Odpověď kolegovi Soukupovi, Ježíš versus Mohamed
Bohumil SlámaBohumil Sláma pokračuje v polemice s Danielem Soukupem o Tomáši Halíkovi a katolické církvi. Ve svém textu srovnává Ježíše a Mohameda.
Přiznávám, že v článku Pyšní na Halíka jsem se dopustil mnoha zjednodušení, vytržení z kontextu apod. Nemám to také rád, stejně jako různé generalizace, analogie (na nichž především je založena demagogie Miloše Zemana) a spekulativní dedukce. Ale nelze se jim vždy vyhnout, zvláště, pokud text nemá být neúměrně dlouhý. Omlouvám se tím také Josefu Poláčkovi, který upozornil na moji různě interpretovatelnou citaci Ježíše „kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“.
Sám ovšem musím upozornit, že kolega Soukup postupuje podobně jako všichni apologetikové „gotické výstavby“ katolicismu: užívá sice dobře vyznívajících, ale nic konkrétního říkajících obecných vět („Slámova kritika je natolik široká… že nakonec nevede nikam.“) a na druhé straně je příliš „znalecky“ konkrétní, při tom se však důsledně vyhýbá podstatným věcem, které by mohly jeho tvrzení vyvrátit (v tom mi, nechť se na mne nezlobí, katolíci připomínají komunisty).
Podstatné jsou podle mne tyto, v článku zřejmě nedostatečně jasně vyslovené, teze:
- Abrahám a jeho následovníci existenci boha neprokázali, pouze projektovali lidské představy do nadpozemských, neprozkoumatelných a tudíž neověřitelných sfér.
- Maimonidés byl nedůsledný v tom smyslu, že za falešné neoznačil všechny starozákonní proroky.
- Ježíš byl sice jistě historickou osobností, nemohl však být Božím synem, neboť byl jako každý jiný člověk omylný a hříšný.
- Většina katolíků jsou demagogové a pokrytci, a to přesto, že jinak to jsou mnohdy příkladní lidé. Bohužel zde platí (další má generalizace) „čím výš, tím hůř“.
- Žádná zjevení, zjevené pravdy a zázraky neexistují, nikdy se nestaly.
Poslední tezi mohu coby psycholog opřít o vlastní znalectví - až příliš dobře totiž vím, jak snadno člověk dodnes podléhá mýtům, demagogiím, lžím apod. Vím o dětské bájivé lhavosti (viz níže) a že z ní mnozí z nás nikdy nevyrostli nebo z ní vyrostli jen částečně. Umím si představit, jak asi uvažovaly starozákonní i novozákonní „poloděti“.
Pokud se jedná o Mohameda, své učení založil mimo jiné na kritice judaismu a křesťanství. Pro informaci přidávám text, který hodlám vložit do připravované knihy Kronika Řetězy:
Je pozoruhodné, že náboženských proroků koncem starověku postupně ubývalo. Doba pokročila; poslední významný prorok Mohamed (Muhammad), žijící v šestém až sedmém století po Kristu, se po prvních zjeveních, která pravděpodobně zažil v extatickém stavu, po určitou dobu obával o své duševní zdraví.
(Opět se zde nabízí analogie s dítětem. Přibližně do věku čtyř let věří všemu, co mu říká jeho fantazie. Nachází se ve stádiu bájivé lhavosti, za niž je nelze odsuzovat, neboť se postupně oslabuje a psychicky zdravé a dobře vedené dítě z ní dříve nebo později vyroste.)
Mohamed byl pravděpodobně přinejmenším stejně charismatický muž jako Ježíš, byl však střízlivější, realističtější a pragmatičtější a vyznačoval se ještě větší sociální inteligencí. Vyšel z převážně oprávněné kritiky judaismu a křesťanství a svůj ideový záběr rozšířil na politiku a vojenství. Dokladem jeho pragmatismu je například to, že si vážil žen, ale do svého učení to s ohledem na převažující a všeobecně přijímané názory zahrnul jen opatrně.
