Občanská společnost v kastrujícím objetí

Ondřej Slačálek

Patří odbory do občanské společnosti? I to je otázka, kterou si lze klást nad stávkou dopraváků proti reformám a na okraj postoje Strany zelených k této stávce. Další mohou následovat: je možné propojit postmateriální agendu se sociálním konfliktem? Přežijí odbory novou generaci?

Nedávná stávka v dopravě dala mnoha lidem dobrou příležitost se projevit. Ministr Kalousek zapózoval v roli stávkobijce, schopného kvůli vítězství v sociálním konfliktu manifestačně provokovat hranici mezi mocí výkonnou a soudní a vyvolat pochybnosti o nezávislosti soudů. Prezident poradil vyházet stávkující z práce. A putovní šéfredaktor řady českých „seriózních“ periodik Pavel Šafr mohl konečně odhodit zábrany a v roli šéfredaktora Blesku zveřejňujícího telefony odborářských předáků předvést své pravé já — stalkera motivovaného ideologickou a třídní záští.

Přes tyto výrazné stromy protiodborářské agrese by ovšem neměl být přehlédnut les mírnějších podob hostility. Zvláště zajímavé je z tohoto hlediska stanovisko Strany zelených Vláda i odbory ztratily schopnost vést diskusi o budoucnosti Česka, která se snaží reprezentovat názor postmateriálně orientované části především mladé generace. Na svých několika řádkách je skvělou lekcí jedné podoby dnešní ideologie. Strana zelených a Ondřej Liška ve svém textu nejen manifestují neuvěřitelnou míru sebestřednosti, ale také a především takřka na stříbrném podnose servírují svá východiska — ta samá, která slouží zajímavější části generace, za níž se Strana zelených snaží mluvit, jako výmluvy k ignorování sociálního konfliktu.

Liškova freudovská popření

Roztomilý je už výběr problematických kroků vlády, kterým Strana zelených rámuje ospravedlnění protestu: „Vláda, která bezhlavým zdaněním ničí kulturu a inovace, která omezuje občanskou společnost a která zde nerušeně buduje energetický skanzen, si zaslouží důrazné odmítnutí.“ Tedy, problémem podle Strany zelených je vyšší DPH na knihy, restriktivní opatření vůči nevládkám a podpora jaderným elektrárnám. Témata jistě důležitá. Ondřej Liška ovšem bravurně nepostřehl, že se vyjadřuje ke stávce svolané kvůli reformě penzí, kvůli reformě zdravotnického systému a také kvůli tomu, že zvýšení DPH dopadne nejen na knihy (což je nanejvýš zavrženíhodné), ale také na tak nepodstatnou a přízemní věc jako jsou potraviny a léky. Proč se obtěžovat tématy, kvůli nimž byla svolána stávka, k níž se vyjadřujeme, když se můžeme vyjadřovat k tématům, která nás zajímají víc? Proč zaujmout jasný postoj (jakýkoli) k tak ošklivě materiálním tématům, když se můžeme spravedlivě pohoršovat nad zdražením knížek a ošklivými jadernými elektrárnami…

Jestliže se Ondřej Liška ani neobtěžuje pojmenovat ve svém stanovisku problém, o nějž se vede spor, natož k němu zaujmout jakýkoli postoj, působí pozoruhodně jeho stížnost, že odbory „spolu s parlamentní opozicí“ nenabízejí žádnou alternativu. Tímto přiřazením k levicovým politickým stranám zaniká v rétorice zelených fakticky samostatnost odborů — jsou ve vnímání Lišky nejen pevně přivázány k parlamentní levici, ale také se s ní překrývají funkčně. Jako kdyby autor prohlášení vůbec nechápal, že rolí odborů není navrhovat alternativy, ale hájit zájmy zaměstnanců. Na tom nic nemění ani fakt, že se někdy odborům daří hájit zájmy, které jsou dlouhodobější nebo se týkají společnosti jako celku — třeba v případě, kdy stávkují za nějaká demokratická práva nebo jako v tomto případě, kdy stávkují proti zpackaným reformám, ač na nich stávkující mají stejný zájem jako všichni ostatní.

