Martin Škabraha podal ve svém pěkném článku novější vývoj ve Straně zelených tak, aby obě její křídla mohla být spokojena: levicovému, které nyní u zelených nabírá, alespoň programově, vrchu, přisuzuje vůdčí postavení, zároveň ale nevyhání pravicověji smýšlející křídlo někam do LESa za Martinem Bursíkem. Pro všechny je ve straně místa dost, ba co více, strana stojící na dvou ideových nohách je z dlouhodobého hlediska stabilnější a navíc se musí sama prakticky učit kultuře kompromisu, což je nanejvýš demokratické.

S tím vším lze patrně souhlasit, stejně jako s postřehem, že je to samotný historický vývoj, konkrétně ztráta kompromisu mezi kapitálem a prací v důsledku neoliberální globalizace, co nutí české zelené opustit krásnou iluzi o překonání pravo-levého politického štěpení a více se programově vyhranit i na pravo-levé ose. Jakkoliv souhlasím s obecnou rovinou Škabrahovy úvahy, nesouhlasím ovšem s rolí ani jménem, které autor článku druhému ideovému proudu v SZ přisoudil.

Liberální a liberálnější

Slovo „liberální“ je pro pojmenování druhého ideového proudu zelených podle mého soudu jen zdánlivě šikovné. Šlamastyku, do níž se dostala česká společnost a jež dlouhodobě oslabuje i Stranu zelených, totiž spíše zakrývá, než pomáhá napravovat. A to z více důvodů. Především — patrně nechtěně — sugeruje, že levicovější či Škabrahovým slovem „antikapitalistický“ proud v zelených není liberální či je přinejmenším méně liberální, než ten pravicovější.

To ovšem neodpovídá skutečnosti — takový Matěj Stropnický či sám Martin Škabraha (nečlen strany, ovšem dlouhodobý příznivce zelené politiky a jednička na kandidátce SZ v Olomouckém kraji) nejsou o nic méně liberální, než řekněme Jiří Čáslavka. A není to nepodstatný terminologický problém.

Důležitou součástí oné šlamastyky je totiž privatizace toho, co znamená být liberální, českou pravicí. Přitom liberálnost sama splývá s polistopadovým režimem jako takovým — po komunistické diktatuře tu konečně máme liberální režim, který dal rychle vzniknout novým elitám, jejichž příslušníci přirozeně tíhnou k liberálně pravicovému (menší jejich část také ke konzervativnímu) vidění světa.

Ztotožnění liberálnosti s pravicovostí bylo tak silné, že se liberálové jakožto nositelé nejmocnějšího polistopadového diskursu ani nepotřebují označovat za pravici — považovali se (a většinou stále ještě považují) především za antikomunisty, kteří nechtějí nic jiného, než to, co je — alespoň v našich zeměpisných šířkách a v zemích s podobnou dějinnou zkušeností — „přirozené“ a co nám komunistická diktatura sebrala: svobodu, demokracii a tržní ekonomiku, kteréžto skutečnosti v jejich porozumění podmiňují jedna druhou.

Nejdříve ostýchavě, postupně však stále samozřejměji se jako zastřešující pojem pro tuto novou a přitom „přirozenou“ polistopadovou skutečnost prosadil pojem kapitalismu. A spolu s tím nabývá tato skutečnost stále více neoliberální podobu tržní, třídně rozdělené společnosti.

Právě tato „přirozenost“ liberálně pravicového naladění elit umožnila zeleným pod Bursíkovým vedením obrat k městským liberálům, zaštítěný sloganem o překonání pravo-levého dělení. Liberálně pravicoví zelení oslovili liberálně pravicové městské voliče, aniž by jedna či druhá strana byla nucena svou pravicovost zvýslovnit. K dominantnímu polistopadovému, v městských středních třídách nereflektovaně přijímanému diskursu se jednoduše přidalo několik enviromentálních témat a úspěch byl na světě.

