Přestože nikdy nebyl na ničem závislý, nebyl v době návštěv do Bohnic intoxikován (ani alkoholem či marihuanou) a ani netrpěl abstinenčními příznaky, byl již na příjmu označen nálepkou narkomana, a jako s takovým s ním personál samozřejmě zacházel. Je příznačné, že v jeho anamnéze se objevily drogy, které nikdy nebral, stejně jako sebevražedné tendence, které (minimálně před touto zkušeností) nikdy neměl. Zacházení, anamnéza i stanovená diagnóza jevily všechny znaky toho, že jsou plodem stereotypního zacházení a vznikly takříkajíc „přes kopírák“. Fakt, že se v anamnéze objevil například pervitin lze vysvětlit jen tím, že bohnickým „odborníkům“ jejich zdřevnatělá zkušenost velí, že kdo se dostane na detox, určitě zneužívá i pervitin jako jedničku mezi tuzemskými návykovými látkami — a na negativní toxikologii vlastně nezáleží.

Sebevražedné tendence jsou na druhou stranu chronickým zdůvodněním (výmluvou) pro „znedobrovolnění“ pobytu. Individuální přístup zůstal zapomenut, stejně jako partnerský princip, který (v případě Bohnic pouze deklarativně) měl v moderním zdravotnictví nahradit paternalistický vztah lékařů vůči pacientovi. O informovaném souhlasu, jako dalším základním principu moderní lékařské péče, se v případě Bohnic vůbec nedá mluvit.