On ovšem ten poválečný stav "solidarity a spravedlnosti" nebyl zrušen proto, že by tak prostě někdo zlý rozhodl. Nýbrž proto, že tento systém, kdy "většině lidí na západě se začalo dařit líp", zašel na úbytě. Prostě se ukázal být natrvalo neufinancovatelným. To je holý fakt.

V rámci kapitalismu je totiž nakonec skutečně efektivnější stav sociální nerovnosti, a dokonce i vyložené chudoby u části populace - neboť to všechny zúčastněné pohání k neustále vyššímu výkonu.

Pokud tedy opravdu chceme nějakou "třetí cestu", pak to opravdu nebude možné jenom nějakými apely na spravedlnost a solidaritu. Tady je nutné zcela zásadní systémové řešení; ale takové v současné době nemá k dispozici nikdo.

Kupodivu tomu tak není.
Autorka přesně popsala Babišovy praktiky. Nějaký malý živnostníček bude pod kontrolou, aby si náhodou nestrčil bokem stovku do kapsy, ale ti velcí si spokojeně a nerušeně odvezou do daňových rájů miliony a miliardy. A není to jen o té solidaritě.
Například velké průmyslové podniky se sídly v daňových rájích ke své činnosti většinou potřebují těžkou nákladní dopravu. Tedy vozidla, nejvíce ničící vozovky. Protože zde ale daně tyto podniky neplatí a někdo tyto opravu zafinancovat musí, tyto náklady nesou ti, kteří z byznysu firem nemají naprosto nic. Klasické novodobé dělení - oni zisky, my náklady.
A nejsou to jen daňové ráje, jsou i jiné cesty vyvádění nezdaněných zisků. Němečtí politici, kteří po nás drze vyžadují "solidaritu" v problému, do kterého se sami proti vůli zbytku Evropy navezli, skromně mlčí o německé naprosté nesolidárnosti, spočívající v tom, že si vcelku jednoduchými účetními operacemi udělají své firmy zde neziskové a peníze si odvezou na Německa. Pak nám ještě vyhrožují, že když nebudeme stát v haptáku a držet hubu, tak nám z těch peněz nedají ani pár drobných.
Ano, tohle téma by zde mělo jednoznačně dominovat. Proč se zde místo toho kope do Haška a za úplné nesmysly, je mi záhadou. Pokud je opravdu nezávislý internetový deník.

Stav, který paní Táňa Fischerová popisuje a který zná každý, kdo se dokáže dívat kolem sebe, nám odnikud nespadl, nikdo jej nám lidem nenaordinoval, nikdo nás k němu nepřinutil, ale stvořili jsme si jej sami. My v Čechách jsme jej dokonce nemuseli ani vytvářet, neboť jsme jej s nadšením přijali po roce 1989 jako věc hotovou, jako dodávku „na klíč“.

A čím že jsme my lidé tento stav stvořili anebo jej s náručí otevřenou dokořán importovali? Sobectvím! Docela obyčejným sobectvím, onou rádoby neškodnou přirozenou touhou mít se lépe než ti druzí.

Chtěli bychom bourat kapitalismus. Ano, je to systém, jímž jsme si sobectví sami institucionalizovali. Co ale na jeho místo, pokud nehodláme odstranit sobectví z našich srdcí? Cožpak lze nějakou lepší administrací a dokonalejším dohlížením stvořit dobro pro všechny, když jej nebudeme chovat v našich srdcích?

Prý nikdo nemá po ruce lepší systém, který by nahradil ten stávající. Takové tvrzení je ovšem veliký omyl. Lepší systém minimálně pro náš západní svět je tu už 2000 let. Je jím křesťanství. To křesťanství říká: postav se sám proti tomu, co je v tobě špatného, proti vlastní narušené přirozenosti. Křesťanství na nás naléhá, abychom milovali každého člověka minimálně tak jako sami sebe, a tím ze sebe vymýtili sobectví. Křesťanství nás vybízí, aby všechno naše snažení směřovalo k Pánu Bohu, který je dobrem i láskou bez hranic.

Co bychom ještě chtěli, když nám nic nebrání v tom, abychom mysleli na blaho toho druhého a podle toho jednali hned v příští sekundě?

Váš Jiří Vyleťal

A kromě papeže Františka, vyjadřovaly se k otázce kapitalismu resp. soukromého vlastnictví dejme tomu v posledních sto letech nějaké křesťanské autority? Zkoušel jsem chvilku hledat, ale nic moc. Docela by mě to zajímalo.

Myslím, že je marné čekat od lidí, že nahradí kapitalismus křesťanstvím, pokud křesťanství neposkytne nějaké praktické návody. Rozdat veškerý majetek jako apoštolové je asi pro normální křesťany nerealistické. Nový zákon celkem jasně odsuzuje chamtivost, ale kolik toho jako správní křesťané máte rozdávat, to se asi nikde nedovíte.

Pro srovnání, Wikipedie trvdí že obvyklá uznávaná hodnota pro islámský Zakat je asi 2.5% majetku, ačkoliv Korán samozřejmě taky mluví o velbloudech, datlích, zlatě a stříbře.

Podotýkám, že konzistentní a efektivní plošné zdanění kapitálu (nikoli příjmu) daní ve výši 2.5% ročně by znamenalo mnohem větší přerozdělování než existuje v těch nejsocialističtějších zemích (a zdaňovat příjem by možná nebylo vůbec nutné).

Vážený pane Hájku,
toho, co jste hledal, jsou plné všechny sociální encykliky. Ta první vyšla ještě v devatenáctém století. Existuje také Kompendium sociální nauky církve, které má asi 400 stránek a ničemu jinému se nevěnuje. A pak samozřejmě řada dalších dokumentů. Mohu-li trochu poradit, pak bych na to „gůglením“ rozhodně nešel.

Církev tu není od toho, aby poskytovala návody, a není tu ani od toho, aby nakládala se světskou mocí. To náleží lidem, neboť lidé to tak chtěli.

Církev má zprostředkovat lidem slovo Boží a usilovat o to, aby je lidé přijali. Nemůže je však nutit ani to dělat za ně; konečné rozhodnutí zůstane vždy na člověku. Církev ví a sděluje fakt, že pokud lidé přijmou slovo Boží za své, tj. budou se řídit pravidly lásky a všeobecného dobra, které pro ně ustanovil Bůh, bude se jim tady na zemi dařit všem dobře. O to jde církvi, Pánu Bohu i řadě obyčejných lidí, mezi něž se dovoluji počítat.

A pak jde samozřejmě také a především o to, aby co nejvíce z nás, až ukončíme své pozemské putování, spočinulo v náruči Boží. Ani při sebevětším milosrdenství Božím a při jeho nekonečné vůli lidem odpouštět jejich selhání nelze vyloučit, že způsob, jakým v praktickém životě tady na zemi naplňovali slovo Boží, bude mít vliv na to, zda v té Boží náruči spočinou či nikoliv.

S přáním všeho dobrého Vám a všem čtenářům, Jiří Vyleťal

Vždycky znova mě to fascinuje, když to trvdí jinak rozumní lidé: "Sociální stát přinesl obrovskou prosperitu a sociální smír, proto se ho nemůžeme ufinancovat -- to šlo jen v rozvrácené, vyhladovělé a podfinancované Evropě."

Nemůžeme ufinancovat kvalitní veřejné školství, ale ale bez problémů dokážeme přispívat na dítě v drahé soukromé škole v průměru osmdesáti procenty toho, co dáváme na per capita na ty ve veřejné. Nedokážeme přispět těm nejchudším dětem na školní obědy, ale máme a to, abychom při sanaci bank zaplatili zlaté padáky.

Opravdu Vám tyhle věty nepřijdou trochu v rozporu s rozumem?

panu Kolaříkovi za přímé odkazy i panu Vyleťalovi za klíčová slova, která jsou mimochodem k úspěšnému "gůglení" plně postačují :)
Vypadá to tedy, že křesťanské (alespoň tedy katolické) autority se k tématu vyjadřují dlouhodobě, ale lidstvo (či křesťanstvo) moc nenaslouchá. Možná má pravdu Max Weber, že (nesmyslně zjednodušeno) za rozkvět kapitalismu může protestantství?

Souhlas. Ale vůbec nejlepší je ta pohádka o tom, že si nemůžeme dovolit důchody ve výši 60% průměrné mzdy.

Pane Vyleťale, jsem - jako vždy v obdobných případech - s Vámi zcela souhlasného smýšlení, že současný svět je nemocný zcela ze řetězu utrženým egoismem; a že jediná skutečná obroda současného lidstva je podmíněna právě tím, že se tento egoismus podaří alespoň do jisté základní míry spoutat, ovládnout.

Na straně druhé: jako vždy v obdobných případech musím ohlásit protest, s tím že věci jsou ještě o mnoho složitější.

To křesťanské "miluj nepřítele svého" jako mravní princip skutečně a bez jakýchkoli pochyb přineslo zcela zásadní civilizační zvrat; a je opravdu možno docela legitimně tvrdit, že právě s tímto křesťanským heslem nastala zcela nová éra vývoje celého lidstva.

Jenže: jak velkolepou tato věta byla v oblasti duchovně-mravní, tak velice málo se ukázala být praktikovatelnou ve světě reálném. Zkusme si jenom představit, jak by to asi dopadlo na nějakém středověkém bitevním poli, kdyby jedna ze svářících stran se náhle rozhodla železně a neústupně setrvat na tom křesťanském "miluj nepřítele svého". Nejde jenom o to, že tato válčící - respektive právě neválčící - strana by byla v dané bitvě poražena na hlavu; nýbrž především jde o to, že by byla kompletně vyhubena právě jako n o s i t e l k a tohoto mravního imperativu.