K mnohoženství měl zdrženlivý postoj, ale respektoval je, neboť bylo vzhledem k nedostatku mužů, zapříčiněným víceméně neustálými boji a válkami, racionálně podložené. Sám měl mnoho žen, ale až na konci života, kdy si to již mohl dovolit a zejména až poté, co zemřela jeho milovaná žena Chadídža.
Stejně jako judaisté a křesťané Mohamed vyznával jediného boha (Alláha), na rozdíl od Ježíše se však pokládal za pouhého zprostředkovatele jeho sdělení, která navíc přísně odděloval od vlastních názorů a zkušeností.
Dokladem jeho střízlivého a účelného či účelového pragmatismu je i to, že jeho učení se v průběhu jeho života, v závislosti na měnících se okolnostech a na jeho narůstajícím vlivu a moci, zřetelně vyvíjelo. Postupně nabývaly převahu politické a expanzivní ideje na úkor nábožensko-morálních.
Začal kritikou stávajících společenských nešvarů, ale zaměřil ji pouze na nejmocnější vrstvy společnosti, čímž si zajistil širší větší okruh stoupenců než křesťané, které naopak kritizoval za to, že jejich učení je nepřirozené a nereálné, a proto je i sami sebe museli otupit a zdeformovat.
Zatímco sebevědomí Židů bylo postaveno na přesvědčení, že jsou vyvoleným národem a sebevědomí křesťanů na přesvědčení, že jejich víra je ušlechtilejší než židovská, muslimské sebevědomí Mohamed postavil na tvrzení, že islám judaismus i křesťanství překonává.
„Bible islámu“ Korán sice nedosahuje úrovně biblických textů, je to však na druhé straně jeho výhodou, neboť je srozumitelný.
Objektivně vzato, islám je méně zahlcený mýty než judaismus i křesťanství a je jako celek pokročilejší. Nebo „jedno lepší než druhé“. Islám byl totiž v raném středověku a dnes opět je agresivnější, což dalo vzniknout jeho počátečním úspěchům a dnešním problémům, neboť neprošel vývojem, jakým prošlo křesťanství a euroamerická kultura a civilizace.
1) Jestli existuje Bůh, je věc světonázoru. Nedá se o tom plodně polemizovat.
2) Maimonidovu údajnou "nedůslednost" nemohu kompetentně posoudit. V kontextu debaty jde ovšem jen o marginální otázku.
3) Jestli byl Ježíš Božím Synem, je věc světonázoru. Nedá se o tom plodně polemizovat.
4) Jestli většina katolíků jsou demagogové a pokrytci, je věc světonázoru (nebo spíš osobní předpojatosti). Nedá se to prokázat a nedá se o tom plodně polemizovat.
5) Jestli existují zjevení a zázraky, je věc světonázoru. Nedá se o tom plodně polemizovat.
Rozeberte JEDNO téma pořádně a dopodrobna: uveďte tezi, uveďte názory pro a proti a ke které straně se hlásíte (ale základní principy výstavby textu jistě znáte). Např. dobře rozvedený článek POUZE o demagogii a pokrytectví katolíků by byl zajisté sám o sobě pořádně „výživný“.
Co se týká Abraháma a jeho „prokázání existence Boha“… Ehm, on existenci Boha nepotřeboval prokazovat, on totiž o ní nepochyboval. Za domácí úkol Vám, pane Slámo, uložím prokázání Boží neexistence. Mám za to, že na ultimátní důkaz Boží neexistence do smrti nepřijdete, ale mám také za to, že po smrti dostanete celou věčnost, abyste důkazy existenci/neexistenci Boha řádně promyslel - až Vás to bude mrzet! (Ano, je to pe-kel-ný úkol)…
Co se zjevených pravd a zázraků týká, jde o nastavení systému, ve kterém žijete (více viz. Thomas Kuhn). Říkáte totiž jinými slovy: „tohle mi vůbec neukazujte, protože to neexistuje“. Avšak každý světonázor (jak to tak trefně nazval pan Soukup) stojí na určitých premisách a axiomech (kterým, jaksi, musíte věřit). I ten Váš, zřejmě vědecký, pohled na svět je, bohužel, ne-dokonalý a založený na určitých premisách, bez terých by se celý systém zhroutil (to je lidská tragédie, že člověk touží po dokonalosti a všeobsáhlosti, které jsou však pro něj nedosažitelné).
