Václav Malý je vytížený muž, jeho odpovědi jsou stručné, leč jednoznačné. Ptali jsme se jej na to, co říká změně společenské atmosféry, která nahrává anticiganismu, obzvláště v předvolebním období. A také na to, zda by se katolická církev neměla více než dosud zabývat společenskými tématy, například i rasismem a xenofobií. V evropském kontextu zvyšujícího se napětí je Václav Malý stále optimistou. „Věřím stále v soudnost většiny v evropských společnostech, že zamezí odpovědnými volbami, aby navrch získaly populistické a fašizující strany,“ řekl Václav Malý.

Pane biskupe, celým svým životem jste se vždy stavěl za lidská práva. Co říkáte společenské atmosféře, v níž na síle nabírá nenávist vůči druhým v podobě anticiganismu?

Společnost je stále atakována chmurnými ekonomickými prognózami, sílí sociální nejistota, procesy proti korupčníkům nejsou dotaženy, bují předvolební manipulace To vše vytváří podhoubí pro agresivitu a zaměření na jeden snadný, zřetelný a srozumitelný cíl - nesnadné soužití s jednou menšinou - s Romy.

V předvolebním období nabírají protiromské demonstrace a pochody obzvlášť na síle. Dávno však nejde jen o extremisty, k nim se přidávají frustrovaní běžní lidé, kterým přestávají vadit extremistické postoje, včetně násilných „způsobů řešení" problémů ve vzájemném soužití. Co s tím?

Této zjitřené nálady využívají nevzdělaní a hrubí extrémisté, kteří strhávají s sebou „spořádané“ občany. Z demonstrací se stávají pogromy. To je na pováženou. Příčinu vidím rovněž v nekonání místních samospráv, které nechtějí kousnout do kyselého jablka. Probudí se teprve tehdy, když se situace vyhrotí. Totéž platí i o policii. I část „spořádaných“ občanů podléhá iluzi, že lze vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Nesnášenlivost vůči druhým narůstá v celé Evropě. Tento trend v extrémní podobě ústí do rasistických vražd Romů v Maďarsku (neonacisté), vražd migrantů v Německu (neonacistická NSU) či teroristického útoku proti zastáncům multikulturalismu v Norsku (Breivik). Začíná tento trend v Evropě ohrožovat demokracii jako systém? Může natolik prorůstat do politiky, že v Evropě nabudou moci více než dosud strany populistické či rovnou fašizující?

Věřím stále v soudnost většiny v evropských společnostech, že zamezí odpovědnými volbami, aby navrch získaly populistické a fašizující strany. Ovšem je třeba být bdělý a náznaky rostoucího vlivu nesnášenlivých jedinců a skupin nepodceňovat.

Nesnášenlivost vůči druhým se, jak známo, nezastavuje před ničím, pokud je již nastartován její pohyb a nachází příznivé podmínky pro zapouštění kořenů. Zvláště v poslední době lze v internetových pseudodiskusích číst i nenávistné poznámky na adresu věřících lidí. Nenastala už chvíle, kdy by se katolická církev měla mnohem více hlasitěji než dosud vymezit vůči nesnášenlivosti namířené proti Romům i vůči nesnášenlivosti jako takové?

Proti posledním extrémům se postavilo několik biskupů, kteří vedou církevní správu v oblastech napětí. Pracuje též už dlouhá léta několik kněží ve prospěch Romů - setkávání na farách, návštěvy jejich obydlí, vzdělávání, charitní činnost apod. Celospolečensky není jejich činnost příliš viditelná, ale přesto velmi záslužná. Aniž nekriticky hodnotím dílčí činnost církve v této oblasti, chci jen poznamenat, že drtivá většina katolíků svojí snahou žít v duchu evangelia čelí nesnášenlivosti a vyvolávání nenávisti.

Jedna z občanských iniciativ měla dost hloupý nápad (od něhož nakonec upustila), že naruší svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi techno hudbou. Důvodem k tomu měl být protest proti "narůstající moci katolické církve". Někteří lidé začínají chápat například způsob restitucí a politický příklon ke Klausovi v době jeho prezidentování jako společensky nevhodné. Nezískala by katolická církev větší prestiž právě tím, že by se stala součástí občanské společnosti a vyjadřovala se spíše k tématům společenského charakteru, mimo jiné i k rasismu a xenofobii?

Jsme jako společnost na poloviční cestě ke zralé a dobře fungující občanské společnosti. Pořád se učíme. To platí i o věřících. Souhlasím, že máme dluhy v jasných vyjádřeních vůči některým negativním společenským jevům.

Václav Malý je známý předlistopadový disident, jeden z prvních signatářů Charty 77. V roce 1978 se stal jedním ze 17 zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. To, byla důležitá iniciativa, která mapovala politické procesy vedené komunistickým režimem proti politickým odpůrcům, a zveřejňovala výsledky svého konání prostřednictvím zahraničních médií, především Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

K tomu bylo třeba odvahy, jelikož za to už se zavíralo natvrdo. V roce 1979 byl bez soudu sedm měsíců vězněn, obviněn byl za podvracení republiky. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu, oficiálně proto nesměl vystupovat jako duchovní. Pracoval jako topič a zeměměřičský figurant, podílel se na tvorbě katolického samizdatu. V roce 1981 byl mluvčím Charty 77.

Od roku 1988 byl členem Československého helsinského výboru, který se zabýval dodržováním lidských práv u nás. Po listopadu byl činný v Římskokatolické církvi, kde dnes zastává místo pomocného biskupa a biskupského vikáře na Arcibiskupství pražském.