Český premiér Bohuslav Sobotka si v sobotu dovolil vyjádřit názor, že je možné, že protiruské sankce Evropské unie neplní stanovené cíle, když jejich dosavadní uvalování nijak viditelně nedokázalo ovlivnit jednání Ruska na východě Ukrajiny. Vyslovil proto myšlenku, že by se EU měla více soustředit na diplomatické řešení konfliktu a zbytečně neroztáčet spirálu sankcí, ze které už bude jen velmi obtížné vystoupit.

Svůj postoj Sobotka vyjádřil i na summitu Evropské rady, kde kromě výběru nových funkcionářů diskutovali nejvyšší představitelé jednotlivých členských zemí také o dalším postupu vůči Rusku. Český premiér si vyhradil právo se plně nepřidat k dalšímu kolu sankcí bez ohledu na to, jaký by mohly mít dopad na českou ekonomiku. Podobně zdrženlivý krok učinili i další představitelé některých členských zemí EU.

V nedělních Otázkách Václava Moravce Bohuslav Sobotka své domněnky zopakoval. Nejkontroverzněji vyzněla jeho věta: „Nemůžeme za Ukrajinu zvládat její vojenské a ekonomické problémy“. Tato i další slova českého premiéra pro mnohé asi u nedělního obědu představovala opravdu příliš velké sousto, protože reakce na ně byla okamžitá, byla urážlivá a byla především naprosto iracionální.

↗

To, že Bohuslav Sobotka je schopný veřejně uznat fakt, že spirála sankcí, do které se jako EU dostáváme, má dosud větší vliv na ekonomiky jednotlivých členských zemí, než na chování Ruska, v žádném případě nepředstavuje zbabělost. Foto en.wikipedia.org

Česká média stačila našeho premiéra ještě do konce víkendu obvinit z nebezpečné zbabělosti, pokusu o opakování Mnichova nebo dokonce z ucházení se o místo v ruské vládě v přímém přenosu televizních kamer. Z politického tábora se pak Sobotkovo jednání dočkalo označení za krátkozraké, alibistické, neslýchané, zbabělé nebo za šití kabátu z ostudy.

Každý ví, že dnešní doba sice volá právě po takovýchto zkratkovitých reakcích a heslech, ale situace, ve které se Evropa a Česká republika s ní nachází, vyžaduje pravý opak. Zkratky musí být nahrazeny skutečně propracovanými analýzami současné situace, hesla pak podrobnými vysvětleními našich názorů.

V žádném případě nelze ignorovat natož popírat nepřijatelnost ruské podpory separatistům na východě Ukrajiny, ale zároveň je třeba říct, že jakékoli sankce mají smysl pouze tehdy, pokud nás přibližují k cíli, který si v rámci jejich uvalování stanovíme.

Je jasné, že právě v tomto případě je naším cílem jejich prostřednictvím získat možnost korigovat ruské jednání. Při pohledu na dosavadní tamní dění je však jasné, že přes snahy uvalovat tvrdší a tvrdší sankce je chování Ruska ve skutečnosti přesně opačné, než jaké od něj EU vyžaduje.

Na podporu sankcí proti Rusku se často uvádí argument, že jejich potenciál připravit o peníze ruské oligarchy může vést k tomu, že se budou chtít zbavit Putina nebo ho alespoň donutit, aby svůj postup změnil. Sankce se sice neprojeví ihned, což může vést k tomu, že osoby, proti kterým jsou namířeny, jejich dopady pocítí až později. Pro mnohé to může představovat dostatečný důvod k jejich uvalování, ale takový postup k brzkému řešení situace na Ukrajině v žádném případě přispět nemůže.

Dalším problémem sankcí je navíc fakt, že je tamní veřejnost vnímá jako trest pro Rusko a spatřuje v postupu EU po jejím dlouholetém přehlížení jednání Izraele na palestinských územích nebo nečinném přihlížení americkým zločinům v Iráku velmi rozdílný dvojí metr.

Ve spojení s ruskou propagandou pak tento trest vnímá jako nespravedlivý, což vede k jejímu zatvrzení vůči Západu a k ochotě podporovat Putinovo jednání i přes nutnost utáhnout si opasky. Celé situaci nahrávají také svědectví některých ze statisíců Ukrajinců, kteří do Ruska prchají před násilím.