Si comprehendis, non est Deus. (Jestliže chápeš, není Bůh.)
Pane Slámo, je nepochybné, že když se na náš jsoucí svět podíváme v ý h r a d n ě optikou střízlivého, pozitivisticky a vědecky orientovaného racionalismu, že se z tohoto hlediska veškeré výpovědi náboženských systémů a nauk jeví naprostým nesmyslem. Už samotná existence jakéhokoli Boha (či bohů) je samozřejmě nedokazatelná; tím spíše, když se pak k tomu přidají konkrétní mýty a obrazy jako je stvoření světa, stvoření člověka, neposkrvněné početí, zmrtvýchvstání, atd.atd. Touto řadou by bylo možno pokračovat téměř donekonečna; a každé jednotlivé z těchto tvrzení je pro střízlivou, racionálně a věcně uvažující mysl nejen naprostým nesmyslem, nýbrž vysloveně provokací, urážkou smylu pro holou realitu. Z tohto hlediska, na základě tohoto postoje je ovšem také naprosto legitimní, proti takovémuto "tmářství" bojovat, a to na všech frontách a všemi možnými prostředky.
Je - z tohoto hlediska opět - naprosto samozřejmé, že Ježíš nebyl žádný "Boží syn", nýbrž docela obyčejný smrtelník, nemanželský syn Josefův, který se - dosti pravděpodobně do nemalé míry právě v důsledku tohoto svého podprivilegovaného postavení v tehdejší tradiční společnosti - dostal s touto společností do hlubokého hodnotového konfliktu, takže její religiózně fundované hodnoty sám nakonec do značné míry odvrhl, a prosazoval hodnoty odlišné.
Takto je možno naprosto reálně život a roli Ježíše spatřovat; a sotva by bylo něco z toho možno vyvrátit jako evidentní nepravdu.
Jenže: jenže je tohle skutečně c e l á pravda? Dokáže takovýto napohled střízlivý, věcný, faktografický racionalismus opravdu postihnout c e l o u šíři, a především celou hloubku onoho podivuhodného fenoménu, známého pod pojmem "náboženství"?
Pohleďme na oblast náboženství stejně tak racionálním pohledem, ale z poněkud jiného hlediska.
Jeden fakt je v každém případě naprosto nepochybný: není známa opravdu snad jedna jediná lidská komunita, jeden jediný národ, který by se v průběhu svých dějin, své evoluce, svého vývoje dokázal obejít bez toho či onoho druhu spirituality. Zdá se tedy, že náboženská víra asi přece jenom měla nějaký - a to zcela racionální - užitek a význam, když se dokázala tak dlouho udržet. Jak známo, v průběhu evoluce se sotva natrvalo udrží něco, co nemá nějakou pozitivní funkci.
V případě náboženství je možno takovýchto pozitivních funkcí nalézt, vyjmenovat hned několik: náboženská víra dává člověku oporu, orientaci v životě - je tedy zcela relevantní osobnostně-psychickou podporou a vzpruhou. (O tom byste právě jako psycholog měl něco vědět.)
Uvnitř komunity spojené společnou vírou se projevuje signifikantně méně konfliktů a střetů - což dané komunitě poskytuje zcela reálnou evoluční výhodu.
Mezi národy spojenými společným náboženstvím taktéž existuje daleko méně konfliktů a válečných střetů, nežli v případech opačných.
A tak dále a tak dále: v každém případě se jeví, že to napohled tak naprosto iracionální náboženství má přece jenom také svou racionální - totiž evolučně a sociálně-psychologicky pozitivní - stránku.
