Vrtochy občanské společnosti
Lukáš JelínekDo politiky se podle občanské společnosti hrnou jen kariéristé, prospěcháři a podivíni, a proto je třeba dál snít sen o nestranické či přímo nepolitické prezidentce. Nebo ne?
Občanská společnost může být spokojená. Má kandidátku na úřad prezidentky, Táňu Fischerovou (Klíčové hnutí). Ženu vzdělanou, empatickou a neskutečně vlídnou.
Občanská společnost se může přímo radovat. Jejím dalším kandidátem je umělec a pedagog Vladimír Franz. Absolvent hned několika vysokých škol, renesanční osobnost s nekonformním přístupem ke světu. Díky němu má na internetu tolik příznivců, že soupeři mohou jen tiše závidět.
Občanská společnost může doslova jásat. Kandidující advokátka Klára Samková (TOP 09) chce hájit zájmy neprivilegovaných, lidí s nejtěžšími osudy, které už během své praxe stihla poznat.
A vůbec, proč by kandidáty občanské společnosti nemohli být nestraník Jan Fischer nebo europoslankyně Zuzana Roithová z KDU-ČSL? Snad jen Ladislava Jakla, zatím tajemníka prezidenta dosluhujícího, bychom mohli nachytat, jak se vůči občanské společnosti vymezuje…
Z hlediska „občanské společnosti“, potažmo těch, co se k ní nejhlasitěji hlásí, je všechno jasné a jednoduché. Kdo splňuje kritéria poctivosti, slušnosti a nezávislosti, ten si zaslouží hradní flek. A protože důležitá je i svoboda a pestrost, ať kandiduje, kdo chce, bude-li lepší než Václav Klaus.
Co je vlastně víc? Příležitost vybrat si z mnoha uchazečů-outsiderů, jakkoli je dost pravděpodobné, že propadnou sítem, nebo zabránit dobytí Hradu těmi adepty a jejich loutkovodiči, kteří by měli tendenci občanskou společnost přidusit? Ona to už má občanská společnost těžké i bez toho. Jak totiž v úterý zaplakal šéf poslaneckého klubu TOP 09/STAN Petr Gazdík, občanská společnost je momentálně rukojmím sociální demokracie bojující proti církevním restitucím.
Třeba se pan Gazdík nemýlí. Občanská společnost je plná těch, co těžko nesou jakákoli zjednodušení, jakýkoli úšklebek, a do popředí nestaví politický program, nýbrž hodnoty etické a estetické. Občanské společnosti se příčí agitky, vemlouvavé kampaně, sebemenší populismus. Také se už z ní ozvalo, že antiklerikální ČSSD a její loajální prezidentský uchazeč nestojí za zlámanou grešli…
Typickým reprezentantem občanské společnosti bylo Občanské hnutí, levicově liberální útvar, jež se vyloupl z polistopadového Občanského fóra. Občanské hnutí bylo oporou české i federální vlády až do voleb 1992. Jeho respekt a úctu budící ministři předvolební kampaň prakticky vypustili: byli přesvědčeni, že lidé vědí, co je důležité, a ocení jejich poctivou a usilovnou práci. Výsledek známe.
Před první přímou volbou prezidenta republiky zase z občanské společnosti zaznívá, že to chce ženu, nejlépe citlivou intelektuálku, jež dá zapomenout na Klausovu éru a naváže na styl Václava Havla.
