Tvůrčí společnost Johna Macmurraye
Eva HájkováSkotský teolog John Macmurray byl originálním myslitelem, který propojoval emancipační potenciál komunismu s původním křesťanstvím. Jeho sto let stará slova nachází svůj autentický odraz i v dnešním světě.
Dávno před tím, než byl pojem „komunismus“ v našem povědomí definitivně spojen s bývalými režimy východního bloku, představoval emancipační hnutí. Vyházelo světonázorově z filosofického, ekonomického a sociálního učení marxismu. Podobnost komunistické vize budoucnosti s křesťanskou vizí přicházejícího Božího království, které však stále nepřicházelo, ba naopak zůstávalo jakoby zamčené v církevním trezoru, nemohla ujít pozornosti ani samotných křesťanů, byť se jinak komunismus a křesťanství většinou od sebe navzájem distancovaly.
Jedním z křesťanů, kteří se o komunismus živě zajímali, byl málo známý, ale originální skotský myslitel John Macmurray (1891-1976).
Studoval v Glasgow a v Oxfordu. Po vypuknutí první světové války narukoval k vojenské zdravotní službě a účastnil se bitvy na Sommě i bitvy u Arrasu, kde byl těžce raněn. Během své dovolené v roce 1917 byl vyzván, aby kázal v jednom kostele na severu Londýna. Patrně se od něj čekalo vlastenecké nadšení. Po všech svých zkušenostech ze zákopů, v nichž se denně setkával se smrtí, však nebyl schopen kázat přítomným o pomstě nepříteli. Naopak, vyzýval ke smíření…
Shromáždění přijalo jeho kázání velmi chladně. Odmítavá až nenávistná reakce těchto jinak „dobrých křesťanů“ přesvědčila Macmurraye o tom, že pravé křesťanství trpí zásadním nedostatkem: institucionalizovanými církvemi. Rozhodl se tedy propříště nebýt v žádné církvi. Zůstalo mu však silné křesťanské přesvědčení, pro které začal hledat nějaký nový způsob vyjádření. Teprve mnohem později, po odchodu do důchodu, se přiklonil k hnutí kvakerů.
Po válce dokončil studia a začal přednášet filosofii v Manchesteru, Londýně nebo Edinburghu. Vedle silného kantovského vlivu nikdy nepopíral své ovlivnění Marxem. Zároveň byl filosofem se silným vztahem k teologii. Věřil, že křesťanství je třeba znovu objevit a uvést do praxe, protože je základem lidského života. Někdy dával přednost přesnějšímu označení svých představ o křesťanství jako „náboženství Ježíšově“. Tak se nazývá i jedna z kapitol v knize Tvůrčí společnost (1935), ve které porovnává podstatu křesťanství s ideou komunismu.
Komunismus v něm vzbuzoval velký zájem, viděl však i jeho nedostatky. Velmi mu vadilo jeho podcenění lásky jakožto motivu lidského jednání. Macmurray uznával dva hlavní hnací motivy člověka, hlad a lásku, zatímco komunisté podle něj uznávali jen ten hlad. Hlad (touha po uspokojování základních potřeb) sice směřuje k revoluční změně světa, nemůže se však stát základem společenského života.
Za druhý velký nedostatek pokládal ateismus komunistů. Zamýšlel se nad tím, zda tento ateismus není pouhým odmítnutím nesprávného pojetí náboženství, nesprávné představy o Bohu. Pokud ateista odmítá tuto nesprávnou představu, protože jinou nezná, potom není divu, že se prohlásí za ateistu.
Křesťanství, pramen komunismu
Nepřítelem pravého náboženství tedy není ateismus, ale náboženství iluze, které je útěkem od reality do vybájeného světa mimo tento svět, a které právě způsobuje to, že lidé se raději stávají ateisty, než by věřili těmto iluzím. Macmurray odmítal jakýkoliv idealismus, pokud znamenal iluzi. Idealista podle něj „bere z přírody všecky významné, krásné a svaté věci, odkazuje je do jakéhosi jiného života a zanechává nás s neustálým a nesmyslným pohybem a chvěním v nekonečném a prázdném prostoru a čase“. Podstatou reálného (a demokratického) náboženství je vytváření společenství - komunit, v nichž je víra uváděna do praxe.