„Demonstrace síly“ vs. „standardní komunikace“

Představa, že odbory lze symetrizovat s parlamentní opozicí, odráží pozoruhodný fakt: Strana zelených, která se ráda stylizuje do role strany „občanské společnosti“, ve skutečnosti občanskou společnost nechápe. Provádí dvojí vytěsňující operaci: nejprve ztotožňuje občanskou společnost s nevládními organizacemi, aby se pak sama pochopila jako politický agent nevládek a potažmo strana občanské společnosti. Nechápe, že občanská společnost má mnohem více poloh, že do ní patří právě tak v Česku tradičně dosti podvyživená sféra sociálních hnutí a že do ní patří rovněž odbory — a to především tou svojí aktivitou, která byla stigmatizována jako „politická“, tou aktivitou, která přesahuje dílčí profesní zájmy jednotlivých oborů a týká se společnosti jako celku. Z tohoto hlediska byla stávka v dopravě kvůli reformám vrcholným výkonem polistopadové české občanské společnosti.

Když má Liška zformulovat, co mu na odborech vadí natolik, že to ospravedlňuje jeho silácké formulace a autostylizaci do roli jediných spravedlivých, stává se podivuhodně neurčitým. Vedle toho, že nedělají práci politických stran a neformulují alternativy reforem jim vyčítá vlastně už jen jednu věc: „Odbory si… vystačí s demonstrací vlastní síly… Neschopností vlády i odborů standardně komunikovat se současná krize pouze prohlubuje.“ Jinými slovy, odborům se zde vyčítá, že se pokoušejí demonstrovat sílu. Co jiného by měla občanská společnost v konfliktu s vládní mocí, která odmítá diskutovat a hodlá jen válcovat, vlastně demonstrovat? Slabost, tak jako zelení? Žijeme opravdu v tak bizarní zemi, že zde strana, která se snaží mluvit jménem občanské společnost, zároveň skandalizuje představu, že by tato občanská společnost mohla a měla mít sílu něco prosazovat? Neoliberální floskule o „standardní komunikaci“ pak už jen prozrazuje, jak hluboce technokratický je pohled současných zelených na společnost, v níž jednotliví aktéři nevedou zápasy o své požadavky a nesnaží se k jejich prosazení mobilizovat všechny své síly, ale namísto toho o nich „standardně komunikují“.

Newismus a coolismus

Jazyk, která Liška používá, skvěle poukazuje i na východiska kritiky odborů. Už v názvu zelení vykazují „vládu i odbory“ v podivuhodné symetrizační figuře z debaty o „budoucnosti Česka“ a naznačují tak, že obě strany patří jaksi k minulosti. Když komentují akci odborů a postoje vlády, shrnují: „Jde o předsmrtné křeče politického stylu, který se vyčerpal a nelze čekat, že překročí svůj stín.“ Zas a znovu rámují zelení sebe samotné jako novou, moderní politickou sílu, zatímco ty druhé jako představitele starého světa, který se vyčerpal a směřuje ke svému neodvratnému zániku. Ideologií české Strany zelených není environmentalismus, ale jakýsi podivný modernismus, představa, že stará společnost se „vyčerpala“, blíží se zániku a má být nahrazena novou, lepší společností moderních řešení, postmateriálních hodnot, postideologické politiky a elektrokol. Ideologií Strany zelených je představa, že co je new je zároveň i cool. Je příznačné, že tento přístup odráží určitý typ šovinismu mládí, když vnímá své oponenty jako „umírající“ a „vyčerpané“…

Je příznačné, že tento přístup sám není vůbec nový. Nejen, že byl příznačný pro řadu revolučních hnutí, byl rovněž základní charakteristikou pro poslední velkou utopickou epochu dějin, pro půvabně sebestředná devadesátá léta minulého století, jejichž diagnózu podává Slavoj Žižek v nedávno vydané knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Dobová představa, že konflikty minulosti jsou překonány a ti, kdo je připomínají, jsou pouhá dožívající ideologická monstra, má v zelených specificky českou podobu, která se domnívá, že až se česká společnost definitivně poevropští, ztratí také význam oponenti zelených coby pouhé aberace lokálního formátu. Představa, že vše je new anebo post - měla klíčový význam ve vytěsnění sociálního konfliktu postmateriální agendou.

Devadesátá léta skončila, nejpozději s krizí je sociální konflikt zpátky na tapetě. Snaha Ondřeje Lišky jej vytěsňovat není projevem modernismu, jak by si snad předseda Strany zelených přál, ale konzervativismu, roztomilé nostalgie po krásném světě dějinného optimismu devadesátých let, který je nevratně za námi.

