Stojím u okna a dívám se ven. Vidím dva rozestavěné domy — jeden z nich je v tomto stavu snad dva nebo tři roky, už to ani raději nepočítám. Občas se tam svítí, a možná tam někdo občas přespí. Kolem našeho domu se nacházela i hustá a vysoká tráva, která se však v poslední době pravidelně seče.

Bývaly doby, kdy tam ani ten dům nebyl. Přes silnici přebíhali bažanti a v šest ráno je střídali zajíci. V husté trávě se schovávali poté, co napršelo. Dnes není po bažantech ani památky, zajíci vystrkují uši sporadicky, a jejich teritorium si přivlastnily kočky, které tam chodí lovit myši. A lidé.

S rostoucím zájmem o koupi pozemků a výstavbu nových domů přicházejí ostatní živočichové o svůj původní prostor. Musejí se buď skrytě zdržovat v těch místech, kde člověk ještě nebydlí, případně se s lidmi snažit sžít. Ne vždy to ale funguje.

Případy, kdy lišky, divoká prasata nebo jezevci pořádají výlety do obcí, kde převrhnou odpadkové koše a vyberou z nich zbytky jídla, jsou příkladem toho, v jakém zoufalství se zvířata nacházejí, když už ani ve svém teritoriu nemají dostatek potravy. Místní se bouří a chtějí regulovat zvěř, sami však nedokáží regulovat svůj odpad ani developerské aktivity. Na některých místech v republice už vznikají potravinové banky, ty jsou ale určeny výlučně pro lidi.

↗

Zvířat v okolí našeho bydliště se často štítíme, přestože se často jedná vlastně o ideální sousedy: je mezi nimi minimum blbců. Foto archiv redakce

Pán tvorstva?

Spor ale nemusí nastat jen u otázky potravinových zdrojů. Jak ukazuje nedávný případ z Českých Budějovic a Tábora, problémem může být i samotná přítomnost havranů nebo jejich hluk. Vtipné na celém problému je, že i pro havrany je městské centrum hlučné. Tím, že někteří odvážlivci z řad lidí vzali do rukou petardy a začali ptáky plašit, moc bezpečnosti ani klidu v okolí centra nepřispěli.

Proč se tolik lidí izoluje od ostatních živočichů, případně je vyhání ze svého okolí? Co tak strašného by se stalo, kdyby se nám na zahradě zabydlel ježek? Perfekcionistická touha po uměle vytvořeném řádu, kterému zvířata nerozumějí, vede k tomu, že jsou vytlačována ze světa lidí. Stojí mraveniště uprostřed plánované dálnice? Prostě ho zničíme.

Jenomže člověk není pán tvorstva, i když to hlásají některé náboženské proudy. Jsme jen malá populace rozprostřená po planetě, kterou s námi obývá hromada dalších živočišných druhů, tu s vyšší mírou empatie (sloni), tu s vyšší fyzickou kondicí (gepard), tu s lepším čichem (pes) nebo s jinými schopnostmi. Jsme součástí ekosystému, který, pokud ho zboříme, se zhroutí i na nás. Ačkoliv si to možná někteří lidé nepřipouštějí, jedeme v tom se zvířaty. A vlastně nejen s nimi.

A tak, když potkáte po cestě domů, do práce, do školy nebo kamkoliv jinam po cestě zvíře, které patří jen samo sobě, nechte ho jít jako jiného souseda. Na rozdíl od sousedů s číslem popisným sice nenosí oblečení ani se nikdy nesprchovalo, ale je to tvor, který dýchá, jí a spí — a z ulice vás nejspíš vyhánět nebude.