Pravicoví maloměšťáci 2013

Marek Adam

V dnešní době vystupuje do popředí vrstva lidí, kteří se sice hlásí k demokracii, ale zároveň pošlapávají pojem občan a výsledky dlouhodobého historického zápasu za svobodného člověka. Stát je pro ně zlo, ale zároveň se jím nechávají bohatě platit.

Právě v těchto měsících můžeme pozorovat, jak se v české společnosti cosi láme. Vypadá to trochu jako pokračování někdejšího třídního boje. Jen s tím rozdílem, že ti, kteří se dnes tváří jako zdravé jádro společnosti, představují ve skutečnosti pravý opak.

V každé době, jež je poznamenaná vleklou ekonomickou krizí, vystupuje do popředí vrstva lidí, kteří útočí na výrazné a morálně pevné osobnosti. Tito lidé sami nikdy nic významného neučinili, z čehož pramení jejich osobní pocit frustrace. Nemluví za ně výsledky jejich vlastní práce. Svůj komplex méněcennosti a strach ze své vlastní duchovní prázdnoty se snaží kompenzovat identifikací s „elitou“ soudobého diskursu, tedy prestiží pramenící z feudálního fundamentu.

Hlásají demokracii, odvolávají se na „pravdoláskařství“, pošlapávají pojem občan a výsledky dlouhodobého historického zápasu za moderního svobodného člověka. Pomlouvají republiku. Zpochybňují myšlenky českého historického vývoje, zvláště pak myšlenky sociální spravedlnosti. Kriminalizují procesy emancipace. S lokajstvím sobě vlastním, kombinovaným se společenskou krátkozrakostí, vnucují svou vlastní představu o tom, že stát je největší zlo pod sluncem.

Tito jedinci však sami nikdy soukromě nepracovali a vysávají stát z toho, co si z něj oni sami nakradli. Nejsou to drobní živnostníci, jichž si velmi vážím, a kteří jsou největší obětí komunistického i kapitalistického režimu!

Velmi často jsou to totiž právě paradoxně zaměstnanci státu. Platí je stát. A to bohatě. Ač podle nich se má každý spořádaný jedinec umět postarat sám o sebe. A nedovolávat se státní pomoci.

Pravicoví maloměšťáci připomínají skupiny, jež v době třicátých let dostaly označení „lumpenburžoazie“.

Jejich „vznešenost“ nepramení z urozenosti jejich idejí, nýbrž z toho, co oni sami vysáli ze státu do svých privátních sfér. Sfér, které používají nyní jako definici pro svou nadřazenost. Taková odnož dnešního maloměšťáctví vytváří podhoubí pro bujné kryptofašistické tendence.

Vyznačují se hlasitým voláním po rádoby havlovské morálce, ale své ideové odpůrce by nejraději a zcela otevřeně pověsili. Také poznáváte ve svém okolí tyto stoupence?

Pokud vás také štvou „pravicoví maloměšťáci“, nenechte se jimi otrávit ani zdeptat. Vznešený není ten, kdo adoruje šlechtu a pány, nýbrž ten, kdo miluje bližního svého bez rozdílu. Nezaměňujme lůzovitý diskurs maloměšťáctví s duchovně bohatým plebejstvím.

Proč se provinciální šlechta tak znepokojuje současným papežem? Připadá jim snad příliš plebejský? Málo xenofobní? Málo homofobní? Málo nadřazený?

Stát má občanům zajišťovat základní sociální práva, jakým je i právo na práci a důstojný život. „Pravicoví maloměšťáci“ však svou agresi a frustraci neobrací vůči těm, kdo zničili stát. Naopak. Obrací ji proti těm, kteří se nemohou bránit. Ať už z důvodů věkových, sociálních, rasových, hodnotových či ještě jiných.

Proto je právě v těchto dnech důležité pronést nahlas to, co se mnozí z nás bojí tiše vyslovit. A říci nahlas své kategorické ne tendencím, jež v české společnosti pozoruji již čtvrtým rokem!

