Filozofickým předpokladem projektu pod hlavičkou Aspen Institutu je přesvědčení, že lepšího světa dosáhneme díky dobrým lídrům. Ty se lidé z Aspen Institutu snaží inspirovat, podpořit a vybavit lepšími zkušenosti. Kdo je dobrý lídr, jaké má mít schopnosti je poměrně otevřená otázka, ponechána diskusi vybraných účastníků. Jaká otázka je však jasně zodpovězená, a o které se tudíž nemusí přemýšlet: skutečně nás k lepšímu světu dovedou lídři?

Právě téma vůdcovství otevřelo celý program v debatě s názvem „Leadrship — priviledge or responsibility“. Účastníci se vyjadřovali k tomu, kdo je to lídr, jaké má mít vlastnosti a jaké mu naopak škodí. Mezi diskutujícími panoval konsensus: mělo by jít o člověka s velkou odpovědností, disciplinovaného, který umí pracovat sám se sebou a rovněž s ostatními.

Takovýto člověk to skutečně nemá jednoduché. Musí totiž umět určit, co je dobré pro ostatní, neboť on je ten „bystrý“ a obdařený takovými „schopnostmi“, které jsou teprve podmínkou pravého vůdcovství. Všechny podobné debaty jsou založeny na prosté víře, že někteří lidé dokáží lépe určit, co je dobré pro ostatní. Jenže je vůbec něco takového možné?

↗

Nepodporujeme náhodou systematickou výchovou vůdců zároveň i onen kritizovaný trend poslušnosti? Foto Aspeninstitute.cz

Zabít příkazem

Důležitou součástí debaty byla ukázka tzv. Milgramova experimentu. Jeho účelem je odhalit, jak moc lidé spoléhají na autority, jak důsledně je poslouchají a zda jsou nakonec z vůle autority schopni i zabít. Sečteno a podtrženo, v experimentu se testovala lidská poslušnost.

Probandi zkoušeli znalosti člověka ve vedlejší místnosti. Podle instrukcí měli člověka ve vedlejší místnosti potrestat elektrickým šokem při každé jeho špatné odpovědi. Nevěděli přitom, že testovanými jsou v rámci experimentu ve skutečnosti oni, a že ve vedlejší místnosti nikdo elektrické šoky nedostává.

Podle instrukcí zadávaných profesorem v bílém plášti měli probandi navyšovat intenzitu elektrického šoku při každé další špatné odpovědi domněle testovaného člověka. Z vedlejší místnosti se v některých případech ozývaly i stupňující se výkřiky bolesti. Většina probandů pokračovala podle instrukcí autority i poté, co zvuky z vedlejší místnosti zcela ustaly.

Poslušnost nebo rovnost?

V následné debatě mimo jiné zaznělo, že právě „my musíme být těmi, kteří budou roli autorit zastávat“. Je prý na lídrech vést lidi tak, aby se nedopouštěli toho, čeho se dopouštěli ve zmíněném experimentu. Jsou to prý lídři, kdo musí nést celou odpovědnost a říci jasně „toto je špatně“, neboť ostatní lidé jsou na to příliš slabí. Odhaluje však experiment skutečnou přirozenost člověka, nebo jde spíše o odhalení toho, že právě takovou poslušnost společnost v lidech dlouhou dobu budovala?

Člověk si celý život zvyká někoho poslouchat, ať už jde o učitele, náboženskou nebo státní autoritu. Domnívám se, že přehnaný důraz na vůdcovství může tento trend pouze podtrhnout. Společnost touto snahou totiž zmenšuje prostor pro samostatné myšlení, které je nezbytnou podmínkou morální odpovědnosti.

Neposiluje tedy Aspen Intstitut svými programy právě tyto tendence? Nepodporujeme náhodou systematickou výchovou vůdců zároveň i onen kritizovaný trend poslušnosti? Kdo jsou vlastně tito „vůdcové“, a kdo se takovým vůdcem může stát? Jsou to spíše jedinci s přirozeným talentem a schopnostmi, nebo jsou to spíš ti, kteří měli v životě štěstí a dostatek zdrojů pro vlastní rozvoj, a kteří se mohli spolehnout na dostatečnou pozornost učitelů a ostatních lidí, kteří jim v rozvoji pomáhali?

Autorita nebo diskuse?

Pokud se mu věnuje dostatek pozornosti, lze lídra udělat patrně z kohokoli. Nemá proto smysl věnovat se výchově elit, ale nás všech. K dosažení takového cíle je nezbytné dosáhnout rovného přístupu ke vzdělávání: existuje snad lepší instituce pro rozvoj schopností?

Každý dokáže říci svůj názor a zamýšlet se nad tím, co je dobré. Rozhodně to nikdo nemůže dělat za něj. Spíše než poslušně čekat na příkazy vyvolených lídrů shora je třeba formulovat co nejvíce společenských rozhodnutí zdola v rámci co možná nejširší veřejné diskuse.

Spíše než k honu na lídry bychom tak měli svoje síly nasměrovat k tomu, abychom se učili společně diskutovat a vzájemně si naslouchat. Protože diskuse ani porozumění žádného lídra nepotřebují.