„Jsem člověk veskrze konzervativní…“ začal Karel Schwarzenberg v diskuzním pořadu Jana Krause. A vzápětí doplnil, že si důležité věci rád dobře promyslí a je uvážlivý - nechce zkrátka politická rozhodnutí uspěchat. Zatímco lidé jako Roman Joch tvrdí, že jejich konzervatismus je založen primárně na obraně jistých konzervativních hodnot, Schwarzenberg vidí svůj konzervatismus právě v onom uvážlivém přístupu. Hodnot si sice Schwarzenberg také váží a respektuje je, ovšem svůj konzervatismus nedefinoval primárně jako konzervatismus hodnot, ale zejména jako konzervatismus přístupu.

Toto typicky české rozdělení na dva druhy konzervatismu už naznačil ve svém článku Konec konservativců v Čechách? Jan Fingerland a Schwarzenberg ho svým prohlášením nevědomky podtrhuje. Když se však podíváme právě na Karla Schwarzenberga, pak otázkou zůstává, zda jeho sebe vymezení jako konzervativce přístupu je jednak platné a druhak, zda si konzervatismus přístupu — onen rozumný a racionální přístup založený na faktech a pečlivé úvaze — zaslouží pozornost a uznání, kterého se mu právě v osobě Karla Schwarzenberga dostává.

Moje domněnka je totiž taková, že Karel Schwarzenberg není konzervativcem, a to v žádném smyslu tohoto slova, a právě Fingerlandův pohled jej v tomto bodě odhaluje více než jakékoliv jiné paradigma. Jistě, sebeporozumění je pro určení vlastní ideové příslušnosti důležité, avšak budete-li se označovat za lidového demokrata a budete-li zároveň pocházet ze Severní Koreje, je jakékoliv sebeporozumění také lhostejné. Chtěl bych tak svou troškou přispět ke kritice obrazu Karla Schwarzenberga, kterou načal Ondřej Slačálek ve svém článku Roztomilí poddaní, v němž podal dekonstrukci iracionální obliby předsedy TOP09.

Aby mohl být Schwarzenberg konzervativcem, musel by se dát zařadit do jedné ze dvou výše zmíněných kategorií — konzervatismus hodnot či přístupu. Je fakt, že konzervativcem hodnot není: kromě toho, že tak svůj konzervatismus primárně nedefinuje (i kvůli špatným konotacím, které slovo konzervativní hodnoty u nás vyvolává kvůli lidem jako Joch nebo Hájek), je prostým faktem, že TOP 09, strana které je předsedou, nedělá konzervativní politiku. Dělá totiž politiku neoliberální a v tom je podstatný rozdíl.

Konzervativní hodnoty znamenají obhajobu tradice, rodiny, státnosti a svobody. Jistě, svoboda byla často v konzervativním podání hlavně svoboda vlastnit, avšak reformy, které TOP 09 prosazuje, se zabývají pouze otázkou deregulace, privatizace a posilování moci kapitálu (dnes se slušně říká finančních trhů), což jsou hodnoty čistě neoliberální.

Zbývá tedy konzervatismus přístupu. Tam se řadí Schwarzenberg sám. Změna musí být přirozená — jak píše Michael Freeden ve své knize Ideologie v části věnované konzervatismu, „change is natural“. To znamená postupnou proměnu v rámci tradičních struktur, politických stran a politického boje. Chcete-li změnu, musíte vložit na jedné straně své hodnoty, a ty se pak objeví ve výstupu politického procesu v podobě konkrétní politiky. Dobře to lze ukázat na tom, proti čemu se tento konzervatismus vymezuje. Je to zejména revolučnost, populistická politika v dobrém i ve zlém — užívaní nových kanálů pro prosazování zájmů (například demonstrace, vyjednávání zástupců demonstrantů s vládou, stávky atd..). Zkrátka každá změna, která je nepřirozená a revoluční, je špatná.

Ovšem právě tady se Karel Schwarzenberg ošklivě plete. Pokud bychom žili v ideálním světě, kde platí výše zmíněný vzorec „lidé vloží hodnoty, kterým věří, ty projdou politickým procesem a vzápětí dostanou občané zpět to, co vložili, v podobě konkrétních politik“, pak by měl pravdu. Náš politický svět je ale bohužel diametrálně odlišný. Příčinou je zejména nefunkční struktura politické scény. Vložíte „boj proti korupci“ a dostanete Věci veřejné.

