ní na konferencích, nefinancují se výzkumy o ní. A je to škoda.

Lainga jako antipsychiatra mám velmi rád, jeho integrace německého idealismu, psychoanalýzy a fenomenologické filozofie s psychiatrickou praxí je úžasná.