Splývání s masou
Eva HájkováPrvní dělnické tělocvičné jednoty vznikaly v českých zemích už na konci devatenáctého století. Už tehdy pořádaly pro své členy velmi oblíbená veřejná cvičení. Nejznámější jsou dnes spartakiády, ale historie masových cvičení je mnohem bohatší.
Starší generace má jistě ještě v živé paměti zvláštní, pravidelně se opakující tělovýchovné akce — československé spartakiády, z nichž poslední se konala v roce 1985. Další spartakiáda, jež měla po pěti letech následovat, se začala připravovat v roce 1989, ale vzhledem k listopadovým událostem a následným politickým změnám, nebyla realizována v plném rozsahu, nýbrž jen torzovitě jako tzv. „pražské sportovní hry“ v červnu 1990.
Dál už se spartakiády nekonaly. Říkalo se, tuším, tenkrát něco v tom smyslu, že masová cvičení potlačují lidskou individualitu, nebo že spartakiády jsou zprofanované bývalým režimem a podobné věci. Doba spartakiád prostě definitivně skončila.
Někteří lidé ovšem na cvičení vzpomínají rádi. Dokonce tvrdí, že účast na této masové produkci byla úžasným zážitkem. Někdo rád splývá s davem. V tomto případě by možná bylo lepší říci ne s davem, ale s organizovanou formací.
Socialistické spartakiády historicky navazovaly na dělnické spartakiády. Masová tělovýchova s oblíbenými veřejnými produkcemi k období moderny neodmyslitelně patřila. V našich zemích zaznamenávalo už v 19. století velký úspěch sokolské hnutí. Zapojení široké veřejnosti do činnosti zájmových spolků bylo ostatně účinnou metodou, jak na ni politicky působit.
Také tělovýchova měla schopnost oslovovat masy, což se v Sokole jednoznačně potvrdilo. Na obdobném působení měla pochopitelně zájem i nově vzniklá dělnická strana, jíž tenkrát byla sociální demokracie. Sociální demokracie jakožto představitelka emancipujícího se dělnictva ovšem potřebovala své vlastní, tedy dělnické tělovýchovné hnutí.
První dělnické tělocvičné jednoty (původně DTJ Lassalle) vznikaly v českých zemích od roku 1897 a v roce 1903 se sjednotily ve Svaz DTJ. Podobně jako jiné spolky se dělnické tělocvičné jednoty nezabývaly jen tělesnou výchovou a sportem, ale pořádaly pro členstvo kromě velmi oblíbených veřejných cvičení také různé zábavné či osvětově-výchovné a vzdělávací akce — besídky, zábavy, plesy, ochotnická a divadelní představení, přednášky nebo výlety do přírody.
Přes to všechno je tu jeden zásadní rozdíl: tyto novodobé pospolitosti jsou jenom okamžikovými stavy, ke kterým se sjede určité kvantum doposud víceméně izolovaných individuí, a po skončení akce se stejně tak jako izolovaná individua zase rozjedou.
Co zde naprosto chybí, je reálný pospolitý č i n. Je tu pro tu chvíli sice vyprodukován onen p o c i t pospolitosti, ale nestojí za ním nic reálného, žádná společná činnost, která by účastníky mohla trvaleji vnitřně svázat pocitem společně vykonaného díla.
Samozřejmě, je možno - a to plným právem - namítnout, že v moderní době už takové akce jako spartakiády jsou historickým přežitkem. Ano, to je bezpochyby pravda; ale na straně druhé je stejně tak skutečností, že v této naší "svobodné" společnosti není dáno nic, co by nám mohlo umožnit tento pocit, tento fakt vzájemné pospolitosti vytvořit nějakým jiným způsobem, nežli formou masového společného cvičení.
A tak není možno vyhnout se závěru, že všemi těmi soudobými ad hoc vytvářenými pospolitostmi, jako je přízeň k popové hvězdě či k témuž fotbalovému klubu, si ve skutečnosti jenom zastíráme naprostou absenci pospolitosti, vzájemnosti skutečné a pravé.
Kdysi mě dost oslovovala například naše státní hymna, hraná někde na veřejnosti. Dnes už ne.
Jde ale o to, kdy je takovýto pocit vzájemnosti postaven na opravdu nosném fundamentu, a kdy se jedná jenom o momentální prožitek, a to leckdy nemálo pochybné kvality.
Zůstaňme třeba u toho filmu, který jste zmínila; to je opravdu zrovna dobrý příklad.
Byly totiž doby, kdy filmy lidem ještě opravdu n ě c o říkaly; kdy měly hluboké a intenzivní lidské, a tedy i interpersonální, celospolečenské sdělení. Tehdy bylo skutečně možno jít s přáteli na nějaký film, o kterém se vědělo (mnohdy třeba jenom šuškalo), že v tomto filmu bude sdělena nějaká velká pravda (často oficiálním režimem utajovaná či popíraná) o našem životě, o charakteru našeho světa.
Dneska? Za podmínek oné "naprosté svobody"? Bylo by nespravedlivé tvrdit, že i dnes nevznikají umělecky i společensky závažná díla. Jenže - dneska už taková díla víceméně nikoho nezajímají. Svým způsobem měla Margaret Thatcherová svého času pravdu: za podmínek liberálního státu opravdu "společnost neexistuje", rozpadá se ve víceméně nesouvisející konglomerát jednotlivých individuí. Která se pak samozřejmě věnují stejně tak jenom individuálním prožitkům, kdy laciný povrchní efekt je samozřejmě pravidelně preferován před niterným vyrovnáváním se s náročnými sděleními.
Takže, jsme zase u toho: reálný pocit vzájemné pospolitosti může natrvalo vznikat a udržovat se jenom tam, kde je tento pocit podložen reálnými společenskými vztahy. A tedy nakonec - nějakým tím společným dílem. Ať už je toto dílo jakéhokoli druhu.
-------------------------------------------
A jinak s Vámi sdílím - bohužel! - i onen postoj k národní hymně. Ta byla už příliš často zneužita, příliš často devalvována v pouhou zvukovou kulisu k mnohdy jenom formálně organizovaným a formálně prožívaným podnětům a výročím, nežli aby to mohlo zůstat beze stop na jejím působení.
A musím přiznat, že pro mě by daleko spíše úlohu pravé národní hymny splňovala nesmrtelná "Modlitba pro Martu" Marty Kubišové:
"Ať se vláda věcích tvých, ó lide,
k tobě navrátí..."
Sokol zajisté byl proti Němcům, to máte pravdu. A turneři u nás byli zase proti Slovanům.
DTJ, jakožto marxistická organizace, byla původně proti buržoazii. Aspoň zpočátku, pak už ani moc ne.
Nebyli nakonec i křesťané od počátku proti nekřesťanům? Aspoň do jisté míry? Neříkal už apoštol Pavel: „jaký spolek věřících s něvěřícími“ popřípadě „oddělte se od nich“?
Ale přitom se křesťanem mohl stát úplně každý, aniž by musel splňovat nějaké zvláštní podmínky.