V takovémto světě, je uvážlivost a trpělivost marná. (Řešením je naopak populismus tak, jak jej definují Radek Buben a Jan Bíba ve svém článku Babiš — skrvn a špíny se zbavíš.) Tradiční prostředky zkrátka nefungují, všechna energie, kterou investujete, se cestou politickými cestičkami a slepými uličkami ztratí. Kultura korupce umí s tímto přístupem pracovat a důsledně rozmělňovat naše snahy o změnu. Vlastně se jedná o jednu z výjimek z přísloví „Tisíckrát nic umořilo i osla“. Tisíckrát troška, se nepromění v grassrootsmovement, které by korupci vytlačilo z veřejného prostoru, ale pomalu zanikne do ztracena, protože protitlak ze strany těch, kteří ze současné situace profitují, bude vždy větší (konec konců saháte jim na „jejich“ peníze a privilegia).

Konzervatismus přístupu je tak jedním z největších omylů české politiky, protože jeho důsledkem je, že se na statu quo nic nemění. Není to samozřejmě inherentní vlastnost konzervatismu přístupu. Kdyby proces reprezentace fungoval, těžko bychom hledali spravedlivější a rozumnější politickou pozici, než do jaké se Schwarzenberg staví. Proces ale bohužel nefunguje a je proto třeba hledat jiné cesty.

Navíc je zde ale jeden ještě pádnější argument. Evolučnost Schwarzenbergova konzervatismu by se měla zákonitě odrážet i v přístupu ke změně. Jak je ovšem možné, že ti, kdo by měli hájit tuto postupnost a ověření praxí (tedy konzervativní TOP 09 a její předseda), se pustili do největších reforem za posledních mnoho let? A není možné tvrdit, že to byla ODS, která by Topku jakkoliv k reformám donutila.

A je skutečně podivné snažit se oddělit Schwarzenberga od zbytku TOP 09, je jejím předsedou a rozhodně je do velké míry odpovědný za její politiku. Pokud by snad byl, slovy mezinárodního práva, persistent objector a dlouhodobě by byly známé jeho spory se stranickou základnou, pak snad — ovšem o nic takového se zde nejedná.

Nejde však pouze o to, že reformy existují. Postupně prosazované návrhy totiž nejsou rozhodně evoluční v žádném slova smyslu, jsou odmítané, demonstruje se proti nim, a jsou neuvěřitelně nepopulární, a ani nepředstírají, že by se snažily hledat širší konsenzus, naopak jejich prosazení balancuje na několika zcela zdiskreditovaných a delegitimizovaných přeběhlících. Navíc v rámci tradice českého sociálního státu lze jen těžko mluvit o „natural change“, přirozené změně.

Kdybychom místo v ČR byli například v Británii nebo v USA, můžeme snad mluvit o podobné logice, která byla připisovaná Margaret Thatcherové či Ronaldu Reaganovi, kteří také byli konzervativními a přesto takřka revolučními reformátory. V jejich podání se však jednalo o ideový návrat ke kapitalistickému státu, o který je prý údajně připravil moderní welfarestate. Jsme však v ČR a tento ideový obrat tak dost dobře možný není.

Shrnuto a podtrženo i tady tedy Karel Schwarzenberg vypadává ze své škatulky konzervativce přístupem. Ze všeho nejvíce bych řekl, že je konzervativec nálepkou. Jinak se jedná o neoliberála, jak má být, který by se snad rád viděl jinak (a možná se tak i vnímá a označuje), ale kroky strany, které je předsedou, i jeho představy o české politice konzervativní nejsou. Jediný smysl, ve kterém tomu tak je, může být ten, že konzervují současnou kulturu korupce, což je ovšem špatně.

Každý, kdo se hlásí ke konzervativním hodnotám, by měl vědět, že konzervativní by nemělo být pohlceno neoliberálním, a hodnoty by se neměly nejdříve zdůraznit nálepkami a poté utopit v penězích neoliberálů.