Sobotkova sankční stezka odvahy

Vojtěch Srnka

Bohuslav Sobotka je obviňován ze zbabělosti kvůli svému postoji k protiruským sankcím Evropské unie. Pozice, kterou předseda vlády nyní zaujal, není populární, proto naopak vyžaduje mnoho odvahy.

Český premiér Bohuslav Sobotka si v sobotu dovolil vyjádřit názor, že je možné, že protiruské sankce Evropské unie neplní stanovené cíle, když jejich dosavadní uvalování nijak viditelně nedokázalo ovlivnit jednání Ruska na východě Ukrajiny. Vyslovil proto myšlenku, že by se EU měla více soustředit na diplomatické řešení konfliktu a zbytečně neroztáčet spirálu sankcí, ze které už bude jen velmi obtížné vystoupit.

Svůj postoj Sobotka vyjádřil i na summitu Evropské rady, kde kromě výběru nových funkcionářů diskutovali nejvyšší představitelé jednotlivých členských zemí také o dalším postupu vůči Rusku. Český premiér si vyhradil právo se plně nepřidat k dalšímu kolu sankcí bez ohledu na to, jaký by mohly mít dopad na českou ekonomiku. Podobně zdrženlivý krok učinili i další představitelé některých členských zemí EU.

V nedělních Otázkách Václava Moravce Bohuslav Sobotka své domněnky zopakoval. Nejkontroverzněji vyzněla jeho věta: „Nemůžeme za Ukrajinu zvládat její vojenské a ekonomické problémy“. Tato i další slova českého premiéra pro mnohé asi u nedělního obědu představovala opravdu příliš velké sousto, protože reakce na ně byla okamžitá, byla urážlivá a byla především naprosto iracionální.

To, že Bohuslav Sobotka je schopný veřejně uznat fakt, že spirála sankcí, do které se jako EU dostáváme, má dosud větší vliv na ekonomiky jednotlivých členských zemí, než na chování Ruska, v žádném případě nepředstavuje zbabělost. Foto en.wikipedia.org

Česká média stačila našeho premiéra ještě do konce víkendu obvinit z nebezpečné zbabělosti, pokusu o opakování Mnichova nebo dokonce z ucházení se o místo v ruské vládě v přímém přenosu televizních kamer. Z politického tábora se pak Sobotkovo jednání dočkalo označení za krátkozraké, alibistické, neslýchané, zbabělé nebo za šití kabátu z ostudy.

Každý ví, že dnešní doba sice volá právě po takovýchto zkratkovitých reakcích a heslech, ale situace, ve které se Evropa a Česká republika s ní nachází, vyžaduje pravý opak. Zkratky musí být nahrazeny skutečně propracovanými analýzami současné situace, hesla pak podrobnými vysvětleními našich názorů.

V žádném případě nelze ignorovat natož popírat nepřijatelnost ruské podpory separatistům na východě Ukrajiny, ale zároveň je třeba říct, že jakékoli sankce mají smysl pouze tehdy, pokud nás přibližují k cíli, který si v rámci jejich uvalování stanovíme.

Je jasné, že právě v tomto případě je naším cílem jejich prostřednictvím získat možnost korigovat ruské jednání. Při pohledu na dosavadní tamní dění je však jasné, že přes snahy uvalovat tvrdší a tvrdší sankce je chování Ruska ve skutečnosti přesně opačné, než jaké od něj EU vyžaduje.

Na podporu sankcí proti Rusku se často uvádí argument, že jejich potenciál připravit o peníze ruské oligarchy může vést k tomu, že se budou chtít zbavit Putina nebo ho alespoň donutit, aby svůj postup změnil. Sankce se sice neprojeví ihned, což může vést k tomu, že osoby, proti kterým jsou namířeny, jejich dopady pocítí až později. Pro mnohé to může představovat dostatečný důvod k jejich uvalování, ale takový postup k brzkému řešení situace na Ukrajině v žádném případě přispět nemůže.

Dalším problémem sankcí je navíc fakt, že je tamní veřejnost vnímá jako trest pro Rusko a spatřuje v postupu EU po jejím dlouholetém přehlížení jednání Izraele na palestinských územích nebo nečinném přihlížení americkým zločinům v Iráku velmi rozdílný dvojí metr.

Ve spojení s ruskou propagandou pak tento trest vnímá jako nespravedlivý, což vede k jejímu zatvrzení vůči Západu a k ochotě podporovat Putinovo jednání i přes nutnost utáhnout si opasky. Celé situaci nahrávají také svědectví některých ze statisíců Ukrajinců, kteří do Ruska prchají před násilím.

