Nikdy nebylo povědomí o globálním hladu tak transparentní, jako je dnes. Bez adekvátní odezvy, v záplavě rozmanitých kauziček, jež deformují mysl a otupují práh bolesti jejich hltačů, zůstal odhad britské vlády, dle něhož zemřelo v důsledku potravinové krize v některých oblastech Etiopie, Keni, Somálska a Džibuti mezi dubnem a srpnem 2011 50 až 100 tisíc lidských bytostí. Polovinu z nich tvořily děti ve věku do pěti let.

Následovala kritika organizací Oxfam a Save the Children směřovaná k bohatým zemím, protože nebyly s to hladomoru zabránit. Lidskoprávní instituce přitom na problém upozorňovaly už od srpna 2010. Zbytečně zemřely desítky tisíc lidí. Některé z bohatých zemí však měly ve stejné době v regionu jiné starosti — dychtily po opětovném nastolení kontroly nad ropným bohatstvím v Libyi a posílení své strategické pozice.

Západní pomoc libyjským rebelům a letecká kampaň NATO zasáhly nejenom tuto severoafrickou zemi, ale i další státy v regionu. Několik vlád zemí Magrebu a Sahelu čelí na svém území rostoucím bojůvkám islamistických radikálů. Na základě informací uvedených v analýze publikované na webových stránkách agentury Reuters posílil konflikt v Libyi činnost Al-Káidy a mezinárodních zločinců a způsobil „příval zbraní a bojovníků z libyjského konfliktu do zemí, jako jsou Mali, Niger a Mauretánie.“

Experti na potírání terorismu vyjádřili obavy, že gangy operující pod vedením Al-Káidy využívají narůstajícího bezpráví, aby mohly pronikat dál směrem k Nigérii — nejlidnatější africké zemi a členskému státu OPEC. Někteří z afrických politiků, vysokých důstojníků a výzkumníků se shodli na tom, že vojenská intervence v Magrebu a Sahelu není žádoucím východiskem z problémů. „Řešení těchto problémů má být výhradně v kompetenci zemí Magrebu a Sahelu,“ míní kupříkladu bezpečnostní výzkumník Daouda Diallo Buacabar z Nigeru.

Jsou tu ale i další důsledky. Válka v Libyi a konflikt v Pobřeží Slonoviny přinutily 200 tisíc migrantů, aby se vrátili zpátky do Sahelu, zatímco nad oblastí visí hrozba hladomoru. Potravinová krize zde nyní ohrožuje na 10 milionů lidí — v Nigeru 6 milionů, Mali 2.9 milionu, půl milionu obyvatel Mauretánie a desítky tisíc lidí v dalších zemích regionu.

Jak se k popsanému jevu postavit? Speciální zpravodaj a poradce OSN zabývající se potravinami Olivier De Schutter je přesvědčen, že „dnešní vnímání hladu a hladomoru jako extrémních a nepředvídatelných událostí zabraňuje humanitárním organizacím a politickým činitelům vytvořit efektivní systém, jak se s hladem a hladomory vypořádat.“ De Schutter má za to, že sucho a hladomor nejsou extrémními jevy, ale že představují spíše „rázný konec globálního potravinového systému, který je postaven na nerovnosti, nerovnováze a nakonec na zchátralosti.“

„Tento systém je fatální chybou,“ míní De Shutter a pokračuje: „Pokud nezačleníme připravenost (konkrétní opatření jsou uvedena ve výše odkazovaném textu) do mezinárodního rozvoje a humanitární politiky, znamená to, že budeme čekat, dokud lidi nezačnou hromadně hladovět, a teprve poté s tím něco uděláme.“ Aktuální potravinová krize v Sahelu a loňský hladomor v Africkém rohu jsou tedy dle De Shuttera jenom „povrchovými puklinami nefungujícího potravinového systému v suchem ohrožených oblastech spíše než neobvyklými jevy.“

Emeritní profesor sociologie Jean Ziegler ve své poslední publikaci s názvem Mass Destruction — the Geopolitics of Hunger píše, že „každých pět vteřin umírá hladem jedno dítě do věku deseti let. Každý rok podlehne akutnímu hladovění nebo jeho bezprostředním následkům 35 milionů osob. Jedna miliarda lidí je permanentně a drasticky podvyživená a celková situace se stává čím dál tím více vážnější.“

Pokud je v našich silách, tedy v silách obyvatel (zatím) bohatého Severu tomuto perpetuálnímu holocaustu předejít, či jej alespoň do snesitelné míry zmírnit, pak se sami můžeme považovat za spolupachatele tohoto stavu. Nemůžeme si namlouvat, jak jsme šlechetní, když jednou za čas těm pod námi do rukou vrazíme užmoulanou almužnu.