To jest: proběhl by zde akt zcela profánní evoluce, kdy se navzájem srážejí dva rozdílné životní koncepty - a z nich by se jeden ukázal jako životný, účelný, a ten druhý jako vedoucí ke smrti, k zániku svého nositele. A taková mravnost - a to i ta nejušlechtilejší - která vede k zániku svého vyznavače, prostě nemá šanci se v reálném světě udržet.

---------------------------------------------------------

S tímto vědomím se vraťme zpátky k tomu kapitalismu. Co by se asi stalo, kdyby v něm náhle všichni odložili svůj egoismus? Kdyby tedy začali jednat podle hesla "miluj konkurenta svého"? To by pak asi muselo znamenat: dělit se se svým konkurentem o všechny vlastní inovace. Nesnažit se mu přebírat jeho podíl na trhu. A vůbec, nesnažit se jakýmkoli způsobem být obchodně či produkčně lepší, úspěšnější, efektivnější nežli konkurent - neboť to všechno by toho konkurenta mohlo poškodit.

Reálný důsledek takovéto "křesťanské lásky" na poli ekonomickém by byl nutně dvojí: za prvé, měli bychom stejně tak zoufale nevýkonnou, stagnující ekonomiku jako za dob reálného socialismu. Tedy právě té ekonomiky, kdy neexistovala konkurence, neexistovala soutěž o to, kdo bude lepší.

A za druhé: pokud by nicméně byla zachována ekonomika volné soutěže, pak by se nevyhnutelně - stejně jako na tom bitevním poli - jako absolutní vítěz prosadil právě ten, který by jakékoli takovéto křesťanské morální apely ignoroval. Egoista by na hlavu porazil altruistu. Takže, jediným výsledkem by nakonec byl naopak n á r ů s t egoismu - neboť i ti relativně slušnější by byli svou všech skrupulí prostou konkurencí prostě zadupáni do země.

Takže, ještě jednou: ano, ten křesťanský apel nám budiž mravním vodítkem; ale pro reálný svět jenom s ušlechtilými mravními apely skutečně nevystačíme. Pro reálný svět je zapotřebí vymyslet nějaký model, jak by to všechno mohlo - alespoň trochu slušně a účelně - fungovat.

Pane Profante, v každém případě jsem Vám nemálo povděčen, že jste mě evidentně zařadil do kategorie "jinak rozumných lidí". ;-) Alespoň něco.

Nicméně, co se věci samotné týče: ano, tuto námitku jsem tušil už v tu chvíli, kdy jsem svůj příspěvek psal. Tedy ohledně té ufinancovatelnosti či neufinancovatelnosti (příšerná slova!) sociálního státu.

Ten problém, který se tu teď před námi otvírá, je tento: pokud bychom chtěli toto téma projednat opravdu odpovědně a opravdu komplexně a diferencovaně, aniž bychom se nechali chytit do pasti toho či onoho jednostranného vidění, pak bychom ho museli projednat natolik široce a natolik subtilně, že to v rámci běžné polemiky snad ani vůbec není možné.

A já musím přiznat, že - z uvedeného důvodu - se mi vůbec nechce se do tohoto tématu hlouběji pouštět. Když už jste sem to téma vnesl, asi nakonec nezbyde nic jiného nežli ho přece jenom projednat, aby to nebudilo dojem že se z těch či oněch důvodů vyhýbáme problematickým momentům; ale upozorňuji předem, že to bude opravdu velmi náročná záležitost. A že - jestli se budeme opravdu chtít dobrat nějakého smysluplného výsledku - že při tom asi bude nezbytné obětovat nějakou tu posvátnou krávu politické levice.

V každém případě v tuhle chvíli už nemám čas pouštět se do této záležitosti hlouběji; tak snad někdy příště.

Vždyť ti nepřátelé mohli přece taky vyjednávat. Nemuseli nutně bojovat.

Milý pane Poláčku,
já si nemyslím, že by uplatňování Božích zásad mělo vypadat tak, jak to popisujete. Proč?

Věřím-li Bohu jeho slovo, pak nemám žádné pochybnosti o tom, že to, k čemu nás Bůh nabádá, je také proveditelné. Stačí-li to Bohu takto, stačí to také mně.

Ale dobrá, spekulujete-li vy nad tím, jak by taková aplikace Božího přikázání mohla dopadnout, dovolte mi zaspekulovat si také. Skoková změna, kterou popisujete vy, nemusí být jedinou možnou změnou. Možná je přece i změna pomalá, povlovná, spojitá. Jeden člověk si uvědomí, že donucování, soutěživost, zápas apod. nevede k trvalé spokojenosti - protože to vše s sebou nese ponížení poražených a strach vítězů ze ztráty dosaženého – a začne se měnit k lepšímu. Začne se prostě chovat jinak a záhy bude kolem sebe šířit vstřícnost k druhým. Pak to od něho okoukají druzí, také jeho děti, které začne vychovávat také k lepšímu, atd. Dále snad nemusím pokračovat. No a nakonec se ti vaši po zuby ozbrojení protivníci dohodnou na míru a boj ani nezačne, jak to trefně zmínila paní Hájková.

Trošku jsme si zaspekulovali, ale čirá spekulace to není. Takhle se totiž docela běžně řeší spory ve fungujících rodinách, mezi dobrými přáteli a také třeba v katolických společenstvích, do nichž patřím i já. Jde to a jde to dobře. Když to jde v malém a Bůh nás nabádá, abychom se takto chovali v malém i velkém, půjde to i v nejširším společenství, i ve státě.

Křesťanský „model“ má jednu velkou výhodu: lze s ním začít ihned. Hned zítra můžeme s úsměvem na ulici pozdravit někoho, na koho jsme se do té doby mračili. Na model, na jaký čekáte vy, pane Poláčku, si ještě nějakou dobu budeme muset počkat.

Dobrou noc a vše dobré přeje Jiří Vyleťal

Nezlobte se, ale tohle neberu. Platí-li Vaše tvrzení: "Prostě se [sociální stát] ukázal být natrvalo neufinancovatelným. To je holý fakt.", pak musí být tento "holý fakt" poměrně jasně vykazatelný.

Anebo je to resultát složité (diferencované, hluboké atd. ) intelektuální práce, který dokážete přesvědčivě vyložit druhým tak, aby -- pokud nejsou zlovolní a "dobrý Bůh je při rozumu zachovati ráčil"-- tento výklad přijali, přesvědčeni Vaší argumentací. Tedy to, nač jak říkáte z pozice toho, kdo to ví lépe, nemáte čas. Pak ale opravdu nejde o holý fakt.

Sociální stát je výsledek kompromisu vzniklého v jedinečné historické situaci, nedokonalý, jak už jsou lidská díla a nálezky. Nese v sobě děsivá risika a každé z ních může být zárodkem jeho zmaru. Od samotného počátku byl vybudován sice tak, že zlepšoval životní podmínky masivní většiny občanů, ale přesto na úkor těch, které vyloučil -- vně (vykořisťováním rozvojových zemí) a uvnitř (imigranti, Romové, postižení). Od počátku přesvědčoval velké skupiny lidí, aby ho přijaly bezostyčným uplácením (např. dotační zemědělské politiky) a vytvářel tak korupční prostředí. Od počátku potlačoval určité typy produktivních konfliktů ve prospěch jednoho polu (preference zájmu zaměstnanosti před zájmy ekologickými atd).

Last, but not least podporuje sociální stát ve stávající podobě vytváření falešných národních kolektivit integrovaných identitou příjemců "našich" sociálních dávek a benefitů, tedy sklon k "ševčíkovské" obnově fašismu.

Máme-li to dobré, co sociální stát přinesl -- zatím nebývalé snížení nerovnosti šancí v přístupu ke vzdělání, práci, zdravotní péči a k rozhodování o věcech veřejných -- budeme ho muset radikálně inovovat tak, aby odpovídal dnešní situaci.
Shodl bych se s Janem Samohýlem, že jedna z velmi nadějných cest je základní příjem -- jen jsem přesvědčen, že ta se nedá prosadit bez revoluce. Vzhled k věku spíše hofrátskému než revolucionářskému proto preferuji řežimně konformnější řešení ( s vědomím, že možná bude nutné stejně jít tou revoluční cestou).

Jistě, pane Vyleťale: s tím konáním dobrého je možno - a je to dokonce základní mravní povinností každého jednotlivce, každého člověka - začít tady a hned. Nehledět napravo nalevo, nerozumovat o tom co by mohlo být jinak a za jiných okolností - nýbrž dělat to, co je evidentně dobré, právě v té zcela konkrétně dané situaci. Dobré příklady skutečně táhnou, o tom není sporu.

Jenže - ono jde o to, že i z s tím z l ý m je možno začít kdykoli. A - nedělejme si iluze - takových kteří vždy upřednostní vlastní egoismus proti zájmu těch ostatních bude vždycky dost a dost. A - špatné příklady táhnou stejně jako ty dobré, a s největší pravděpodobností ještě daleko více. Protože to špatné je vždycky jednodušší, snadnější než to dobré.

A pro nás se teď tedy staví otázka: jak r e á l n ě docílit toho, aby těch dobrých příkladů bylo více nežli těch špatných? Aby tedy více "táhly" ty příklady dobré, než ty špatné? Aby se to dobré jednání ve společnosti, ve světě usídlilo jako zcela přirozená, nikým nezpochybnitelná norma? Kdy jenom víceméně asociálně narušení jedinci by tyto normy porušovali? Za což by je postihl okamžitý odpor veškerého jejich okolí? Třeba tak, jak si to představoval Marx, že v komunismu nebude zapotřebí ani státu ani policie, neboť proti každému původci špatného jednání by se okamžitě postavili všichni ostatní, "tak jako zcela přirozeně se všichni postaví na obranu ženy ohrožované násilníkem"?

Bohužel víme, že v realitě to takto pohádkově nefunguje; a abychom se ještě jednou vrátili k tomu příkladu s bitevním polem, ten problém je právě v tom že když jedni přijdou s nabídkou na mír a na vyjednávání, pak ten druhý buďto využije jejich mírumilovnosti a rovnou je zmasakruje, anebo jim alespoň vnutí "mír" pouze v jeho vlastní prospěch.