Křesťanství je podle Macmurraye pramenem komunismu. Křesťanství, které mělo do té doby jen málo co do činění s Ježíšem, a které svou víru odloučilo od skutečného pozemského života, totiž zcela zákonitě umožnilo vzniknout teorii, která se odloučila od věčné a duchovní skutečnosti. Náprava je možná syntézou, která dá vzniknout živému náboženství budoucnosti.
Teolog Macmurray odmítal také starou představu o hříchu. Hřích není lidskou přirozeností, ale jejím popřením. Přirozená je dětská spontánnost. Je zdrojem svobody a tvořivosti. Za základní složku skutečné víry považoval důvěru v život, překonání strachu ze smrti. Víra osvobozuje člověka od strachu a od stálého myšlení na vlastní já, poněvadž tato víra spočívá ve vědomí, že lidský jedinec není plně odpovědný za sebe ani za svět, v němž žije. Tato víra znamená poznání, že jeho život je malá, ale podstatná část dějin lidstva, a že život lidstva je malá, ale podstatná část vesmíru, k němuž náleží. Tato víra záleží v poznání, že nad světem vládne moc, která je svrchovaná, ale přece přátelská.
Víra v Boha je víc než pouhé toto poznání. Je to také schopnost žít podle této víry. Kdo nežije podle její pravdy, nevěří v Boha. Kdo takto žije, ten věří v Boha, ať o sobě prohlašuje cokoliv. Skutečným ateismem je individualismus, uzavřenost vlastního ega, pocit ohrožení, pocit, že můj život závisí jen na mně, užití moci, zaujetí obranářského postoje, kdy se hlavní hnací silou lidského jednání stává strach. Strach ze smrti je vlastně strachem ze života beze smyslu, života, proniknutého principem smrti. Strach brání spontaneitě, tvůrčímu vztahu ke světu. Proto je zapotřebí překonat strach návratem k pravému náboženství života.
Křesťanství podle autora Tvůrčí společnosti nebývalo vždy iluzivním náboženstvím. Vzniklo totiž ze židovství, jehož charakteristickým znakem byl realismus. V náboženství Židů se nevyskytovalo učení o nesmrtelnosti, neměli vůbec žádný smysl pro představu onoho světa. Židovství bylo praktickým náboženstvím, silně sjednocujícím principem sociálního života. Nebylo strnulé, měnilo se spolu s postupujícími změnami hmotných a sociálních podmínek svého lidu. Díky svému náboženství získali Židé silný smysl pro sociální spravedlnost. Příčinu každého svého nezdaru si zvykli hledat v nedostatku sociální spravedlnosti. Výrazem tohoto smyslu se stávali proroci, kteří neustále prohlubovali pojem sociální spravedlnosti, což nakonec vyvrcholilo Ježíšovým učením, které mělo za cíl toto realistické náboženství rozšířit i mimo židovskou obec.
Válečné hrůzy Macmurraye přesvědčily o tom, že každá lidská bytost má nekonečnou hodnotu. Proto se stal personalistou. Jako filosof se zabýval vlivem emocí a prožitků v raném dětství na osobnost člověka, stejně se zabýval i vztahem osobnosti ke společenství. Jedinec se totiž může realizovat jen tím, že sám sebe (a své schopnosti) vydává společenství. Neexistuje žádné Já bez Ty. Pravé společenství, v němž dochází k seberealizaci člověka ve vztahu k Bohu a k druhým lidem, je skutečným cílem a smyslem lidského života. Člověk se ve společenství vlastně stává sám sebou.
Nejhlubší imanence je dosažitelná v transcendenci - přesně tak, jak o tom mluví Ježíš v evangeliu (Mt 10, 39): „Kdo nalezne svou duši, ten ji ztratí, a kdo ztratí svou duši pro mne, ten ji nalezne.“ Nejzákladnější náboženskou skutečností je přátelství a společenství. Opravdové náboženství je oslavou lidského společenství. Za nejvyšší cíl lidstva považoval Macmurray dosažení světového společenství, všeobecného bratrství a života všech lidí v přátelských vztazích bez násilí a bez válek — tedy přirozenou a tvůrčí společnost.
