Zelená je barva krásná a užitečná. Nezačnu ovšem opěváním přírody, jelikož se chci seč je v mých silách vyhnout různým klišé a stereotypům na způsob: „Chodím na výlety do přírody, protože si v té zeleni odpočinou mé oči i duše.“ I když je to samozřejmě tak, nemohu to tu říci, protože jde o běžně užívané klišé, nehodné mého pojednání. Tedy k věci.

Kocovina

Spatřiv se v zrcadle sinalý a zelenkavý, mám potvrzen bídný stav svého člověka po noční exkurzi Prahou. Jak totiž pravil dobrý voják Švejk, „za tu noc jsme byli v osmadvaceti místnostech, ale všechna čest, nikde jsme si nedali víc než dvě piva“. Tento soulad stavu žaludku a mysli, spojený s realitou pokrytou zrakem, ve mně vyvolává uspokojení.

Když v té chvíli dorazí má nejmilejší a poctí mne upřímně míněnými citacemi z encyklopedie fauny, není pro mne nic opravdovějšího. Nebýt té barvy, byl bych toho požitku prost, jelikož bych si nepotvrdil, že v zelené je pravda.

Zelení, míněna politická strana, se ovšem již před drahnou dobou probrali z vládní kocoviny. A pohlédnou-li do zrcadla, shledají, že jsou zelení přirozenou cestou, nikoli v souladu se stavem hladiny žaludečních kyselin. Zaplať Bůh za to, řekla by moje babička, a to byla moudrá žena, jak má každá správní babička být.

Úsměv