Ještě jednou: ne že by všechny ty mravní apely a ideály neměly vůbec žádnou sílu a účinnost; ale opravdu není možno nikdy vycházet z toho, že j e n o m mravními apely a křesťanskou láskou dokážeme změnit svět jako takový.

Člověk - dá se říci poněkud obrazně - je jako kámen: jeho egoismus ho bude neustále srážet k zemi. A jestli tohoto člověka přece jenom chceme povznést někam výše - pak pro ten účel musíme dokázat vytvořit nějakou opravdu účinnou sílu. Nějaký raketový pohon; anebo alespoň vrtuli helikoptéry, která když už člověka nedokáže vystřelit do hvězdných výšin, tak mu přece jenom umožní vznášet se alespoň ve středních výškách mezi nebem a zemí.

Trpělivost, pane Profante; už jsem přislíbil, že se tomu tématu nevyhnu. Ale vyžaduje to přece jenom dost času, a musím se věnovat ještě jiným aktuálním tématům a diskusím.

Já se ještě vyjádřím ke Starému zákonu, který byl velmi sociální, jak napsal pan Kolařík.
Myslím, že to tak bylo. Židé si potrpěli na spravedlnost a kdykoliv přišla nějaká pohroma, zkoumali především, zda nebyla pošlapána spravedlnost.
Ony taky za různá provinění následovaly tresty na celý Izrael - Hospodin seslal různé katastrofy nebo je například nechal upadnout do područí nepřátel a pod.

1).J.P.....To křesťanské "miluj nepřítele svého" jako mravní princip skutečně a bez jakýchkoli pochyb přineslo zcela zásadní civilizační zvrat; a je opravdu možno docela legitimně tvrdit, že právě s tímto křesťanským heslem nastala zcela nová éra vývoje celého lidstva............
Jenže ta naše éra pane Poláčku, byla započata na sic úctyhodném ale vratkém paradigma - vizi biofilní lásky.
Ale nejen s panskou láskou žádné společenství pevně nevytmelíte. Každá láska po zajících běhá, neb jde o fenomen afektivního nekontrolovatelného projevu, jehož obsah/kvalita je odvislá od individuálního charakteru aktéra na škále biofilní - nekrofilní.
Křesťanský projekt stále troskotá na neznalosti pravé podstaty svých etických maxim....bych si nad lidskou nedokonalostí posteskl.
2) Domnívám se že pan Poláček je schopen diferencovat mezi více a méně sociální či asociální periodou kapitalismu.
|Proč ale škádlivě vysvětluje konec periody new dealu z neoliberální pozice.......to tedy nevím.

Vážený pane Poláčku,
zdá se mi, že vy vnímáte pravidla křesťanského chování jako jakousi výbavu, kterou si opatří ti, kteří to myslí se světem dobře, aby zvítězili nad těmi, kteří to s ním dobře nemyslí. Přičemž se domníváte, že těm dobrým jejich výbava stačit nebude, a ti zlí je snadno převálcují.

Takto to já ale vůbec nemyslím. Nevidím zde žádný boj protikladů. Křesťanství přichází s apelem na všechny, na dobré i zlé. (Pokud toto dělení na dobré a zlé lze vůbec přijmout.) Tam, kde lidé začnou slovo Boží brát vážně, bude protikladů jen ubývat. Jinak řečeno, jde o to, abychom se zapálili pro dobro, a ne o to, aby se pro dobro zapálili jenom někteří a pak proti těm, kteří se pro dobro nezapálili, nějak bojovali.

Vůbec nepochybuji o tom, že kdyby křesťanství bylo v dostatečné míře přítomno ve veřejném prostoru, kdyby byla společnost dostatečně seznamována s dobrými skutky křesťanů a samozřejmě nejen jich, začali bychom se jako celek velice rychle měnit k lepšímu. (Snad si nikdo vážně nemyslí, že tupé televizní seriály a slabomyslné filmy plné násilí, sprostoty a nemravnosti činí společnost jinou než horší. O lidech vystavujících se v médiích, jejichž vystupování odpovídá tomuto „standardu“, ani nemluvě.) A v tom malém může začít opravdu každý hned v příští vteřině.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Ale přesně takto jsem to také myslel, pane Petrasku! Právě proto znovu a znovu opakuji, že ten - dozajista úctyhodný a ušlechtilý - mravní apel křesťanství sám o sobě nikdy nepostačí, neboť je zde příliš mnoho velice reálných faktorů s negativním působením (tedy ve Vaší terminologii: nekrofilních).

Takže je nezbytně zapotřebí vymyslet a vytvořit nějaký "biofilní" fundament, který bude poskytovat základnu znatelně méně vratkou.

---------------------------------------

Co se týče té souvislosti "new dealu" a neoliberalismu: jak už jsem přislíbil pokusím se to vysvětlit; ale bohužel se zdá, že (v důsledku určitých zdravotních potíží se kterými musím v poslední době zápasit) mi přinejmenším dnes nebude možné pouštět se hlouběji (a odpovědněji) do tak náročných témat. Takže musím pořádat ještě o něco více trpělivosti.

Ano, pane Vyleťale: kdyby... Kdyby křesťanství bylo více přítomno ve veřejném prostoru, kdyby si více lidí osvojilo křesťanské hodnoty, kdyby lidé dokázali ve jménu ušlechtilých, ale nehmotných idejí překonat svůj přirozený egoismus (a ještě spoustu dalších negativních vlastností), kdyby celý materiálně-produkční systém společnosti přestal fungovat na principech zisku a kapitálu, kdyby...

Kdyby tedy všechno toto nastalo, měli bychom samozřejmě rázem zcela jiný, lepší, mravnější svět.

Jenže, nedá se nic dělat: my máme svět právě a přesně takový jaký ho máme, s takovými lidmi jaká je vyprodukovala na straně jedné evoluce, na straně druhé právě ten zcela reálný bezduchý a poživačný kapitalismus. (Mimochodem, pod novým textem paní Hájkové je řeč právě o tom poměru mezi naší determinací okolním světem, a možnostmi naší svobody.)

A v řadě naprosto neposlední máme právě i nikoli narůstající, nýbrž daleko spíše k l e s a j í c í vliv křesťanských hodnot na každodenní život průměrného občana v našem moderním technicko-průmyslovém světě. Takže my sice můžeme provolávat své apely za návrat ke křesťanským hodnotám - ale nedá se nic dělat, reálný trend je zcela opačný.

Takže, nedá se nic dělat, ale s tím "kdyby" opravdu asi natrvalo nevystačíme.

Vážený pane Poláčku,
slůvko „kdyby“ snad není tak důležité. Důležitější pro naši diskusi je, že můžeme uvažovat nad možnostmi, které existují, avšak zůstávají nevyužity.

Jednoduchý příklad, který jsem tu uváděl mockrát: povinná výuka křesťanství v základních školách. Co kdyby se křesťanství na školách vyučovalo? Ta možnost tu přece je. Když se může v ZŠ vyučovat např. kreslení, proč by se nemohlo vyučovat křesťanství? To přece není žádné „kdyby“ z říše nemožného. Stačí, aby se na tom dohodli odpovědní lidé na ministerstvu školství.

Bude-li se vyučovat křesťanství na ZŠ, jistě to nijak společnost horší neudělá, že?

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Pane Vyleťale, jsou země v kterých se křesťanství na školách skutečně vyučuje. V Polsku například. Ale jaksi není nic známo o tom, že zrovna polská společnost by byla nějakým způsobem mravně kvalitnější a ušlechtilejší než ta česká.

Ostatně, to mi připomíná jeden zážitek snad někdy z přelomu století. Tedy z doby, kdy po pádu komunismu se především v Polsku dramaticky rozšířily krádeže automobilů. Takže polská policie se tomuto problému musela věnovat se zvýšeným úsilím, opatřili si k tomu - v té době ještě ne zcela běžnou - techniku, jmenovitě průmyslové kamery. A jednou takovou kamerou se podařilo nafilmovat jednoho takového zloděje přímo při činu.

A tento zloděj - mladý muž - ještě než se pustil do samotné "práce", tedy do vylamování zámku cizího auta, tak se napřed pro jistotu pěkně po křesťansky p o k ř i ž o v a l, aby si tím pro své konání získal přízeň vyšší moci!!

Samozřejmě, je možno říci, že se jedná o hrubé zneužití, naprosté a vysloveně hříšné převrácení pravé víry. To jistě; ale tady hovoříme o tom, jaká je realita. A ta je prostě taková, že křesťanství v současné době prostě už nemá tu sílu nějakým zásadním způsobem umravňovat společnost. Toho či onoho - poctivě smýšlejícího - jednotlivce dozajista ano; ale v celkovém měřítku křesťanská víra působí daleko spíše už jenom jako jakási zástěrka, povrchní předstírání něčeho, co už dávno není skutečně niterně prožíváno a praktikováno. Placebo, řekl by snad profesor Bělohradský.

Křesťanství nebo katolictví? Ona výuka náboženství na školách je: nepovinná, státem placená, církvemi provozovaná. A já se jednou zeptal, při diskusích o formě financování, zda by se někde -- v konkrétních školách -- nechtěly církve dohodnout a mít ji ekumenickou (aby i tahle forma byla uvedená jako financovatelná). Odmítnutí bylo hodně striktní.

Víte, o tomhle by se neměli dohadovat odpovědní lidé na MŠMT. To je je záležitost těch obcí věřících a jejich představitelů, aby se dohodly. A zavést výuku náboženství jako povinnou nen tak úplně nevinné. Dokonce i za Rakouska se z něj uvolňovaly děti z rodin s mojžíšským význáním (abych použil dobový termín), malér byl v tom, že to stvrzovalo jejich výlučnost. Nedávno provedli na Slovensku takový experiment: povinná volitelná náboženská výuka nebo výuka etická. Nezáměrný a očekávatelný výsledek byl, že například všechny romské děti, přestože převážně z věřících rodin, byly zařazený do té "etické", protože jen na náboženství budou chodit děti jen ze slušných rodin. Jinými slovy, byly ocejchovány.

