Proč Tomáš Halík dávno nevystoupil z katolické církve
Daniel SoukupDaniel Soukup polemizuje s článkem Bohumila Slámy Pyšní na Halíka? Slámova kritika je natolik široká a vztáhnutelná kromě Tomáše Halíka i na křesťanství jako celek a přívržence řady dalších náboženství, že nakonec nevede nikam.
Dobrá polemika by si měla vhodně vymezit pole, respektovat fakta a argumentovat soudržně. Ve své kritice katolické církve (Pyšní na Halíka?) Bohumil Sláma všechny tyto zásady porušuje. Přesto jeho výzvu přijímám.
Pole, které si Sláma zvolil, je v časovém i kulturním smyslu závratně široké: od starozákonního Abrahama až po Miroslava Kalouska. Navíc se nedrží jedné dvou myšlenek, ale v rychlém sledu naťukne celou řadu zásadních témat. Každým odstavcem, leckdy i každou větou jeho článku by se dalo vstoupit do obrovské knihovny napěchované klíčovými fakty a principiálními argumenty na podporu všech možných stanovisek.
Udržet diskusi v nabídnuté šíři je zhola nemožné; proto jen upozorním na několik pasáží Slámova článku, které jsou obzvlášť na pováženou.
Jedním z míst, kde se autorova příliš široce založená argumentace bortí, je jeho poznámka, že katolická církev „započala protireformací lámání českého národního charakteru, dokončené nedávno ,teology‘ Klausem a Kalouskem“.
Nevím, jakým právem lze katolickou církev vinit z činů nepraktikujícího husity Klause, ani proč Sláma v obou politicích vidí „teology“ v uvozovkách. Ale hlavně: takovýchto ahistorických zkratek se dá vymyslet třeba dvacet za den, a to na podporu libovolného názoru.
Úplně namátkou: člověk by mohl třeba prohlásit nekatolíky za nepřátele uměleckých hodnot v českých zemích — a vyklenout svévolný oblouk od bratrských misomusů přes vyplundrování chrámu sv. Víta za vlády Friedricha Falckého či Masarykův moralizující přístup k umění a skončit třeba u likvidace oddělení světové literatury na Akademii věd za premiérování Václava Klause. Moc přesné ani plodné by to nebylo.
Zaráží i Slámova práce s Biblí. Starozákonního Boha pojímá jako svévolného autokrata (to samo o sobě není nijak originální ani šokující); a podotýká, že „jedním z mála, kdo stejně jako kdysi před ním údajní Eva s Adamem projevili přirozenou lidskou zvídavost a kousli do (proč zakázaného?) jablka poznání, byl bezúhonný Job.“
A podivování se nad tím, proč Tomáš Halík není dost politicky uvědomělý, aby vystoupil z církve, snad ani nemá cenu komentovat.
Tohle není míněno jako kritika, ale naivně věřím, že se tak dostanu blíž tomu způsobu myšlení a argumentace, která se užívá v teologii, což se mi zdá důležité i k pochopení tohoto článku.
Uvedl jsem to jen jako příklad drobné nepřesnosti, jakých se Sláma dopouští. Daleko podstatnější ale je, že vytržením výroku z kontextu úplně zkresluje jeho význam - vůbec zde nejde (jen) o sexualitu.
To nejsou žádná specifika teologie (sám ostatně teolog nejsem), ale obecné zásady interpretace textu, citování a výstavby argumentů.
Pokud mi něco na Halíkovi vadí, pak jsou to jeho politické názory.
Protože sem nelze přenést řecký text, poslužmě si kralickým překladem, který jediný z mě známých českých je výstižný. Mt 5,28 v tomto překladu zní: "Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém." Je to sice pro dnešní ucho archaická čeština, ale je to přesné. Do současného jazyka bychom to mohli převést takto: "Kdo pohlédne na ženu, aby ji požádal, již..." nebo třeba "Kdo pohlédne na ženu se záměrem požádat ji, již..." A to je sakra rozdíl proti chtivému pohledu.
Ježíšova radikalizace přiázání Nezcizoložíš nespopčívá v tom, co z toho trestuhodně udělaly církevní překlady, není tedy prohlášením sexuální touhy za hříšnou. Takové překlady opravdu po staletí lámaly charaktery. Starý zákon hájí manželství (a rodinu) před rozvratem. Ježíš odmítá už záměr (rozhodnutí) to udělat, i když třeba kvůli nějakým vnějším okolnostem k realizaci nedošlo.
Jinak kritiky křesťanství podnikané soustavně panem Slámou se zcela míjejí se svým cílem, protože předmět své kritiky nezná, jak ukazuje i tento článek.
Německé i anglické překlady, které jsem našel, téměř vždy odpovídají českému ekumenickému.
Asi nejvýraznější výjimka je anglický překlad s názvem Good News Translation: "Anyone who looks at a woman and wants to possess her". Tj.: "každý, kdo se podívá na ženu a chce ji vlastnit (zmocnit se jí)".
Na druhé straně Ježíš sexualitu podceňoval zřejmě také a možná především proto, že očekával brzký konec světa a příchod království božího, v němž budou lidé "jako andělé nebeští"...
Ovšem důležitější než postoj Ježíšův je v této věci postoj církve, resp. církví, a ten byl po celá staletí a je do značné míry ještě i dnes jednou velkou tragédií:)
Co se týká Ježíše, marně přemýšlím nad tím, jaký postoj k sexu vlastně měl. Skoro se chce říct, že žádný, tj. přesněji: zdravý a nijak obsedantní. Z evangelií je myslím zjevné, že Ježíš věděl, že sex není pro většinu lidí ani zdaleka tím nejdůležitějším a že jejich skutečné problémy leží jinde.
To bohužel zdaleka neplatí pro dějiny církve - v tom s Vámi naprosto souhlasím. Jen bych byl opatrný s tím "po celá staletí". 19. století bylo výjimečně prudérní období (a mimochodem: zdaleka nejen vinou církví); takže ti z nás, kdo nejsou vysloveně odborníci na středověk a raný novověk (včetně mě, samozřejmě), mají tendenci tuhle prudérnost promítat proti proudu času zpět a ještě ji zesilovat. To ale nemusí být úplně přesné.