Starší generace má jistě ještě v živé paměti zvláštní, pravidelně se opakující tělovýchovné akce — československé spartakiády, z nichž poslední se konala v roce 1985. Další spartakiáda, jež měla po pěti letech následovat, se začala připravovat v roce 1989, ale vzhledem k listopadovým událostem a následným politickým změnám, nebyla realizována v plném rozsahu, nýbrž jen torzovitě jako tzv. „pražské sportovní hry“ v červnu 1990.

Dál už se spartakiády nekonaly. Říkalo se, tuším, tenkrát něco v tom smyslu, že masová cvičení potlačují lidskou individualitu, nebo že spartakiády jsou zprofanované bývalým režimem a podobné věci. Doba spartakiád prostě definitivně skončila.

Někteří lidé ovšem na cvičení vzpomínají rádi. Dokonce tvrdí, že účast na této masové produkci byla úžasným zážitkem. Někdo rád splývá s davem. V tomto případě by možná bylo lepší říci ne s davem, ale s organizovanou formací.

Socialistické spartakiády historicky navazovaly na dělnické spartakiády. Masová tělovýchova s oblíbenými veřejnými produkcemi k období moderny neodmyslitelně patřila. V našich zemích zaznamenávalo už v 19. století velký úspěch sokolské hnutí. Zapojení široké veřejnosti do činnosti zájmových spolků bylo ostatně účinnou metodou, jak na ni politicky působit.

↗

V době konání dělnické olympiády zorganizovala Federace DTJ vzdoroakci nazvanou spartakiáda. Foto Wikimedia Commons

Také tělovýchova měla schopnost oslovovat masy, což se v Sokole jednoznačně potvrdilo. Na obdobném působení měla pochopitelně zájem i nově vzniklá dělnická strana, jíž tenkrát byla sociální demokracie. Sociální demokracie jakožto představitelka emancipujícího se dělnictva ovšem potřebovala své vlastní, tedy dělnické tělovýchovné hnutí.

První dělnické tělocvičné jednoty (původně DTJ Lassalle) vznikaly v českých zemích od roku 1897 a v roce 1903 se sjednotily ve Svaz DTJ. Podobně jako jiné spolky se dělnické tělocvičné jednoty nezabývaly jen tělesnou výchovou a sportem, ale pořádaly pro členstvo kromě velmi oblíbených veřejných cvičení také různé zábavné či osvětově-výchovné a vzdělávací akce — besídky, zábavy, plesy, ochotnická a divadelní představení, přednášky nebo výlety do přírody.

Jak uvádějí více než stoleté stanovy, účelem spolku bylo především „pěstovati a šířiti tělesnou, zdravotní a duševní i mravní výchovu členstva“. Cvičili muži i ženy. Se souhlasem rodičů se mohly činnosti v DTJ účastnit i děti a mládež. Výchova mladé generace se jevila dělnickému hnutí jako něco mimořádně důležitého. Snad proto se mu věnovaly tisíce cvičitelů a cvičitelek, kteří byli každoročně připravováni ve cvičitelských kursech DTJ.

Velké obliby postupně nabývala hromadná veřejná cvičení gymnastických sestav (prostná nebo cvičení s tyčemi, kroužky, kužely, stuhami a jinými cvičebními doplňky), která se musela nacvičovat poměrně dlouhou dobu před vystoupením. To vše doprovázely hudební skladby, často zvlášť pro tento účel komponované. Estetické moderní gymnastice s tanečními prvky, včetně veřejných produkcí, se s oblibou věnovali i sportovci provozující jiné sporty (například házenou). Možná si tím rozšiřovali svou pohybovou všestrannost.

Na způsob všesokolských sletů založili sociálně demokratičtí cvičenci novou tradici dělnických olympiád. První celostátní dělnická olympiáda se konala v roce 1921, druhá a třetí v roce 1928 a 1934. V té době se členové DTJ účastnili též mezinárodních dělnických olympiád (1924 ve Frankfurtu nad Mohanem, 1931 ve Vídni, 1937 v Antverpách) a zahraniční dělnické delegace jezdily na olympiády k nám.

Hned v době konání 1. dělnické olympiády v roce 1921 nastal v dělnické tělovýchově rozkol, který byl odrazem politického štěpení odehrávajícího se uvnitř sociálně demokratické strany, vrcholícího založením nové strany — KSČ. Toto politické štěpení se projevilo prakticky ve všech spolcích, jež byly v té době pod silným stranickým vlivem — tedy v organizacích odborových, osvětových, družstevních, tělovýchovných a jiných.

