Český génius, o kterém jsme nevěděli

Jiří Pehe

Kniha Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci dosud neznámého autora Miroslava Veverky je překvapivě kompetentní a vyspělou syntézou fyziky a filosofie.

Když se mi nakladatel Aleš Lederer a editor jeho nakladatelství Prostor Richard Štencl před časem zmínili, že zvažují vydání rukopisu nazvaného Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci, jehož autorem je dosud neznámý pětaosmdesátiletý autor, navíc bývalý vojenský soudce, který strávil léta normalizace z politických důvodů jako sociální pracovník, říkal jsem si v duchu, že i dobří nakladatelé se občas mohou nadchnout pro nesmysl. Když mi navíc s jistou dávkou rozpaků sdělili, že se zcela vážně domnívají, že autor Miroslav Veverka je svého druhu génius, napadlo mne, že se možná jedná o jakýsi nový výboj cimrmanologie.

Nicméně nakonec jsem se nechal přesvědčit, že kniha stojí za přečtení. Jak jsem četl, stále víc jsem žasl.

Jsem už léta čtenářem nejrůznějších knih popularizujících vědu, občas i vědeckých pojednání, na které stačí moje znalosti matematiky, fyziky nebo biologie. Dokonce do té míry, že nedokážu čekat na česká vydání různých zahraničních autorů, a ze zahraničních cest si vozím nejnovější knihy autorů, jako je Brian Greene, Michio Kaku, Stephen Hawking, Jim Holt, Steven Weinberg, Alexandr Vilenkin nebo Leonard Mlodinow.

Říkal jsem si, že pokud náhodou v českém prostředí nějaký autor, navíc profesí právník, napsal zajímavé pojednání na téma popsané v názvu knihy, bude to spíš jen slabý odvar těch z výše zmíněných autorů, kteří píšou vedle vědeckých a filozofických pojednání občas i knihy vědu popularizující. Rychle jsem si ale uvědomil, že mám co do činění spíše se zásadním dílem na pomezí filozofie a vědy, které, když už bych musel přirovnávat, bych zařadil někam vedle slavných knih Teilharda de Chardin, jako například Vesmír a lidstvo nebo Místo člověka v přírodě.

Ostatně, spíše než abych popisoval vlastní překvapení z Veverkova díla, ocituji z předmluvy Jiřího Grygara. Ten píše:

Stává se mi několikrát do roka, že ač sám nejsem ani nakladatel, ani lektor nějakého nakladatelství, obrátí se na mne buď autor s hotovým rukopisem, anebo redakce se žádostí, abych posoudil, zda se takový rukopis hodí vydat. Přirozeně jde vesměs o díla věnovaná astronomii a fyzice, anebo obecně přírodním vědám, případně filozofii. Autoři bývají jak domácí, tak také zahraniční; v takovém případě patří k mému úkolu posoudit i odbornou správnost překladu.

Jelikož to takhle chodí už dobrých třicet let, mám v hlavě mlhavé vzpomínky na více než stovku takových rukopisů, takže lze říci, že jde o statisticky významnou zkušenost. Pokud jde o zahraniční autory, kteří už prošli ohněm kritiky ve svých zemích, tak až na výjimky se jedná o pozoruhodné originály, avšak dost často o ne zcela zdařilé překlady. Navíc český čtenář je specifický a to, co zabírá zejména v anglosaském světě, nemusí oslnit u nás doma.

Daleko složitější je posoudit domácí autory, z nichž většina mi posílá své prvotiny, takže jde o jména pro mne dočista neznámá. Zde má statistika praví, že naprostou většinu těchto rukopisů nemohu doporučit k vydání. Autoři těchto spisů chybují v tom, že čtou sami pouze populárně-vědeckou literaturu na dané téma a dvakrát převařená kaše je zcela nepoživatelná. V horším případě pak tito pisatelé spletou dohromady povrchně zpracované informace z populárních knih a časopisů s vlastními volnými spekulacemi, popřípadě s citováním domácích či zahraničních pavědců, pro něž má ruština okouzlující termín „okolnaučnyje prochodimcy“.

Za celou dobu se mi stalo snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši. Čtenář už nejspíš tuší, že právě na takovou raritu jsem shodou okolností natrefil v případě díla pro mne zcela neznámého Miroslava Veverky. Podtitul Od velkého třesku ke globální civilizaci mi zněl až vyzývavě směle; cožpak se dnes v době neustálé atomizace přírodovědeckého i společenského poznávání najde jedinec, který to všechno dokáže pojednat?

Za ta léta jsem si zvykl, že spisy s podobnými ambicemi píše sestava dvaceti i více spoluautorů. Kolektivní spisy však nutně trpí tím, že každý člověk uvažuje a píše trochu jinak a není v silách žádné redakce beze švů propojit a homogenizovat různé přístupy.