John Macmurray nebyl anarchistou, neodmítal instituce, protože lidé je potřebují. Ale instituce mají sloužit lidem, ne lidé institucím. Je velký rozdíl mezi lidstvem, které hodlá omezovat a potlačovat svou pravou přirozenost, aby zachovalo své instituce, a lidstvem, které je vždy připraveno tvořit nové instituce pro uskutečnění plnějšího života.
Co se vlastně změnilo od dob Macmurrayových, mimo to, že naděje vkládané do komunismu vyšly na prázdno? Tvůrčí společnosti jsme zatím nedosáhli. Vlastně jsme pořád tam, kde jsme byli téměř před sto lety. O tom svědčí mimo jiné i úryvek z knihy, který jako by snad ani nepocházel z třicátých let 20. století, ale přímo z dnešních časů:
„Dnes se všichni bojíme, bojíme se udělat něco, jestli to neudělají také ostatní, bojíme se jiných národů, bojíme se jeden druhého, bojíme se dopustit chyb, bojíme se pohledět skutečnosti do tváře. Překonat strach a nabýt zase víry v život, víry, jež by měla přímý vztah k našemu dennímu životu — to je naším dnešním úkolem.“
Macmurray v době, kdy psal knihu, ještě nevěděl, jak to s komunismem dopadne. Ba nevěděl zřejmě nic o Stalinově praxi v SSSR, i když v té době Stalin už byl u moci.
Myslím, že hodnotil především myšlenku komunismu, a to patrně podle jejích nositelů, s nimiž měl možnost se setkat. V knize se snaží pochopit a vyjádřit, čemu vlastně komunisté věří:
„Komunista žije s důvěrou v moc, kterou nazývá svým vlastním žargonem „historickým procesem“, jenž vede a určuje osud lidstva. Proto se cítí nástrojem, skrze nějž tato moc zde a nyní uskutečňuje svůj cíl utvořit pravou a universální společnost na světě. Křesťan by ji nazval „království boží na zemi“; komunista ovšem nikoli. Ale má na myslí skutečné, obecné bratrství, založené na rovnosti a na svobodě. Jeho vlastní život je jen jednotlivým případem v procesu, jímž se uskutečňuje tento cíl lidstva. Proto dovede snášet obtíže, trpět tupení a pronásledování, ba obětovat ochotně svůj život ve službě tohoto velkého cíle. Cokoli v lidském životě překáží jeho uskutečnění, je zlo, a on se musí proti němu postavit za každou cenu....To znamená, že věří, že ve světě je něco většího a vyššího než on sám, něco co působí v něm a ve všem lidském životě a ve vší přírodě, aby vytvořilo zdokonalené lidstvo. Věří, že lidé se mohou postavit proti této moci nebo se dát do jejích služeb. Věří také, že přes všechen lidský odpor, ba i skrze něj, musí tato moc nakonec zvítězit, poněvadž je to pravá podstata světa. Tato víra není jen pouhým vyznáním víry. Je to smýšlení, jež určuje směr komunistova života.“
Jak Macmurray podotýká dále, to znamená, že myšlenka komunismu je hluboce náboženská, byť se jedná o náboženství bez Boha. Dokonce se mu zdá, že (tehdejší) komunisté znovunalezli něco, co (tehdejší) organizovaní křesťané už dávno ztratili.
Sám se pak vyslovuje pro jakousi „syntézu“ obou myšlenkových směrů. Já osobně si také myslím, že bychom si z nich měli vzít to podstatné, dobré a životné. To, jak se autor v knize snaží vyložit podstatu křesťanství, jak přemýšlí o jeho znovuuvedení do skutečného života, mě také velice zaujalo.
Skutečná (dialektická) syntéza je totiž spojení protikladů, kdy tímto spojením vzniká nová, vyšší kvalita. Ale ten skutečný protiklad Macmurray míjí (stejně tak jako ho minul i samotný komunismus) - totiž protiklad mezi individualitou člověka na straně jedné, a jeho společenskostí na straně druhé.
Macmurray se - stejně jako Marx, a vlastně i jako Ježíš - evidentně jednostranně přiklání na stranu oné pospolitosti, jakožto napohled vyššího, ušlechtilejšího principu.