Ziegler považuje za nástroj na „vyhladovění chudých¨ neoliberální politiku, která vede přímou cestou ke krizové situaci, jež se v podstatě rovná „úmyslné vraždě.“ Dle jeho mínění jsme nyní svědky nejhorší krize spojené s hladem v dějinách lidstva, a to kvůli lidské hamižnosti a kolosálně špatnému hospodaření pro zisk. Problém hladu není dán nezvratným „osudem“ za situace, kdy může planeta uživit 12 miliard lidí, tedy téměř dvojnásobek dnešního počtu. Globálnímu hladovění je možné zabránit. A tato nezvratná jistota, jistota, že je v našich silách předejít zbytečnému umírání 37 tisíc lidí den co den, je skutečně alarmující a zažírá se hluboko pod kůži.

Situace je děsivá především v Africe a jižní Asii, kde Zieglerovými slovy agroprůmyslové giganty Archer Daniels Midland (ADM), Cargill a Bunge a další vysávají život z malých farmářů. Výjimkou je latinskoamerický region, kde se státy osvobozují z tenat neoliberalismu. Latinskoamerické země bojují proti Mezinárodnímu měnovému fondu, Světové bance a Světové obchodní organizaci, jež Ziegler nazývá „třemi jezdci z Apokalypsy“, prostřednictvím redistribuce půdy a rozsáhlých ploch neobdělávané půdy malým a středním farmářům. Tato politika v několika latinskoamerických zemích zásadním dílem přispěla ke zvýšení životní úrovně tamních obyvatel. Ziegler se zde střetává s názorovou shodou mezi řadou výzkumníků, kteří dlouhodobě sledují integrační a emancipační procesy v této oblasti.

V Asii a především v Africe jsou ale poměry jiné. Drobní farmáři vedle klimatických těžkostí a válek čelí dopadům programů strukturální adaptace řízených MMF, jenž za tzv. stabilizační půjčky nutí lokální vlády omezovat výdaje na školství, zdravotnictví, sociální programy či veřejnou infrastrukturu. Velké západní korporace tlačí na farmáře, aby jim svá políčka, kde tradičně pěstovali plodiny pro svou a lokální spotřebu, prodávali za nízkou cenu a aby na nich za mizernou mzdu pěstovali bavlnu, fazole, kávu, čaj, kakao, buráky a další plodiny. Ty pak nadnárodní koncerny s nízkými náklady a velkým ziskem prodávají na trzích bohatých zemí. Kvůli tomu, že jsou zemědělské produkty vyváženy pryč, jsou místní nuceni kupovat importované potraviny za vysoké ceny.

A jaký je výsledek tohoto absurdního dramatu? Děti mají hlad, těhotné ženy jsou podvyživené a na svět přivádí postižené potomky. Značná část narozených dětí umírá před dosažením věku dvou let. Hlad provázejí i mnohé nemoci, jako jsou malárie, dyzentérie, cholera, tuberkulóza, záškrt a další infekční choroby.

Ziegler píše, že je naprosto ignorováno univerzální lidské právo na dostatek potravy dané OSN. A co víc, spekulace finančních predátorů s cenami potravin na burzách představují další spolehlivou dýku do zad hladovějících nebožáků kvůli explozivnímu růstu těchto cen v roce 2007. Základní potraviny jsou pro bezohledné finanční žraloky „komoditami“, na nichž se dá skvěle vydělávat, aniž by se obchodovalo se skutečným zbožím a vytvářela reálná hodnota. Tragické následky na sebe nenechaly čekat v podobě hladových bouří v 35 státech světa.

Dalším příkladem, kdy bohatý Sever dává přednost svým choutkám před základními potřebami desítek milionů obyvatel chudého jihu, je masová produkce biopaliv namísto využívání zemědělské půdy primárně k pěstování plodin pro místní chudé obyvatelstvo. Každému logicky uvažujícímu člověku musí být jasné, že pěstování cukrové třtiny, pšenice nebo kukuřice na obrovských plantážích na etanol jako pohonnou hmotu do našich automobilů, je maximálně kruté. Navíc se při samotné výrobě etanolu spotřebuje víc energie, než vyprodukuje, a jako vedlejší produkt vzniká obrovské množství oxidu uhličitého. O tom, že produkce etanolu velkým dílem přispívá k hladovění na globální úrovni, píše Ziegler a Siv O‘ Neall v eseji Food for Fuel, a sure way of creating a hunger crisis.

A co si vzít z výše napsaných řádků vedle obecných souvislostí? Ano, je sice nutné soustavně poukazovat na neřády kapitalismu v našich zeměpisných šířkách, jež se začínají povážlivé šířit a prohlubovat, nicméně skutečnost, že dopady tohoto hanebného systému v zemích globálního Jihu jsou po dlouhá desetiletí nepoměrně tragičtější a děsivější než u nás, je třeba mít neustále na paměti. Fakta jsou dobře známa.

My sami se přitom vlastním, nezřídka bezohledným životním stylem na této monumentální destrukci podílíme. Dokud nás ke změně sebe sama nevyburcují informace, že například podle údajů UNICEF na konci 80. let umíralo půl milionu dětí ročně přímo kvůli politice MMF (pro srovnání - v průběhu holocaustu za 2. světové války zemřelo 1.5 milionu dětí), nic se nezmění. Kapitalismus musíme nejdříve porazit v nás samých, jinak je jeho nahrazení jiným, humánnějším systémem nemožné.