Ale postupme dále. Zcela základní a zásadní otázka je totiž nakonec někde úplně jinde.
Tato otázka zní: tím že nějaký předmě uchopíme, popíšeme a kategorizujeme čistě racionálně - znamená to automaticky, že jsme daný fenomén skutečně rozpoznali, uchopili v jeho v l a s t n í podstatě, v jeho celé niterné významovosti?
Zkusme si dát příklad z poněkud jiné oblasti. Otázka: je umění skutečné?
Z hlediska čiré racionalismu v podstatě ne: vždyť umění je stejně neuchopitelné, stejně subjektivní, zcela stejně "iracionální" jako svět spirituality. Tam i tady se jedná o zcela specifický, meta- či pararacionální způsob, jak člověk reflektuje, uchopuje skrytý horizont svého žití.
Racionalita - a reálnost - umění spočívá ne v tom, že je manifestováno v nějakých předmětných vyobrazeních, ale v tom, že nám svými výjevy, svými formami umožňuje spatřit napohled neviditelné dimenze našeho vlastního bytí. A nutí nás k tomu, se s těmito nově spatřenými, nově zažitými rozměry naší vlastní existence intelektuálně, duchovně zaobývat.
No, a funkce náboženství z tohoto hlediska je - přesně to samé!
Ostatně Hegel - na kterého jste se také sám odvolával - tak tedy tento Hegel vždycky tvrdil, že existují tři zásadní oblasti lidského ducha, které se dotýkají Absolutna: filozofie ve formě pojmu, umění ve formě nazírání - a náboženství, ve formě představy!
Já bych se zastavil především u té filozofie: já sám mám takovou definici náboženství, že jeho zásadní - a pozitivní a nezastupitelná - role je právě v tom, že je to taková "filozofie pro obecný lid".
Naprostá většina lidí by se sama od sebe nikdy hlouběji nezabývala složitými filozofickými úvahami; ale kdokoli se nějakým způsobem ponoří do nějaké víry, ten je automaticky a nevyhnutelně konfrontován právě se zcela základními otázkami bytí, světa a člověka.
A lze směle tvrdit, že jmenovitě křesťanství právě pro takovéto základní filozofické vzdělání širokých vrstev populace mělo daleko větší význam a přínos, nežli veškeré spisy všech antických myslitelů a filozofů dohromady.
Takže, pane Slámo, já bych Vám skutečně doporučil, abyste se ne tak příliš, ne tak nekriticky spoléhal na možnosti čiré racionality. Jak svého času poznamenal sám - ovšemže materialistický! - Bedřich Engels, ten takzvaný "zdravý rozum" je sice "úctyhodný chlapík", pokud se zabývá jenom záležitostmi bezprostředně nás obklopujícího světa - ale jeho možnosti a schopnosti velice rychle pohasínají tam, kde je zapotřebí pohlédnout na hlubší, skryté roviny našeho světa i našeho vlastního bytí.
A jmenovitě ten Ježíš: Vy jste sám uznal, že byl "charismatický". Jenže, daleko větší přinos by mělo, kdybyste si položil otázku, jaký byl vlastně skutečný základ, skutečná substance jeho charismatu. On totiž nebyl v žádném případě takový "charismatik", jako celá ta smečka amerických demagogických, ječících a vřeštících, ničemných televizních kazatelů, kteří v Jeho jméně si pěstují svou vlastní osobní popularitu a svou vlastní kasu.
Ježíšovo charisma bylo - je možno asi právem i po těch tisíciletích soudit - nenásilné, tiché, vnitřní; jeho základem bylo dosažení těch nejhlubších úrovní lidské existence, které si v ničem nezadá s díly těch největších filozofických myslitelů.
Takže, pane Slámo, tohle všechno bych si na Vašem místě napřed ještě jednou důkladně rozmyslel, než bych - ve jménu zdánlivě soběstačného a nezpochybnitelného rozumu - zahajoval sebevědomé polemiky a ataky proti onomu podivnému fenoménu lidské existence známé pod označením "spiritualita".