Vždycky mě rozveseloval postoj filozofa Plótína, který se styděl za to, že má tělo. Tak byl celý produchovněný. Ale vzhledem k jeho vlivu to vlastně zas tak zábavné není.  Plótínův stud vychází z představy, že člověkova rozhodující část — jeho duch, duše — vlastní tělo, která je zlou hmotou, je naštěstí jen dočasnou formou. Z toho pak vyplývá přirozeně negativní hodnocení toho, co je s tělem spojeno — fyzické práce, sexuality, tělesných potřeb.

Je pravda, že s tělem je spousta problémů — musí se živit a udržovat v teple, je náchylné k úrazům a nemocem a postupně se opotřebovává, až vypoví službu, život se z něj ztratí a rozpadne se na mrtvou hmotu, potravu pro červy. Může se nám to nelíbit, můžeme se za to stydět, ale moc s tím nenaděláme. Nebo snad ano?

Podivuhodné řešení nabízí transhumanismus, který se ze zábavných oblastní sci-fi, hemžících se inteligentními stroji nebo kombinacemi člověka a stroje, postupně dostává do pozice vlivného konceptu, pravděpodobně především proto, že je propojen se zajímavými ekonomickými zájmy.