Nešťastná smrt studenta žďárského gymnázia spustila vlnu do jisté míry pochopitelných emotivních reakcí. Každá taková událost totiž spouští naši hlubokou úzkost a strach nejen z vlastní smrti, ale především ze ztráty nejbližších. Reakce médií a některých politiků však ukazují ještě další varovné jevy, které v naší společnosti jsou.

Nyní si vypůjčím již zastaralý a zprofanovaný psychiatrický termín: Událost spustila doslova mediální hysterii, jejíž hlavní osou bylo hledání viníka. Kdo za to může? Kdo je za to zodpovědný? Udělali chybu lékaři v opavské psychiatrické nemocnici, soudci, kteří o změně ochranné léčby pacientky rozhodli, ambulantní psychiatr nebo nebylo dostatečné zabezpečení školy?

Strach z toho, že mnohdy nemůžeme předejít zbytečné a předčasné smrti člověka způsobuje, že média stylizující se do hlásné trouby společnosti volají po omnipotentní kontrole všeho. Vždy pravidelně dusí všechny kauzou dotčené, aniž by se obtěžovali zjistit si, že bez nařízení soudu v trestní věci nesmí lékař ani jiný zdravotník poskytnout jakékoli informace, které se dozvěděl v souvislosti se svým povoláním.

Neškodilo by se zamyslet nad tím, co vlastně společnost po psychiatrii chce. Zda chce nebo nechce, aby byli duševně nemocní „zavíráni“ do psychiatrických ústavů. Tohoto do očí bijícího rozporného postoje většiny médií si všímají, bohužel, jen odborníci z psychiatrické oblasti. Výstižně ho komentoval například exministr zdravotnictví Ivan David.

Otázka, zda máme hájit právo na svobodu rozhodnutí i pod bezprostředním vlivem duševní nemoci, která ovlivňuje rozhodovací funkce, nebo více dbát na ochranu zdraví a života duševně nemocného člověka a jeho okolí, tak stále stojí před námi.