V DTJ byla vytvořena nejprve levá frakce (pozdější Federace DTJ), která odmítla účastnit se dělnické olympiády na Letné v červnu 1921, protože nebyly splněny její podmínky — jednou z nich byla například neúčast zástupců establishmentu na této dělnické akci a naopak přizvání delegace sportovců ze sovětského Ruska.

V době konání dělnické olympiády zorganizovala Federace DTJ vzdoroakci nazvanou spartakiáda (podle postavy odbojného gladiátora Spartaka, v té době zvlášť oblíbeného symbolu dělnického hnutí). Akce se konala na Maninách, svépomocně narychlo upraveném cvičišti, a odvedla dělnické olympiádě značnou část cvičenců i pozornost diváků, čímž ji poněkud poškodila. jak konstatoval soudobý tisk.

Původní DTJ se tedy přihlásila k masarykovským ideálům, což už v roce 1921 demonstrovala mimo jiné postavením busty TGM přímo na cvičišti dělnické olympiády, zatímco federace DTJ se přihlásila k idejím říjnové revoluce.

Mělo masové cvičení smysl?

Rozdělení dělnického tělovýchovného hnutí na sociálně demokratický, státem podporovaný a subvencovaný Svaz dělnických tělocvičných jednot a na komunistickou Federaci dělnických tělocvičných jednot (později Federaci proletářské tělovýchovy), státem nepodporovanou, protože její členové na rozdíl od svých kolegů z DTJ nerezignovali na třídní boj, už zůstalo po celou dobu první republiky beze změny.

Od té doby existovaly vedle sebe a nezávisle na sobě dvě dělnické tělovýchovné organizace, věnující se masové tělovýchově. Jedna z nich (FDTJ) však byla pro stát nežádoucí.

Z hlediska státu bylo nepřípustné zejména antisystémové, tedy v podstatě protistátní ovlivňování dětí a mládeže. V roce 1925 byl vydán zákaz cvičení školní mládeže ve federovaných dělnických tělocvičných jednotách, který však byl soustavně porušován. I proto pražské policejní ředitelství v roce 1928 zakázalo druhou spartakiádu a znemožnilo příjezd sovětské delegaci.

Místo spartakiády měl být uspořádán tzv. Rudý den, avšak nakonec z něj vzhledem k vnitrostranické krizi také sešlo. Policie a četnictvo v ulicích bránily případnému nelegálnímu konání akce.

Hnutí proletářské tělovýchovy bylo úředním zákazem dětského cvičení poškozeno, což se promítlo v jeho další činnosti. Ta byla úřady i nadále sledována a různě znepříjemňována (mj. například exekučním zbouráním tělocvičny v Košířích), až do úplného rozpuštění Federace proletářské tělovýchovy společně s KSČ v roce 1938.

Původní DTJ však s první republikou nezanikla. Naopak, byla kupodivu okupanty ponechána v činnosti, i když pod dozorem, zatímco jiné tělovýchovné organizace, jako Sokol nebo Orel, byly rozpuštěny a obnoveny až po válce. V poválečné době pak došlo k novému rozmachu masových cvičení.

Masová cvičení byla charakteristická pro dobu, která vysoko cenila kolektivismus. Jsou přímo symbolem kolektivismu: stejný oděv, synchronizace pohybu s ostatními cvičenci, důraz na společnou harmonii v pohybu a v hudbě, absence soupeření (na rozdíl od jiných sportovních disciplín, které ovšem dělnické tělocvičné jednoty provozovaly taktéž), důraz na jednotu, spolupráci, potlačení vlastních potřeb v zájmu společného cíle...

Mělo takové cvičení na člověka dobrý nebo špatný vliv a jak souviselo s duchem doby? Je vnější výraz důsledkem vnitřního stavu (pocitu)? Nebo je tomu obráceně: vnitřní stav (pocit) je vytvářen vnějším výrazem? Vytváří jednota tělesných pohybů jednotu mysli nebo obráceně?

„My tu všichni, cvičící a naslouchající a hledící jsme jedno...“ napsal Josef Hora o první spartakiádě v roce 1921. Jednotnost byla chápána jako důležitá podmínka boje proti kapitalismu, který zdánlivě preferoval člověka individualistického, izolovaného od ostatních. Možná to nebylo tak úplně pravdou, protože v jistém smyslu lze tvrdit i opak - že totiž kapitalismus preferuje masovost (například ve spotřebě, v kultuře) namísto jedinečnosti.

Doba masových tělesných cvičení je zřejmě nenávratně pryč, masovost však nezmizela. V každém případě bude člověk patrně vždycky toužit po obojím — jak po vlastní jedinečnosti, tak po splynutí s ostatními.