Otázka pro generaci

Strana zelených měla jedinečnou šanci spojit některá „postmateriální“ témata s agendou sociálního konfliktu, obrany práv slabších. Neudělala to. Namísto toho přispěla k celé řadě neoliberálních reforem, např. k zavedení degresivního zdanění, které je nyní v pozadí zvyšování nepřímých daní a potažmo útoku na knihy, nad nímž zelení poněkud pokrytecky roní slzy a proti němuž demonstrují (svou slabost). Zelení seděli ve vládě s Julínkem a proti jeho plánům udělali mnohem méně než lidovci, kteří seděli ve stejné koalici. Co přitom získali? Kdybychom měli věřit jejich předvolebnímu inzerátu v Respektu svého času, jejich hlavním přínosem byla podpora politické kariéry Schwarzenberga a Švejnara. I kdyby získali mnohem víc, bylo to nicméně vyhandlováno za nepřijatelnou cenu.

Propojení toho, co je hodnotné na liberálních, postmateriálních hodnotách s agendou sociálního konfliktu nicméně leží ladem, snad se jej chopí iniciativy jako ProAlt. Tento projekt bude zároveň i projektem transgenerační předávky a předávání paměti. Ani zelení nejsou ve svém generačně-modernizačním šovinismu zcela důslední — ze starého světa si vybrali odkaz Václava Havla. Ten ale k řadě klíčových témat nemluví (např. právě k sociálnímu konfliktu) a k řadě jiných vedl k děsivě špatným řešením (např. přihlášení se k západnímu civilizačnímu šovinismu včetně jeho bushovské polohy).

Naše generace dnes potřebuje zhodnocení jiné tradice, spojené možná spíše s institucí, než se jmény. Touto tradicí jsou odbory, kterým z dlouhodobého hlediska hrozí podobným problém jako KSČM — zánik postupným zestárnutím členské základny. Jakkoli se trend poklesu počtu členů odborů nedávno zvrátil, situace stále není růžová. Pro řadu mladých odborová organizovanost jednoduše není téma, k čemuž ostatně přispívají i podobná zavádějící prohlášení, která zkreslují roli odborů. Přispívá k tomu i podezíravost vůči odborům, šířená z části zeleného a nevládního prostředí: odboráři jsou podle ní strejci, betonáři, xenofobové… V této podezíravosti je hodně kulturní a generační xenofobie; postmateriální část naší generace se tu potkává s neoliberálními fracky. Jako kdyby odbory, jakožto organizace hájící zájmy zaměstnanců, nebyla taková, jací jsou její členové. Jako kdyby vstupem do odborů a aktivitou v nich nešlo jejich (někdy skutečně nepřijatelné) postoje také měnit.

Před touto generací bude stát otázka, zda si nechá zaniknout či významně oslabit odbory. Pokud je nenahradí nějakou jinou podobou sebeorganizace na pracovištích, bude to pro ni znamenat výrazné oslabení. Bez silných odborů nebo nějaké jejich alternativy nebude občanská společnost schopna vůči moci „demonstrovat vlastní sílu“ a zůstane odkázána na snahu „standardně komunikovat“, psát ponížené supliky a nakonec si nechat vše líbit. Postoje, jako byl ten Strany zelených, zbavují občanskou společnost její potenciální síly.

    Diskuse
    TT
    June 27, 2011 v 9.32
    Ani na levici optimismus
    Strana zelených je mrtvá a už nestojí ani za zmínku

    Občanská společnost takřka neexistuje, velké "neziskovky" jsou jen jen firmičky pro své ješitné šéfíky, kteří teď lezou vládě do zadku a vymýšlí zákon o obecné prospěšnosti, které ty neposlušné organizace občanské společnosti řádně zkrotí.

    A nové iniciativy (rozhodně není jen jedna)? Ty se dnes hlavně vyžívají v řečech o tom, jak ty ostatní iniciativy jsou špatné, jejich představitelé jsou hlupáci, jak si vyhradit důležitá jednání jen pro sebe a aktivity těch ostatních potápět a zesměšňovat.