Zelené hot a čehý

A zde leží moje první námitka proti snadnosti, s níž se Martin Škabraha snaží oba ideové proudy umístit pod jednu zelenou střechu: rozdíl mezi nimi je mnohem zásadnější, jakkoliv jsou oba liberální. Jeden, ten pravicovější, operuje uvnitř dominantního polistopadového diskursu, jemuž ovšem dává zelený rozměr. Druhý, ten levicovější, se prostřednictvím zelené politiky naopak pokouší zneplatnit rovnici přirozenost = pravicovost = kapitalismus. Nejde jen o to, že jeden proud je prokapitalistický a druhý antikapitalistický: „kapitalismus“ je dnes natolik vágní pojem, že by asi bylo možné najít takové jeho vymezení, které by bylo přijatelné pro oba proudy.

Důležitější je fakt, že jeden proud se snaží vládu dominantního polistopadového diskursu rozbít, a druhý uchovat. Řečeno poněkud hrubě, jeden je politicky progresivní, druhý politicky konzervativní (jakkoliv paradoxně může taková charakteristika přesvědčených liberálů znít).

Označení pravicovějšího proudu zelených jako proudu „liberálního“ tak podle mého názoru zakrývá podstatný pohyb v české společnosti i uvnitř samotné SZ — snahu kriticky naladěné části veřejnosti osvobodit se od nadvlády diskursu, který nás přivedl k hluboké politické, ekonomické i společenské krizi. Součástí toho pohybu je poznání, že v politice nevládne žádná přirozenost, že liberální a zelený program může být velmi dobře levicový, že enviromentální krize není izolovaná a nelze ji izolovaně (technokraticky, jen pomocí ekonomických stimulů, nebo morálně, prostřednictvím uvědomělého individuálního postoje) řešit.

Fakt, že v sobě SZ shrnuje obojí pohyb, režimně-dostředivý i odstředivý, de facto antirežimní (čím jiným je antikapitalistický postoj?), není sám o sobě nijak výjimečný. V podobné situaci, byť v jiných, méně průzračných konstelacích, se nacházejí také ČSSD a KSČM. Obzvláště ČSSD je rozpolcena (a na toto rozpolcení se pro samé řešení sporu sobotkovského a haškovského křídla často zapomíná) mezi potřebu vystoupit z dominantního neoliberálního ekonomického paradigmatu a podléhání globálnímu tlaku kapitálu, který právě toto paradigma nastoluje, mezi potřebu prolomit mediální nadvládu pravicových diskursů a podléhání snaze s médii a elitami si to nerozházet atd.

Zelení ovšem představují současný diskursivní pohyb v jakési očištěné variantě: jsou ušetřeni recipování rasistických postojů voličstva (jejich voliči jsou antirasisté) a tím pádem na hony vzdáleni fašizaci společnosti, která se bohužel zdá být druhým, „náhradním“ řešením naší krize, nepodaří-li se obnovit sociální smír a důvěru v politiku; a jsou také ušetřeni dalšího napětí, které provází život dvou velkých levicových stran, totiž napětí mezi konzervativní (mimo jiné antiekologickou) a progresivní kulturní a politickou orientací.

Právě tato ideová čistota liberálního postoje zelených snad umožňuje lépe prozkoumat některé jeho podmíněnosti. Zde přichází můj druhý nesouhlas se závěry Martina Škabrahy: nemyslím si, že liberální postoj představuje jakési věcné, neideologické, post-metafyzické hledisko, jak to článek čtenářům předkládá. To je iluze tak trochu příbuzná starší iluzi zelených o překonání pravo-levého politického štěpení.

Liberální metafyzika

Jak známo, v demokratické politice nejsou čistě „věcná“, neideologická řešení dost dobře možná. Každé řešení někoho či něco zvýhodňuje, prosazuje určitý zájem, předpokládá nějaký světonázor. Ani pravicoví (a samozřejmě ani levicoví) zelení liberálové nemohou nabídnout vládu nějakého nepolitického, „úřednického“ rozumu. Zdání nezaujaté věcnosti liberálního přístupu může vyvěrat snad z toho, že liberální ideologie dnes představuje mainstream; žijeme v liberální kultuře a v liberální demokracii.

Martin Škabraha klade domnělou post-metafyzickou věcnost liberálního postoje do protikladu k velkému socialistickému vyprávění o Práci, Lidu a Dějinách. Jenomže politický i ekonomický liberalismus vycházejí ze stejně tak velkého vyprávění o Svobodě, Rozumu a lidských Schopnostech — rozdíl je v tom, že to druhé vyprávění je momentálně historicky úspěšnější. Ba co více — neoliberalismus, specifická varianta ekonomického liberalismu, je jedinou funkční utopií dneška: a právě to je důvodem jeho globální hegemonie.