Jako nevěřící némám vůbec žádný problém s tím, jestli by mé děti chodily či nechodily povinně na náboženství. Syn se na gymlu v hodinách řečtiny naučil víc o evangeliích než o řecké gramatice, dcera se sice v příslušných hodinách nic nedověděla o ústavních principech České republiky, zato zná cirkevní rok -- ale v obou případech to dotyčný učitel učil dobře a dokázal probudit zájem a ty ústavní principy se stejně musela před maturitou doučit. Jenomže tuhle toleranci si můžu dovolit právě jako nevěřící. Obávám se, povinná výuka náboženství lásky by vedla k přílis mnoha nenávistem.

Takže teď se konečně dostávám k tomu slíbenému tématu sociálního státu a možnosti či nemožnosti jeho ufinancování.

Před teoretickými analýzami začnu jednou čistě osobní vzpomínkou. Když jsem svého času (v r. 1982), přišel do Německa, tři dny poté padla vláda. Nevím, jestli mezi těmito dvěma událostmi byla nějaká vnitřní souvislost; ale v každém případě jsem vstoupil právě do momentu zásadního přelomu německé politiky - a německého pojetí sociálního státu.

Zůstaňme u té čistě osobní perspektivy. Každý emigrant musí v cizí zemi v prvé řadě hledět na své vlastní čistě materiální zabezpečení. A v tomto ohledu jsem se dozvěděl celkem jednoznačně: přišel jsem pozdě. Jenom o trochu - ale přece pozdě. Až do této změny vlád bylo všude peněz dost. Sociálnědemokratická vláda - věrna svému programu a svým idejím - byla velice štědrá vůči všem potřebným. Byla štědrá podpora v nezaměstnanosti, byla štědrá stipendia, na každé straně nějaké podpory, stačilo víceméně jenom natáhnout ruku. Zatímco s nástupem konzervativní, prokapitalistické Kohlovy vlády CDU/CSU se všechno rázem změnilo; a dosáhnout na nějaké podpory bylo rázem o mnoho těžší.

Ale abychom si blíže osvětlili, o co se tenkrát jednalo, musíme zmínit ještě jednoho politického hráče oné doby: totiž liberální FDP. V té době ani sociální demokracie, ani pravicová Unie nebyly schopny získat takovou většinu, aby mohly utvořit vládu. Oba tábory proto byly odkázány na malou, a pro daný účel rozhodující FDP jako koaličního partnera. FDP byla původně v koalici se sociálními demokraty.

Jenže: kromě určitých politických diferencí (především podvojné rozhodnutí NATO) mezi těmito koaličními partnery rostly rozpory ohledně sociální, daňové a ekonomické politiky.

Krátce řečeno: na ten štědrý sociální stát bylo zapotřebí někde brát peníze. A tak sociální demokracie sahala ke klasickým metodám levice: deficitní státní rozpočet, zvyšování daní, a především odčerpávání finančních prostředků od "kapitalistů", tedy z produkční sféry. Výsledek? - Firmy svírané vysokými odvody stagnovaly, namísto rozšiřování produkce ji omezovaly, zvyšovala se nezaměstnanost. Státní deficit rostl.

Za této situace FDP svému koaličnímu partneru předložila katalog svých požadavků na řešení ekonomické krize:

Konzolidování státního rozpočtu;

Vytvoření pobídek pro investice vytvářející pracovní místa;

Omezení explodujících státních sociálních výdajů;

Deregulace ve vnitřních i vnějších vztazích.

Všechny tyto body byly pro sociální demokracii z principiálních důvodů nepřijatelné. Důsledkem pak bylo, že liberální FDP přešla na druhou stranu fronty, a šla do koalice s konzervativní Unií.

Následující ekonomický program vlády plně odpovídal požadavkům FDP. Výsledkem bylo, jak už úvodem zmíněno, že ten německý sociální stát byl náhle mnohem méně štědrý; ale stejně tak je i faktem, že se projevily i pozitivní efekty tohoto programu: státní rozpočet se podařilo konzolidovat, stagnující ekonomika - osvobozená od tíživé daňové zátěže - se rozpohybovala, firmy začaly produkovat a přijímat nové zaměstnance.

Tento program úspor - a tedy osekání sociálního státu - byl pak později ještě prohlouben za vlády sociálně demokratického(!) kancléře Gerharda Schrödera; a víceméně s těmi samými důsledky: ještě dramatičtěji byla zkrácena především podpora v nezaměstnanosti, výsledkem je onen proslulý "Hartz IV", druhá fáze podpory v nezaměstnanosti, která není o nic vyšší nežli životní minimum. Ovšem - stejně tak nelze nepřiznat, že německé ekonomice toto opatření neobyčejně prospělo, a evidentně významně přispělo k tomu, že to byla právě německá ekonomika, která dokázala pozdějšími finančně-ekonomickými krizemi proplout daleko lépe než všechny ostatní srovnatelné ekonomiky.

Takže, tolik něco z historie německého sociálního státu. Jak je vidět, tento sociální stát je velice krásná věc - dokud na něj jsou peníze. Ale nakonec vždy zákonitě a nevyhnutelně dojde k tomu, že tento štědrý sociální stát je možno financovat jedině tím, že se odčerpají prostředky z produkční sféry; což má opět nevyhnutelně ten důsledek, že ekonomika stagnuje, vzrůstá nezaměstnanost, takže se nakonec i tomu "prostému lidu" vede namnoze ještě hůře, nežli za podmínek ekonomiky liberalizované.

Připomněl jsem tento případ už několikrát; ale zdá se, že levice v daném případě projevuje opravdu nevšední schopnost "vytěsňování". Tedy naprostého ignorování reality, pokud je tato v rozporu s jejími (levice) vlastními existenciálními tužbami a přesvědčeními.

Jedná se o případ Francie. Když už v sedmdesátých letech došlo k té konstelaci, že v prezidentských volbách zvítězil kandidát socialistů (Mitterrand), jakož i v parlamentu měla levice většinu.

To znamená, že levice získala možnost přijímat zákony podle svého vlastního uvážení a podle své vlastní libosti; a této možnosti také plnou měrou využívala. A opět podle klasických levicových receptů: štědré podpory všem, kdo trpěli nějakou nouzí, bohaté podpory v nezaměstnanosti, štědré sociální dávky všeho druhu. A - peníze se braly od "kapitalistů", čili z produkční sféry.

Výsledek? Ještě v mnohem dramatičtější podobě přesně to samé, co bylo už popsáno na příkladě sociálního státu německého. Ta stagnace (či spíše: propad) francouzské ekonomiky byla natolik dramatická, a ruku v ruce s ní jdoucí nárůst nezaměstnanosti byl tak vysoký, že francouzští socialisté museli velice rychle naprostou většinu těch svých prosociálních opatření zase stornovat.

Ale - tato jedna zkušenost jim nestačila, když se nyní pod prezidentem Hollandem opakovala ta samá konstelace, francouzští socialisté si z katastrofálního ztroskotání své tehdejší politiky nevzali naprosto žádné ponaučení, a udělali ještě jednou přesně to samé! A - nevyhnutelně - s tím samým výsledkem, stagnující ekonomikou a dramatickým nárůstem nezaměstnanosti, takže nakonec mohutné demonstrace jejich vlastní klientely, totiž těch sociálně znevýhodněných, socialisty donutily naprostou většinu jejich sociálního zákonodárství zase vzít zpátky.

Historia magistra vitae; ale zdá se, že levice si z historie žádné poučení vzít nehodlá, a kdykoli k tomu dostane příležitost, zkouší neustále znovu a znovu ty staré recepty, jejichž neúčinnost se už dávno prokázala.

Ve své "Zkoušce orchestru" režisér Fellini ukázal prototyp vedoucího aktéra, který v chaotické situaci nakonec stále jenom dokola vyvolává své: "Da capo!!" Opakovat, znovu a znovu opakovat to samé; t ř e b a se to jednou už konečně povede...

Bylo by naprostým nepochopením chtít předešlá líčení pojímat jako argumenty ve prospěch neoliberalismu, či dokonce samotného kapitalismu. Přesně naopak: jsou to právě ty neustále opakované levicové snahy o "sociální stát", které vposledku kapitalistický systém udržují ze všeho nejlépe při životě - neboť neustále živí tu iluzi, jako by tento sociální stát byl principiálně možný. Namísto hledání skutečných alternativ ke kapitalismu se tedy jenom pěstuje iluze sociálního reformismu n a p ů d ě kapitalismu.

Podívejme se teď ale poněkud blíže, proč je taková představa sociálního státu za podmínek volnotržní (kapitalistické) ekonomiky principiálně iluzorní.

Klasická levicová představa je tato: na jedné straně jsou lidé, kteří jsou chudí. A na straně druhé stojí kapitalisté, kteří mají peněz zcela evidentně dost. Co je tedy přirozenějšího, nežli těm kapitalistům a l e s p o ň n ě c o ubrat z toho jejich nadbytečného bohatství, a přerozdělit ho ve prospěch těch nuzných, potřebnějších?

Ano, tato myšlenka je sama o sobě bezpochyby humánní, a zdá se napohled být i zcela logická. Jenže - nedá se nic dělat, ale celá záležitost je opravdu o dost složitější.