    Takhle vypadá levice a občanská společnost v Česku.
    June 27, 2011 v 16.51
    2
    Bohužel -- analýza Liškova prohlášení je trefná. Na této tiskové zprávě SZ stojí za pozornost i ten věcnější odstavec M. Stropnického, resp. způsob, jakým je přilepen na chvost, aby se neřeklo.
    Ovšem pozor, existují hlasy, podle nichž by měl ProAlt uznat, že zeleným -- zejména Bursíkovi a Jacques -- křivdil. A říká to A. Cerqueirová, která tolik rozrušila okouny: http://tinyurl.com/6zfu7vm -- takže příště pozor na to ničení inovací :)
    June 27, 2011 v 18.16
    Pan Tožička zmínil nespolupráci levice
    Zajímavé je, že pravice, jakkoli je různorodá, dokáže se spojit, když jde do tuhého. Asi proto, že jejím společným jmenovatelem je zachování statu quo, zachování společenských nerovností, posílení soukromého sektoru, atd. Na tom se shodnou všichni. Levice by taky měla mít společného jmenovatele, který ji sjednotí. A logicky by to mělo být něco úplně odlišného, než má pravice, jinak by totiž ztratilo smysl mezi pravicí a levicí rozlišovat. Existuje u nás nějaké takové společné levicové minimum, na kterém se všichni shodnou? Patrně ne.
    June 27, 2011 v 19.22
    minimum bez populismu
    určitě je nejvyšší čas takové minimum formulovat - aniž by samozřejmě byli ostatní kráceni v právu zastávat třeba i excentrické koncepce a hypotézy. To minimum musí být průnikem reálných programových snad.Což může inciativně nastartovat občanská společnost, ale neobejde se to bez odborů a parlamentní levice.
    A struktura ? Střednědobá a ekonomicky sbilancovaná reakce na připravované vládní reformy (daně, zdravotnictví, penze a sociáka a zvýšení zaměstnanosti) - to myslím by neměl být takový problém. Pokud se zhorší situace v EU tak toto vše zarámováno minimem jak udržet to pozitivní co přináší evropská integrace. Pouhá obranná linie národních států asi nebude schopná toto uhájit.
    June 27, 2011 v 21.56
    ad status quo a minimum
    E.Hájková píše, že "společným jmenovatelem (pravice) je zachování statu quo" - což myslím právě neplatí.

    Aktuální druhá vlna demontáže státu je pohybem, který po přerozdělení produktivní sféry a snížení daňové zátěže pro její vlastníky směřuje k přerozdělení - často principielně neziskových - institutů, které se po snížení daňových výnosů od vlastnických skupin stávají jakoby příliš nákladnými. Komodifikace vzdělání, péče o zdraví, medií atd. je prezentována jako optimální řešení - přičemž se taktně mlčí o tom, že se spolu s tím mění charakter procesů, které tyto instituce řídí a které vykonávají. Jak ukazuje zkušenost, společnost je nejenom schopna přejít to mlčením, ale jak ukazuje například podoba duálního systému v oblasti televize, ráda přijme komerční formu jako normu a z takto nastavených měřítek lze pak veřejnou službu snadno zatlačit úplně do kouta.

    Ondřej Slačálek (na anarchistu poměrně překvapivě :-)) píše:
    "Naše generace dnes potřebuje zhodnocení jiné tradice, spojené možná spíše s institucí, než se jmény" - s čímž souhlasím. (Mám řadu známých, kteří volili TOP09 se slovy - "moc jim nevěřím, ale ten Schwarzenberg to ohlídá" - na levici ani v zelném hnutí myslím za posledních 20 let nebyla osobnost s takovým charismatem, aby vyvolávala u lidí tento typ důvěry, která se spokojí s volbou bez složitější úvahy - po listopadu měl tuto auru pochopitelně Havel, škoda, že Vavroušek zemřel dřív, než mohl vstoupit v politice do širšího povědomí). Ale i samo zachování důležitých veřejných institucí dnes už nespočívá jenom v garanci jejich existence v jejich tradiční podobě, ale především v garanci jejich postavení v celém kontextu.

    Právě v tom selhaly i vlády s účastí levice - v domýšlení, zda vytváření soukromých alternativ k tradičním veřejným institutům v určitých oblastech (výše jmenované jsou nabíledni) vede opravdu ke kvalitnějším procesům a kvalitnější, spravedlivější, tolerantnější, vyspělejší, snesitelnější společnosti. Když si člověk čte zakládající listiny někdejšího Československa (počínaje Washingtonskou deklarací), lze jasně vystopovat spojení mezi zakládajícími principy a institucemi, které je následně realizují a garantují - je přitom třeba vidět, že ty klíčové (sociální zabezpečení a pojištění, zdravotní systém, systém vysokých škol a výzkumných institucí, rozhlas, systém veřejné dopravy ve velkých městech ap.) přetrvaly ve své struktuře i přes éru reálsocialismu.
    Dnes je snaha téměř veškeré společenské služby "přeložit" do pojmů trhu - tedy učinit z nich servis určitého typu, který může být poskytován v zásadě libovolným subjektem.