Situace na východě Ukrajiny dnes představuje ohrožení pro mír v Evropě a zároveň způsobuje humanitární krizi, dotýkající se milionů lidí. To jsou základní fakta, na jejichž řešení se EU musí zaměřit. Úspěšnost dosavadního postupu je však možné shrnout ve třech krátkých větách. První protiruské sankce unie schválila na počátku březnu. Na počátku června ukrajinský prezident Petro Porošenko oznámil svůj plán ukončit boje na východní Ukrajině do konce týdne. Dnes je prvního září.

Na Ukrajině se stále válčí. Porošenko, jako by stále doufal, že může vojensky zvítězit, nadále odmítá jednat se separatisty, což vede ke zhoršování celé situace a prohlubování krize. Umírají zde stovky nevinných civilistů, společnost v západní části země se radikalizuje, zatímco lidé na východě se v důsledku přehnaně brutálního počínání ukrajinských jednotek od zbytku země čím dál více odklánějí.

Samozřejmě můžeme doufat, že další kolo sankcí Putina zastraší. Když se tak nestane, můžeme doufat, že se to povede dalšímu, pak případně dalšímu, a tak dále. O kolik se však krize na východní Ukrajině mezitím prohloubí? Kolik stovek nevinných lidí zde zemře? Bude ještě vůbec pro EU existovat nějaká cesta ven z dané situace nebo se mezitím naplno rozhoří válka, jejíž průběh již žádné sankce neovlivní?

Někomu se to může zdát jako zbabělost, ale je třeba si uvědomit, že prioritou číslo jedna pro EU nepředstavuje ekonomické zničení Ruska ani pomoc kyjevské vládě dosáhnout vojenského vítězství na východě země. Prioritou číslo jedna je nastolení dlouhodobého míru. Jeho základem musí být vzájemný kompromis, který v sobě bude zahrnovat legitimní zájmy Kyjeva a jeho prostřednictvím Západu, ale také legitimní zájmy východních regionů Ukrajiny a s nimi Ruska.

Je jasné, že nalézt takový kompromis bude velmi složité především proto, že konečný výsledek se nebude líbit ani jedné ze zúčastněných stran. To je však základní vlastností každého kompromisu, který má šanci přinést dlouhodobé řešení situace. Předpoklad, že se míru na Ukrajině v dohledné době podaří dosáhnout bez něj, představuje hluboký omyl.

Jedině EU má přitom dostatečnou důvěru i diplomatický vliv na všechny strany konfliktu, aby je přiměla na takový kompromis přistoupit. Proto je třeba, aby tento vliv začala naplno využívat, což právě navrhuje český premiér.

To, že Bohuslav Sobotka je schopný veřejně uznat fakt, že spirála sankcí, do které se jako EU dostáváme, má dosud větší vliv na ekonomiky jednotlivých členských zemí, než na chování Ruska, v žádném případě nepředstavuje zbabělost. Uvalování sankcí se nesmí stát předmětem touhy ideologů, kteří chtějí Rusko potrestat, nesmí být ani nástrojem politiků, pomocí kterého sbírají politické body.

Pozice, kterou Sobotka nyní zaujal, není populární. Na jednu stranu, na rozdíl od mnohých levicových ideologů, naplno prohlašuje, že ruské jednotky operují na východě Ukrajiny, stejně jako to, že tento stav považuje za nepřijatelný. Na druhou stranu však nesouhlasí se sankcemi navrhovanými unií dostatečně bezpodmínečně, aby jej to neuvrhlo v nemilost pravicových médií.

Proto se mýlí ti, kteří tvrdí, že se Sobotka vydal cestou pro zbabělce. Tato cesta naopak bude vyžadovat hodně odvahy a jeho vnitropolitickou pozici ohrozí mnohem více, než by ji ohrozila cesta pasivního souhlasu se sankcemi.

Když už se na ni vydal, nezbývá než doufat, že se k jeho snaze nalézt alternativní řešení současné situace přidá dostatek představitelů evropských zemí, kteří mají pocit, že čekali a doufali, že sankce začnou fungovat, už příliš dlouho. Čekat a doufat za situace, kdy na východě Ukrajiny zuří válka, umírají stovky nevinných lidí a statisíce utíkají ze svých domovů, totiž v žádném případě nestačí.

    Diskuse
    September 1, 2014 v 15.43
    To čekání a doufání
    Ta poslední patertická věta článku má snad sugerovat, že v článku je obsažen jakýsi výklad toho, jak dipomatická jednání bez sankcí povedou k rychlejšímu výsledku než sankce+diplomatické jednání. Ale nic takového tam není, jen nejbanálnější obecné fráze o nutnosti hledání kompromisu diplomatickou cestou.

    Problém není v tpm, že by s Putinem nikdo nejednal, problém je v tom, že Putin si možná rád popovídá, ale vzápětí po jednání dává v praxi přednost rychlým vojenským akcím, které mění situaci v terénu ve prospěch Ruska.