Přiznám se, že jsem k Veverkovu textu přistupoval s jistou nedůvěrou. Nezačal jsem číst od začátku, ale od třetí kapitoly (Vesmír), v níž bylo pro mne nejsnazší se rychle zorientovat. Postupně jsem nestačil žasnout, jak dobře je tato část sepsána. Představoval jsem si zaujatého čtenáře, který není specialistou ani v astronomii, ba ani v přírodních vědách, a bylo mi jasné, že pokud je to čtenář zvídavý, tak ho ten text chytne.

Pak jsem zkusil druhou kapitolu (Mikrosvět), protože dnes už je zřejmé, že oba tyto extrémy — gigantický rozsáhlý vesmír a miniaturní svět částicové fyziky — jsou spolu intimně propojeny tak, že fakticky vytvářejí podivuhodně jednotný pohled na fyzikální svět. Tak jsem poznal, že autor ovládá i tuto látku stejně bravurně.

Pak už jsem začal číst rukopis tak, jak se má, tj. od úvodního pohledu zvenčí až po autorův realistický náhled na módní postmodernismus v závěru knihy. Téměř neustále jsem se tak dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.

Nepřehání ani nakladatelství Prostor, když v anotaci ke knize píše, že kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak humanitních věd.

Veverka nabízí ovšem nejen syntézu, ale vlastní originální teorii evolučních vrstev, která se týká jak vývoje anorganické přírody, tak života, tak lidské společnosti, tak i celého universa. Vrstvy na sebe navazují, ale každá je zároveň specifická. Přesto je v líčení jejich návaznosti autor schopen nabídnout obraz světa od elementárních částic a kvantové fyziky, až ke vzniku lidské kultury a globální civilizace.

Grygar sumarizuje na konci své předmluvy knihu takto: Pokud se mohu odvážit to posoudit, tak autor ve čtyřech hlavních částech svého impozantního díla (Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita) sleduje ústřední myšlenku, kterou si umínil sdělit veřejnosti, totiž že evoluce je svým vlastním tvůrcem. Přiznám se, že po svém počátečním váhání jsem celý rukopis četl jako vzrušující detektivku s otevřeným koncem, protože netuším — a myslím, že ani sám autor —, kdo je pachatelem.

I já jsem knihu četl jako filozoficko-vědeckou detektivku. Coby člověka v podstatě religiózního, kterému při výkladech vzniku a vývoje universa vadí zvratné zájmeno „se“, jež naznačuje, že „se“ něco děje samo od sebe, což občas slouží k vyloučení vyššího inteligentního záměru z našich úvah o Bytí, mě Veverkova teze, že „evoluce“ je svým vlastním tvůrcem že „se“ takříkajíc děje, iritovala.

Ale pak jsem si uvědomil to, co zmiňuje i Grygar, totiž že Veverka mluví o evoluci, která „se“ děje a je svým vlastním tvůrcem, tak, že po přečtení jeho díla si i zarytí ateisté budou nutně klást otázku, kdo je toho všeho vlastně „pachatelem“.

    Diskuse (202 příspěvků)
    MH
    Mirza Hadžič
    April 25, 2013 v 15.28
    Děkuji za tip, a nabízím vlastní ze stejné fyzikálně-filozofické (a teologické) domény: "Why Does the World Exist?" amerického filozofa Jima Holta. Zatím jen v angličtině.
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    April 25, 2013 v 18.42
    Knížka vypadá velice lákavě. Jsem na ní zvědav.

    Z toho letmého popisu, třeba teorie evolučních vrstev, se mi vybavil Deleuze & Guattari a jejich kniha Tisíc plošin a také Manuel de Landa a jeho A Thousand Years of Nonlinear History. Možná, že první dojem klame, ale mám pocit, že všichni tito pánové by si mohli rozumět.
    Eva Hájková, penzistka
    May 2, 2013 v 19.19
    Nezbytným protějškem a doplňkem evoluce (možná její součástí) je podle mého názoru revoluce. Vyskytuje se jak v přírodě, tak ve společnosti. Ba i u jednotlivců.
    Zatímco evoluce stále trvá (nebo spíš tvoří), revoluce přichází jen čas od času. Zato dělá prudké a náhlé změny.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 30, 2014 v 14.3
    Evoluce je demokracie?
    Knihu samotnou jsem nečetl, nemohu se tedy k ní - a k jejím kvalitám - nijak kvalifikovaně vyjádřit.

    Čirou shodou okolností jsem ale včera shlédl několik málo pasáží z pořadu "Hyde park", kde byl právě autor této knihy přítomen, a odpovídal na podněty a otázky diváků.

