Komunismus v rouše neoliberalismu?

Ivan Štampach

Neoliberalismus a komunismus přinášejí stejný ekonomizující a biologizující pohled na člověka. Ideologie pak umožňuje nomenklaturním kádrům a jejich pokračovatelům uplatňovat stejné programové koncepce v novém rouše.

Obezřetný internetový diskutér, katolický publicista a analytik médií Jiří Zajíc (*1951) v diskusi pod článkem Ondřeje Slačálka spojil současný neoliberalismus s komunismem. Jako první se mi vynořily námitky. Popis reality a návrhy řešení v obou ideologiích jsou protikladné. Neoliberální verzi ideologie současného systému teoreticky formulovaly osobnosti na komunismu nepochybně nezávislé jako Milton Friedmann, Friedrich Hayek a Ludwig von Mises. V praxi ho prosazovali bojovní antikomunisté, železná lady Margaret Thatcherová nebo a chilský krajně pravicový diktátor Augusto Pinochet.

Jenže tragické dopady obou systémů na život lidí jsou velmi podobné. Že starý i nový pořádek má svoje chyby, to bylo jasné brzy. Vystřízlivění z listopadového nadšení přinesla už pomlčková válka, kupónová privatizace s jejími investičními fondy a kauza lehkých topných olejů se zabetonovanými mrtvolami na dně Orlické přehrady. Jen jsme si dlouho říkali, že systém nastolený na konci roku 1989 je přece jen lepší. Snadno se ukazují jeho přednosti: můžete si (máte-li na to) cestovat, kam je Vám libo. Jakýkoli filosofický nebo náboženský směr se může veřejně projevovat, aniž by kdo musel žádat o dovolení. Můžete si vymyslet nebo odněkud převzít téměř jakýkoli politický program a kolem sebe shromáždit jeho stoupence, můžete ho propagovat a můžete se snažit ho prosadit u voličů. Současná situace ukazuje, že pokus o demokracii degeneroval v nepřiznanou oligarchickou diktaturu. Že zlo je jinak rozloženo, ale jeho míra je zhruba stejná. Nadbytečné utrpení, nad míru toho, které je dáno už prostou tragikou lidského pomíjivého bytí, šíří stávající systém v mohutné míře.

Lichva fyzicky likvidující i poctivé a slušné jednotlivce. Často až totalitní moc vedení firem nad zaměstnanci a tím pokřivené charaktery. Permanentní život ve lži: lživá politická propaganda předstírající občanské hodnoty a realizující sprostou moc za účelem osobních výhod, jakož i nekonečný proud reklamních lží a polopravd. Neúměrné zadlužování státu korupcí, která už je systémová, a následné vymáhání dlužných prostředků od prostých lidí, kteří dluhy nenadělali a kteří přijdou o prostředky, které si poctivě vydělali a ušetřili. Zdraví, které podle výroku Tomáše Julínka je zboží, jako každé jiné. Zánik svobodného vědeckého bádání a postavení vědy do služeb byznysu v roli technického pomocníka nebo ideologa omlouvajícího a odůvodňujícího systém. Vzdělání rovněž jako zboží, takže např. na Karlově univerzitě, jak se ukázalo, by se mohlo platit školné poprvé od jejího založení roku 1348. Podpora primitivní kýčařiny určené k pobavení lidí zklamaných běžným chodem života a postupná faktická likvidace náročné literatury, výtvarného umění, literatury, hudby a filmu. Výčet by mohl pokračovat.

Temné projevy kapitalismu domodelovaného, obhájeného a z řetězu puštěného díky neoliberální ideologii jsou jiné, jinak rozložené, ale nakonec podle posledních zkušeností stejné zlé, ne-li horší než projevy komunistické ideologie a komunistického systému. Pak není divu, že přijdou úvahy o podobnosti obou systémů nebo dokonce úvahy, že komunismus je dnes přítomen v rouše neoliberalismu.

Přes všechny rozdíly v programu a praktické realizaci jsou tu překvapivé shody. Už dříve se stalo zřejmým, že je lživé tvrzení, podle kterého neomezený trh prosperuje jen v prostoru liberální demokracie a že vede k jejímu nastolení a udržení. Pravý opak je pravdou. Prvním praktickým potvrzením toho, že neoliberalismu se nejlépe daří v diktátorském prostředí, byl krvavý převrat v Chile 11. září 1973, kdy armádní jednotky vedené Augustem Pinochetem zaútočily na prezidentský palác a zřejmě zabily legálně zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho. Vojenská junta pod Pinochetovým vedením rozpustila parlament, zavedla cenzuru, pozastavila činnost politických stran, a znemožnila veškeré legální politické aktivity v zemi. Tajná policie DINA rozpoutala kampaň teroru proti oponentům. Přes tři tisíce Chilanů bylo popraveno nebo zmizelo, 27 000 — 30 000 lidí bylo uvězněno a mučeno. Účelem teroru bylo pozastavit experiment s demokratickým socialismem a nastolit kapitalismus podle neoliberální doktríny. Druhým příkladem je značný příklon čínského komunistického vedení k neoliberální politické praxi. Poskytuje to Čínské lidové republice značnou konkurenceschopnost. Cenou za ekonomický úspěch této země je bezprávné postavení pracovníků a občanů. Diktátorské praktiky poskytují trhu bez přívlastků a bez omezení volný prostor a drží na uzdě jeho politické a odborové odpůrce.

