Tento název nesl článek v německém deníku Süddeutsche Zeitung z 3. července tohoto roku. Byl to vlastně rozhovor s profesorem bioetiky Eckartem Volandem, který zde vyložil závěry, ke kterým dospěl svým celoživotním zkoumáním, kromě jiného dvacetiletým výzkumem profilů chování laboratorních opic, anebo evoluce svědomí.

Předmět jeho bádání tedy zahrnoval jak přírodní základnu, tak i kulturní podmíněnost našeho vlastního jednání a jeho motivací. A je možno předem prozradit: v tomto jediném interview jsou pojednána v podstatě všechna základní témata, která jsou spojena s otázkou, jaký ekonomický — a tedy i společenský — systém nejspíše odpovídá lidské přirozenosti.

Rozhovor počíná otázkou po lidské chamtivosti (německý pojem „Gier“ se dost dobře nedá zcela adekvátně přeložit do češtiny; termín „chamtivost“ se mu ještě relativně nejvíce blíží). Zcela zásadní otázka zní: je chamtivost naše přirozená dispozice?

Na tuto otázku odpovídá profesor Voland zcela jednoznačně: ano. Vzápětí upřesňuje, o co se při této chamtivosti konkrétně jedná: „Jde o to, maximalizovat osobní prospěch. To je základní vlastnost člověka.“

Následuje v podstatě rozhodující otázka: „Podporuje kapitalismus svým principem konkurence chamtivost v nás?“ Odpověď je vlastně obsažená v titulku: „Takto bych to neřekl. Chamtivost je starší nežli kapitalismus.“

Jak ovšem Voland vzápětí zdůrazňuje, je nutno činit rozdíl mezi chamtivostí a ctižádostivostí. Například o manažerech, kteří dostávají miliónová odstupné, se říká, že jsou chamtiví, když žádají stále více. Od určité hranice však nezískají či neztratí fakticky nic. Tady už se jedná méně o chamtivost, a více o ctižádostivost dosáhnout — domněle — vyšší společenské prestiže než ten druhý.

V dalším průběhu se rozhovor stáčí na další centrální téma: co je rozhodujícím faktorem pro ten revoluční zvrat v evoluci, kdy se právě lidstvo stalo dominantním druhem na celé planetě? Profesor Voland odpovídá: „Rozhodující trumf pro nás lidi bylo, že jsme začali kooperovat při výchově dětí. Ta tíha byla od matky delegována na jiné, většinou ženské příbuzné. Toto stadium šimpanzi nikdy nedosáhli. S tím důsledkem, že musí do opatrování dítěte investovat sedm, osm let, nežli mohou začít se zplozením dalšího. Naše rozhodující výhoda tedy nebyla vzpřímená chůze anebo ztráta srsti, jak se dříve myslelo, nýbrž naše schopnost kooperace.“