    Základní tézí autora je zřejmě to, že evoluce "prostě" neustále znovu a znovu hledá, zkouší a testuje nové životní modely - ty které se osvědčily přijímá, ty které se ukázaly být neživotaschopnými ty odvrhuje, nechá zaniknout.

    Až potud tedy v podstatě zcela standardní model. Ke skutečně zajímavému momentu došlo ale v tom okamžiku, kdy ze strany diváctva došla otázka, jestli ta současná civilizace není ve skutečnosti také jenom takovým přechodným modelem, respektive přímo slepou vývojovou větví - se vší její byrokracií, kdy je ze stranu státu lidem všechno normováno, nařizováno, předepisováno...

    Veverka na to odpověděl tím způsobem, že naopak, že současná demokracie prý leží právě přesně v trendu evoluce, že přece jedna vláda se o něco pokouší, něco vytváří - a když se ukáže že to není dobré tak ji prostě v příštích volbách lid odvolí, a zkouší to zase vláda jiná. "Zatímco," dovozoval M. Veverka, "třeba v takové staré Číně bylo nutno čekat celá staletí, než daná dynastie vymře!"

    Vypadá to napohled přesvědčivě, není-liž pravda? Je nesporné, že v politickém systému parlamentní demokracie je možno vyměnit vládu - co tedy hovoří proti závěru, že právě a jedině tato demokracie je definitivním vyvrcholením celé evoluce lidstva?

    Neodpovězena ovšem zůstala jedna - jakkoli napohled nepatrná - otázka: a není to ve všech těchto "demokraciích" nakonec tak, že ta nově zvolená vláda se od té staré v n i č e m p o d s t a t n é m neliší?!...

    Že sice samotnou státní správu vykonává poněkud jiným způsobem - ale že ve ve svém akčním rádiu stejně tak omezená a uzavřená uprostřed objektivních daností, nad kterými nemá žádnou reálnou moc? Není to snad ve skutečnosti tak, že tyto - prý natolik různé vlády - se ve skutečnosti točí v tom stále stejném kruhu?

    Jinak řečeno: kde je v tom neustálém střídání (umírněně) levicových a občansky pravicových vlád - kde je tady dána nějaká opravdu s y s t é m o v á alternativa? Opravdu má být celý chod evoluce, toto neustálé hledání nových f o r e m existence lidstva, opravdu má být vyčerpán jenom tím, že je možno jednu v l á d u vyměnit jinou, pouze poněkud jinak politicky zbarvenou?

    Vůbec jsem měl takový pocit - i z toho mála co jsem z pořadu zahlédl - že pan Veverka tu velice velkoryse promíchává zcela rozdílné stupně a sféry obecnosti, že od evoluce skáče k bezprostředním danostem právě jsoucího okamžiku a naopak.

    V každém případě je možno konstatovat: evoluce je opravdu více, nežli politika. To že si lidé nějakou svou politickou formu opatří honosným názvem "demokracie", s tím luxusem že v ní mohou vyměnit vládu, to ještě pro samotnou evoluci neznamená naprosto nic.

    V prvé řadě to pro ni neznamená či znamenat nemusí, že se jedná o skutečně optimální způsob existence člověka a lidstva. A to je právě ten zásadní rozdíl v optice: evoluce se nezabývá politikou; evoluce se zabývá samotnou existencí člověka v jeho světě. A to je opravdu něco zcela podstatně jiného.

    Jestli je kapitalismus s parlamentární politickou formou na této planetě opravdu "na všechny časy a nikdy jinak" - tak to nám musí ukázat a rozhodnout až samotná evoluce. Protože ta je - naštěstí - ve svém konání stejně "slepá" a neúplatná jako sama Spravedlnost.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 16, 2019 v 16.1
    Genialita po česku
    Po pěti letech se vracím opět k tomuto tématu. A to sice poté, kdy jsem tuto knihu sám přečetl. V každém případě je jisté: tato kniha skutečně stojí za přečtení; a stojí za (velmi podrobné) okomentování.

    Musím přiznat, že jsem byl nemálo skeptický, když jsem četl všechny ty nadšené recenze o ní. Že bychom skutečně v tom našem malém, leckdy o sobě samém pochybujícím národě měli nějakého neznámého génia, kterého by nám mohl závidět celý svět? (A má skepse ještě poněkud vzrostla, když ji vychválil Jiří Grygar.) Na straně druhé mě přinutilo k určitému zamyšlení, když ji velmi pozitivně ohodnotil i pan Karen - a zároveň podrobněji vylíčil, v čem spočívá její jádro, totiž v pochopení evoluce jakožto kontinuálně se vyvíjejícího komplexního systému, od jeho prvotních fyzikálních forem až k těm formám nejvyšším, spojeným s existencí lidstva, to jest rozumných bytostí. Ale i pak ve mně zůstala určitá skepse, že i v tom případě se bude nejspíše jednat jenom o slabý odvar z Hegela; který už svého času učinil totéž, ovšem na krajně vysoké filozofické úrovni.