    Shrnuto: přijde mi, že minimum je obrana (tradičních, funkčních a ze své podstaty často politicky neutrálních) veřejných institucí a možnosti jejich fungování v takovém kontextu, který jim dává dostatečnou relevanci prosazovat v celospolečenském (či své úrovni odpovídajícím) měřítku své poslání. Pakliže toto selže, veřejný prostor je vydán na pospas těm, kteří jsou schopni funkce takových insitucí produkovat na soukromé bázi - se všemi vedlejšími účinky.
    June 28, 2011 v 5.58
    Já jsem status quo nemyslela doslova jako něco neměnného. Ono už zachování nerovností je zachování statu quo. Když se v minulosti feudálové přesvědčili, že už feudalismus není opravdu, ale opravdu možný, tak se smířili i s jiným typem společnosti. Hlavní bylo, že si zachovali, co považovali pro sebe za důležité.
    June 28, 2011 v 6.37
    Společný jmenovatel
    Což takhle vyjít z humanismu?

    Určitě není možné založit společnou obranu levicových a občanských iniciativ proti neoliberální reformní destrukci společnosti na východiscích ekonomických. Marxisté sice tvrdí, že základem společnosti je hospodářství, že veškeré společenské uspořádání vychází ze způsobu výroby, ale Jiří Dolejš předvádí, jak dopadne marxista, když si Marxovo učení o prvotnosti ekonomiky ponechá, ale marxistickou ekonomii vymění za chicagskou školu. Josef Heller o tom mluví jako o vnucování ideologie vládnoucí třídy třídám ovládaným. V nedělních Otázkách Václava Moravce vystoupil jako horlivý obhájce ideologie vládnoucí třídy Miloš Zeman, v diskusi bývalých premiérů prosazoval bývalý předseda nejsilnější levicové strany tvrději než Jan Fischer, pravicově smýšlející nestraník, že Řecku nesmí být odpuštěn ani cent dluhu. Dokonce označil za odstrašující příklad Island, kde občané v referendu odmítli platit dluhy, a teď určitě uvidíme, jak na to islandské hospodářství doplatí: ani slovo o tom, že občané Islandu odmítli v referendu platit ze společných peněz dluhy soukromých bank.

    Ekonomie je jádrem ideologie neoliberálních reformátorů, točí se kolem ní jejich propaganda, a tato propaganda se nám zažírá do mozků, deformuje naše myšlení, bere nám schopnost rozpoznat vlastní zájmy. Pokusíme-li se sjednotit na ekonomických základech, sjednotíme se se svými utlačovateli.

    Myslím že zachránit nás může Cimrmanův krok stranou: Odstupme stranou od témat, na která nás systematicky zpracovává neoliberální propaganda, a zformulujme témata vlastní.

    Hospodářství nemusí růst a státy mohou klidně zkrachovat, třeba i zaniknout, pokud tak vznikne prostředí vhodné pro důstojný život lidí. Hlavní je, aby se lidem dařilo dobře, vláda musí být taková, jakou lidé potřebují, potřebují-li vůbec jakou, a hospodářství, ať si při tom třeba stagnuje, aspoň tolik nevyčerpá přírodní zdroje. Vyjděme z lidských práv a lidských potřeb, pokusme se shodnout na nich, a všechno ostatní odvoďme z nich.

    Konec konců i ve Straně zelených se to dobré točí kolem lidských práv. Je to podivný spolek, který se za Bursíka namočil do neoliberálních rejdů a za Lišky ohrnuje nos nad odbory. Dožadují se výstupu z jaderné energetiky umanutěji než KSČM výstupu z NATO. Na svém webu deklarují jako první, nejdůležitější bod programu politické finance; ne že by průhledné financování stran byla špatná věc, ale zavání to morálním kýčem boje proti korupci, jak o něm mluví Václav Bělohradský, jako hlavní cíl politiky je nám předkládáno přirozené morální omezení jejích prostředků, namísto popisu cíle politiky se nám dostává jen závazku, že cestou k onomu neznámému cíli nebudeme krást. Druhým bodem je odpor k jádru; kromě toho, že s ním nesouhlasím jako příznivce jaderné energetiky, je to opět záměna prostředku za účel, cílem tu není ani levná energie ani čisté životní prostředí, ale vyloučení jednoho z možných nástrojů získávání energie. Třetí bod programu Zelených, Národní park Šumava, je ještě horší, tady už nejde ani o prostředek, ale o konkrétní případ: Máme se soustředit jenom na Šumavu a nechat si zdevastovat životní prostředí všude jinde? Čtvrtým bodem jsou ovšem lidská práva a deklarace: „Všichni lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.‟

