Poslední dva roky jsem válčil s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Příčinou byla reforma vysokého školství. Boj to byl dlouhý. Pokud odklad plíživé privatizace vzdělání, která sice zvedá příjmy firem, ale zároveň radikálně mění povahu našeho vzdělání, lze považovat za úspěch, pak to byl boj úspěšný. Jak šel čas, střídali se ministři, a tak jsem si své užil i se současným předsedou Strany zelených Ondřejem Liškou, který nakonec předložil návrh reformy (mající za cíl právě omezit autonomii vysokých škola a posílit vliv soukromého sektoru) do vlády a který ho také nakonec po sérii akademických protestů odpískal. Z jistého pohledu jsem měl s Liškou dlouhý a osobní spor. Přesto ale budu volit v těchto volbách jeho Stranu zelených.

Důvod, který mne k tomu vede, je prozaický. Největším problémem české politiky posledních let je neustálá orientace na přítomnost, na nejbližší volební období. Politici proto čím dál víc nabízejí místo programů úplatky pro voliče a ztrácejí ze zřetele dlouhodobé cíle, které vyžadují rozhodnutí ovlivňující naše životy na celé generace. Ruku v ruce s tím jde druhý problém. Česká politika není schopna dohody o dlouhodobých řešeních, a tak raději volí silové zásahy, které vyvolávají jen větší a větší emoce.