    Takže teď, po přečtení onoho díla, je možno konstatovat tolik: s udělením titulu "český génius" by bylo záhodno být přece jenom trochu zdrženlivější. Moment či vlastnost geniality bývá tradičně spojována se schopností vytvářet nové, přelomové myšlenkové koncepce - a něco takového bychom v této knize opravdu hledali marně. A kdybychom chtěli být opravdu škodolibí, mohli bychom možná dokonce prohlásit, že v ní nakonec není k nalezení nic, co by nebylo možno tak či onak vyčíst na Wikipedii.

    Ovšem - o něco takového (totiž vytváření nových idejí) autorovi vůbec nešlo. A on dokonce sám uvádí, že není zdaleka tím prvním, kdo by napsal dějiny vesmíru v uvedeném stylu a smyslu. Jeho záměrem bylo napsat ryze popularizační dílo, které má širokému (ovšem přece jenom trochu vzdělanějšímu) publiku zprostředkovat výsledky současných věd, a to na pozadí uceleného konceptu evoluce celého vesmíru, od jeho nejnižších až k jeho nejvyšším formám. A na tomto jeho záměru je nutno jeho dílo měřit.

    V tomto ohledu je nutno uznat: jedná se skutečně o dílo vynikající. Nečetl jsem knihy jeho předchůdců píšící na totéž téma, nemohu tedy srovnávat; ale v každém případě Veverkův příběh vesmíru fascinuje na jedné straně svou všezahrnující obsáhlostí, svou vědeckou exaktností, a na straně druhé zároveň svou sdělností, přirozenou (relativně) formou svého podání. Sice i tak není nijak snadnou záležitostí tuto knihu číst, přes všechnu snahu autora o populární výklad; ale to je dáno samým předmětem věci, jedná se skutečně o vědu na její nejaktuálnější úrovni, a tam není možno se vyhnout používání specifických odborných termínů (naštěstí je na konci knihy docela kvalitní slovníček cizích výrazů). Navíc je to kniha faktograficky velice hutná, to je dáno šíří jejího záběru; mnohdy každá jedna další věta přináší zcela nový poznatek.

    Jedno je na této knize obzvláště jedinečné: opravdu bych nevěřil, že se po Hegelovi může ještě dnes (v době vyslovené exploze vědeckých poznatků!) nalézt někdo, kdo by dokázal v jednom jediném díle shrnout poznatky všech dílčích věd, od fyziky a mechaniky přes kosmologii, chemii, biologii a teorii systémů, a přitom to všechno ještě spojit v jeden jediný organický, vnitřně provázaný a společnou ideou nesený celek! A přece M. Veverka právě tohle dokázal; a v daném smyslu by skutečně téměř bylo možno hovořit o počinu až přímo geniálním.

    Veverka jakožto autor se vyznačuje především třemi výjimečnými vlastnostmi respektive kvalitami:

    - až neuvěřitelně encyklopedickými znalostmi (ovšem, není možno vědět kolik z toho prostě převzal od svých zmíněných předchůdců)

    - extrémní precizností svého myšlení (v celé obsáhlé knize jsem objevil snad jenom tři ryze faktografické chyby)

    - a především naprosto jedinečným citem pro systém. Pro celek. Pro to, že tento svět není jenom nějakou víceméně nahodilou skládkou jednotlivých věcí, nýbrž že každá z těchto věcí tvoří určitou entitu, která má svůj vlastní základ, jádro své vlastní existence, a veškeré její části jsou tím či oním způsobem řízeny, ovládány, dirigovány tímto jádrem. A že navíc i celý svět je sám jedním jediným kontinuem, také takovým "systémem", který má své centrum, a pak celou řadu subsystémů, které jsou ale s tím centrem spojeny v jeden jediný provázaný, dynamický funkční celek.

    Takto vyzrálý cit pro "systém" má jenom velice málo lidí. Přirozeně fungující lidská mysl na věci hledí především diskrétně, vidí je jako jednotlivé věci, které mají ty či ony - zjevné - vlastnosti. Ale dokázat všechny ty jednotlivé věci pochopit jako součásti jedné společné, vyšší skutečnosti, která tím společným propojením vytváří zcela novou kvalitu - jak řečeno takovouto schopnost má jen málokdo, a je nutno si ji teprve dlouhodobým úsilím vypěstovat.

