Přestože nikdy nebyl na ničem závislý, nebyl v době návštěv do Bohnic intoxikován (ani alkoholem či marihuanou) a ani netrpěl abstinenčními příznaky, byl již na příjmu označen nálepkou narkomana, a jako s takovým s ním personál samozřejmě zacházel. Je příznačné, že v jeho anamnéze se objevily drogy, které nikdy nebral, stejně jako sebevražedné tendence, které (minimálně před touto zkušeností) nikdy neměl. Zacházení, anamnéza i stanovená diagnóza jevily všechny znaky toho, že jsou plodem stereotypního zacházení a vznikly takříkajíc „přes kopírák“. Fakt, že se v anamnéze objevil například pervitin lze vysvětlit jen tím, že bohnickým „odborníkům“ jejich zdřevnatělá zkušenost velí, že kdo se dostane na detox, určitě zneužívá i pervitin jako jedničku mezi tuzemskými návykovými látkami — a na negativní toxikologii vlastně nezáleží.

Sebevražedné tendence jsou na druhou stranu chronickým zdůvodněním (výmluvou) pro „znedobrovolnění“ pobytu. Individuální přístup zůstal zapomenut, stejně jako partnerský princip, který (v případě Bohnic pouze deklarativně) měl v moderním zdravotnictví nahradit paternalistický vztah lékařů vůči pacientovi. O informovaném souhlasu, jako dalším základním principu moderní lékařské péče, se v případě Bohnic vůbec nedá mluvit.

Svým vstupem do Bohnické „léčebny“ se Alfred posadil na surrealistický tobogán, který jej strmě a ve spirálách stahoval čím dál hlouběji, až k hladině šílenství, kterému by v šílených podmínkách „blázince“ propadl snad i naprosto zdravý jedinec. Jak asi mohlo prostředí chronických alko-toxo pacientů (drogová subkultura), stereotypní přístup ošetřujícího personálu, izolace od všech zdrojů klidu a rovnováhy a naprostá nejistota ohledně vlastní budoucnosti působit na člověka s úzkostnou poruchou, si může každý představit sám, ačkoli to nikdo z nás asi v plné míře nepochopí...

Jak hospitalizace probíhala? Týden v nejtvrdším prostředí „horního detoxu“, kde člověk může pouze ležet v posteli, polykat v tomto případě stále se zvětšující počet prášků a dál se propadat do své úzkosti... Žádný program, žádná terapie, první náznak nějaké konzultace přišel až po více než týdnu na novém pavilonu, do té doby se s Alfredem bavili jen alko-toxo spolupacienti, mnozí z nich navíc s despektem, který vycházel z jeho drogové „nezkušenosti“. Vskutku obdivuhodná „terapie“ pro fobického pacienta, Světová zdravotnická organizace by se v Bohnicích mohla lecčemu přiučit! Namísto několikrát slibovaného (jak Alfredovi, tak jeho blízkým) propuštění pak přišla třívětá konzultace s pracovníkem soudu, který sedmý den od hospitalizace přesně dle litery zákona — ovšem opět s minimálním přihlédnutím k posuzované osobě — rozhodl o oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace. Důvod — sebevražedné tendence...

Naštěstí se Alfred nenechal „zviklat“ a dál trval na tom, že se  „z drog“ léčit nechce a dle svého názoru ani nepotřebuje, a svou roli snad sehrály i stížnosti jeho nejbližších a neustálé bombardování personálu žádostmi o vysvětlení a vůbec nějaké informace. Po týdenní hospitalizaci byl tedy Alfred přesunut na jiné oddělení, kde naštěstí probíhal i jakýsi pokus o skutečnou terapii, což umožnilo i první skutečné konzultace s ošetřujícím lékařem a dalšími terapeuty. Při těch se pomalu začalo dařit uvádět věci na pravou míru (tj. že úzkost či fobie neznamenají to samé jako drogovou závislost). Tyto konzultace proběhly koncem minulého týdne, tento týden v pondělí byl Alfred konečně propuštěn na svobodu.

Ani propuštění sice neproběhlo úplně „košer“ a kromě otřesného jednání personálu například Alfred ani nedostal prášky, kterými byl po dobu hospitalizace neustále dopován — přestože „léčebna“ má povinnost vybavit propouštěného pacienta léky na další tři dny (aby se předešlo „absťáku“ z náhlého vysazení a aby měl pacient případně čas přejít na ambulantní léčbu). Ale ani náhlé vysazení koňských dávek léků proti úzkosti, depresím a na spaní, ani poslední šok z propouštění nemohl být horší než předchozí hospitalizace.

Nikoho asi nepřekvapí, že propouštěný Alfred byl v mnohem horším stavu než Alfred přijímaný, ať už se týče celkové úzkosti, strachu z lidí, poruch spánku a dalších příznaků posttraumatického stresu. Ale Alfred projevil obdivuhodnou psychickou integritu a přese všechna prožitá traumata se jeho stav na svobodě rychle zlepšuje a vrací do normálu. Jen jedna věc se asi už nezmění. Odpor k jakékoli formě psychiatrické „pomoci“ či „léčbě“, která je v Alfredově případě o to tragičtější, že by ji vzhledem ke konstituci své psychiky mohl někdy v budoucnu potřebovat. Ovšem shodli jsme se, že než se znovu vydat do rukou „bílých plášťů“, raději odjet do Karpat, pomazat se grilovací omáčkou a medem, a popřát medvědům dobrou chuť.... A to trvám na tom, že sebevražedné tendence jsou to poslední, co by se v Alfredově duši skrývalo.

Aby nedošlo k mýlce, přestože na Bohnicích nenechávám ani nit suchou, nepochybuji o prospěšnosti psychologie a psychiatrie, správně stanovené diagnózy a odpovídající terapie. Nezpochybňuji funkci detoxifikace pro závislé pacienty atd. Ovšem sebelepší terapie může pomáhat jen pokud navazuje na správně stanovenou diagnózu, která vychází z kvalifikovaného a individuálního přístupu ke konkrétnímu pacientovi. A ne podle dosavadní praxe, která by u obecného lékařství vypadala asi tak, že by člověka přejetého vlakem poslali z chirurgie na oční, protože má rozbité brýle, a kdyby protestoval, přikurtovali by mu zpřelámané kosti k posteli a nacpali psychofarmaky pro dobrou náladu...

Upřímnou soustrast všem, kteří se sami nebo v osobě svých blízkých, ocitnou v podobné situaci —nevzdávejte se, bojujte, medializujte, žalujte. A hlavně pevné psychické zdraví nám všem, abychom se takové zkušenosti mohli vyhnout.