Ještě dnes se z občanské společnosti line výzva, aby kandidovala neohrožená právnička, donedávna místopředsedkyně Ústavního soudu ČR Eliška Wagnerová. Skutečnost, že opakovaně podpořila kandidaturu Jiřího Dienstbiera, občanskou společnost nevzrušuje. Vždyť i Táňa Fischerová podporovala Zuzanu Roithovou, než jí občanská společnost vnukla nápad jít do boje sama, tak co má být…
Zato Dienstbier to má u občanské společnosti nahnuté. Sice hlásá jí blízký program spravedlivého státu, sociálního a potírajícího korupci, jde ale o stranického kandidáta. Občanská společnost nemá strany ráda. Do politiky se podle ní patrně hrnou jen kariéristé, prospěcháři a podivíni. Dienstbierovu pověst poněkud narovnává, že jej mnozí sociální demokraté berou za zlobivé dítě, které by se mělo řezat, řezat, řezat. Nebo rovnou zavřít. Občanská společnost vidí v Dienstbierovi člověka, který by nakonec mohl být užitečný jako premiér nebo předseda ČSSD. Že ani na jeden z těchto postů neaspiruje (a nikdo z ČSSD ho tam zatím nenominuje), občanská společnost bohorovně přehlíží a dál sní sen o nestranické či přímo nepolitické prezidentce.
Občanská společnost je okouzlující. Skládá se z individualit, které jsou připraveny do omrzení debatovat a uctívat ty nejušlechtilejší hodnoty. Sem tam (si) prohraje nějaké ty volby. To však nemá za důležité. Důležité podle ní je stranění se stran, čisté svědomí a nekončící vedení intelektuálně inspirativních polemik. Každý, kdo kolem občanské společnosti byť jen prošel, neskromně cítí potřebu formulovat myšlenky a přít se o ně. Občanská společnost bude vášnivě polemizovat až do chvíle, kdy za ní kdosi spustí mříž. Toho si možná dlouho ani nevšimne. Tak jako teď: Ať se děje, co se děje, občanská společnost nutně potřebuje Fischerovou, Wagnerovou, Franze. Budiž, každý je svého štěstí strůjcem.
Patřím bohužel mezi ty, kteří ještě cítí neskromně potřebu, aby mohli formulovat myšlenky a přít se o ně. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že občan – člověk (pokud se také pokládá za člověka) se zodpovídá jen a pouze svému svědomí a žádným církevním, stranickým či jiným předpisům organizací, které přijímá povinně v okamžiku, kdy do jakékoli organizace (jež má předpisy pro své členy) vstupuje. Proto velmi oceňuji skutečnost (jsem za ni vděčná-komu?), že v tomto státě ještě stále existuji podmínky pro existenci organizací, které nevyžadují (kromě těch nejzákladnějších obecně přijatých pravidel slušnosti v mezilidské komunikaci), žádné další závazky a umožňují mi to málo, co si ve své situaci mohu ještě dnes dovolit, to je formulovat své myšlenky a přít se o ně.
To je ovšem pouze startovní fáze pokusu o řešení problému, o což - jak jsem z textu vyrozuměla - jde autorovi sloupku především. Do toho se už pustím sama stěží. Zato uvítám, pakliže autor rozšíří svá kritická stanoviska o výčet realizovatelných námětů, jimiž se míní podílet na sestrojování svého štěstí………
Myslím, že kdo chtěl pochopit smysl mého textu, pochopil. Ale možná jsem to nesrozumitelně napsal, to víte - léto... :-)
Myslím, že můžeme prosazovat své kandidáty a přesvědčovat více méně spřátelené oponenty, ale neměli bychom se uchylovat k nefér praktikám třeba tím, že budeme opakovat nesmyslné fráze o "ušlechtilé ale nepraktické umělkyni"...
Nemějte obavy, léto se na něm nepodepsalo. Asi jste měl puštěnou klimatizaci. :-)
Je mi smutno z toho, kolik lidí přijalo za svou argumentaci těch, kteří se děsí, že by na Hradě mohl být slušný, jakoukoliv korupční aférou nepoznamenaný, neprolobovaný, různým finančním skupinám nezavázaný a reprezentativní politik. Pro ně je Jiří Dienstbier příliš mladej, nezkušenej, mající ještě čas a navíc socan.
Jiří Dienstbier je ve věku, ve kterém vstoupil do Bílého domu senátor J.F. Kennedy a stanul v čele nejsilnější světové mocnosti. Pro Američany "moc mladej" tedy nebyl.