    Především v souvislosti se znovu se opakujícími diskusemi v rámci levice o tom, zda demokratická společnost je či není "systém" - tedy o tom zda je skutečně "demokratická", to jest otevřená, anebo jestli je ve skutečnosti determinovaná základními systémovými určeními kapitalismu - je krajně užitečné přečíst si Veverkovu kapitolu o systémech, kde v souvislosti se systémy politickými naprosto jednoznačně konstatuje, že o tom, do jaké míry je možno tyto systémy řídit a měnit politicky, rozhoduje výhradně systém sám; a nikoli lidé, domnívající se že oni ho řídí svou vlastní vůlí. Veverka píše doslova, že všichni ti prezidenti a předsedové vlády na systému, který je vnitřně stabilní, nemohou fakticky změnit vůbec nic. Veverka sice v této souvislosti neříká výslovně, že ani samotné parlamenty (demokratické) nemohou stejně tak na fungování (vnitřně stabilního) systému změnit nic opravdu podstatného; ale to už samo vyplývá z logiky celé věci.

    Jinak řečeno: Veverka jasně vidí, že primární je vždycky samotný "systém", jakožto komplex reálných entit. A že sami lidé jsou jenom součástí toho systému, a vlastně se s ním jenom "vezou". Veverka jde dokonce tak daleko, že postuluje, že tento systém sám produkuje cíle a účely, podle kterých se pak lidé řídí. Jinak řečeno: lidé se domnívají že si autonomně určují své vlastní cíle, svá vlastní přání; ale ve skutečnosti je to sám "systém", který jim do jejich myslí tyto cíle implantuje, ve shodě se svou vlastní podstatou. Takovéto pojetí se už velice blíží Hegelově "lsti rozumu". (Mimochodem, k tomu srovnání Veverky s Hegelem se budeme ještě vícekrát vracet.)

    Ještě jeden charakteristický rys Veverkova konceptu je nutno obzvláště vyzdvihnout: nejvlastnějším jádrem celého jeho "velkého příběhu" evoluce vesmíru je princip s p o n t á n n í s a m o o r g a n i z a c e. Veverka striktně popírá, že by se jak na vzniku, tak na dalším vývoji vesmíru podílely nějaké nadpřirozené faktory. Naopak, on dokládá s jedinečnou přesvědčivostí, že jak vznik tak celý další vývoj vesmíru probíhaly na základě zcela přirozených (fyzikálních a jiných) procesů a zákonitostí, kdy částice elementárnější se sdružovaly v celky stále vyšší a komplexnější, až na konci toho vývoje stojí sama inteligentní forma života.

    Závěrem je tedy možno konstatovat, že tato kniha českého autora M. Veverky je skutečně jedinečným dílem, které v relativně přístupné formě čtenáře v dokonale kompaktní formě seznamuje s veškerou sumou současného racionálně-vědeckého poznání o tom, co je náš svět, odkud vzešel a jakým způsobem se nadále vyvíjí. Z této knihy by se vlastně musela dělat povinná státní maturita; a ten stát který by takovouto maturitu zavedl by si mohl být jistý, že bude mít inteligentní, vědoucí, znalé občany, kteří budou mít v každém případě správné základní vědomí o světě a jeho procesech, a kteří se nenechají snadno svést a oklamat nějakými "alternativními pravdami", ať už jakékoli provenience.

    ---------------------------------------

    Tolik je tedy možno k Veverkově knize konstatovat, pokud ji hodnotíme z hlediska obecného vědění, obecného poznání. Příště se podíváme na to, jak její hodnocení dopadne, když na ni přiložíme měřítka poněkud náročnější.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 17, 2019 v 13.33
    Lesk a bída exaktních věd
    Filozof Sokrates svého času vyprávěl o tom, jak byl zprvu nadšený, když četl knihu jednoho z prvních velkých řeckých filozofů, Anaximandra. Neboť získal pocit, že zde konečně někdo dokázal celý svět uchopit jako "rozumný" (to jest: smysluplný). Ale v druhé části knihy byl pak Sokrates hluboce zklamán, neboť to co napřed vypadalo jako "Velký příběh" světa a jeho vývoje, se nakonec ukázalo být docela prachobyčejnou přírodovědou.

    Kdyby Sokrates měl příležitost přečíst knihu M. Veverky o evoluci - sotva by ji asi mohl charakterizovat nějakým jiným způsobem. I Veverkův evoluční epos napřed slibuje být velkým, strhujícím příběhem celého vesmíru, od okamžiku jeho zrození z chaosu až po jeho nejvyšší, nejvyspělejší formy; aby se tento počáteční "Velký příběh" postupně čím dál tím více zvrhával v docela obyčejnou fyziku. A to, aniž by si to jeho vypravěč sám zřejmě vůbec dokázal jakkoli uvědomit.