Nikdy nepřistoupím na tezi, že vývoj směřuje k neofeudalismu. Nikdy nebude v pořádku, že stát nemá peníze. Nikdy nebude v pořádku, že charita supluje povinnosti státu. Státu se nesmí nic odpouštět. Nikdy nebudu rezignovat na stát.

    Diskuse (42 příspěvků)
    DU
    David Unger, psycholog
    August 9, 2013 v 21.28
    Moc by mě zajímalo, co autor myslí tím, že "zpochybňují myšlenky českého historického vývoje..." Není toto zpochybňování v době celospolečenské krize, kdy cesta "národa" zvolená už za rakouské monarchie se ukázala jako velmi problematická, naopak zdravé a žádoucí? Abychom mohli najít cestu novou? Jak to zpochybňování od pravicových maloměšťáků poznáme?
    Vladan Ševčík, Energetik
    August 9, 2013 v 22.47
    Koho myslíte těmi morálně pevnými osobnostmi a koho těmi frustrovanými neúspěšnými. I morální osoba přece může hájit názor opačný než jiná morální osoba, a neznamená to, že se tím jedna stane amorální. Je přece svoboda projevu a jedině dialog, nás může posunout dál.A hesla republika či český vývoj je cítit spíš jistým nacionalismem typu, že na české korupčníky si přece nenecháme šahat zloduchy z EU.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    August 10, 2013 v 12.7
    Pane Ungere,
    celé to dnešní plivání na národní obrození, a tudíž v podstatě celou českou kulturu a politiku 19. a první poloviny 20. století - to je největší hovadina, které se popřevratoví intelektuálové (levicoví i pravicoví) dopouštějí. Bez identity a kořenů nemůžete nic.

    Copak by asi řekl takový Polák na to, kdyby mu někdo tvrdil, že Polska měla zůstat rozdělená a neměl vznikat novodobý polský stát? Myslím, že by takový smělec musel vyhledat pomoc na chirurgii... A u nás běžně zpochybňujeme vznik Masarykovy republiky, tedy základ naší státnosti. Jsme to ale pitomí lokajové, koho - no asi opravdu toho německého kapitálu...:)
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    August 10, 2013 v 12.10
    Soupis občanských nešvarů nacházím zdařilý
    Pozadí jeho vzniku na kterém se manifestují, ale příliž útržkovitě prokreslené. Tím mi pane Adame nabízíte slabou argumentační nápomoc při prosazování vašeho provolání .
    A to bych rád mezi kondelíky hájil ........... opravdu ze srdce.
    DU
    David Unger, psycholog
    August 10, 2013 v 21.17
    Pane Plevo,
    Národní obrození přece není jediným a výlučným zdrojem našich tradic a kořenů. Tím bychom se dobrovolně okradli o přínos německy mluvících spoluobčanů, kteří od středověku až do roku 1945 tvořili přibližně třetinu obyvatel v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ve Slezsku dokonce mírnou většinu, a proto bylo v roce 1927 definitivně zrušeno).

    Sám Masaryk byl až do první světové války velkým odpůrcem vytvoření samostatného českého státu. Když se podíváme do 1. republiky, tak musíme přiznat, že tento stát byl v rozporu se středoevropskými tradicemi postaven na centralismu a v podstatě nadvládě jednoho menšinového národa nad ostatními. Němci neměli autonomii, Slováci de facto taky ne (Slovensko bylo řízeno jedním ministerstvem), na Podkarpatské Rusi byla diktatura a moravská samospráva po pokusu o zavedení žup (krajů) byla omezeně obnovena v roce 1927. Zrušena o 21 let později. S takovým uspořádáním by např. rakouský federalista Palacký a další první významní obrozenci nikdy nesouhlasili. Dnes již víme, že nebourání, ale federalizace a demokratizace podunajské monarchie by byla mnohem lepší dějinná strategie. Její reformu ale nezablokovali jen nacionálně orientovaní mladočeši, ale také sami rakouští Němci (dnes Rakušané).