Především se jednou provždy rozlučme s představou, že by volnotržní ekonomika měla co společného s morálkou. Se spravedlností. Se sociální rovností. Volnotržní ekonomika je svým způsobem vysloveně živý organismus - je to velice komplexní celek, vnitřně provázaný nesčíslnými vzájemnými vazbami, kdy jakákoli funkční porucha jedné části se tak či onak projeví nakonec na celek, na celý organismus. A tento organismus v první řadě hledí na jediné: na s v o u v l a s t n í existenci, to jest na svou vlastní funkčnost, čili na své vlastní "zdraví". Přestaňme si už konečně jednou provždy dělat iluzi, že volnotržní ekonomika je tu pro člověka - jenom proto, že v politické sféře jsme si zavedli něco takového jako demokracii. (Ponechme teď stranou otázku, do jaké míry je samotná demokracie pro člověka; to by bylo zase jiné téma.)

Ten organismus volnotržní ekonomiky, tedy produkce a spotřeby, musí v prvé řadě žít, fungovat. Produkce, práce - to je na prvním místě vynakládání energie. A jestli má někdo vynakládat svou vlastní životní energii - pak tak učiní jenom s tou vyhlídkou, že efekt jeho námahy bude v ě t š í, nežli množství energie které on sám vynakládá. Jinak řečeno: na konci jakékoli ekonomické aktivity musí stát z i s k. A to sice pro k a ž d é h o účastníka toho produkčního respektive ekonomického procesu.

To znamená: každý aktér, kterému vezmeme možnost docilovat zisku, ten přestane být ekonomicky aktivní - neboť se mu nevyplatí vynakládat jeho vlastní energii či prostředky, když na konci svého úsilí dostane méně, nebo přinejlepším to samé, co do něj vložil.

A - právě tady nám vzniká ten základní problém. My se můžeme - z levicových či vůbec obecně humánních pozic - jakkoli ohnivě rozhořčovat nad tím, jak je to nespravedlivé, když nějaký zazobaný kapitalista si do své kapsy může zastrkovat další a další milióny, zatímco jeho zaměstnanec sotva zaplatí svůj nájem.

Jenže: nedá se nic dělat, ale - v rozporu s tradičním levicovým a především marxistickým obrazem - ten kapitalista opravdu není jenom parazit. Jenom vykořisťovatel, který pohodlně sedí ve svém koženém křesle a jenom vysává ze svého zaměstnance jeho nadpráci.

Ten kapitalista je totiž - nedá se nic dělat - zároveň r e á l n ý a k t é r celého toho komplexu či organismu reálné ekonomiky, on je právě tím který je tahounem toho že ta ekonomika bude čím dál tím produktivnější a efektivnější, a to z jeho vlastních čistě osobních zájmů, a tímto zájmem je jeho vlastní zisk, jakmile mu vezmeme ten jeho zisk tak on z toho soukolí produkce vystoupí, přestane se ho zúčastnit, a tady je pak nevyhnutelné postavit otázku spolu s Bezručem: k d o na moje místo? Dělnické samosprávné kolektivy snad? Když jejich primárním zájmem je - opět - výhradně v l a s t n í z i s k, ale tento zisk má jiný charakter než u toho kapitalisty, zatímco zájem kapitalisty je levnější, a tedy účelnější a efektivnější produkce, pak vitálním zájmem zaměstnance je naopak co n e j p o h o d l n ě j š í práce, jenom tak mu souhlasí ta jeho vlastní rovnice, totiž s nejmenší mírou vynaložené energie docílit co nejvyššího zisku. Tedy: pokud možno co nejméně práce, za pokud možno co nejvyšší plat.

To, co se ale jeví maximalizací osobního zisku zaměstnance respektive pracovníka - to je samozřejmě jed pro celý ten organismus ekonomiky jako takový. Čím větší je diskrepance mezi produkčním výkonem pracovníka a jeho mzdou (tedy čím vyšší mzda v porovnání s pracovním výkonem), tím méně je efektivní celospolečenská produkce jako taková. A kapitalista - nedá se nic dělat, to je právě ten, který stojí p r o t i tomuto zájmu pracovníka na pokud možno nejmenším pracovním výkonu za pokud možno nejvyšší odměnu - tím že kapitalista proti této (přirozené) touze zaměstnance po maximalizaci svého osobního prospěchu staví svůj v l a s t n í zájem na maximalizaci s v é h o (kapitalistického) zisku.

Už jsme si řekli: zbavme se iluze, že volnotržní ekonomika má něco společného s morálkou. Volnotržní ekonomika respektive produkce - to je daleko spíše ještě čistě přírodní proces, kdy jak řečeno se jedná o ten zcela základní vztah či nutnost, aby vlastní energie vložená do pracovního procesu přinášela efekt vyšší, nežli byla ona vložená energie. Poněkud příměji vyjádřeno: volnotržní ekonomika je stále ještě docela obyčejná džungle. Džungle, kde jsou mírumilovní býložravci - ale kde jsou také predátoři, dravci. Těm býložravcům je ovšem nemilé, že slouží jako potrava těm dravcům; jenže jak učí - opět - historie, tam kde se vyhubí ti predátoři, tak tam je najednou zle. Když se v evropských lesích vyhubili všichni ti vlci a rysové jiní predátoři, tak se náhle ukázalo, že zde není nikdo, kdo by reguloval počty zvěře, kdo by bránil přemnožení stavů, a především, kdo by likvidoval nemocné kusy. Takže nakonec tu funkci, kterou vykonávali ti přirození predátoři, museli začít suplovat placení myslivci.

Zkrátka: nedá se nic dělat, ale ti kapitalisté jsou právě ty "štiky v rybníku", kteří působí proti zbahnění, proti stagnaci. Může se nám to s hlediska vyššího principu mravního nelíbit; ale je to prostě holý ekonomický fakt.

Takže, závěrem ještě jednou: jestli chceme docílit nějakého opravdu humánního a sociálního produkčního způsobu, pak musíme dokázat vytvořit nějakou zásadní alternativu vůči volnotržní (kapitalistické) ekonomice. Ale k takovémuto humánnímu, sociálnímu stavu se nepřiblížíme tím, že v sobě budeme stále živit iluze o tom, že je možné vybudovat natrvalo spravedlivý sociální stát na půdě kapitalismu.

Závěrem je nutno osvětlit ještě jeden moment. Předešlé vývody naprosto nemají vést k závěru, že snad by veškeré snahy po nastolení co nejhumánnějších, sociálních poměrů byly marné a zbytečné. Samozřejmě nikdy není přípustné, ale dokonce i z čistě objektivního hlediska funkční, celé pole přenechat jenom těm predátorům. Tedy - v daném smyslu - propagátorům neoliberalismu.

Už z čistě humánního hlediska je to samozřejmě vždy naprosto pozitivním a mravně hodnotným počinem, snažit se životní situaci těch nuznějších, či vůbec jakkoli znevýhodněných zlepšit tak dalece, jak je jen možné.

Ale o co jde - a co bylo základním cílem předcházejících úvah - je uvědomění si, že tento souboj levice proti tomuto "neoliberalismu" n i k d y není možno definitivně vyhrát.

Tento zápas o sociálnější podmínky, to je totiž opravdu sisyfovské namáhání: v tom doslovném smyslu, že kdykoli my ten balvan štědrého sociálního státu v potu tváře vytlačíme až příliš vysoko - tak že on nám vzápětí vždycky spadne zase zpátky dolů.

Tento zápas o sociální stát jak řečeno není sám o sobě marný nebo zbytečný; ale nakonec je to tak, jako když proti sobě stojí dva berani, z nichž každý tlačí opačným směrem. A oni jsou nakonec oba víceméně stejně silní - a tak se jejich protipohyb nakonec zastaví někde uprostřed. Ti berani si tohle všechno ovšem neuvědomují, oni chtějí své vítězství, svůj okamžitý prospěch - a tak každých získaných, vybojovaných pár centimetrů území pociťují jako svůj vlastní zisk.

Tento zápas o sociální stát - budiž řečeno ještě jednou - není v žádném případě zbytečný, je nutno ho vést, nelze protivníkovi vyklidit celé pole; ale na straně druhé, jestli nechceme natrvalo zůstat těmi berany v nekonečném zápase hlavy proti hlavě, musíme si uvědomit, že tímto způsobem opravdu nikdy vyhrát nelze. A že pravé řešení spočívá v tom, že ten zápas přeneseme na zcela jiné pole, za zcela jiných rámcových podmínek.

Docela stručně. Napsal jste původně, že sociální stát je neufinancovatelný.

Nic z těch tří rozsáhlých příspěvků, které jste dnes zveřejnil, toto tvrzení nepodporuje a nijak se nevypořádává s faktem, že existují státy s poměrně rozsáhlým sociálním státem a dobrou finanční kondicí (Německo, Norsko, Finsko, Švédsko, Kanada).

Mohou souhlasit s velkou částí pochyb, které vůči životnosti sociálního státu vyslovujete a nijak nezpochybňuji, že nelze nikdy boj o humannější podmínky definitivně vyhrát. Ale to není totéž, co konstatování neufinancovatelnosti.

Já jsem proti výchově náboženství na škole, jakéhokoliv. Jak konkrétně to podle vás pomůže morálce? Pokud řeknu dětem, třeba, "existuje bůh a krást se nemá", co to přidává navíc proti tomu, když řeknu jen "krást se nemá"?

Pravděpodobně očekáváte, že se lidé budou boha bát. Takže abychom rovnou přeskočili k protiargumentu - já považuji takový postoj, že lidé se mají chovat morálně na základě strachu z někoho nebo něčeho, za hluboce amorální.

Vážený pane Samohýle,
dovolím si letmo vyjmenovat pár důvodů, pro které považuji za žádoucí, aby existovala povinná výuka křesťanství na školách.

1) Křesťanství přináší lidem mravní řád. 2) Bez křesťanství nelze porozumět duchovním dějinám - nebo též dějinám a vývoji myšlení – Evropy. 3) Skoro vše, co souvisí s kulturou, uměním, psaným slovem, stavebním uměním, způsoby našeho vyjadřování, atd., má svůj původ ve Starém a Novém zákoně. Tedy v základech křesťanství. 4) Křesťanství dává odpovědi na nejdůležitější otázky člověka. Na to, odkud jde, kam směřuje a proč žije.