Svou politickou zkušenost začal Jiří Dienstbier sbírat coby studentský vůdce v listopadových dnech 1989, posléze jako komunální politik, a to bez jakýchkoliv afér. Listopad jej posadil do sněmovní lavice, ale na rozdíl od jiných mladých, dobou vyzdvihnutých poslanců, se v té lavici na dvacet let neuhnízdil, nýbrž dal přednost dostudování a svému profesnímu růstu.
Do vrcholné politiky se vrátil až jako zralý muž, schopný se postarat o sebe i svou rodinum, a stal se senátorem.
U lidí, co jej znají, má pověst zásadového člověka, který je loajálním členem, nikoliv však ohebným slouhou své strany, jíž je místopředsedou. Proto je mnohdy trnem v oku těch, na které ČSSD být hrda příliš nemůže.
Budu volit Jiřího Dienstbiera prezidentem České republiky, neboť jsem přesvědčen, že je po všech stránkách nejkvalitnějším kandidátem.
V politické teorii se rozlišují minimalistická, maximalistická a generalistická pojetí občanské společnosti.
Generalistická pojetí zahrnují celou společnost včetně státu, maximalistická celou společnost kromě státu, minimalistická navazují na postmarxistickou teorii nových sociálních hnutí. Minimalisté Cohenová a Arato chápou občanskou společnost jako prostor mezi státem na jedné a trhem na druhé straně. Charles Taylor zastává názor, že občanská společnost je tvořena dvěma komponentami: veřejností a trhem.
Osobně je mi nejbližší maximalistická teorie Ernesta Gellnera, který kontrastuje občanskou společnost na jedné straně s islámskou ummmou (což je obecně řečeno jakákoli ideokracie) a na straně druhé se segmentární (lidově klanovou) společností.
Občanská společnost je podle mého názoru formou sebeorganizace společnosti založenou na rovnosti občanů, zobecněných zájmech a univerzalistických hodnotách.
Prakticky vzato s debatou mezi maximalisty a minimalisty souvisí otázka, zda jsou parlamentní politické strany součástí občanské společnosti. Jsem přesvědčen, že ano a to dokonce naprosto klíčovou.
Občanský a neziskový sektor je pouze jedním z projevů občanské společnosti a nikoli občanskou společností samou.
Z toho vyplývá, že rozlišovat kandidáty na prezidenta podle toho, kteří jsou reprezentanty občanské společnosti a kteří nikoli, je nesmyslné.
Občanská společnost jsme my všichni, občané České republiky.
Souhlasím s Jaroslavem Šebkem prakticky doslova - vše, co napsal o Dienstbierovi je přitom schopno píárového zpracování - postupně vybudovat ve veřejnosti představu Dienstbiera jako "českého Kennedyho" by měla být jedna píárová linie, na kterou by se rozhodně nemělo zapomenout ...
První přímá volba Prezidenta ČR zákonitě bude provázena dětskými ne-mocemi, jak již pro DR psal jeden slovenský autor. A to by se mohlo zdát, že anket o většího spoluobčana (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/nejvetsicech/) - spoluobčanku (http://www.miss-vino.cz/).. toto psáno pod dojmem poslední kuriózní "kandidatury", máme bohatě..
Na místě je spíše otázka "Kdo je kdo?": "JD ml - kandidát na prezidenta, který na podporu své kandidatury sesbíral nejvíce podpisů"? =Věřil bych spíše údaji o počtu sebraných podpisů než vrtošivým předvolebním průzkumům. Rozdíl mezi podpisy a hlasem v prvním kole prezidenstké volby však je ten, že podpis pod jednou peticí "nevyautovává" ani kandidáta podpořeného druhým podpisem. Chci věřit, že tohoto si budou ještě vědomi skuteční kandidáti (50 000+) s podobným prezidenstkým "motivem". Ovšem jsou tací?