Nadváha trápí třetinu Čechů, jsme jeden z nejtlustších národů. V České republice přibylo školáků, kteří trpí obezitou nebo nadváhou. Malých tlouštíků přibývá, za patnáct let se jejich počet zčtyřnásobil, hlásají titulky novin. Zdá se, že Čechy trápí obezita a také pocit, že jejich děti málo jedí. Aspoň se to tak jeví z mého velice nezúčastněného pozorování na veřejných prostranstvích.

Babička, která honí svého vnoučka po hřišti a cpe mu lžičkou do pusy sladký jogurt, a za každou lžičku ho odmění gumovým medvídkem, je příkladem sice extrémním, ale jednak jsem to nedávno opravdu viděla, a jednak historka vyjadřuje onen zvláštní vztah k jídlu a stravování, který nás formuje už od dětství.

Neurotický vztah k žaludkům našich potomků je snad projevem kolektivního traumatu. Někde jsem četla, že je to pozůstatek z války, kdy byl opravdu hlad, nebo snad nedostatků ještě dřívějších. Jestli to opravdu trvá tak dlouho, než se kolektivní trauma zhojí, tak se máme na co těšit. Máme jich totiž celou řadu. Snaha přecpávat děti může být také vyjádřením něčeho jiného, čeho se nedostává. Strach z emocí a citové výchovy může vést k tomu, že chceme ukázat, že je přeci o děti dobře postaráno: Vždyť prospívají!

Děti toho přirozeně využívají a tak přibývá malých expertů, kteří jedí jen za určitých okolností, třeba když se dívají na pohádku, nebo zas jedí jen smažené, potkala jsem dokonce chlapce, který jedl jenom jeden druh sušenek. V oblastech, kde je skutečný nedostatek jídla, žádné dítě podobnými manýry netrpí.

Od koloběhu, kdy děti nutím do jídla a ony zas nutí mě vyvádět nejrůznější psí kusy, aby vůbec jedly, mě uchránily tři zlaté zdroje. Prvním byla věta v příšerně drahé a nesnesitelně zdravé kuchařce, jejíž recepty jsem nedokázala použít, ale koupě se vzhledem k moudru, jehož se mi dostalo, vyplatila. Předávám v parafrázi dál, a to zcela zdarma: Za množství jsou odpovědné děti, za výběr rodiče.

Druhou inspirací mi byla francouzská psychoanalytička Françoise Dolto, jejíž knihou jsem si u přátel na návštěvě listovala a dočetla se tam, že děti nejedí hezky ani ošklivě, ale jedí tolik, kolik potřebují. Množství jídla, které dítě zkonzumuje, nemá totiž morální rozměr. Není lepší, pokud sní hodně knedlíků (nebo cizrny) a není horší, pokud jí málo.

Nu a třetí větu, kterou jsem si po letech připomněla a ráda ji opakuju, pronesl Spejbl, když se spolu s Hurvínkem a Žerykem ztratili v lesíku a dostali hlad. Tentokrát cituju přesně: „Když má člověk hlad, tak si nevybírá.“

Zda jsem své děti do života uchránila od obezity, netuším, protože se mi zdá, že jedí hodně. Ale přístup, který simuluje, že život je boj o přežití, mi ušetřil celou řadu trápení a způsobil jen pár trapných chvil, když třeba jeden můj syn na návštěvě okomentoval velký výběr jídla: „To je jídla, to je jídla, na to nejsem zvyklý, my doma k večeři jíme jenom zbytky.“ (Pro sociálku, která vede můj spis, dodávám, že to tvrzení se nezakládá na pravdě. Ke zbytkům je vždy ještě něco dalšího. Třeba ředkvička.) Nebo když se další zvedl od jídla, přirozeně také na návštěvě, a pronesl: „Jdu jenom na záchod, mami, prosím tě, nesněz mi to!“