Až budete mít někdy chuť, pane Samohýle, tak si zkuste odpovědět na otázku, zda jste proti výuce náboženství z toho důvodu, že náboženství (v našem případě asi náboženství křesťanské) znáte natolik dobře, že jeho vhodnost pro výuku ve školách jste schopen v plné míře a odpovědně posoudit.

Dobrou noc a vše dobré Vám přeje, Jiří Vyleťal

Vážený pane Poláčku,
jádrem Vašeho diskusního příspěvku, v němž se obracíte na mne, je vedle tvrzení, že křesťanství nemá sílu, jíž by mohlo společnost významněji oslovit, též tvrzení, že polská společnost na tom není morálně lépe, než ta česká. Přičemž v Polsku křesťanská výchova na školách probíhá.

Jakou má křesťanství sílu oslovit veřejnost, nedovedu dost dobře posoudit. Zato se mohu s Vámi podělit o své zkušenosti. Ve dvou farnostech, v nichž jsem aktivní, přibylo za posledních asi 5 let dobrých 20% aktivních věřících. V těchto farnostech také trvale stoupá počet církevně oddaných a pokřtěných. Nový papež František sklízí obdiv a uznání na celém světě. Kam jeho slovo dopadne, tam je mu přikládána mimořádná váha. Bible je stále, už řadu desetiletí, nejprodávanější knihou na světě. (Jestli nejčtenější, to nevím. To ale ty ostatní prodané také asi nebudou, že?)

Nakolik je polská společnost mravnější, než ta česká, a jak se v ní krade ve srovnání s tou českou, nedokážu také posoudit. Jedno však vím naprosto bezpečně: Poláci jsou dodavateli kněží do celého světa. A to je tedy vzhledem k České republice, která trpí chronickým nedostatkem kněží i pro své velmi skromné potřeby, rozdíl naprosto gigantický. Že polská společnost dokázala vygenerovat papeže, který nadto byl jedním z nejpozoruhodnějších, stojí asi také za zmínku.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

"dovolím si letmo vyjmenovat pár důvodů, pro které považuji za žádoucí, aby existovala povinná výuka křesťanství na školách"

Domnívám se, že jste nepochopil mojí otázku.Já jsem se ptal, proč bychom lidi třeba měli učit, že existuje bůh, nebo proč bychom jim měli vykládat specifické křesťanské rituály.

Ty body, které jste uvedl (s některými ovšem dost nesouhlasím), lidem dává i výuka sekulárního humanismu, a do jisté míry každého náboženství. A pokud vím, Bible není zrovna jednoznačný historický dokument; je to v podstatě fikce, a podle mého soudu je důležitější učit skutečnou historii než konkrétní fiktivní dílo. (Já mám třeba zase rád Orwellovo 1984, ale nepožaduji, aby existoval celý předmět, který se bude zabývat Orwellem.)

Chápete, například ve fyzice, nemusíme děcka zatěžovat znalostí Newtonových Principií, abychom jim mohli vysvětlit zákony mechaniky. To samé musí platit i o křesťanství, pokud v něm skutečně je něco pozitivního (a já myslím, že to už je obsažené v sekulárním humanismu a normální historii jako oboru). Vy chcete učit, zdá se mi, zcela zbytečné dogma.

Takže škoda, že vaše odpověď není specifičtější. Zcela konkrétně: Chcete děti učit, že existuje bůh? A jak takové tvrzení souvisí s body 1-4, které jste uvedl? (Tohle je asi nejpalčivější otázka, ale stejně tak bych se mohl zeptat třeba na desatero, které zrovna nepovažuji za ideál morálky.)

svému přání. Mravní řád - Desatero - katolická církev převzala ze Zákoníku Chammurapiho, který dost oholila.
Kdybych už tedy měl děti vést v mravním řádu podle nějaké církve, lepší by pro ně bylo uctívání boha Marduka.
Nebo z nich vychovávat svobodné lidi, kteří vědí, že jejich život není řízen nějakou nadpřirozenou osobou a že je jen hvězdné nebe nad nimi a mravní zákon v nich.

Přesněji:
ad 1) Křesťanství patří mezi ta učení, která nabízejí mravní řád. A oproti mnoha jiným se jeho heteronomní mravní řád nevylučuje s autonomní morálkou. Je tedy jeden z e způsobů, jak si slušný mravní základ pořídit.

ad 2) Ano, bez znalosti křesťanství nelze porozumět dějinám Evropy. Právě tak, jako bez znalosti řecké mytologie či osvícenských tolerančních zásad. Důvod, proč vyučovat o křesťanství, jistě. Ale je to i důvod, proč vyučovat křesťanství?

ad 3) To je faktická nepravda, masivně v oblasti výtvarného umění (kde dokonce nepřevládají ani křesťanské motivy), zřetelně v literatuře, která kotví silněji v klasické literatuře než v biblických textech, o vědě a filosofii nemluvě.

ad 4) Opět -- křesťanstí dává odpovědi na to, odkud jdeme, kdo jsme a proč žijeme. A konkuruje si v nabídce těchto odpovědí v Evropě s několika dalšími náboženstvími a několika sekulárními učeními.

Shrnuto, není důvod, proč z kulturních a civilizačních důvodů (včetně obecné mravnosti) vyučovat právě křesťanství. To, co dává křesťanství smysl je víra, nikoliv občanská prospěšnost.

"Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měd zvučící aneb zvonec znějící."

A to je to, co Vy navrhujete, když hájíte zavedení povinné výuky náboženství shora, rozhodnutím sekulárního státu a z důvodů mravnosti.

Pane Profante, vzhledem k tomu že v Německu (jeden ze států které jste jmenoval jako příklad) žiji už celá desetiletí, budete mě opravdu jen obtížně přesvědčovat o tom, že je zde onen "sociální stát" bez dalšího ufinancovatelný.

Samozřejmě, napřed by bylo zapotřebí se dohodnout, co si vlastně pod tím pojmem "sociální stát" představujeme. Dozajista, v Německu se neumírá hlady. A ani nikdo, kdo nechce spát pod mostem, tak činit nemusí; obce mají zákonnou povinnost se mu postarat o přístřeší.

Na straně druhé: zrovna dneska jsem při jízdě mnichovským metrem na projekční ploše četl zprávu: V Německu žije 1,9 miliónu(!!) dětí v rodinách žijících z Hartz IV. To znamená, že těchto 1,9 miliónu dětí žije v rodinách na úrovni existenčního minima. To znamená, že například tyto děti musejí zůstat doma, když jejich spolužáci jedou na školní výlet - protože jejich rodiče nemají peníze na to, aby jim zaplatili příslušné výlohy.

Samozřejmě, že n ě j a k ý sociální stát je ufinancovatelný. Takovýto sociální stát existuje v každé civilizované, průmyslově vyspělé zemi.

Ale to, co jsem se - evidentně marně - snažil mými výklady vysvětlit, bylo toto: tento sociální stát je ufinancovatelný jenom po určitou hranici.

Jinak řečeno: na půdě volnotržní (kapitalistické) ekonomiky není možno natrvalo instalovat a udržovat takový sociální stát, který by odstranil chudobu. I když je to - ovšem - "jenom" chudoba relativní.

Jen tak mimochodem: v jednom z dalších států, které jste uvedl jako příklad pro své tvrzení o možnosti štědrého sociálního státu, ve Švédsku - které vůbec platí jako prototyp a vzor v tomto směru - tak tam k tomu osekávání toho štědrého sociálního státu dochází už od šedesátých let! A to právě přesně z toho důvodu který jsem uvedl: že už nebylo z čeho ho financovat, švédská produkční sféra se prohýbala pod jeho tíží, a bylo prostě nutno tu produkční sféru odlehčit. Snížením daní - a tedy také snížením sociálních dávek.

Pane Vyleťale, je docela dobře možné že v těch 2 farách kdy Vy působíte počet členů narůstá. Jinak jsou ale statistiky neúprosné: v průmyslově vyspělých zemích počet příslušníků křesťanského vyznání dramaticky klesá.

Za posledních 50 let ve Spojených státech klesl podíl křesťanů v populaci o 14,3 procenta; v Austrálii a Novém Zélandě o celých 27,8 procenta!

V Evropě je posouzení trendu dosti problematické: na jedné straně zde podíl křesťanů za oněch padesát let stoupl o 3 procenta; ale tady je nutno zohlednit politický vývoj ve východní Evropě, která dříve (především v tehdejším SSSR) platila jako oficiálně ateistická. Vzhledem k této okolnosti by tedy bylo nutno soudit, že i onen statistický nárůst o 3 procenta ve skutečnosti znamená reálný propad.

Jediný světadíl kde za toho půl století došlo k výraznému (o 10,6 procenta) nárůstu podílu křesťanů na celkové populaci, je Afrika; zde je ovšem onen nárůst způsoben převážně (či snad výlučně) dramatickým vzrůstem vlivu letničních a charismatických hnutí (z 18,8 miliónu na 226,2 miliónu!). A tady je nutno se ptát, do jaké míry tato hnutí vedená hysterickými "charismatiky" mají co společného s autentickým křesťanstvím; nejedná-li se spíše jenom o tradiční místní animismus, který do sebe implantoval nového Velkého boha.

Ostatně, pane Vyleťale, co se toho papeže Jana Pavla II. týče, tak tady je můj - ovšemže čistě osobní - názor ten, že Poláci by se naopak měli o m l u v i t světu, že mu na nejvyšší církevní stolec dodali někoho takového. Ta strašlivá kýčovitost Wojtylových megashow, kdy se svatouškovským výrazem ve tváři ovládal své shromáždění jako nějaká popová hvězda dav svých fanoušků, byla sotva snesitelná i pro ateistu; tím spíše by měla být nepřijatelná pro každého, kdo stále ještě usiluje o zachování nějaké autenticity původního křesťanství.

