S lítostí nad zmařeným životem vnímám aktuální zprávu o oběti agresivní schizofreničky. Zároveň mne ale znepokojují nenávistné komentáře na adresu duševně nemocných. Duševní nemoc si člověk nevybírá a velká část schizofreniků žije běžným životem a mnozí i normálně pracují, a do svého šíleného stavu se propadnou jen občas na pár týdnů.

Téma nebezpečných schizofreniků je mediálně lákavé, proto například některé bulvární noviny používají dnes již neexistující medicínský termín psychopati, ale zdravotní stav jiných zločinců je jim lhostejný. Také je vhodné zmínit, že mnohem častěji se stává to, že duševně nemocný obrátí agresi proti sobě.

Na rozdíl od střízlivého a rozumného postoje prezidenta Miloše Zemana se v tomto případě ČSSD svezla na poněkud populistické vlně. Požaduje systémová řešení. Ta jsou sice možná, ale volání některých po větším dohledu nad schizofreniky se dá přirovnat k tomu, jako kdybychom chtěli zjišťovat genetické předpoklady všech lidí ke spáchání zločinu, a potom je podle toho preventivně zavírali.

↗

V České republice podstatně chybí systém návazné péče o pacienty, kteří jsou propuštěni z psychiatrické léčebny. Foto Wikimedia Commons

Ve skutečnosti je nebezpečných jen okolo pěti procent schizofreniků. Navíc stav, do kterého se nemocní propadají, se v průběhu času příliš nemění — zkušený psychiatr proto podle celkového klinického obrazu dobře pozná, který pacient obecně nebezpečný je, a který nebezpečný není.

Podle toho by potom mělo být s nemocným nakládáno. Těm, kteří mohou být nebezpeční sobě nebo okolí, by měla být věnována zvláštní péče. Podstatně tady chybí systém návazné péče o pacienty, kteří jsou propuštěni z psychiatrické léčebny. Slibovaná reforma psychiatrické péče by měla být po řadě let konečně provedena, její součástí by měli být zdravotní sestry a sociální pracovníci, kteří budou v pravidelném kontaktu s nemocnými v ambulantní péči.

U potenciálně nebezpečných schizofreniků je velkým rizikem alkohol a jiné drogy, i s tímto problémem by mohli sociální pracovníci pomoci. Transformace péče zároveň zlepší kvalitu života těm duševně nemocným pacientům, jejichž onemocnění je pouze mírné povahy a mohou tak být vyléčeni doma bez nutnosti pobytu na uzavřeném oddělení. Zároveň je třeba se vyhnout chybě západních zemí, které úplně uzavřely všechny léčebny. Někteří nemocní tato zařízení skutečně potřebují a bez jejich existence se mohou ocitnout na ulici.

Zároveň čeští psychiatři vyvinuli metodu, která okouzlila západní svět i Japonsko, ale která se kvůli nedůvěře zdravotních institucí (zejména pojišťoven) nemohla u nás plně rozvinout. Jedná se o systém ITAREPS, který pomocí elektronického systému s využitím mobilního telefonu dokáže odhadovat riziko blížícího se návratu onemocnění a adekvátně včas zareagovat, aniž by se pacient propadnul úplně do své nemoci.

Díky tomuto systému se ušetří, neboť nebudou potřebné některé hospitalizace (podle japonského výzkumu má tento systém účinnost až devadesát procent), a provozovatelé systému budou mít přehled o aktuálním stavu rizikových pacientů. Bude tak možné dohlédnout nad těmi, kteří by mohli být nebezpeční. Součástí propuštění ze soudem nařízené ochranné léčby bude nutnost pravidelně spolupracovat s tímto systémem.

Také se trochu odkláním od názoru některých organizací spolupracujících s nemocnými. Odpovědnost není možné z nemocných odebrat. Lze připustit nepříčetnost, není možné omluvit nespolupráci s lékařem. Zákony by se měly upravit tak, aby lidé, kteří nespolupracují se svým lékařem, nebyli úplně zbaveni trestné odpovědnosti jen na základě nepříčetnosti.

Lidé si stěžují, že psychiatři věnují svým pacientům jen deset minut. Je třeba říci, že mezi psychiatry existují velké rozdíly. Některým stačí pět minut, jiní se věnují pacientům půl hodiny, a sami pacienti by si měli proto vybírat, jakým doktorům se svěří do péče. Doktory nikdo centrálně nepřiděluje, a v této oblasti proto můžeme uplatnit tržní princip.