Situace na východě Ukrajiny dnes představuje ohrožení pro mír v Evropě a zároveň způsobuje humanitární krizi, dotýkající se milionů lidí. To jsou základní fakta, na jejichž řešení se EU musí zaměřit. Úspěšnost dosavadního postupu je však možné shrnout ve třech krátkých větách. První protiruské sankce unie schválila na počátku březnu. Na počátku června ukrajinský prezident Petro Porošenko oznámil svůj plán ukončit boje na východní Ukrajině do konce týdne. Dnes je prvního září.

Na Ukrajině se stále válčí. Porošenko, jako by stále doufal, že může vojensky zvítězit, nadále odmítá jednat se separatisty, což vede ke zhoršování celé situace a prohlubování krize. Umírají zde stovky nevinných civilistů, společnost v západní části země se radikalizuje, zatímco lidé na východě se v důsledku přehnaně brutálního počínání ukrajinských jednotek od zbytku země čím dál více odklánějí.

Samozřejmě můžeme doufat, že další kolo sankcí Putina zastraší. Když se tak nestane, můžeme doufat, že se to povede dalšímu, pak případně dalšímu, a tak dále. O kolik se však krize na východní Ukrajině mezitím prohloubí? Kolik stovek nevinných lidí zde zemře? Bude ještě vůbec pro EU existovat nějaká cesta ven z dané situace nebo se mezitím naplno rozhoří válka, jejíž průběh již žádné sankce neovlivní?

Někomu se to může zdát jako zbabělost, ale je třeba si uvědomit, že prioritou číslo jedna pro EU nepředstavuje ekonomické zničení Ruska ani pomoc kyjevské vládě dosáhnout vojenského vítězství na východě země. Prioritou číslo jedna je nastolení dlouhodobého míru. Jeho základem musí být vzájemný kompromis, který v sobě bude zahrnovat legitimní zájmy Kyjeva a jeho prostřednictvím Západu, ale také legitimní zájmy východních regionů Ukrajiny a s nimi Ruska.

Je jasné, že nalézt takový kompromis bude velmi složité především proto, že konečný výsledek se nebude líbit ani jedné ze zúčastněných stran. To je však základní vlastností každého kompromisu, který má šanci přinést dlouhodobé řešení situace. Předpoklad, že se míru na Ukrajině v dohledné době podaří dosáhnout bez něj, představuje hluboký omyl.

Jedině EU má přitom dostatečnou důvěru i diplomatický vliv na všechny strany konfliktu, aby je přiměla na takový kompromis přistoupit. Proto je třeba, aby tento vliv začala naplno využívat, což právě navrhuje český premiér.

To, že Bohuslav Sobotka je schopný veřejně uznat fakt, že spirála sankcí, do které se jako EU dostáváme, má dosud větší vliv na ekonomiky jednotlivých členských zemí, než na chování Ruska, v žádném případě nepředstavuje zbabělost. Uvalování sankcí se nesmí stát předmětem touhy ideologů, kteří chtějí Rusko potrestat, nesmí být ani nástrojem politiků, pomocí kterého sbírají politické body.

Pozice, kterou Sobotka nyní zaujal, není populární. Na jednu stranu, na rozdíl od mnohých levicových ideologů, naplno prohlašuje, že ruské jednotky operují na východě Ukrajiny, stejně jako to, že tento stav považuje za nepřijatelný. Na druhou stranu však nesouhlasí se sankcemi navrhovanými unií dostatečně bezpodmínečně, aby jej to neuvrhlo v nemilost pravicových médií.

Proto se mýlí ti, kteří tvrdí, že se Sobotka vydal cestou pro zbabělce. Tato cesta naopak bude vyžadovat hodně odvahy a jeho vnitropolitickou pozici ohrozí mnohem více, než by ji ohrozila cesta pasivního souhlasu se sankcemi.

Když už se na ni vydal, nezbývá než doufat, že se k jeho snaze nalézt alternativní řešení současné situace přidá dostatek představitelů evropských zemí, kteří mají pocit, že čekali a doufali, že sankce začnou fungovat, už příliš dlouho. Čekat a doufat za situace, kdy na východě Ukrajiny zuří válka, umírají stovky nevinných lidí a statisíce utíkají ze svých domovů, totiž v žádném případě nestačí.