Každá politická strana hodná toho jména se vyznačuje určitou mírou vnitřní plurality, pro jejíž popis se používají slova jako „křídla“ nebo „frakce“. V české politice, zdá se mi, panuje vůči tomuto jevu spíše nedůvěra. Já jej vnímám naopak pozitivně.

Strana, která má dobře rozpoznatelné frakce a hlásí se k nim, je pro mne čitelnější a důvěryhodnější než strana, která neustále zdůrazňuje svoji jednotu, ačkoliv je jasné, že i v ní probíhá boj mezi různými skupinami, prosazujícími odlišné ideové varianty rámcového programu strany.

Vím-li, že ve straně zrovna převládá frakce A, protože přehlasovala frakci B, je pro mne strana jednak čitelnější, jednak vím, že když se cesta prosazovaná frakcí A neosvědčí, je ve straně připravená programová alternativa, případně i více alternativ.

Důležité ovšem je, aby rozepře mezi frakcemi vždy končily tím, že přehlasovaná menšina přijme svou momentální porážku a zůstane straně loajální (což neznamená, že její členové nemohou navenek říkat, co si myslí). Má-li strana takovouto kulturu kompromisu, je naděje, že se dohodne například i na úrovni vládní koalice a svoji dohodu dodrží.

Tolik spíše obecný komentář k vnitrostranické pluralitě, dále se věnuji konkrétně problému Strany zelených.

Když se země pod nohama láme

Současná česká Strana zelených musí ve vztahu ke své vnitřní pluralitě řešit jednu specifickou potíž. Zatímco nové „podnikatelské“ nebo populistické strany s ad hoc namixovanými programy nemusí problém ideově definovaných frakcí příliš řešit a zatímco tradiční strany bývají ukotvené na pravolevé ose, vázané historicky silně na třídní příslušnost (práce versus kapitál), zelení mají celosvětově jasně rozpoznatelný a už poměrně tradiční rámcový program, který však na zmiňované ose tak jednoznačně ukotven není.

Přesněji řečeno, zelení tíhnou přirozeně spíš doleva, toto vymezení lze však v jejich případě učinit na ose stát versus trh, aniž by se zohledňovaly historické třídní souvislosti.

Mezi rámcové programové teze zelených patří tzv. energetický obrat, tj. přechod na obnovitelné zdroje energie, který nelze učinit bez státního usměrňování ekonomiky. Státní zásahy přitom může připustit i umírněně pravicový politik, ale jen aby korigoval politicky neúnosné sociální, někdy i ekologické dopady trhu.

S pravicovým pohledem na svět je ale neslučitelná představa, že by vývoj ekonomiky měl směřovat k určitému žádoucímu stavu definovanému nějakým politickým projektem (třeba právě převaha OZE) a že když k němu nesměřuje, žádá si to státní zásahy; autentická pravice prostě odmítá jakoukoli ekonomickou „teleologii“ (směřování k určitému účelu), správný je jakýkoliv stav, který nastolí trh. Tato nevyhnutelná ne-pravicovost zelených je nicméně sama o sobě nenutí hlásit se k levici v tradičním slova smyslu.

V českém prostředí je distance od takovéhoto vymezení se podtržena ještě tím, že část ekologického hnutí, s nímž pojí SZ přirozené pouto, se rodila již před Listopadem jako součást protirežimní opozice, jak to s uměleckou licencí zachycuje třeba film Tomáše Vorla Kouř (1990).

Pro část zelených je pak typický naprosto odmítavý vztah k ostalgické KSČM, díky kterému je ztížena spolupráce s levicí jako takovou. Ačkoliv odpor ke KSČM není nutně namířen proti levicovému myšlení samotnému, v praxi tak často funguje, když například na kritiku kapitalismu automaticky reaguje slovy: „To jsme tady slýchávali čtyřicet let!“

Jenže dějiny neskončily v roce 1989. Zatímco v době vzniku celosvětového ekologického hnutí vládl v zemích globálního Severu třídní kompromis, od konce 70. let se ve spojitosti s ekonomickou globalizací a tzv. neoliberalismem projevují pohyby, které onen kompromis, vyjádřený sociálním státem, trhají ve prospěch kapitálu; to oživuje rétoriku třídního zápasu.