    Veverkova kniha slibuje být Velkým příběhem celého vesmíru; ale ve skutečnosti je jenom příběhem jeho jednotlivých, ryze fyzikálních částic. A různých uskupení těchto částic.

    Proto je největší síla jeho vyprávění právě na samotném počátku všeho dění - když líčí jak se náš vesmír zrodil z předchozího, singulárně-chaotického stavu. Veverka ukazuje s krajní přesvědčivostí, že se tento náš materiální, strukturovaný svět mohl zrodit, a také zrodil "sám ze sebe", že k tomu nemuselo být zapotřebí žádné externí, mystické síly. S až nemilosrdnou vědeckou střízlivostí konstatuje, že tam, kde různá náboženství hledají tvůrčí akt nějakého Boha-Stvořitele, že tam naprosto postačí tak naprosto banální fyzikální proces, jako je - pokles teploty!!

    Neboť jakmile poklesne teplota toho výchozího chaosu pod určitou hranici, ty elementární částice které předtím - v důsledku své extrémní žhavosti a rychlosti - nebyly schopny navzájem vcházet do stabilních spojení, toto učiní okamžitě a samovolně, jakmile k tomu dostanou příležitost. Tedy - když poklesne teplota. A spolu s dalším poklesem teploty pak vznikají vazby další a další, a částice nové a komplexnější. A tento proces nárůstu komplexity pak pokračuje dále, stejně tak samovolně, po celou další cestu evoluce. Nyní už evoluce v užším slova smyslu - tedy evoluce biologické, a posléze antropogenní.

    Potud tedy dobře; jenže jak už řečeno, čím výše na této linii k vyspělejším, komplexnějším, inteligentnějším procesům, strukturám a entitám - tím rychleji to Veverkovo vyprávění ztrácí dech. Tím méně je schopno opravdu pojmout, pochopit, vysvětlit to, o co se tu vlastně jedná.

    Totiž: Veverka je si samozřejmě plně vědom toho, že v průběhu této evoluce vznikají nové, "emergentní" kvality. Které není možno bezezbytku vysvětlit vývojovým stupněm nižším. Že tedy například biologické procesy není možno bezezbytku vysvětlit metodami chemické analýzy. On samozřejmě ví - a sám cituje Aristotela - že "celek je více nežli suma jeho částí".

    Veverka jde v tomto směru dokonce tak daleko, že ve své kapitole o redukcionismu (jedna z nejcennějších kapitol celého jeho díla) sám kritizuje omezenost, redukcionismus exaktních věd(!!), které mají tendenci tyto vysoce komplexní útvary a entity redukovat jenom na různé vědecké, fyzikální anebo matematické modely. On tedy naprosto přesně ví o nebezpečí tohoto redukcionismu ze strany exaktních věd - ale přitom sám celou tu dobu provádí a praktikuje přesně takovýto redukcionismus!! Je to skutečně nepochopitelné.

    Veverka v jednu chvíli uvádí dokonce příměr se stavbou katedrály - že ten redukcionista v tomto úchvatném díle nedokáže spatřit nic více, nežli jenom hromadu určitým způsobem na sebe postavených kamenů. Veverka tedy takovýto přístup naprosto zavrhuje - a přitom si zřejmě vůbec neuvědomuje, že on nakonec celou tu dobu dělá přesně to samé, že jenom posouvá jednotlivé "kameny", jednotlivé části jsoucího světa sem a tam, a analyzuje jejich vzájemné vztahy a vazby. Tady je skutečně možno pouze konstatovat naprostou neschopnost "spatřit břevno v oku vlastním".

    Kámen úrazu u Veverky je právě v tom, že on celou tu svou linii počíná jenom těmi jednotlivými (elementárními) částicemi. (Jak zcela jiný je možný zvolit počátek, si blíže osvětlíme někdy příště.) Důsledek: všechno další - a tedy i všechny ty vyšší "emergentní kvality" - pak pro něho principiálně nemůže být ničím jiným (a ničím vyšším), nežli jenom u r č i t ý m způsobem uspořádané atomy. A tak jsou chemické prvky (ovšem) jenom soubory určitým způsobem uspořádaných atomů; ale pak stejně tak i samotná o r g a n i c k á hmota nemůže být ničím jiným, nežli zase a opět jenom shlukem, souborem (strukturovaným) atomů. A tak nakonec i samotné organismy, živoucí tvorové, sám člověk a lidská společnost nakonec nemohou být ničím více, nežli jenom důsledkem pohybu, vzájemného spojování a u r č i t é h o způsobu strukturování těchto výchozích elementárních částic!!