Je docela možné, že sám Ježíš by byl ochoten dát se do hovoru o stavu světa a lidské duše se současným papežem Františkem; ale že by se Ježíš od oněch Wojtylových veřejných megaprodukcí odvrátil s gestem naprostého odporu, je možno pokládat za zcela jisté.

Pane Samohýle, tady je celá záležitost přece jenom trochu složitější. A tady musím do hry vnést několik argumentů ve prospěch křesťanství.

Samo o sobě je to bezpochyby otázka, o které by bylo možno vést dalekosáhlé diskuse: rezultuje mravné (tj. zákon neporušující) jednání jenom ze strachu ze sankce? Ať světské nebo nadzemské? Anebo je tu vedle toho strachu ještě i nějaká pozitivní motivace člověka, proč se chovat mravně?

V každém případě, redukovat působnost křesťanství v oblasti morálky j e n o m na tu hrozbu ohněm pekelným, to by bylo opravdu hrubým neporozuměním nejvlastnějšímu jádru křesťanské víry, křesťanského vyznání.

Tímto spirituálním jádrem (ovšemže nejen) křesťanství je v zásadě sdělení člověku: Nejsi na světě sám.

To "nejsi na světě sám" ovšem v dané souvislosti není ani zdaleka míněno ve smyslu ryze kvantitativním (jsou tu i jiní lidé vedle tebe), nýbrž především ve smyslu kvalitativním.

Totiž v tom smyslu: Je tady něco v í c, než jenom ty. Je tady něco, co je větší než ty; něco, co je trvalejší než ty.

Toto sdělení - jak už naznačeno - naprosto není výhradním monopolem křesťanství; ale je součástí t a k é křesťanství.

Ano, křesťan samozřejmě má obavu či strach z božího hněvu a z božího trestu, dopustí-li se špatného jednání.

Ale ta primární motivace - dobrého a pravého - křesťana je principiálně jiná: tento svět je Božím dílem, a toto dílo je dobré. A křesťan se z ú č a s t n í tohoto dobrého díla, udržuje a pěstuje ho - právě tím, že on sám je dobrý. Že koná skutky dobré, a nekoná skutky špatné.

Ještě jednou: tento poukaz na zakotvenost člověka v nějakém vyšším, nadindividuálním řádu není výhradní specifikou křesťanství. Tento poukaz je obsažen i v jiných duchovních, anebo i filozofických směrech a učeních. Ale - takovéto zakotvení ve vyšších sférách n e m á obecná, aby se tak řeklo "civilní" morálka, a principiálně ho mít nemůže.

A tak je s dost dobrým právem možno soudit, že oproti této "civilní" morálce má ta křesťanská přece jenom něco navíc.

Ostatně, zrovna nedávno jsem četl v jednom německém - evangelickém, tedy naprosto nedogmatickém - magazínu jednu skutečně zajímavou definici "dobrého křesťana".

Podle této definice "křesťan je ten, kdo chce být opravdu dobrým".

Ovšem! Hned vzápětí je zde uvedena výstraha pro tyto "dobré křesťany":

"To ale neznamená, že křesťan by byl nějak lepší, než ti ostatní."

Obojí dohromady tedy znamená: ano, křesťan je ten člověk, který si vytyčil jako svůj a k t i v n í životní cíl, pracovat na tom, aby byl kdykoli dobrým a spravedlivým.

Ale na straně druhé, jenom samotné toto předsevzetí (a ani křesťanova vazba na Boha) tohoto křesťana ještě neopravňuje stavět se do pózy kohosi lepšího, privilegovanějšího než ti ostatní. Je totiž docela dobře možné, že ti ostatní k tomu cíli - být dobrým člověkem - dospějí sami, svou vlastní cestou.

"Samo o sobě je to bezpochyby otázka, o které by bylo možno vést dalekosáhlé diskuse: rezultuje mravné (tj. zákon neporušující) jednání jenom ze strachu ze sankce? Ať světské nebo nadzemské? Anebo je tu vedle toho strachu ještě i nějaká pozitivní motivace člověka, proč se chovat mravně? "

To by tedy možno nebylo, o tom diskutovat. Z biologie a psychologie víme poměrně jasně, že ano, taková pozitivní motivace existuje u většiny lidí a je to nezávislé na víře a kultuře.

"Ještě jednou: tento poukaz na zakotvenost člověka v nějakém vyšším, nadindividuálním řádu není výhradní specifikou křesťanství. [..] Ale - takovéto zakotvení ve vyšších sférách n e m á obecná, aby se tak řeklo "civilní" morálka, a principiálně ho mít nemůže."

Tohle jsou kecy! Sekulární humanismus má úplně to samé. S vírou v boha tohle nijak nesouvisí, a žádné "vyšší sféry" nejsou potřeba. Můžeme si takto vážit i toho o čem víme, že to existuje.

To co říkáte jsou klasické stereotypy, které mají někteří věřící o ateistech.

Nicméně, sám uznáváte, že:
"Ano, křesťan samozřejmě má obavu či strach z božího hněvu a z božího trestu, dopustí-li se špatného jednání."

Nic takového sekulární morálka nemá (a podle mého soudu je to tak správné), a je to asi ten nejpodstatnější rozdíl; proto se na to konkrétně ptám, jestli toto je tím, co si od křesťanské výchovy slibuje pan Vyleťal.

Ale i kdyby, je morální předkládat dětem ve škole nějakou konkrétní "zakotvenost"?

Vážený pane Samohýle,
teď už jenom stručně, protože vidím, že debata se značně vyostřuje a to nic dobrého nemůže přinést.

Víru učit nelze. Víra je stav ducha, ke kterému musí velká většina těch, kteří o ni stojí, dospět. Mně to trvalo nějakých 45 let. Víru se ve škole dítě naučit nemůže, ale mělo by se v ní dovědět co to je, a proč ji někdo přijímá a jiný nikoliv, apod.

Strašit Bohem je nesmysl a nikdo normální to nedělá. Tím spíše to nemůže mít místo v křesťanském vzdělávání. Sám jsem se s tím nikdy nesetkal. S čím jsem se ale setkal, je lživé tvrzení, že se věřící lidé Bohem straší a že víra je přijímána ze strachu před Bohem. Jak se lidé Boha „bojí a straší“ se jím (samozřejmě v ironickém slova smyslu) se dovíte ze včerejšího kázání papeže Františka. Zde je odkaz: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24360

Jinak Vám, pane Samohýle, ze srdce přeji, aby Vám při utváření si pravdivého pohledu na křesťanství, nic podstatného neuniklo.

Loučím se z debaty, Váš Jiří Vyleťal

Pane Samohýle, mohu pouze plně podpořit poukaz pana Vyleťala, že k pochopení toho, co je víra a co je její - skrytou - substancí, že k tomu je zapotřebí opravdu dost dlouhá cesta a dost dlouhá řada let.

Takže, snad se u tohoto tématu setkáme někdy po létech; kdy už snad budete lidsky přece jenom poněkud zkušenější a zralejší, takže Vám dojde, že i když Vy sám nejste schopen něco pochopit a strávit, že to přes to ještě nemusí být jenom "kecy".

"teď už jenom stručně, protože vidím, že debata se značně vyostřuje a to nic dobrého nemůže přinést"

To je škoda, já si to nemyslím - mě především zajímalo, co konkrétně chcete děti učit, co podle vás způsobí, že budou nějak "lepší" nebo "morálnější", a není to už součástí buď regulérní historie nebo té civilní morálky, jak to nazývá pan Poláček. Bohužel jsem konkrétní příklad nedostal.

"Víru učit nelze. Víra je stav ducha, ke kterému musí velká většina těch, kteří o ni stojí, dospět."

OK, s tím se dá částečně souhlasit. Tendenci k víře asi učit nelze, ale konkrétní přesvědčení, např. existuje bůh, existuje posmrtný život, to učit lze, a zejména děti, které ještě nemají dostatečně rozvinuté kritické myšlení. Proto se ptám, co konkrétně chcete děti učit.

"íru se ve škole dítě naučit nemůže, ale mělo by se v ní dovědět co to je, a proč ji někdo přijímá a jiný nikoliv"

A proč? Taky nevidím, proč tohle nemůže být součástí výchovy ke kritickému myšlení. Astrologové a homeopati také mají svojí víru, budete o ní mluvit také? Proč kvůli tomuhle učit právě křesťanství, nebo obecně náboženství?

"Strašit Bohem je nesmysl a nikdo normální to nedělá. Tím spíše to nemůže mít místo v křesťanském vzdělávání. Sám jsem se s tím nikdy nesetkal."

Tenhle názor rád slyším. Ale mýlíte se. Stává se to, možná je to v ČR vzácné, ale takové případy jsou v Americe poměrně běžné. Například se stává, že rodiče jsou zhrozeni, že se jejich děti staly ateisty, a to právě proto, že věří na posmrtný život a peklo. A to jsou dospělí lidé. A dětem se to vykládá také, a ty tomu samozřejmě spíš věří.

Ale zase - to byla součást mojí otázky. Budete dětem, v rámci té křesťanské výchovy, vážně tvrdit, že existuje nebe a peklo? Nebo že je bůh za něco potrestá? Rád slyším, že zřejmě ne. To je podle mě zcela správně, opačný postoj by byl amorální.

Jenže má to háček. Pokud tohle dělat nebudete, jakým způsobem tedy ta křesťanská výchova má učinit lidi morálnější? Dokážu si představit, že si někdo myslí, že tím strašením se to stane (a ono si to myslí dost lidí!). Ale když to zrušíme (jak jsme se shodli, to je na místě), tak je to o důvod méně proč učit křesťanství.

