K napsání tohoto článku mě inspiroval v obci ekologických aktivistů hojně tradovaný příběh o „hloupých Švédech“, kteří si prý nastavěli strašidelné megaspalovny a pak, když začali odpad víc recyklovat, tak chudáci zjistili, že ho musí začít kvůli spalovnám dovážet z celé Evropy. Jde o městskou legendu, Švédský příběh je ve skutečnosti mnohem zajímavější. A v mnohém inspirativní…

Statistická data i praktické každodenní zkušenosti dokazují, že co se týče nejen recyklace ale také předcházení vzniku odpadu, patří Švédsko mezi nejúspěšnější státy nejen v Evropě, ale i na světě. Švédové jsou naopak pověstní svou systematickou čistotou a ekologií. Svůj systém nakládání s odpadem budují zcela promyšleně krok za krokem už dlouhá desetiletí.

Je pravda, že Švédsko dováží značné množství zbytkového komunálního odpadu pro energetické využití. Nejde však o nějaké nouzové řešení, ale o dlouhodobý program. I v současné době, přestože je domácí zbytkový komunální odpad ve Švédsku dávno bezezbytku energeticky využit, jsou ve výstavbě a v přípravě další zařízení na energetické využití odpadu. Co na první pohled nedává smysl, je ve skutečnosti racionální přístup ekonomicky motivovaný vysokým zdaněním fosilních paliv.

Znečištění ovzduší moderními spalovnami odpadu je významně nižší, než znečištění jakoukoli teplárnou na fosilní paliva nebo biomasu. Spalovny tak mohou stát, a ve Švédsku také skutečně stojí, blízko center měst.

Díky dálkovému vytápění je využití získané energie velmi efektivní, díky dovozu komunálního odpadu pak Švédsko nemusí pro vytápění prakticky vůbec dovážet fosilní paliva — a navíc za palivo dostává ještě zaplaceno.

Švédská sázka na spalovny je však výhodná i z hlediska životního prostředí jako celku. Švédové totiž dováží zbytkový odpad pro energetické využití hlavně ze tří zemí — z Norska, Británie a Itálie. Tyto země nemají na rozdíl od Švédska rozvinutý systém dálkového vytápění a energetický obsah zbytkového komunálního odpadu by proto zdaleka nedokázaly využít tak efektivně, pokud vůbec.

Námořní doprava umožňuje Švédům levnou a ekologicky šetrnou přepravu odpadu i na velké vzdálenosti.

Česká republika se nemůže vydat cestou masivního dovozu zbytkového komunálního odpadu pro energetické využití už proto, že nemá k dispozici námořní cestu. Smysluplné využití jediné reálné vodní cesty úspěšně blokují ekologické organizace dlouhá desetiletí. Ani po železnici by — snad kromě východu — nebylo odkud odpad dovézt, protože naši západní a jižní sousedé svůj zbytkový odpad dávno energeticky využívají, a už i Polsko učinilo v energetickém využití odpadu značný pokrok a hodlá v rychlém zlepšování svého odpadového hospodářství pokračovat.

Strašení nadbytkem spaloven je však v Českém kontextu stejně nemístné jako obava z přemnožení rysů na Šumavě. I kdyby se Česká republika jako celek důsledným tříděním přiblížila magické hranici 150 kilogramů zbytkového komunálního odpadu na osobu a rok, kterou dosahují nejvyspělejší regiony Evropy, bude stále produkovat zhruba 1,5 milionu tun odpadu pro energetické využití. Stávající kapacity spaloven přitom umožňují energeticky využít zhruba polovinu tohoto množství.

Jinými slovy, Česká republika může odpad energeticky využít až dvojnásobně, aniž by jakkoli ohrozila jeho smysluplnou recyklaci.

Se Švédskem máme společný rozvinutý systém dálkového vytápění, který umožňuje využít energii komunálního odpadu velmi efektivně.

V českých zemích by energie odpadu navíc ve většině případů nahradila uhlí v teplárnách a přispěla by tak značnou měrou k žádoucí ochraně klimatu.

Odpadly by navíc emise nebezpečného metanu ze skládek, které jsou ve skutečnosti pro klima větší hrozbou, než oxid uhličitý ze spalování uhlí.