Čtyřicet let je z hlediska individuální lidské paměti hodně dlouhá doba. Pocitově skoro dávnověk.

Tolik let například uběhlo před mým narozením od celosvětové hospodářské krize. Ta je pro mě dávno minulým a trochu bájným příběhem, který si asi nejvíc asociuji s filmem Moderní doba Charlieho Chaplina.

Podobně už pro mé děti je Černobyl pojmem spojeným především s pop-kulturními odkazy a vtipnými memy — a pro dnes narozené nejspíš nebude ničím víc než mlhavým odkazem z éry jejich prarodičů. A to navzdory tomu, že některé z následků této jaderné katastrofy budou ovlivňovat i jejich životy.

Nejde přitom jen o radiační dopady, ale také o trendy v energetice, v jaderném průmyslu i o jeho regulaci či deregulaci, které se po roce 1986 — a posléze i v důsledku havárie ve Fukušimě — daly do pohybu.

V neposlední řadě je tu fakt, že otřes způsobený katastrofou v Černobylu byl jedním z rozhodující faktorů, které vedly k pádu sovětského režimu a nepřímo i k rozpadu Sovětského svazu a jeho vazalských satelitů, mezi které jsme patřili i my. Soustavně živená nostalgie po této době a vnitřní dynamika ruské politiky nás nyní dovedla do situace, kdy nám a příští generaci reálně hrozí ozbrojený konflikt, a možná i ještě horší poroba.

Neviditelné oběti radioaktivního spadu

Jak ošidné je považovat Černobyl za dávnou historii, jsme rovněž viděli během ruské invaze na Ukrajinu. Přímo v černobylském areálu pobývala armáda, ruští vojáci si ve vysoce kontaminované půdě dokonce vyhloubili zákopy. Dost možná, aniž by to věděli. A zcela jistě, aniž by to zajímalo jejich velení — se doslova zakopávali do nebezpečného radioaktivního odpadu.

Radioaktivní materiál uniklý ze čtvrtého černobylského reaktoru je směsí mnoha izotopů, jedním z nejvýznamnějších je cesium Cs-137. To má poločas rozpadu přibližně třicet let: to znamená, že dnes, čtyřicet let po havárii, kleslo jeho množství asi o šedesát procent. Jinými slovy, téměř polovina ho stále zůstává v zasažené půdě a organismech, které na ní žijí. Potrvá ještě stovky let, než množství cesia Cs-137 klesne na zanedbatelnou úroveň.

Co se ale od roku 1986 nezměnilo prakticky vůbec, je blahosklonné popírání nepříznivých následků Černobylu a ionizujícího záření na lidské zdraví a životní prostředí. S časovým odstupem se čím dál častěji objevují demagogická tvrzení, že se vlastně zas tak moc nestalo a že počet obětí Černobylu je maximálně v řádu několika desítek lidí.

Do takové licoměrné statistiky se ale počítají jen ti, kteří prokazatelně zahynuli přímým následkem havárie. Naopak se vůbec neberou v potaz lidé, kterým život zkrátilo či ještě zkrátí působení ionizujícího záření ve formě takzvaných stochastických účinků. Ty se totiž projevují i o mnoho let později v podobě rakoviny a jiných nemocí.

Stochastické účinky ionizujícího záření mají ale ze své definice právě tu fundamentální a zároveň ošemetnou vlastnost, že nejsou deterministické: jsou doslova pravděpodobnostní. Vystavíte-li se menší dávce ozáření, není nikde dáno, že právě kvůli tomu onemocníte či předčasně zemřete — ona dávka jen o něco zvýší pravděpodobnost, že se to stane.

Můžeme si to také představit tak, že z tisíce lidí vystavených zvýšené míře radiace nakonec onemocní jen jeden, zatímco dalších 999 nikoliv. Ale kdo konkrétně to z dané tisícovky to bude, nelze předem říct.

Podstatné je, že čím více lidí je takto zvýšené dávce vystaveno, tím více jich nakonec postihnou zdravotní následky — v tom spočívá ona statistická podstata účinku menších dávek ionizujícího záření. Stejně tak platí, že čím vyšší je dodatečná dávka radiace v rámci dané populace, tím více obětí nakonec vyvolá.

Háček samozřejmě vězí v tom, že u žádného konkrétního případu rakoviny nelze určit s jistotou, co ji vyvolalo: zda zvýšené ozáření způsobené kontaminací po jaderné nehodě, nebo některý další z mnoha faktorů vedoucích ke vzniku rakoviny — případně jejich kombinace. To ale neznamená, že můžeme šmahem odmítnout takovéto oběti černobylské katastrofě přičítat.

