„Neklamme se. Spojené státy mohou stále ještě vyhrát“ — tak zněl titulek jednoho z našich textů, který komentoval situaci v Perském zálivu v polovině března. Dnes zní příslušné konstatování přinejmenším úsměvně. Od zablokování Hormuzské úžiny a amerického holedbání se, že vše vyřeší snadno a rychle i bez spojenců, uplynuly už dva měsíce; posun je přitom vidět v zásadě jenom v detailech. Íránský režim stále účinně blokuje průliv a zůstává na svých hlavních požadavcích: stažení USA, mýtné za proplouvání a náhrada škod. Původní maximum požaduje přitom stále i Izrael.

Donald Trump poněkud zmírnil rétoriku a namísto „nevídaného vítězství“ zdůrazňuje teď spíše íránskou jadernou hrozbu — jak je nutné ji odstranit jednou provždy a jak stojí za přetrpění „přechodných těžkostí“. Celkově však ani Trumpova administrativa přístup moc nemění. Diplomaticky si otevření Hormuzu nevynutila a pokus s doprovázením tankerů torpédoborci ukončila po několika dnech.

Naštěstí pro Washington působí v situaci také několik méně zjevných faktorů, které sestupnou dynamiku zastiňují. Za prvé, šok ze zablokování cesty, jíž proudí pětina veškeré vytěžené ropy na světě, zatím není tak velký, jak se čekalo. Zčásti je tomu tak proto, že si rozhodující hráči udělali velké zásoby — Čína například doposud nesáhla podstatněji do státních rezerv. Zčásti pak rovněž z důvodu, že se už téměř třetina blokovaného exportu daří vyvážet alternativními cestami — ze Saúdské Arábie přes rudomořský přístav Janbú, z Emirátů přes Fudžajru na východním pobřeží.

Za druhé, Trump svým soustavným střídáním slibů brzké dohody a hrozeb obnovení útoků spoluzpůsobil, že burzy nereagují na jeho jednotlivé výroky a události tak silně jako obvykle. Masová panika mezi investory se i proto zatím moc nerozšířila. Úvodní propady kompenzoval dubnový růst.

A za třetí, politika prevence jaderného Íránu v obecném smyslu má v USA pořád významnou podporu. V počátcích tažení to odrážely ještě i tematické průzkumy, později spíše postoje elit. Snaha vyložit negativa tažení jako přijatelnou cenu za eliminaci příslušné hrozby však dává zastáncům války stále určitý prostor, jak situaci líčit příznivěji.

Všechny jmenované okolnosti ovšem mají svůj limit. A tím je objektivní zhoršování ekonomické situace ve vlastních USA. Ceny paliv u čerpacích stanic narostly od začátku března o padesát procent. Obecná inflace stoupla zatím sice jen na 3,8 procenta, avšak s výhledem na šestiprocentní růst.

Řada zpráv upozorňuje, že podpora Trumpa klesá do historických hloubek, tyto nicméně samy o sobě ještě mnoho neznamenají — osmatřicetiprocentní approval rating je sice malý, v roce 2021 však končil Trump první období s 34 procenty a tři roky nato vyhrál znovu volby. Joe Biden byl v ekvivalentní fázi mandátu na 41 procentech.

Daleko důležitější je v aktuálním kontextu pokles důvěry v Trumpa ohledně ekonomiky a zvládání inflace. Tu má v současnosti podle těch nejvíce přejících průzkumů na 34, respektive 28 procentech, přičemž od zimy se jeho skóre zhoršilo o celých jedenáct procentních bodů.

Důsledky útoku na Írán ničí už teď účinek daňových úlev nabídnutých Trumpem Američanům v minulém roce. Do kongresových midterms voleb v USA přitom zbývá necelých šest měsíců a právě ekonomiku jako rozhodující faktor volby uvádí 60 procent dosud nevyhraněných voličů.

Sedmdesát procent volebně nevyhraněných Američanů se zároveň staví v průzkumech za názor, že útok na Írán byl chyba. Pro srovnání — invazi do Iráku takto kritizovalo po dvaceti letech 52 procent nevyhraněných. Spokojeni jsou pouze ti, kdo na souvisejících výkyvech vydělávají.

V celém světě mimo Izrael se image USA zhoršuje a důsledky útoku se projevují čím dál více — zatím sice spíš v detailech, jako je japonský přechod na černobílé obaly či indické vládní doporučení necestovat a pracovat více z domu, s protahováním krize v Hormuzu však neúprosně. Analytici pomyslný bod zlomu spouštějící globální recesi postupně posouvají, takřka nikdy však za červen.

Reuters vyčísluje dosavadní škody firem plynoucí z blokace Hormuzu na 25 miliard dolarů, přičemž operace stála americký vojenský rozpočet dalších více než 30 miliard. I když by se přitom globální recesi předešlo, důsledky útoku budou v hospodářství cítit nejméně do roku 2027.

Přidají-li se specifické důsledky pro Asii, pro malé země Zálivu jako Bahrajn, Katar či Kuvajt, které nemají možnosti Saúdů či Emirátů, či pro zemědělce závislé na dodávkách hnojiv obecně, těžko si představit, že Donald Trump vyjde ze situace přece jen jako vítěz, byť třeba toliko pro většinu amerických voličů.

Spásou pro amerického prezidenta může snad být ještě nějaká minimalističtější, ale funkční úmluva o otevření průplavu a kontrole štěpného materiálu, následovaná úspěšným obrácením zájmu z Íránu jinam — například na Kubu. Argument „vyřešení íránského jaderného problému“ má v USA stále váhu a v přenášení centra pozornosti na výhodnější témata býval Trump vždycky přeborník.

Zatím nicméně z Íránu přicházejí zprávy o obnovování raketového arzenálu, z Evropy signály o plošném přehodnocování přístupu k USA, ze Saúdské Arábie zvěsti o separátním jednání s Íránem a z Washingtonu samotného náznaky příprav na další eskalaci, tentokrát proti ropnému průmyslu.

Odpočte-li se možnost změny íránského režimu, jež se dnes jeví ještě méně pravděpodobná než před válkou, zbývá Donaldu Trumpovi skutečně už jen dohoda či nějaká velká další změna, aby ho reputačně zachránila. Jinak už pověsti neskutečného babráka, jenž kvůli vlastnímu egu poškodí všechny na nejméně roky, věru neunikne.