    To, že "jedině EU má přitom dostatečnou důvěru i diplomatický vliv na všechny strany konfliktu, aby je přiměla na takový kompromis přistoupit." jednoduše není pravda. Vliv EU na separatisty je nulový a na Putina zatím mizivý. Jaky vliv by měly radikálnější sankce asi neví nikdo.
    VK
    September 1, 2014 v 16.28
    Problém těch jednání od počátku dodnes, že jediný návrh, s nímž strana západu přišla, je "vzdejte se, nic se vám nestane". Požadavek na naprostou a bezpodmínečnou kapitulaci a prosazení 100 % západních požadavků.
    DU
    September 1, 2014 v 16.49
    Syndrom české kotliny
    Připadne mi, že nyní Sobotka oživil zase klasický český postoj v Evropě, který se tváří, že český představitel ví vše nejlíp, je s názory vepředu a může radit ostatním. Zažili jsme to u Zemana, u Klause nebo u Kavana.

    Ve skutečnosti je Sobotkův postoj strategickým tahem do vlastních řad. Chce získat silnější pozici ve straně mezi členskou základnou a voliči. Česká levice je totiž od sesazení posledního předsedy skutečně evropského formátu Bohumíra Šmerala (tedy od r. 1918) tradičně nacionální a rusofilní. Vzpomeňme např. podporu bolševiků v r. 1920 ve válce proti Polsku, nebo nepodání demisí sociálnědemokratickými ministry v únoru 1948.

    Sobotka, který se snaží udržet svou pozici, tak nemůže tímto tahem ztratit. Kdyby byl k západnímu postoji loyální, zatímco Zeman rezervovaný, uškodilo by mu to.
    MP
    September 1, 2014 v 17.35
    P. Kolaříku,
    zatím jste neprozradil, jak si představujte ukončení konfliktu vy. Chcete Putina porazit? A jak? Válkou - ale to znamená nesmírné škody, nejistotu a chaos a obrovské utrpení lidí... A nejistý výsledek...

    Že někdo s Putinem mluví, nic neznamená. Podstatné je, zda je Západ ochoten přistoupit na nějaký kompromis. A to zatím evidentně není. Kdo chce "vítězný" mír, ten chce nejprve tvrdou a bezohlednou válku. Skutečný mír chce pouze ten, kdo chce mír kompromisní.

    Zkrátka, pane premiére, díky. (Zaorálek musí jít!)
    DU
    September 1, 2014 v 20.24
    Pane Kolaříku,
    souhlasím s Vámi. Chápu i nynější Vaše očekávání od premiéra Sobotky. Nechť se nyní ukáže jako státník.

    Ale spíš sázím na českého národního prezidenta. Jen Miloš Zeman je tak inteligentní a nad věcí, že dokáže s Obamou a Putinem vyjednat světový mír. Je to ten ideální prostředník. Potom může být společně s Putinem navržen na Nobelovu cenu. Česko bude opět mostem mezi Západem a Východem, jako za Beneše.
    MP
    September 1, 2014 v 21.38
    Takže pánové Kolaříku a Ungere,
    mír tedy, jak jsem pochopil, nechcete a stačí vám k vašemu uspokojení, že budeme "věrně" (jak hezky řekl Karel Schwarzenberg) držet basu s EU a USA, ať se děje, co se děje... Hlavně ta loajalita, že je to loajalita s pitomou, neúčinnou a nadto nanejvýš nebezpečnou politikou, to je vám jaksi jedno.
    September 2, 2014 v 23.39
    Hra s nenulovým součtem
    Ve hře s nenulovým součtem rozhodně není nutný kompromis, který nevyhovuje ani jedné ze zúčastněných stran. Ve hře s nenulovým součtem mohou všichni vespolek prohrát, stejně jako všichni dohromady zvítězit.

    Západ, ke kterému se dnes počítáme i my, vede dlouhodobě vůči Rusku nepřátelskou politiku, a tak se dostal do postavení, ve kterém mu nemá čím hrozit. To ovšem neznamená, že Západ nemá na Rusko žádný vliv: nemáme mu čím hrozit, zato mu máme co nabídnout.

    Naše hloupost, s jakou se sami poškozujeme sankcemi vůči Rusku, je taky k něčemu dobrá. Nutíme tak Rusko urychlit posilování spolupráce v rámci BRICS, které prozatím jen: „Představily, prozatím skrovnou, výzvu současnému globálnímu řádu, stále ještě institucionálně ovládanému Západem.‟ http://www.blisty.cz/art/74300.html

    Lepší, zejména pro nás, by ovšem bylo změnit taktiku a přijít s plánem mírové hospodářské spolupráce mezi Evropskou unií, Ruskem a jednotnou Ukrajinou. Takový plán musí být přitažlivý pro Rusko, a také by měl zahrnovat hospodářskou pomoc Ukrajině: skutečnou pomoc, ne její zardoušení Mezinárodním měnovým fondem a rozsápání mrtvoly ukrajinského hospodářství našimi korporátními hyenami.