Jak řečeno, je to bezpochyby ušlechtilý, chvályhodný postoj - ale nedá se nic dělat, není to řešením onoho prapůvodního problému, primárního protikladu.
Opravdu mi nejde o žádnou novou, syntetizovanou ideologii „pro všechny“. Na druhé straně, ve spojení dvou myšlenkových směrů v hlavě (nebo v srdci?) jednoho člověka nevidím žádný problém, pokud dotyčný jeví o oba dva zájem.
Paní Havlenové
Pro mě je ten „komunismus“ víceméně už jen vzpomínkou na rodiče a na dětství. Se současnými komunisty už toho nemám příliš společného. Na komunistické ideji je však důležitý ten prvek sociální spravedlnosti, který z křesťanství bohužel jaksi vypadl. Ten by se tam měl v nějaké podobě vrátit.
Potřebuji v něco věřit. Spiritualita New age pro mě není, ale institucionalizované křesťanství, které spočívá v chození do kostela a ke zpovědi mi také nevyhovuje. Na tohle snad musí být člověk zvyklý odmalička, aby to byl schopen učinit důležitou součástí svého života. Ale třeba osobní modlitby (a rozjímání) jsem do svého denního programu zařadila, protože si myslím, že pro mě mají smysl. Jinak se vyžívám ve čtení různých teologických (i biblických) textů a snažím se v nich najít význam pro náš dnešní svět. Pokud jim nerozumím, tak se je snažím s někým konzultovat.
Těší mě, že vás oslovilo kvakerství Johna Macmurraye. Mě se zdá taky sympatické.
Na jednom katolickém serveru jsem se dočetla, že
„...kvakerská nauka se od obecně křesťanského pohledu odlišuje v tom, že např. věří, že v člověku žije "cosi z Boha" a to mu dává "vnitřní světlo". Nemají svátosti v našem smyslu, svátostí je pro ně život. Neexistuje rozdíl mezi sakrálním a profánním. Nejsou součástí Světové rady církví, kvůli svému pojetí Trojice (vlastně nerozlišují mezi Ježíšem a Duchem svatým). Pro katolíka je tedy u nich zásadní problém v tom, že nemají křesťany všeobecně sdílený pohled na Boha...“
Řekla bych, že kvakeři možná nakonec nejsou ani křesťané, ale spíš kristovci.
Já sama se považuji za ekumenickou křesťanku.
Myslím si, že kdybychom byli schopni zakládat (občanské/křesťanské/podpůrné) spolky nebo společenství, které by byly přijatelné například i pro ateisty (protože by se nelpělo na vnějškových ceremoniích), hledající nějakou společnou vůli a společné vyjádření svých členů, určitě bychom tím vylepšili demokracii. Ale na druhé straně to přece jenom chce víru ve smysl takových společenství. Takže vlastně víru v Boha, ať už mu tak říkáme nebo ne.
z křesťanství prvek sociální spravedlnosti určitě nevypadl. Kdybychom už neviděli tu nezměřitelnou míru sociální práce řeholních řádů a nezištné pomoci chudým, které se táhnou s katolickou církví po celou dobu její existence, tak jenom sociální encykliky vydávané papeži od konce devatenáctého století a známé Kompendium sociální nauky církve zcela jednoznačně ukazují, že úsilí o sociální spravedlnost je podstatnou a zásadní součástí křesťanských církví i křesťanství samotného.
Kdyby např. katolická církev rezignovala na sociální stránku svého učení i své činnosti, domnívám se, že by už neexistovala. Její zakladatel, Ježíš Kristus, svým učením a svým příkladem jasně ukázal jak dalece mu na sociální spravedlnosti záleží. A protože Ježíš Kristus je v církvi trvale přítomen, je s ním v církvi a tudíž i v křesťanství přítomno celé jeho učení a tedy i učení sociální. A proto tu také církev stále je. Ne proto, že my křesťané a katolíci jsme tak dobří, – to my katolíci rozhodně nejsme – ale proto, že Bohu i se svými špatnostmi stále stojíme za to, aby nad námi nezlomil hůl.
