Svým zaměřením připomíná kniha Tesilová kavalérie dřívější publikaci Šťastný věk: Symboly, emblémy a mýty 1948—1989, kterou na začátku devadesátých let vydal literární vědec a kritik Vladimír Macura. K drobnému tematickému překrývání mezi oběma pracemi skutečně dochází, nicméně o novost a přínosnost se u Tesilové kavalérie netřeba strachovat.

O obsahu více napoví obálka, z níž se na potenciálního čtenáře usmívají odzbrojující mladíčci Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi coby kamarádi nejen do deště, ale také do pasáží a dalších soukupovských scenérií. Usměvavou dvojici doplňuje ozbrojený a mračící se Vladimír Brabec v kostýmu majora Zemana. Oproti tomu spíše neutrální výraz s nevyzpytatelností Mony Lisy zaujímá Jiřina Švorcová ve své životní roli Ženy za pultem.

V názvu knihy se ne náhodou objevuje pověstný syntetický materiál tesil, v létě hřející, v zimě příjemně chladící, který pamětníkům husákovské časy asociativně navodí. Právě na normalizační emblémy, tj. dobově příznačné fenomény objevující se ve filmech, televizních seriálech nebo populární hudbě, se odborné studie zaměřují především. Vlastního pojednání se dočkaly také příspěvky věnované jazyku normalizační moci, spartakiádnímu paskvilu, normalizační módě, fenoménu domácího kutilství či kremaci a s ní spojené pohřební řeči.

Editorskou záštitu nad sborníkem autorské jedenáctky převzali renomovaní Petr A. Bílek a Blanka Činátlová, kteří jinak vyučují na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě s tímto vědeckým pracovištěm je soubor spjat, neboť v rámci semináře Poetika normalizační kultury jednotlivé studie vznikaly. Tři autoři, zmíněná editorská dvojice a Kamil Činátl, patří k vyučujícím, zbytek autorského kolektivu tvoří studenti semináře (J. Machek, M. Petránková, H. Őzörencik, I. Marešová, L. Borovička, M. Gromovová, M. Krajčovičová a V. Kořínek).

Velká část studií se zatím zvučnými jmény tvůrců chlubit nemůže, přesto je jistě škoda, že vydaný sborník nebyl doplněn alespoň stručnými medailony všech autorů. Nejedná se rozhodně o osoby bezejmenné. Jejich textů se můžeme dopátrat např. v čtrnáctideníku A2, Britských listech či na serveru litenky.cz.

Není možné se v rámci recenze zmínit o všech studiích v rozsahu, jaký by zasluhovaly. Proto se jen stručně dotknu některých z nich. Půjde o fenomén oblíbených seriálů a filmů, jež se opakovaně objevuje v několika studiích, a pozastavím se též u obecnějšího pojetí času v době normalizace.

Typickým produktem normalizace byly náležitě ideologicky podepřené televizní seriály, které se těšily ve své době obrovské oblibě. Za reprezentativní vzorek k analýze jejich charakteru sloužily autorům zejména tyto: Žena za pultem, Muž na radnici a Třicet případů majora Zemana.

„Při vysílání premiér se ulice a pohostinská zařízení vyprázdnily, lidé se vraceli předčasně z chat a chalup. Sledovanost některých seriálů dosahovala 80 až 90 procent celé populace.“ Na zájmu diváků jim neubrala ani absolutní odtrženost od reality. Například prodejna v Ženě za pultem byla pravděpodobně jediná v celém socialistickém Československu, ve které nebyla nikdy nouze o kaviár, a jedině zde mohly padnout věty typu „dnes dovezli omylem dva tisíce čokoládových zajíců“ nebo „je tolik banánů, že už to ani nemám kam dávat“. Nic na tom nemění ani skutečnost, že někteří si to nejsou ochotni dodnes připustit:

http://www.youtube.com/watch?v=AKkJ1Csgf_A

Stejné oblibě jako zmíněné seriály se do dnešní doby těší některé filmy 70. a 80. let, například moderní pohádky. „Pohádky se svou výraznou výchovnou funkcí mohly být jedním z poměrně nenásilných způsobů, jak do mas (…) politické, třídní a ideové cíle vložit.“ V tomto ohledu je zajímavý pohled Marie Gromovové na třídní půdorys známé filmové komedie Ať žijí duchové! „Svět a prostor filmu zachycuje model celé tehdejší společnosti. Pomocí hrstky postav, které toto dílo obsahuje, se nám představují základní sociální typy soudobé ČSSR…“