Když jsem byl ve škole, četl jsem Řecké báje a pověsti (a nejen řecké). Vaše body 1-4 platí nejen pro křesťanství, ale i pro ně. Jediný rozdíl je v tom, že křesťanství velká část dnešních lidí považuje nějak za serióznější, ačkoli k tomu neexistuje žádný objektivní důvod.

Naštěstí, náboženská výchova ve školách moc nehrozí, protože se, díkybohu, jak psal pan Profant, církve nedokáží dohodnout, co se vlastně má učit. Možná je to forma ateistické "boží spravedlnosti". :-)

"kdy už snad budete lidsky přece jenom poněkud zkušenější a zralejší, takže Vám dojde, že i když Vy sám nejste schopen něco pochopit a strávit"

Pevně doufám, že se to nikdy nestane, abych někomu v diskusi oponoval nějakou "vyšší pravdou", aniž bych byl schopen vysvětlit proč nebo poskytnout nějaké empirické důkazy. To totiž není žádná moudrost dospělých, je to arogance dětí z mateřské školy. "Já vím něco, co ty ne, heč!"

Pokud jsem správně informována, tak například v Bavorsku si ve škole lze vybrat mezi vyučovacími předměty Christentum nebo Ethik. Zajímalo by mě, zda ten první navštěvují i děti nevěřících rodičů nebo výhradně děti praktikujících křesťanů. Napadlo mě totiž, že by děti, jejichž rodiče víru nepraktikují, i kdyby předmět navštěvovat chtěly, mohly mít vůči těm druhým nějaký hendikep.
Dovedli by se třeba vyučující chovat stejně ohleduplně k dětem z věřících i z nevěřících rodin?

Pan Kolařík těsně předešel můj příspěvek.

Požadavek církve uspořádat vyučování (předpokládám, že mluvíte o výuce náboženství) mimo školy?

Kdysi v historii možná, v době po roce 1989 si u nás hlídala katolická církev právě to, co dostala. Právo za státní peníze a ve veřejných školách, které jsou povinny zajistit provozní podmínky, provozovat výuku vždy, když o to mají rodiče zájem. Stát toto právo omezuje jediným požadavkem, a to je požadavek na kvalifikaci vyučujícího.

Mám setrvalý předsudek o slušnosti většiny učitelek a učitelů, najdou se výjimky a tu a tam někdo vyhořelý, ale o jejich chování bych se nebál.
Škola ale žije v obci a společnosti. To je důvod, proč mohl kompromis s povinnou volbou mezi náboženstvím a etickou výchovou uspět v Bavorsku a proč měl katastrofické výsledky na Slovensku.

Mimoto je etická výchova opravdu vycpávkový předmět, který vznikl, aby se vytvořil dojem symetrie volby. Dětem ve čtvrté třídě dokážate vysvětlovat určité morální zásady, požadovat určité praktické jednání, dávat sakrální i sekulární příklady vynikajícího jednání -- ale nedokážete jim vykládat etiku. To ostatní slušní učitelé dokážou mnohem lépe v jiných předmětech.
Pročítal jsem v době slovenských skandálů docela poctivě učebnice a dokumentaci různých konceptů etického vyučování, parkrát jsem o tom poslouchal a ptal se na různých konferencích, tohoto džina bych u nás z láhve nepouštěl.

Církve tu mají dost prostoru k vyučování náboženství a stát jim v této věci poskytuje, co od něj potřebují. A u nás ostatních by možná stálo za to přijmout, že chceme laickou školu, která v určitých oblastech respektuje soukromí rodiny.

Vím že nic nevím není je tedy lidský poznatek jak bezbožného tak pobožného.
Nevěřící se proto odvolává na vyšší nám neznámou pravdu a věřící na pravdu boží.
A to v ten moment pane Samohýle, když jim dojdou empirické důkazy.........jsem si všiml.

Ano, to jsem měl na mysli. Před převratem. Nikoliv tehdy, když to, co církev (církve) chtějí, mělo v této oblasti určující význam. Mimoto mě nenapadá důvod, proč by to dnes církve nemohly dělat a ani nejsem jist, zda se někde neděje.

Kdybych byl ředitel školy, nenapadlo by mě, proč říkat ne nabídce, že se pod mou školou povede na faře výuka náboženství nabízená mým žákům (to jest, že budu platit vyučujícího, kterému bych jinak ještě musel poskytnout třídu) -- a ta úhradu výuky je to jediné, kde by do toho vůbec měl školská soustava, co mluvit (jo, vlastně ještě známka na vysvědčení, pokud by o to dotyčná církev stála). Rozdíl by byl jediný, bez spolupráce se školou a platby od ni by se při vyučování mimo školu nemusela vykazovat minimální pedagogická kvalifikace vyučujícího.

Já se domnívám, že učitelé by nakonec byli těmi, kterým by bylo nejvíc proti mysli, kdyby museli učit děti nevěřících náboženství. Mohly by jim třeba klást nepříjemné otázky. To asi děti věřících nedělají.

Vážený pane Samohýle,
omlouvám se, ale nemám už tolik času, abych v naší debatě na téma „co z křesťanství na škole vyučovat“ mohl pokračovat. Myslím však, že každý, kdo má o křesťanství přehled a považuje jeho výuku za žádoucí pro posun společnosti dobrým směrem, ví, co by taková výuka měla obsahovat. Ostatní je už záležitost organizační. Důležité je chtít.

Pokud nechceme, nic se v tomto směru dít nebude.

Ostatně, pane Samohýle, není od Vás čestné, že debatu na téma „jak křesťanství ve školách vyučovat“ se mnou vůbec vedete, když si toto vyučování ze samotného principu vůbec nepřejete.

Jen si přečtěte poslední odstavec Vašeho předposledního vstupu: „Naštěstí, náboženská výchova ve školách moc nehrozí, …“

Jiří Vyleťal

"Nevěřící se proto odvolává na vyšší nám neznámou pravdu a věřící na pravdu boží."

Je tam ovšem rozdíl. Odvolání na "nám neznámou pravdu" dost omezuje, co můžeme trvrdit. Odvolání na boha nebo jinou vyšší sféru dovoluje lidem bezostyšně tvrdit prakticky cokoli, a také to dělají.

Ano, jsem na pány Vyleťala a Poláčka v tomhle směru asi dost tvrdý. Protože mi vadí arogance vyjádření ve smyslu, že oni jsou vlastníky nějaké vyšší pravdy, akorát ji nám ostatním nemohou sdělit. S velkou pravděpodobností jde o sebeklam.

"Já se domnívám, že učitelé by nakonec byli těmi, kterým by bylo nejvíc proti mysli, kdyby museli učit děti nevěřících náboženství. Mohly by jim třeba klást nepříjemné otázky."

Pokud to tak je, tak je jen další důvod, proč by se to nemělo učit (ve škole). Nejde pak totiž o vzdělávání, ale o indoktrinaci. Učitel by měl chtít, aby se žáci ptali a pochybovali.

Paní Hájková, ta záležitost výuky náboženství respektive jeho alternativy, výuky etiky, je v Německu krajně složitá. Už proto, že školní výuka je zde záležitostí jednotlivých spolkových zemí, nikoli německého státu jako takového.

Takže: výuka náboženství jakožto ř á d n é h o vyučovacího předmětu je - jakožto jediný školní předmět vůbec - zakotvena v samotné německé (spolkové) ústavě.

Na straně druhé: "řádný" neznamená bez dalšího "povinný". V Německu za prvé existuje odluka církve od státu; takže německý stát sám nemůže tu věrouku vyučovat. A on dokonce ani nesmí nařídit privilegovanou výuku křesťanství. Proto existuje jakýsi "mix": stát organizuje školy, ale tu teologickou výuku na nich provádí církve. Především samozřejmě církve křesťanské; ale jak už vyplývá z výše řečeného, nemusí to tak být nezbytně, principiálně jsou k tomu oprávněné i jakékoli jiné církve, pokud dají dohromady dostatek zájemců (žáků), a dodají své učitele.

Takže jak řečeno, výuka náboženství platí obecně za ř á d n ý předmět výuky; ale na straně druhé, na základě té samé ústavy nikdo nesmí být nucen k jakýmkoli náboženským úkonům p r o t i své vůli. To znamená: rodiče mohou své děti z výuky náboženství odhlásit. Jako alternativa je pak nabízen onen předmět "výuka etiky"; případně mají ti žáci prostě volno.

Kromě toho existují i spolkové země jako Brémy, Brandenburg nebo Berlín, kde náboženství povinným předmětem vůbec není; takže ani není nutno se z něj odhlašovat.

Takže jak řečeno situace je značně složitá; ale svým způsobem se vlastně dosti blíží tomu, co požaduje pan Vyleťal: zavést výuku náboženství, ovšem bez nátlaku. - Problém je ovšem v tom, že pan Vyleťal si přeje výhradně výuku křesťanství; jak řečeno něco takového je v Německu sice převládající praxí, ale všeobecně to v žádném případě takto nařídit nelze. A existuje už ovšem velký podíl výuky islámu.

Na tzv. Cirkevnich skolach studuje vemi mnoho ( podle my prazskych zkusenosti nejmene 2/3) deti z "nevericich" rodin, ktere samy do kostela nechodi. Rodice do nich laka zpravidla vysoka kvalita ucitelu a laskave prostredi. Deti zde navstevuji hodiny nabozenstvi a s jejich zvedavymi otazkami se kvalifikovani ucitele zpravidla obre vyrovnaji. I rodice byvaji spokojeni, neni na skodu, kdyz bude dite vedet, kdo to byl ten Jidas Iskariotsky.

Ještě dodatek: německý stát se svým zákonodárstvím ohledně výuky náboženství dostává vlastně do vysloveně schizofrenní situace: na straně jedné výuku náboženství předepisuje, ale na straně druhé ji nařídit nesmí.

Z tohoto protimluvu se dostal víceméně po příkladu chytré horákyně: jak řečeno náboženskou výuku nařídit nesměl, a tak ji alespoň "předepsal" jako pravidelný předmět.