Dobrou noc a srdce otevřené pro křesťanství Vám přeje
Jiří Vyleťal
Jinak, já se o sobě domnívám, že jsem otevřela své srdce - nejenom křesťanství, ale také Ježíšovi. Papež František, jehož projevy sleduji, má samozřejmě můj obdiv, i veškeré jeho snahy o mír a zejména jeho kritický postoj vůči kapitalismu, který ovšem postrádám u běžných křesťanů. Ti se často kapitalismu zastávají, neboť se domnívají, že je to jediná alternativa a nezastávat se kapitalismu znamená zastávat se minulého režimu. Zjišťuji, že křesťané (nejen katolíci) mají často tendenci být spíš pravicoví.
Někteří (konzervativní) katoličtí křesťané, (s nimiž mimochodem občas diskutuji na Umlaufovinách, kde se tito snaží bojovat proti „modernismu“, který podle nich představuje redakce), k mému velkému překvapení nemohou přijít Františkovi na jméno, neboť pro ně představuje ten modernismus. Někteří křesťané jsou zase proti ekumenismu. Z některých tamějších katolíků a jejich názorů mi až vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Je pravda, že na internetu si každý může „kecat, co ho napadne“, ale myslím, že někteří to myslí i dost vážně.
Ale je pravda, že jiní jsou zase velmi milí a vstřícní (samozřejmě včetně redakce a jejích spolupracovníků), a spolupracovat s nimi je snadné a příjemné. Záleží patrně na tom, na jaké lidi člověk právě natrefí. Jsem ochotná spolupracovat se všemi katolíky, evangelíky i jinými křesťany a dalšími lidmi, kteří jsou otevření spolupráci se mnou.
Až půjdu za několik málo let do důchodu, budu se (pokud zůstanu zdravá) věnovat nějaké dobrovolnické práci, kterou organizuje křesťanské centrum. Aby bylo poznat, že to myslím s křesťanstvím vážně. Při zaměstnání bych to zatím asi nezvládla.
Je zajímavé, jak se stále udržuje přesvědčení, že v oblasti společenského dění naprosto postačí mít prostě dobrou vůli, dobré úmysly - a že ono to už přece nějak půjde.
Nedá se nic dělat, ale jsou prostě věci, které k sobě dost dobře nepasují - třeba jako dva opačné póly magnetu.
A pokud to opravdu chceme nějak smysluplně propojit dohromady, pak už si opravdu musíme dát nemalou práci s přemýšlením, jak to dokázat.
Ona není vůbec náhoda, že ten Macmurray zůstal bez většího ohlasu: přes veškeré sympatie k jeho dobrým úmyslům, on zcela evidentně nepřispěl k řešení problému žádným konkrétním projektem, jak by bylo možno pozitivně překonat, překlenout propast mezi křesťanstvím, a (kromě jiného principiálně materialistickým a ateistickým) komunismem.
Ještě jednou: dobré úmysly mohou být opravdu příliš málo tam, kde chybí opravdu tvůrčí idea.
Marxismus není naprostý protiklad křesťanství. Vznikl proto, že křesťané zklamali. Usiloval o tutéž spravedlivou společnost protikladnými prostředky. Poněvadž křesťané proklamovali víru v Boha, marxismus ji musel potírat. Co však měli mít společné – úsilí o lepší budoucnost lidstva.
Neúspěch Macmurraye byl v tom, že v katolické církvi teprve vznikaly sociální encykliky (dodnes se nestaly každodenním životem církve), a marxismus byl přesvědčený o nutnosti likvidace víry v Boha. Macmurray předběhl svou dobu stejně jako v kázání, kdy vybízel ke smíření nepřátelských národů.
Na straně druhé ale marxismus i křesťanství vycházejí ze zcela protikladných předpokladů, ze vzájemně se vylučujících pojetí světa i člověka. Takže od nich opravdu nelze právem očekávat o mnoho více, nežli jenom spolupráci ad hoc, v určitých konkrétních případech.
Tedy přesněji řečeno, že nejsou to, co o sobě navenek vypovídají a k čemu se hlásí?
Potom přece nedává smysl říkat, že nemohou spolupracovat křesťané s marxisty kvůli různosti pojetí světa.
Nedává přece smysl určovat dopředu, kdo s kým nemůže spolupracovat. Není lepší to vyzkoušet v praxi? A na základě praxe potom vyvodit úplně novou teorii?
Jinak se budeme stále pohybovat v rovině spekulací.