Podle střízlivých odhadů, které berou v potaz kolektivní zátěž ionizujícím zářením v obrovské evropské populaci, jež byla — stále je, a ještě dlouho bude — vystavena černobylskému spadu, lze katastrofě přičítat nižší desítky tisíc obětí. Popírači toho ale spoléhají právě na fakt, že není možné prokázat přímou souvislost každého jednoho úmrtí s Černobylem způsobenou radiací — ačkoliv právě to je definiční vlastnost stochastických účinků ionizujícího záření.

Nahrává jim i to, že je prakticky nemožné takovéto oběti doložit statisticky. Pokud na našem kontinentu dejme tomu zemře v důsledku Černobylu dvacet tisíc lidí v průběhu dvaceti let, je to průměrně tisíc lidí ročně. Protože ale v evropské populaci ročně na rakovinu umírá půldruhého milionu lidí, tak se mezi nimi takováto tisícovka černobylských obětí snadno ztratí. Bylo by ale tragickým omylem — i bezohledností vůči nim — z toho usuzovat, že žádné takové oběti zkrátka nejsou.

Naši neschopnost — a patrně i principiální nemožnost — je individuálně identifikovat zkrátka nesmíme považovat za jakýsi „důkaz“, že takovéto oběti černobylského spadu vůbec neexistují. Přitom přesně takovéto manipulace se jaderný průmysl a jeho zastánci systematicky dopouštějí.

Čtyřicet let bagatelizací jako v Sovětském svazu

Popírání vážných následků havárie v Černobylu začalo hned po explozi čtvrtého reaktoru tamní jaderné elektrárny. Sami její pracovníci prostě nemohli uvěřit tomu, že se něco takového vůbec stalo — a že únik radioaktivních látek je tak masivní. Celkem výstižně to ilustruje i scénka ze seriálu HBO, kde dostupné přístroje nedokáží správně změřit extrémní úroveň radiace, protože je zcela mimo jejich škálu, což postava Anatolije Ďatlova, zástupce hlavního inženýra, zhodnotí dnes již okřídleným výrokem: „Not great, not terrible.“

Sovětské vedení pak popíralo nehodu ještě dva dny, a to už i v době, kdy přístroje ve více než tisíc kilometrů vzdálené švédské jaderné elektrárně Forsmark hlásily poplach, protože zaznamenaly radioaktivní spad neznámého původu.

Stejně tak reagovala oficiální socialistická média u nás, podle nichž zprávy ze zahraničí — poslouchal jsem je tehdy i já na Svobodné Evropě — byly jen lživou provokací s cílem poškodit pověst Sovětského svazu. Teprve tři dny po nehodě — v úterý 29. dubna 1986 — vyšlo v Rudém právu na sedmé straně nenápadné kratičké oznámení, v němž se psalo: „Na Černobylské jaderné elektrárně došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc. Byla vytvořena vládní komise. Havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu. V jiných zemích došlo k podobným incidentům nejednou [...] v USA bylo jen v roce 1979 zaznamenáno 2300 havárií, poruch a jiných závad.“ V dalších dnech jsme si s kamarády dělali legraci z toho, jak normalizační média ujišťovala veřejnost o tom, že situace je pod kontrolou a radiační situace se stabilizuje.

Jenomže tahle po mnoha stránkách průhledná a směšná — stejně jako účelová a nebezpečná — bagatelizace pokračovala i po pádu sovětského bloku. Byla to ostatně jediná šance jaderného průmyslu, jak přežít obrovský šok, který černobylská katastrofa způsobila ve veřejném mínění i v politickém rozhodování.

Absurditu oficiálního popírání následků Černobylu možná nejlépe ilustruje následující příběh. Mojí první větší a vskutku nezapomenutelnou akcí v Greenpeace, pro něž jsem začal pracovat v prosinci 2005, byl projekt ke dvacátému výročí Černobylu.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii ve Vídni tehdy v rámci velké PR kampaně prohlašovala, že situace v okolí Černobylu se už normalizuje a lidé se mohou začít vracet i do částí takzvané zakázané zóny. Málo se ví, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii je sice institucí OSN, ale jejím explicitním statutárním posláním není regulace, nýbrž podpora jaderné energetiky.

