Titulek se zdá být nesmyslný. Nezdá se, že by někdo chudé potřeboval. Nikdo chudé nechce, významné instituce jako OSN a EU proti chudobě bojují, ale přesto jich přibývá. Většina lidí pochopitelně nechce být chudá, pokud budeme za skutečnou chudobu považovat ne skromné živobytí, ale stav bez zajištění základních životních potřeb, bez možností uplatnit své schopnosti a participovat na společenském životě. Většina lidí se snaží takové chudobě ze všech sil vyhnout a usilovně na zajištění své existence pracuje.

Jorge Amado píše ve své knížce Pastýři noci: „chudý už toho udělá až moc, když vůbec žije, vzdoruje-li celým svým životem bídě, nekonečným útrapám, krajní chudobě, nemocem, nedostatku jakékoli péče, žije-li v podmínkách, v nichž se dá jedině umřít. Oni nicméně žili, byli to lidé vytrvalí, nedali se snadno zlikvidovat.“ Síla takové vůle k životu je pro nás, kteří jsme vyrostli v dostatku a nadbytku stěží pochopitelná, ale projevují ji každodenně chudé miliardy lidí.

Jedním z velmi úspěšných ideologických mýtů kapitalismu je, že příčinou nerovnosti a chudoby je nedostatečný rozvoj a vzácnost zdrojů. William T. Robinson uvádí ve své knize Teorie globálního kapitalismu, že i pouhá produkce základních obilovin je dostatečná, aby každý obyvatel země měl zajištěno 3 600 kalorií denně. Připomíná i známý fakt, že i v případě hladomorů jde zpravidla o nedostatky v distribuci a nikoli nedostatky zdrojů. „Osmdesátá a devadesátá léta byla do značné míry obdobím trvalého růstu světové ekonomiky a současně obdobím poklesu životní úrovně pro většinu lidí na světě“.