Žádná ideologie ovšem není naddějinná a bezrozporná. Stěžejní téma zelených, ochrana životního prostředí, odkazuje k jednomu takovému rozporu v základu liberálního postoje: vláda rozumu, stejně jako každá jiná vláda, není nevinná. Byly to právě tvůrčí síly a technické prostředky, které uvolnila novověká racionalita a novověký důraz na individuální svobodu, jež daly člověku takovou schopnost napodobovat přírodní procesy pro svou vlastní potřebu a spotřebu, že život na planetě či minimálně své vlastní přežití ohrožuje.

Také liberalismus má svou metafyziku: přesvědčení, že všechny problémy lidského soužití lze převést do racionálního diskursu a rozumně se dohadovat o podobách tohoto soužití. Je to velkolepé přesvědčení a úctyhodný projekt, na němž se dnes všichni podílíme, ale stále více narážíme také na jeho meze. Zvláště pak narážíme na meze toho, co v posledních několika desetiletích uvádí do pohybu globální politické i ekonomické dění, na meze uskutečňování neoliberální utopie tržní společnosti, v níž jsou všechny oblasti života řízeny a strukturovány autonomní „racionalitou“ Trhu.

Deficit velikosti na levici

Jenomže se zdá, že pouze nějaké velké vyprávění a velké přesvědčení dokáže uvést do pohybu zásadnější společenské změny. A dokonce lze tvrdit, že i samotný chod demokratických institucí vyžaduje živé a stále znovu osvědčované přesvědčení (jdoucí proti „přirozenosti“), protože demokratické instituce neustálou proměnlivost perspektiv a aktérů předpokládají a moderují.

V situaci, kdy se (neo)liberální vyprávění vyčerpává, a na pravici ani na levici za něj není k dispozici náhrada, jež by byla dostatečně přesvědčivá, se ovšem nebezpečně uvolňuje prostor k regresi k nějaké formě fašistické vlády, která by naopak znamenala nástup „přirozených“ společenských identit. Dokázala by ventilovat nahromaděnou sociální frustraci represí „nepřizpůsobivých“ a nahradit odcizení od politických elit nelomeným vztahem mas k ikonám nových vůdců.

Úkolem liberálů proto dnes podle mého názoru není „nechat zmizet historickou velikost“, jak píše Martin Škabraha, nýbrž právě naopak: společným úkolem všech, ale zejména levicových politických proudů je smysl pro historickou velikost a s ní samotné dějinné myšlení obnovit. Specifickým rysem neoliberální utopie je přesvědčení o konci dějin. Pokud budou pravicoví liberálové nadále snít svůj sen o liberální demokracii a kapitalismu jako nejlepším z možných světů, ba co více, jako o jediném „přirozeném“ uspořádání, nadvládu (stále vyprázdněnějšího) neoliberálního diskursu posilují.

Obnova dějinného myšlení je na prvním místě úkolem levice — ta je jakožto emancipační hnutí na dějinnou perspektivu úzce vázána. Konkrétním výrazem emancipace dosud přehlížených společenských vrstev a témat je požadavek stále širší demokracie. Zelené hnutí rozšiřuje pohyb demokratizace zahrnutím hlediska životního prostředí (a zvýšeným respektem k různorodosti a menšinám) do představy o dobrém životě, na němž se společnost pokouší dohodnout. A nemůže být pochyb ani o tom, že zelené hnutí je z vlastních vnitřních pohnutek schopno spolupracovat s levicí na stále aktuálnějším tématu demokratizace ekonomiky.

Zelená laboratoř

Dvě nohy, na nichž stojí zelení, mohou znamenat rozvoj kultury kompromisu uvnitř strany (jak zdůrazňuje Martin Škabraha), ale také velké tření mezi režimně-dostředivou a režimně-odstředivou tendencí. Především však může být pohyb uvnitř Strany zelených určitou laboratoří toho, jak dalece jsou elity spjaté s polistopadovým vývojem schopny přehodnotit své smýšlení.