O pojetí času v normalizačním dvacetiletí pojednává Kamil Činátl v závěrečné sociologické studii, která svým shrnujícím a zobecňujícím charakterem vhodně uzavírá celou publikaci. „Veřejný čas normalizace se nenabízí jako prostor rozhodnutí, nic se v něm vlastně neděje. V padesátých letech mohl jednotlivec sdílet a žít étos boje a budování, v šedesátých letech mohl snít o socialismu s lidskou tváří, za normalizace mu však nezbývá, než aby před vyprázdněností veřejného času, jenž mu nenabízel žádnou (…) přijatelnou roli, unikal do prostoru soukromí.“

Na základě těchto úvah pak autor rozvíjí originální kapitolu Normalizační metafory času, kde se zabývá např. fenoménem domácího zavařování ovoce nebo stavění modelu lodi v láhvi:

„Kompot představuje jakousi pomyslnou konzervu malého rodinného času, útěšnou připomínku smysluplné práce, kterou jsme v sezónním čase sklizně vykonali a kterou jednou doceníme. Ostatně i veřejný prostor normalizace představuje, metaforicky řečeno, zavařovací sklenici, v níž je beznadějně konzervován a znehybněn čas, o němž lze vyprávět snad jedině prizmatem nálepek na jednotlivých kompotech ze stále téhož ovoce: 1972, 1973, 1974, 1975…“

„Vyprázdněnost veřejného času byla pro některé jedince s ohledem na jejich seberealizaci natolik nesnesitelná, že se v prostoru soukromí rozhodli k tak bizarní terapeutické činnosti, jakou představuje stavba modelu lodi v láhvi (…) Za normalizace neplatí: čas jsou peníze. Hodnota soukromého času spočívá v jeho potenciálu individualizovat. Jedinec se svými specifickými aktivitami může vyčlenit z uniformní a frustrující šedi kolem sebe, může na chvíli vystoupit z bezčasí, jímž ho obklopuje veřejný prostor normalizace, a být sám sebou. Být tím, kdo staví loď v láhvi.“

Sborník autorsky vzešel z akademického prostředí. Volba „civilního“ širokozáběrového nakladatelství (Pistorius & Olšanská) nicméně ukazuje, že publikace má ambici opustit relativně úzký okruh katederních čtenářů a ráda by oslovila také širší veřejnost. Volbou ústředního tématu — normalizační popkultury — tento potenciál má. Odezvu jistě nalezne u všech, kterým nečiní problém kriticky pohlédnout do nedávno minulé historie svého národa.

Na internetových stránkách nakladatele se o knize píše jako o sborníku „esejů“. Pod tento pojem se třináct publikovaných prací skutečně vměstná v případě, že budeme žánr eseje chápat v jeho rozbředlém nicneříkajícím významu, kdy se za něj dá označit úplně všechno. Pokud bychom hledali za termínem onen exkluzivní žánr snoubící kvality odborného a uměleckého textu, bylo by síto neúprosnější.

Běžný čtenář jen stěží ocení nešvary, jimiž některé texty svůj původ nezapřou. Jmenovat lze například přetíženost vět ve studii J. Machka, v mnoha příspěvcích se autoři zase až příliš a samoúčelně zaklínají diskurzy, narativy, poetikami a estetikami. Za absolutní obludnost je však třeba označit jinak podnětný příspěvek L. Borovičky, který 13,5 stran vlastního textu opatřil poznámkovým aparátem rozsahu 7,5 stran. Věc dost otřesná sama o sobě, umocněná navíc tím, že vydavatelé zvolili formát, kdy doplňující informace zařadili nikoli přímo na straně dole pod čarou, ale souhrnně za kapitolu. O čtenářském zážitku, pokud se rovnou nerozhodneme poznámky zcela ignorovat, nemůže být při neustálém listování sem a tam řeč.

Přes uvedené výhrady k jednotlivým textům je vydání sborníku studií o popkultuře období normalizace Tesilová kavalérie jednoznačně přínosem. Pohled na inkriminovaný úsek našich dějin nepostrádá kritickou přísnost a předložené analýzy ukazují významné souvislosti mezi oficiální ideologií, popkulturní sférou a způsobem života v socialistickém Československu.

Čtenář se při rozboru dobových materiálů možná občas neubrání škodolibému úsměvu. Stálo by však za úvahu, jaký bude jednou s odstupem pohled na naše první polistopadové dvacetiletí, ve kterém Michala Davida nahradily přeslazené boybandy, Ženu za pultem „Vékávéčka“ a přiblblé normalizační televizní estrády s Karlem Gottem a spol. neméně trapné novácké pořady v nezměněném obsazení.

Petr A. Bílek, Blanka Činátlová: Tesilová kavalérie. Pistorius & Olšanská, Praha 2010.