    Ne že by Veverka - v čistě objektivním smyslu - neměl pravdu. Samozřejmě že všechno to z čeho se skládá náš svět se nějakým způsobem vytvořilo právě tímto o sobě spontánním procesem, řetězením a narůstající komplexitou oněch výchozích elementů. Stejně jako ta katedrála samozřejmě ve své m a t e r i á l n í podobě nevznikne nijak jinak, nežli že se na sebe určitým způsobem navrství ty kameny, z nichž sestává.

    Jak chudičký, jak nicotný je ten Veverkův "Velký příběh" vesmíru se naprosto zřetelně ukazuje v tom okamžiku, kdo on ve svém líčení procesu (a progresu) evoluce dospěje - přes stupeň fyzikálně-mechanický, organický, biologický až ke světu lidskému, tedy ke sféře humánně-kulturní. Kdy tedy přesně v tom okamžiku, kdy on předestře a rozvine celý svůj strom evoluce, a kdy by se tedy očekávalo že teď, na tom nejvyšším stupni celého vývoje, se začnou sklízet velkolepé plody tohoto stromu - v tom samém okamžiku Veverka tuto svou linii výkladu končí, a vrací se zpět k ryze fyzikálnímu faktoru singularity!! A to jediné, co dokáže o tom nejvyšším vývojovém stupni celé evoluce konstatovat, je to, že "supermozek globalizující se civilizace je nejvyšší nám známou formou života". Což je ovšem dozajista opět pravda; je to ovšem pravda natolik extrémně banální, že je s podivem jak někdo může s vážnou tváří takovýmto způsobem "definovat" všechno to, co tvoří komplex lidského ducha a lidské kultury.

    STARÁ A NOVÁ ŘEČ

    To paradoxní, až téměř groteskní na celé věci je, že Veverka sám podává vysvětlení, v čem vězí zásadní omezení jeho celého konceptu. Ve své zmíněné kapitole o redukcionismu totiž uvádí, že se v daných souvislostech používá příměr o "staré řeči" a "nové řeči". Když se tedy projevovala snaha například fenomény kvantové fyziky popisovat a analyzovat za pomoci pojmů newtonovské mechaniky. Tím pak nevyhnutelně dochází k tomu redukcionismu, že ta specifická nová kvalita (kvantové mechaniky) se do těch starých pojmů newtonovské mechaniky vůbec "nevejde", nemůže jimi být adekvátně uchopena ani vyjádřena.

    Mohlo by se zdát, že tento příměr se "starou a novou řečí" právě na Veverku v žádném případě nemůže platit: ten přece naopak důsledně používá terminologii těch nejmodernějších věd, v jeho výkladech se to jenom hemží pojmy jako "autopoíéze", "informační tok", "hypercyklické zřetězení", "negentropie" atd.atd.

    Ano, to je sice pravda, to všechno jsou velice "moderní" pojmy. Jenže s y s t é m o v ě, vývojově jsou to nicméně všechno pojmy "staré řeči". Obecně řečeno, nakonec jsou to všechno pojmy z oblasti fyziky. Kdy tedy Veverka nakonec vůbec nemůže jinak, nežli i ty nejvyšší, nejkomplexnější produkty, entity lidské civilizace, lidského ducha a lidské kultury znovu a znovu doslova srážet dolů, na víceméně m e c h a n i c k o u úroveň ryze fyzikálního pojímání veškerého bytí. Ten slíbený "Velký příběh vesmíru" se nám tu nakonec scvrkává do obsahově velice chudičkého příběhu vposledku ryze fyzikálních entit. Které se sice nějakým způsobem vyvíjejí, ale nikdo neví, nikdo nemůže říci odkud kam, a proč vlastně vůbec.

    --------------------------------------

    Takže tolik tedy pro tuto chvíli k tomu Veverkově "Velkému příběhu". To co je na něm nakonec to nejcennější je to, že dokonale ukazuje nepřekročitelné meze a limity současných "moderních" exaktních věd. Ukazuje, že prostředky tohoto vědeckého zkoumání principiálně není možné dosáhnout nic víc, nežli jenom zkoumat ryze fyzikální, respektive systémově-strukturální stránku jsoucího světa; ale všechno co leží za těmito fyzikálními analýzami a jejich abstraktním pojmoslovím se zcela vymyká jejich dosahu, možnostem jejich chápání.