    Rusku dát lákavou nabídku určitě můžeme, už ji dával Putin nám: http://www.blisty.cz/art/73346.html

    „V roce 2010 navštívil Putin Německo a při té příležitosti kancléřce Merkelové představil projekt zóny ‚harmonického ekonomického společenství sahajícího od Lisabonu po Vladivostok‛. Tato myšlenka byla posazena do kontextu krize, tj. pokus o oživení EU i Ruska. Jak víme, tato idea bylo odmítnuta.
    ...
    Merkelová přímo uvedla, že návrh zóny volného obchodu ‚musí polít studenou vodou.‛‟

    Abychom tedy mohli Rusku nabídnout něco, oč bude stát, stačí nám možná jen polít studenou vodou Angelu Merkelovou a zeptat se Putina, jestli o tu spolupráci má ještě zájem. Můžeme zároveň zapojit do takové spolupráce Ukrajinu, aby z toho měla něco lepšího než vyplenění pod diktátem Mezinárodního měnového fondu, jaké jí předpověděla Ilona Švihlíková v březnu http://www.blisty.cz/art/72707.html ? To bude větší problém, Ilona Švihlíková to v únoru viděla dost černě: http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/1322035

    „Když si uvědomíte, jak vypadá řecká ekonomika, tak nebylo dost zdrojů na to zachraňovat, teď myslím skutečně zachránit, ne půjčit a vysát z té země, ale zachránit Řecko, což je podstatně menší ekonomika, než Ukrajina...‟

    Přesto i pro Ukrajinu bychom možná něco našli, jen kdybychom jí skutečně chtěli pomoci. Určitě bychom podle Yannise Varoufakise a jeho knihy „Globální Minotaurus‟ takto mohli najít účinnou pomoc pro Řecko a eurozónu:

    „(str. 215) Situace by se dala účinně napravit třemi následujícími kroky.
    ...
    (str. 216) Když to shrneme, první dva kroky by zahnaly dluhovou krizi a třetí by postavil eurozónu na pevný základ...
    Jestliže by se měla krize eura rychle a bezbolestně vyřešit, pak by Německo (...) přišlo o nesmírnou vyjednávací moc...
    ...
    (str. 217) Zdá se tedy, že eurokrize je z ekonomického hlediska zcela zbytečná, že ale slouží k tomu, aby si Německo udrželo v Evropě roli, kterou si vybudovalo za vlády Globálního Minotaura. A teď, když je Minotaurus kaput, je Evropa v krizi a Německo pořád říká ‚nein‛.
    ...
    (str. 246) Tento postoj souvisí s morální samolibostí, která probouzí v srdcích a myslích dobrých lidí sklon vyžadovat potrestání marnotratníků — i když tím zčásti trestají sami sebe.‟

    Zdá se tedy, že i pro pomoc Ukrajině by se cesta dala najít, jen kdybychom dokázali zkrotit Německo a morální samolibost, nejen Němců, ale nás všech. Žádné trestání marnotratníků, žádné trestání zrádců, žádné trestání Putina: použít ekonomickou racionalitu, zájmy Evropy nadřadit zájmům jednotlivých států a zájmy států a jejich občanů nadřadit sobeckým zájmům úzké elity bankéřů, spekulantů a oligarchů.

    Můžeme vyhrát všichni, stačí netrvat na porážce soupeře.
    September 3, 2014 v 10.24
    Morální samolibost
    Škoda slov.
    MF
    September 3, 2014 v 12.47
    Neexistence mírového hnutí
    To, čemu se divím, je, že v záležitosti války na Ukrajině neexistují v Evropě viditelné promírové iniciativy.
    I když samozřejmě nemám čas sledovat západní tisk či tamní diskuse, zjevně se nekonají takové akce, jako proti americké válce v Afganistánu či Iráku.
    Proč Irák vzrušoval západoevropany více než Ukrajina? Nebo se podařilo na Západě dokonale vymýt mozky, stejně jako v případě bombardování Srbska v roce 1999? Je v tom nějaký přirozený rasismus západoevropanů, kdy východoevropany považují za lidi druhé kategorie, proto není třeba se zajímat o jejich osudy?
    September 3, 2014 v 14.49
    Demonstrace proti komu či pro koho?
    Proti americké válce v Afganistánu a Iráku se demostrovalo, proože tam Američané válčili. Na Ukrajině žádné západní armády neválčí ani se k tomu nechystají. Tam vede válku Rusko a Ukrajina.
    + Další komentáře