Greenpeace tehdy do oblasti vyslalo tým expertů s potřebným vybavením. Ti ve vesnici Bober, vzdálené čtyřicet kilometrů od Černobylu — a tedy již mimo zakázanou zónu — mimo jiné odebrali ze zahrádek opuštěných roubenek vzorek vysoce kontaminované půdy. Po mnoha peripetiích se nám jej podařilo dopravit do Vídně, část jsme předali akreditované laboratoři k analýze, část jsme v ochranném obalu přivezli na dvacáté výročí havárie přímo do recepce mezinárodní agentury.

Když se budovou rozezněly radiační alarmy, musela nastoupit specializovaná jednotka, aby plechovku hlíny odborně zlikvidovala. V laboratoři v našem vzorku dokonce našli zrnka plutonia, načež jsme zažili razii protiteroristického komanda, které zajímalo, kde jsme k plutoniu přišli a jestli ho máme někde víc.

Pár kilo hlíny z míst, jež bylo Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, kterou dodnes mnozí mylně vnímají jako nezávislého arbitra, oficiálně prohlášeno jako „čisté“ a vhodné k životu obyvatel, se ve Vídni najednou podle evropských norem ukázalo být nebezpečným radioaktivním odpadem.

Zlehčování rizik jaderné energetiky ale pokračovalo. Ujal se narativ o tom, že v Černobylu šlo beztak o socialistický šlendrián, ve kterém byl ideologický a politický tlak upřednostněn nad odborností a bezpečnostními předpisy a kde Sověti používali prostě špatnou technologii grafitem moderovaných reaktorů. Argumentovalo se, že „na Západě“ taková nehoda nikdy nemůže nastat.

Fungovalo to do roku 2011. Tehdy v březnu nastala srovnatelně těžká nehoda hned tří reaktorů v japonské Fukušimě.

Bez popírání důsledků havárií a rozvolňování regulace by jaderná energetika nemohla přežít

Najednou se ukázalo, že těžká jaderná havárie spojená se zničením reaktoru a masivním únikem radiace může postihnout i reaktory moderované vodou. Jen tentokrát tragédii nepřivodil ideologický a politický diktát, ale obyčejný volnotržní tlak na maximální ziskovost provozu. Vedení firmy TEPCO provozující elektrárnu ve Fukušimě o riziku velké cunami prokazatelně vědělo, jen nechtělo investovat do potřebných preventivních opatření — to by totiž zvýšilo náklady.

To, co následovalo, se chaotickému dění kolem Černobylu v mnohém podobalo. Nejprve přišel šok, protože se stalo něco pro pracovníky elektrárny zcela nepředstavitelného. Následovalo ochromení a neschopnost adekvátně a rychle reagovat, protože rigidní hierarchický systém typický pro japonskou kulturu není v daném ohledu nepodobný sovětskému stylu řízení.

A pak přišlo mlžení a zlehčování situace, ať už co se týče rozsahu poškození palivových článků a reaktorových nádob, nebo závažnosti kontaminace rozsáhlých oblastí mimo areál elektrárny. Protože realita byla příliš špatná na to, aby se s ní prakticky něco dalo dělat. Ani v tom se reakce japonských úřadů i Mezinárodní agentury pro atomovou energii od chování sovětských institucí po černobylské katastrofě nijak významně nelišila.

I tady jsem se několikrát účastnil práce odborného týmu Greenpeace, který dorazil do provincie a prováděl ve Fukušimě měření kontaminace a úrovní radiace dřív než oficiální úřady. A tak zatímco japonská vláda, opět s posvěcením Mezinárodní agentury pro atomovou energii, zlehčovala závažnost úniků radioaktivity a odmítala nutnost evakuace sídel v oblastech největšího spadu, právě nezávislý monitoring Greenpeace a publicita kolem něj nakonec v dubnu 2011 přinutil oficiální místa uznat realitu a přikročit k evakuaci alespoň nejhůře kontaminovaných obcí.

Z jaderné elektrárny Fukušima nakonec unikla asi desetina radioaktivního materiálu v porovnání s tím, co se stalo v roce 1986 v Černobylu; obě katastrofy přitom byly klasifikovány nejhorším, sedmým stupněm mezinárodní stupnice. Jen díky velkému štěstí a převládajícímu západnímu směru větru skončila většina radioaktivního spadu v Tichém oceánu, a nikoliv na pevnině.

Nejhorší možný scénář, se kterým pracoval i tehdejší japonský premiér a který v jednu chvíli reálně hrozil, bylo šíření radioaktivního mračna směrem na Tókjo. To by vyžadovalo jeho na jednu stranu nutnou, na druhou stranu prakticky neproveditelnou evakuaci.