    I to o lidských právech v programu Zelených by mohla být prázdná fráze, jako když ODS mluví o boji proti korupci, ale víme, že není. Strana zelených má nejlepší program pro práva a integraci menšin, myslím, že právě proto ji má ve velké oblibě František Kostlán, a zatímco ostatní strany dlouhodobě přinejmenším bohorovně přehlížejí diskriminaci Romů a šikanu cizinců, pokud takové problémy přímo aktivně nezhoršují, Zelení v hanebné vládní koalici s Topolánkem prokázali, že práva menšin ve svém programu berou vážně. Poněkud sice zapomněli hájit sociální práva všech, ale pro rovnost práv menšin udělali možná víc než pro životní prostředí. Michael Kocáb, kterého dosadili do funkce vládního zmocněnce pro integraci menšin, se překvapivě osvědčil a dělal svou práci natolik dobře, že byl první na Nečasově seznamu nežádoucích.

    Kdyby se náhodou někdy stalo, že bych Stranu zelených volil, bylo by to pro jejich program lidských práv a začleňování menšin. Na základě lidských práv se snad dokážu shodnout i se Zelenými. Neshodneme se na humanismu všichni? Není humanismus vhodným základem pro odpor vůči bezohlednému neoliberalismu?
    June 28, 2011 v 16.47
    Zelená filosofie má dvě tváře stejně jako její předchůdce J. J. Rousseau
    Před rokem jsem četla román od Liona Feuchtwangera Bláznova moudrost, v němž autor líčí poslední dny velkého filosofa J. J. Rousseaua a také to, co bylo po jeho smrti. Rousseau spojil ve svém díle zdánlivě nespojitelné - romantické až sentimentální opěvování přírody spolu s radikálními požadavky lidské svobody a rovnosti. Proto se paradoxně mohl stát idolem jak vysoké šlechty, tak prostého lidu. Každý z těch dvou stavů v jeho učení ale ocenil úpně jinou stránku. Pro předrevoluční francouzskou šlechtu byl Rousseau módním filosofem idylických krajin a zahradních zákoutí s jezírky, divoké přírody a přirozené výchovy jedince, nespoutaného strnulými společenskými normami.
    Třetí stav více než samotnou romantiku obdivoval Rousseauova hesla „volnost, rovnost, bratrství“, požadavky na radikální osvobození všech lidí. Představy plebejců o svobodě byly odlišné než představy patricijů, kteří o plebejcích nic nevěděli a ve své naivitě si zřejmě představovali nějakou "nepolitickou politiku". Takže byli v podstatě dva Rousseauové, aniž si to lidé uvědomovali.
    Dnešní zelená filosofie a z ní vyplývající politika může podobným způsobem přitahovat různé vrstvy společnosti a různé názorové okruhy – od boháčů až po anarchisty. Každý v tom vidí něco jiného. Proto se dnes divíme, jak velice se mohou stoupenci zelené politiky od sebe odlišovat. Často se mluví o tom, že na západě je strana zelených spíš levicová, kdežto v naší zemi spíš pravicová, ale ani u nás to není jednotné.
    Přečtěte si o dovolené Bláznovu moudrost. Není sice tak čtivá, jako třeba Židovka z Toleda, ale může být i dnes zajímavá a aktuální. Feuchtwanger tam líčí postupný průběh francouzské revoluce, která začala vlastně mnohem dříve, než dobytím Bastily a která se pokusila Rousseauovu filosofii zhmotnit.
    SH
    July 20, 2011 v 12.07
    Slačálkova neoddiskutovatelná pravda.
    Všichni mudrcové, převážně samozřejmě z bohatých zemí, kteří začali v různých dobách minulého století koketovat s myšlenkou definitivního zániku základního sociálního problému lidstva, dostali globalizací až příliš jasnou odpověď. To, co na panské třídě pro naši generaci vybojovali naši dědové, nyní naši vnuci prohrávají, jako kdysi mnozí synáčkové bohatých sedláků propíjeli grunt, protože k němu přišli zadarmo. Jejich děti si všechno budou muset vybojovat s mnohem většími oběťmi.