Jonathana Swifta většina čtenářů zná především jako autora Gulliverových cest, knihy často omylem považované za dětské čtení. Irský spisovatel, politik a teolog z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století byl vášnivým kritikem poměrů své doby a jeho břitký intelekt spojený s bezbřehým sarkasmem dokázal dotažením věcí ad absurdum ukázat jádro problému. Ve slavném pamfletu Skromný návrh, jak zabránit tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům a zemi, a jak to zaříditi, aby z nich měla veřejnost prospěch z roku 1729. http://skromny-navrh.blogspot.com/ píše:

„Žalostná podívaná se naskýtá těm, kdož se procházejí naším velkoměstem nebo cestují po venkově, když vidí na ulicích i na silnicích a ve dveřích chatrčí plno žebraček, ověšených třemi, čtyřmi nebo šesti dětmi, vesměs v hadrech, jak dotírají na kdejakého chodce s prosbami o almužnu. Tyto matky nejsou s to, aby si vydělaly na řádné živobytí; a tak se musí bez ustání potloukat a žebrat na obživu svých nebohých dětí“.

Jako řešení navrhuje děti, které jejich rodiče nejsou schopni uživit, prodávat na maso. Podle jeho výpočtů by to mohlo jít o značné počty kusů: „Zbývajících sto tisíc nechť se nabídne, až jim bude rok, na prodej urozeným a zámožným lidem po celém království; matkám nechť se uloží, aby je poslední měsíc hojně kojily, aby byly buclaté a tučné na pořádnou tabuli. Jedno dítě vydá na dvě jídla při přátelské besedě, a když bude stolovat rodina sama, postačí k nasycení předek nebo zadek, a když se trochu opepří a posolí, bude čtvrtý den velmi chutnat vařené, zejména v zimě.“

Swiftova argumentace pro navrhované řešení chudoby v Irsku se vyznačuje vysokou mírou ekonomické racionality, přesvědčivě vysvětluje výhody takového uspořádání jak pro chudé rodiny, tak pro bohaté labužníky.

I když v Irsku děti nejedli, stejně umíraly. V letech 1740-41 při hladomoru a o sto let později znovu při Velkém hladomoru. Dospělí umírali také. V obou případech hladomor vypukl po neúrodě - poprvé bylo příčinou neúrody extrémní počasí, podruhé choroba postihující brambory. Ale neúroda k propuknutí hladomoru nestačí, zapotřebí je ještě odpovídající politika. Dodnes mnozí považují chování britské vlády, jejíž opatření proti hladovění irské populace při Velkém hladomoru byla zcela nedostatečná, za genocidu. Potraviny ze z Irska vyvážely do Anglie po celých pět hladových let.

I u mnoha dalších historických hladomorů jde zpravidla o souběh dopadů nepříznivých přírodních okolností a nepříznivých okolností ekonomických a politických. Ohrožující je, pokud země nemá funkční nebo akce schopnou vládu, která je schopna jednat předvídavě a zajistit nouzové programy distribuce potravin. Špatné je, když nedostačuje dopravní infrastruktura, aby se pomoc dostala k těm, kdo ji potřebují. To je ovšem situace právě těch nejchudších a proto nejohroženějších zemí.

Nové je, že i nepříznivé přírodní okolnosti jsou ve stále větší míře důsledkem špatných ekonomických a politických rozhodnutí. Afrika patří k oblastem silně postiženým klimatickou změnou, projevující se extrémními výkyvy počasí, růstem teploty a nedostatkem srážek. Přitom postižené země přispívají k emisím skleníkových plynů zcela minimálně a mají naprostý nedostatek prostředků jak problémům čelit. A země, které klimatickou katastrofu působí, odmítají převzít odpovědnost.

Podle zprávy OSN je v oblasti Afrického rohu — Džibuti, Etiopii, Keni a Somálsku — téměř 12,5 milionu lidí bezprostředně ohroženo smrtí hladem. http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/ Může za to souběh nebývalého sucha, nestabilní politické situace a válečných konfliktů, vysokých cen potravin a neochoty bohatých vlád poskytnout dostatek pomoci. Úřad OSN pro humanitární otázky (OCHA) varuje, že je k dispozici pouze 44 procent prostředků nutných ke stabilizaci situace. Zhruba 1,4 miliardy amerických dolarů stále chybí. Na záchranu bank uvolnily vlády bezodkladně biliony dolarů, ale tady jde přece pouze o nějaké Afričany. Rozvíjející se země reagují důstojněji než západní rádobyvelmoci. Brazílie poskytla víc než Anglie a Francie dohromady. Francie přece potřebuje peníze na zbraně, které navzdory embargu posílá do Libye.

Vražedné jsou spekulace s potravinami. I ty jsou známé z historie a patří k tomu nejhnusnějšímu, čeho jsou lidé schopni: vydělávat na krajní nouzi druhých.

Mezi lety 2006 a 2008 stouply světové ceny obilí o 126 % a po dočasném snížení znovu dosahují rekordů. Odhady vlivu spekulativních nákupů na takový růst cen potravin se blíží až 80 % podílu (říká to hlavní ekonom UNCTAD Heiner Flassbeck). Kořenem tohoto zla je deregulace finančních trhů, které pro absurdní zisky hrstky šílenců devastují celé země, a když jde o zemědělskou produkci, tak doslova zabíjejí lidi. V čem se dnešní realita liší od Swiftova obvinění bezcitné společnosti? Jenom v tom, že míra bezohlednosti a síla kapitálu je větší.

V návrhu 17/4533 definovala v lednu letošního roku poslanecká frakce německého bundestagu za Levici požadavky na regulaci trhů s potravinami. Na podzim se bude stejnou otázkou zabývat Evropská komise. Příslušný návrh má přednést komisař pro vnitřní trh Michel Barnier.

Mezi tím umírají lidé. Mezi tím někteří vydělávají ohromné peníze. Mezi tím se jiní lidé snaží pomoci ohroženým. V České republice se na pomoc obětem katastrof obvykle vybere opravdu hodně peněz. Kdyby každý dárce poslal ministru zahraničí požadavek, aby česká zahraniční politika prosazovala regulaci trhů s potravinami, kdyby si to vzali za své poslanci a senátoři a politické strany, kdyby se toho ujaly všechny ty početné nevládní organizace, kdyby o tom psaly noviny a vysílala televize, nemuseli bychom se tak stydět.