    A proto byl Sokrates tak hořce zklamán, když se Anaxagorův slibovaný "Velký příběh" rozumného světa ukázal být nakonec pouhou přírodovědou; a proto i my jsme nakonec natolik zklamání "Evolucí" M. Veverky, protože i ona nám neukazuje nic více, nežli jenom čistě mechanickou stránku našeho veškerého bytí a žití.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 17, 2019 v 13.54
    Snad by se mohlo zdát, že tento odsudek exaktních, přírodovědných věd je přespříliš přísný. Že tyto vědy přece ze samotné své podstaty nemohou, a tedy ani nechtějí nic více, nežli popsat a analyzovat ty ryze přírodní procesy.

    Pokud by tomu takto bylo - pak by ovšem bylo všechno v naprostém pořádku. Kdyby ty současné exaktní vědy už předem naprosto otevřeně přiznaly a prohlásily: Ano, naše možnosti a schopnosti nesahají nikam dále, nežli jenom k popisu a analýze těch či oněch m e c h a n i s m ů přírodních a jiných procesů; ale zkoumání toho, jaká je konečná podstata všech těchto fenoménů, jaká je podstata samotného světa, odkud se to všechno vzalo a kam to všechno směřuje - takové zkoumání už musíme přenechat jiným, kompetentnějším!

    Jenže ve skutečnosti je stav věcí přesně opačný: jsou to právě tyto moderní exaktní vědy, které si uzurpují nárok s konečnou platností vykládat jsoucí svět, uzavřít ho do svěracích kazajek svých abstraktních pojmů a modelů, a které všechny kvalitativně vyšší, obsáhlejší a komplexnější výklady odsouvají jenom do okrajové sféry jakéhosi nevědeckého filozofování či přímo fantazírování.

    Tyto "exaktní vědy" tímto svým nárokem doslova okupují celý náš živoucí svět; a je na čase, abychom si toto nebezpečí plně uvědomili.
    Eva Hájková, penzistka
    May 17, 2019 v 14.3
    Skutečně velkolepý příběh vesmíru by mohl vypadat třeba nějak podobně jako toto:
    "Na počátku své cesty mne Hospodin zplodil, před všemi svými činy, před časem. Od věků jsem byla ustavena, od počátku, dříve než začal svět. Než vznikly propasti, zrodila jsem se, než vodou naplněny byly prameny. Předtím než byly hory zapuštěny, dříve než pahorky jsem se zrodila; ještě než učinil zemi a vše kolem, dříve než světa první prach. Byla jsem při tom, když nebesa chystal, když nad propastí obzor vyměřil, oblaka když ve výšinách zavěšoval, propastné prameny když vytryskly. Byla jsem tam, když oceán spoutal, na jeho rozkaz vody poslechly! Základy země když vyměřoval, po jeho boku věrně stála jsem. Zůstávám jeho rozkoší den za dnem, svým hrám se před ním stále oddávám. Na jeho zemi, na světě si hraji, lidští synové jsou mojí rozkoší! Proto, synové, poslyšte mne: Šťastní jsou ti, kdo drží se mých cest! Slyšte poučení, a naberte moudrost, nebuďte ke mně lhostejní! Šťastný je člověk, který mi naslouchá, kdo v mých branách denně bdí, kdo čeká u mých veřejí! Kdo mne nalezl, nalezl život, dosáhne zalíbení u Hospodina. Kdo však mě míjí, škodí své vlastní duši, kdo mě nenávidí, oddal se smrti."
    (Přísloví 8, 22 -36)
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    May 17, 2019 v 15.6
    "Kdyby ty současné exaktní vědy už předem naprosto otevřeně přiznaly a prohlásily: Ano, naše možnosti a schopnosti nesahají nikam dále, nežli jenom k popisu a analýze těch či oněch m e c h a n i s m ů přírodních a jiných procesů; ale zkoumání toho, jaká je konečná podstata všech těchto fenoménů, jaká je podstata samotného světa, odkud se to všechno vzalo a kam to všechno směřuje - takové zkoumání už musíme přenechat jiným, kompetentnějším!"
    Myslím, pane Poláčku, že exaktní věda si je vědoma svých omezení.
    Pokud opravdu toužíte odhalit podstatu všech fenoménů, podstatu samotného světa a jeho směřování, vyslechněte paní Hájkovou a vydejte svou mysl tomu, kdo je k udílení tohoto poznání jako jediný plně kompetentní - Bohu. A to zcela bez výhrad.
    Jinak konečného odhalení všech mystérií nedosáhnete a budete věčně zklamáván.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 18, 2019 v 14.6
    Vesmírná moudrost
    Což o to, paní Hájková, v daném smyslu není důvodu proti tomu (staro)biblickému textu protestovat, základ věci je tu skutečně zachycen značně správně.

    Já se k tomu (prvo)počátku světa ale stejně ještě vrátím, a to opakovaně, tady skutečně leží klíč ke všemu dalšímu.
    + Další komentáře