    Lokajové nyní jsme, ale dobrovolně a nerozumně (klausovsky) izolovaní. Myslíme si, že všechno dovedeme nejlépe. Přitom jsme i díky národnímu obrození po roce 1918 5x přišli o podstatnou část vlastní elity (protektorát, odsun, nástup komunistů, procesy, normalizace). Přišli jsme o Němce, Slováky, Rusíny, Židy. Nemáme se na koho vymlouvat. Zbyli nám až teď oni "Kalouskové". Hrajeme si na nějaký národ a přitom si sem necháme vozit z ciziny odpad, který kupujeme a jíme. Tomu říkáte úspěšný národní příběh?

    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    August 11, 2013 v 7.48
    Jen technická...
    Rád bych autora upozornil, že technicky je "zajištění práva na něco" úplně jiná záležitost, než "dodání (zajištění) něčeho" (například vzdělání, zdravotní péče, kultury, atd).

    Teorie je ta, že stát by skutečně hlavně měl zajišťovat práva a vytvářet podmínky pro jejich zajištění. Dodavatelem služeb ale stát být nemusí (a podle mne by ani neměl - tím právě dává prostor iniciativě těch soukromníků).

    Teorie říká, že když se stát soustředí na ty rámcové věci, nedějí se tak potom věci jako například odvolání ředitele ND (myslím, že každý si zde může za svého oboru doplnit příklad nějakého politicky motivovaného neodborného zásahu ).

    To, že to u nás momentálně funguje jinak nevnímám jako popření teorie, ale spíš potvrzení inovačního potenciálu české veřejnosti.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    August 11, 2013 v 7.50
    PS:
    A to říkám s plným vědomím člověka, které mrzkou mzdu pobírá od několika států, státních útvarů, soukromých i jiných zdrojů .-)
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    August 11, 2013 v 16.8
    P. Ungere,
    to jsou typické revizionistické žvásty, které mají "náš" moderní národní příběh převyprávět - ale jak vlastně, co je tedy resumé?

    Habsburská monarchie se měla zachovat a zároveň federalizovat, což chtěl Palacký. No výborně, ale to by ta monarchie, její elity a dva národy, které v ní měly hlavní slovo - Němci a Maďaři - museli o něco podobného stát. Sám správně píšete, že o to nestáli. Pak ovšem je vaše argumentace naprosto nelogická.
    Kdyby národní obrození nebylo (což je ovšem nemožné, protože proces nacionalizace proběhl v celé Evropě a česko-moravský prostor mohl těžko být výjimkou), pak bychom něpřišli o Němce, Židy či Rusíny, nýbrž o Čechy - to by nebyla ztráta?

    Nehlásám žádný český nacionalismus, nýbrž obyčejnou elementární úctu k vlastním dějinám a státnosti. Je snad v Evropě nějaký národ, který nechce svůj stát a jehož příslušníci tvrdí, že lépe by jim bylo pod cizí nadvládou? Mají být Češi takoví jelimánci, kterým se bude celý svět smát? Zkuste vzít rozum do hrsti.
    Eva Hájková, penzistka
    August 11, 2013 v 16.54
    Každý rozumný Němec musí chápat, že Češi svého času potřebovali národní obrození. Němci nic takového nepotřebovali. Ti zase potřebovali jiné věci.
    Jiří Kubička, psycholog
    August 11, 2013 v 18.27
    Národní obrození
    Němci národní obrození také měli, i když dříve. Třeba Leibnitz a Friedrich II. psali francouzsky, cítili se součástí celoevropské kultury, potřebu národní kultury začali Němci pociťovat až v druhé polovině 18. století. Český nacionalismus se inspiroval německým a byl reakcí na něj.

    Rakousko-Uhersko se pravda rozpadlo částečně kvůli nacionalismům. Federalizaci a demokratizaci, o které píše pan Unger, ovšem bránil m. hlavně nacionalismus velkoněmecký a maďarský. Rozčarování české politické representace s habsurskou říší začalo rakousko- uherským vyrovnáním z roku 1866 a dovršil ho začátek první svěové války.

    S Davidem Ungerem tentokrát pro změnu souhlasím.
    Není jen jeden moderní národní příběh o Češích a různá převyprávění národního příběhu se dnes vyskytují i u velkých národů jako jsou Francouzi nebo Britové (či Angličani).
    + Další komentáře