Snaha o „normalizaci“ situace byla po havárii ve Fukušimě ještě rychlejší a úpornější než předtím v Černobylu. A protože na rozdíl od Sovětského svazu a chaosu během jeho rozpadu byla v Japonsku k dispozici spolehlivá měření kontaminace a nesporná fakta o radiační zátěži obyvatel, která mnohonásobně překračovala mezinárodně uznávané standardy, přistoupili k tomu jaderný průmysl a jemu naklonění politici od podlahy: už nešlo popírat reálnou situaci ani efektivně snížit vysokou radiační zátěž, takže rozvolnili desítky let platné limity pro ochranu veřejnosti před ionizujícím zářením. Najednou se tak pro civilisty stal dlouhodobě přípustným i dvacetinásobek dříve limitní hodnoty ozáření.

Stejně jako v Černobylu, ani ve Fukušimě není přesný počet obětí radiační havárie znám — a ani nikdy nebude. Patrně půjde o několik tisíc předčasných úmrtí. Určitě to ale nebude „nula“, jak uvádějí různé agentury jaderného průmyslu.

Obyvatelé byli nuceni se už po pár letech evakuace vracet zpět do svých sídel, přestože v nich dekontaminace proběhla jen částečně. Spad byl vyčištěn prakticky jen z povrchu veřejných komunikacích a na budovách, ale už jen o pár metrů dál v intravilánu obcí zůstávají nepřípustné hodnoty kontaminace.

Osobně jsem zažil a zdokumentoval několik situací, kdy oficiální stanice měřící radiační zátěž stála na ulici uprostřed vyčištěného plácku. Ale doslova už dva metry od ní jsme naměřili hodnoty o řád vyšší, než chlácholivě ukazoval displej veřejné stanice.

Jedním ze současných důsledků obou havárií a systematického úsilí jaderného průmyslu o nápravu svého postavení je tak normalizace radioaktivní kontaminace jako něčeho, co vlastně zase tolik neškodí. Aniž by vědecké poznání nějak zásadně zpochybnilo donedávna platný úzus, že každá — i malá — dávka záření škodí a zvyšuje riziko úmrtí, v poslední dekádě se zásadně rozvolňují principy radiační ochrany a normy na ochranu obyvatel před ionizujícím zářením. Zákonitě to povede k vyššímu počtu zbytečných předčasných úmrtí.

Přísnější zdravotní limity založené na vědeckém poznání a principu předběžné opatrnosti platí pouze do chvíle, než budou v důsledku jaderné nehody překročeny, jak se právě ukázalo po Fukušimě. A pak se podle potřeby „pragmaticky“ rozvolňují. Pro jaderný průmysl by totiž bylo příliš nákladné nést plnou odpovědnost za způsobené škody a následně se postarat o dekontaminaci tak, aby to odpovídalo přísným požadavkům radiační ochrany.

Jde o sektor, ve kterém si průmysl přichází na královské zisky, dokud jde všechno podle plánu. Ale jakmile jej postihne těžká nehoda, obrovské následky odnese veřejnost a škody uhradí stát, tedy daňoví poplatníci. Jde o extrémní, učebnicový příklad kapitalizace zisků a socializace ztrát.

Čtyřicáté výročí černobylské katastrofy je tak dobrou příležitostí upozornit na to, že jaderný průmysl po Černobylu a Fukušimě pro sebe plíživě vytvořil příznivější podmínky pro příští těžkou havárii s masivním únikem radioaktivního inventáře. Lidé v branži přitom dobře vědí, že je jen otázkou času, kdy nastane.

Její pravděpodobnost navíc roste s opakovaně prodlužovanou dobou provozu stárnoucích reaktorů daleko za jejich projektovanou životnost: u Dukovan, které ani nemají ochranný celoplášťový kontejnment proti úniku radiace, se dnes uvažuje o prodloužení z původních třiceti let na šedesát až osmdesát roků. Je to jeden z projevů jaderného hazardu, který je důsledkem postupné a cílené eroze regulace a nezávislého dozoru. Riziko ničivé nehody některé z jaderných elektráren v posledních letech výrazně zvyšují i světová nestabilita a vojenské konflikty.

Právě to lze čtyřicet let po Černobylu pokládat za nejvíc alarmující zprávu. Vzniká situace, v níž katastrofa podobná černobylské či fukušimské ohrožuje generaci našich vnuků. Těch, pro které sám Černobyl bude už jen rozmlženou událostí z minulého století.