Nešťastná smrt studenta žďárského gymnázia spustila vlnu do jisté míry pochopitelných emotivních reakcí. Každá taková událost totiž spouští naši hlubokou úzkost a strach nejen z vlastní smrti, ale především ze ztráty nejbližších. Reakce médií a některých politiků však ukazují ještě další varovné jevy, které v naší společnosti jsou.

Nyní si vypůjčím již zastaralý a zprofanovaný psychiatrický termín: Událost spustila doslova mediální hysterii, jejíž hlavní osou bylo hledání viníka. Kdo za to může? Kdo je za to zodpovědný? Udělali chybu lékaři v opavské psychiatrické nemocnici, soudci, kteří o změně ochranné léčby pacientky rozhodli, ambulantní psychiatr nebo nebylo dostatečné zabezpečení školy?

Strach z toho, že mnohdy nemůžeme předejít zbytečné a předčasné smrti člověka způsobuje, že média stylizující se do hlásné trouby společnosti volají po omnipotentní kontrole všeho. Vždy pravidelně dusí všechny kauzou dotčené, aniž by se obtěžovali zjistit si, že bez nařízení soudu v trestní věci nesmí lékař ani jiný zdravotník poskytnout jakékoli informace, které se dozvěděl v souvislosti se svým povoláním.

Neškodilo by se zamyslet nad tím, co vlastně společnost po psychiatrii chce. Zda chce nebo nechce, aby byli duševně nemocní „zavíráni“ do psychiatrických ústavů. Tohoto do očí bijícího rozporného postoje většiny médií si všímají, bohužel, jen odborníci z psychiatrické oblasti. Výstižně ho komentoval například exministr zdravotnictví Ivan David.

Otázka, zda máme hájit právo na svobodu rozhodnutí i pod bezprostředním vlivem duševní nemoci, která ovlivňuje rozhodovací funkce, nebo více dbát na ochranu zdraví a života duševně nemocného člověka a jeho okolí, tak stále stojí před námi.

Tato především lidská tragédie rovněž ukázala, jak zoufalé nízké je společenské povědomí o duševních nemocech a možnostech její léčby. Velmi pěkně se to v případě schizofrenie snaží napravit Radkin Honzák, jehož text zájemcům doporučuji.

Vyšší informovanost o duševních nemocech však jistě prospěje i samotným politikům. Výrok prezidenta Zemana („Kdyby mi někdo zabil Katku, zaškrtil bych ho vlastníma rukama...“) je pro mě schůdnější raději nekomentovat. Těžko omluvitelný je i výrok ministra školství Marcela Chládka, který v pořadu Události komentáře 14. října vznesl otázku, zda nedošlo k „pochybení“ (proč ne k normální chybě?), „že tato osoba byla opět puštěna mezi civilizovanou společnost.“

Psychiatrická nemocnice zřejmě není civilizovanou společností, zatímco Úřad vlády nebo Parlament České republiky jistě ano… Panu ministrovi bych jen přál, aby žádný jeho blízký nebo on sám nepotřeboval psychiatrickou péči a nemusel být tudíž jako „osoba“ umístěn do necivilizované společnosti.

Několik let jsem pracovně v denním kontaktu s lidmi trpící schizofrenií, bipolární afektivní poruchou a dalšími vážnými duševními nemocemi. V jedné své životní etapě, ještě jako student, jsem „přičichl“ k atmosféře významné politické strany na komunální úrovni.

Na základě těchto zkušeností bych z hlediska lidského přístupu, otevřenosti a vřelosti přirovnal neklidové uzavřené psychiatrické oddělení spíše k nebi, zatímco stranická buňka ve větším městě mi připomínala peklo. Přehlídka agresivity, sobectví, bezohlednosti a pokrytectví je totiž běžným jevem nikoli na psychiatrických odděleních, ale právě v reálné politice. Jen čest těm několika solidním politikům, kteří svůj boj v tomto pekelném jařmu ještě nevzdali…

V tomto ohledu se někteří významní státní představitelé, doufám, že jen opojeni kampaní před druhým kolem senátních voleb, snížili ke zneužití kauzy. Jejich vyjádření nemělo autentickou podobu pietní úcty a zajištění bezprostřední pomoci blízkým zabitého studenta, ale spíše patetických výroků o hrdinství s cílem využít této události k výrobě náhradních národních hrdinů.

Zda bylo jejich motivací spíše hasit podstatnou a chronickou krizi české národní identity nebo snaha svést se na vlně přirozené lidské solidarity a egocentricky posílit svůj vlastní státnický kredit, je na další diskusi. Na rozdíl od podobných státnických gest ve vyspělých demokraciích zde ovšem v chování zdejších politiků již poněkolikáté cítíme větší strojenost, umělost a patetičnost.

K mému překvapení český prezident i vláda bez znalostí faktických informací k případu ihned rázně konstatovali, že došlo k systémové chybě (!). Přitom má většina odborníků ze zdravotnictví, školství i justice důvodné pochybnosti, zda by bezchybně fungující systém dokázal této tragédii nějak zabránit.

Pokud se ale skutečně budeme zajímat o systémové souvislosti, nelze opomenout vážný problém, který tkví především ve zcela nedostatečné ambulantní psychiatrické sféře. Ambulantních psychiatrů a klinických psychologů poskytujících své služby je v regionech zoufalý nedostatek. Ambulantní psychiatři jsou přetížení, návštěvy pacientů v řádech minut nestačí. Nemluvím o čekacích dobách na sezení u klinického psychologa, které mohou běžně trvat dva až čtyři měsíce.

Dlouho chystaná reforma psychiatrické péče by měla v bývalých okresních městech znamenat zřízení Center duševního zdraví, tedy psychiatrických ambulancí s rozšířenou působností. Nejsem si ale jistý, zda budou naši politici dostatečně motivovaní k tomu, aby narovnali neuvěřitelný nepoměr, kdy je u nás poskytována psychiatrická péče na srovnatelné úrovni s vyspělými státy, ale jen zhruba za polovinu financí.

Mnozí netrpí duševní nemocí jako je schizofrenie, ale „jen“ poruchou osobnosti, kterou si snaží kompenzovat třeba v mocenské sféře. Je ovšem smutné, že se neobtěžují snažit se porozumět světu duševně nemocných. Nikde totiž není psáno, že psychiatrickou péči jednou nebudou potřebovat oni sami nebo někdo z jejich blízkých. Je nutné si však uvědomit, že žádný systém, tedy i psychiatrická péče, není všemocný a všespasitelný.