Milovníci jen tržních řešení tvrdívají, že neexistuje žádný veřejný zájem, protože není, kdo by ho stanovil. Společnost podle nich nesdílí žádnou další hodnotu než soukromé vlastnictví a od něj odvinutý volný trh. Všechno další jsou překonané, případně hrozící ismy. Mocná zbraň argumentu, že každý je na světě konec konců sám, sám má šance a sám i uspěje nebo ztroskotá a je to jeho volba, uměla zbavovat falešného vědomí, osvobozovat a pak kácet trůny, zapalovat oltáře a tvořit všechno nové. Dnes už nás neobklopuje téměř nic, čemu by tento argument nepomohl vzniknout.

Dávno už je také zřejmá jeho jednostranná omezenost, potřebujeme společnosti sdílející soubor hodnot stojících mimo trh a proti němu. V ideálních demokraciích vzniká sdílená hodnota, veřejný zájem v diskusi, vyhrává lepší argument. Ne náhodou jsou ale i firmy „společnostmi“, také mají své hodnoty, jimiž dobrovolně a krátkodobě omezují svůj soukromý zisk, tedy hodnotu prvotní, s cílem jej nicméně dlouhodobě posilovat. Sdílené hodnoty společnost, tu obecnou i tu soukromou, stabilizují, jsou předpokladem jejího trvání. Obě tyto společnosti se ale liší. Hodnoty soukromé společnosti, core values, navrhuje představenstvo a schvaluje valná hromada vlastníků, akcionářů. Zaměstnanec je ber nebo neber. Hodnoty obecné společnosti, například státu, neurčují jen vlády coby představenstva, ani poslanci coby akcionáři, ale všichni jeho občané ve volbách. Je to i kvůli tomu, a nejen byrokracií, že jsou státy o tolik méně efektivní, než firmy, jsou pomalé tou demokracií. Je to ovšem toto co umožňuje, že společenské hodnoty mohou působit svou podstatou i proti trhu, kdežto firemní hodnoty nikoli. O to však nejsou ty trhu protivné méně hodnotami, ba naopak.