Zásadní shoda neoliberalismu s komunismem v praxi, s jeho stalinistickou, polpotovskou, kimirsenovskou, ale také unavenou československou normalizační verzí, jde však ještě dál. Jakkoli kořeny Marxova myšlení byly humanistické, jakkoli pro Marxe kultura není prostým produktem biologických a ekonomických sil (to nazýval vulgárním buržoazním materialismem) a člověk se v revoluci a díky ní uskutečňuje jako komplexní bytost, sama režimní údajně marxistická ideologie byla primitivně materialistická. Svoboda byla chápána jako fiktivní, řekněme jako poznaná nutnost. Člověk neměl možnost překročit svou přírodní a sociální determinaci. I důležitá a osudová lidská rozhodnutí jsou projevem takřečené historické nutnosti.

Stejný biologizující a ekonomizující výklad člověka však přináší neoliberalismus. Náš ekonomický zájem je dán, aniž by bylo třeba se nás na to někoho ptát, a je hybnou silou našeho jednání. Nezištná služba je v této koncepci nejspíš jakousi deviací. Pokud někdo, jednotlivec nebo skupina nejedná podle nadiktované ekonomické racionality, došlo k singularitě, která není pro fungování systému podstatná.

Interpretace člověka podle mechanistického materialismu spojuje komunismus s neoliberalismem a umožňuje nomenklaturním kádrům a jejich pokračovatelům uplatňovat stejné programové koncepce v novém rouše. Používá se stejná technologie moci.

Přes počáteční nesouhlas s praktickým ztotožněním obou ideologií musím po podrobnějším zvážení značnou míru shody a návaznosti uznat.

    Diskuse (114 příspěvků)
    MT
    Miroslav Tejkl
    November 14, 2011 v 10.52


    "Neoliberalismus a komunismus přinášejí stejný ekonomizující a biologizující pohled na člověka. "

    Však toto zjednodušení bylo také dlouho hlavním přínosem těchto doktrín.

    A pokud si společenské znalostní dědictví, doteď naakumulované, neporadí s případným nedostatkem přírodních zdrojů, vystoupí tento přínos opět do popředí.

    Je to naopak starý dobrý marxistický determinismus, co dává člověku jisté ukotvení a je to naopak leninský (a žižekovský) voluntarismus, co vede ke katastrofám ...

    PM
    Petrasek Milan, penzista
    November 14, 2011 v 11.24
    Interpretace člověka podle mechanistického materialismu
    je zaštítěna vírou v budoucnost vědeckotechnické revoluce. Jde o konstantně platné dogma západní civilizace. Z dějin známe postkatastrofické periody uvolnující prostor skeptickým postojům ale dosud ne prostoru konstruktivního úsilí o revizi dogma.
    Projevy liberálního a totaliterního uspořádáni společenské moci tak nabízí pestrou škálu difuzních barev.
    Petr Štěpánek, grafik a programátor
    November 14, 2011 v 16.39
    pane Štampach
    děkuji za článek. Myšlenky, které jsou v něm obsaženy jsem tady (možná chvílemi ve zbytečně emotivní podobě) zastával v jedné diskusi a byl za to ostře napadán. Napsal jsem o tom před nějakým časem i jednu esej, kterou Vám případně mohu poslat. Cituji z ní : "Jakoby se zde spojovalo nespojitelné – ten nejtvrdší kapitalismus dneška má paradoxně marxisticko-materialistické kořeny." Svou velkou roli v tom také hraje metodický redukcionismus vědeckého světonázoru (alespoň toho převažujícího, který se stal novým dogmatickým náboženstvím - vím ale, že je řada vědců, kteří se z něj vymykají - za všechny například u nás Zdeněk Neubauer a jiní).
    Martin Šimsa, filosof
    November 14, 2011 v 22.21
    neoliberalismus a normalizace
    V zásadě s textem souhlasím. Jen bych podotkl, že v komunismu jsme nežili, žili jsme v normalizaci. Jen cílem "reálného socialismu", jak se normalizaci říkalo, stejně jako cílem neoliberalismu byl konzumní ráj. Nyní jsou plné obchody, po nichž mnoho lidí v normalizaci toužilo, cestovat si může každý kam chce, pokud na to má, jen ta atmosféra je podobná a lidé, kteří tento systém reprezentují, tedy Klaus, Nečas, Kalousek, Drábek, Bárta, apod. se nápadně podobají normalizačním figurkám: Husák, Jakeš, Bilak, občas se tam vyskytl někdo inteligentnější či slušnější. Co však bylo podobné, že si lidé mysleli, že je to na věčné časy, a že k tomu není alternativa a proto se každý zařizoval, jak mohl, podobně jako dnes. Nepodléhejme tomu! Přemýšlejme! Hledejme nové cesty!
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    November 15, 2011 v 0.16
    I mně se článek prof. Štampacha líbí,
    ale je škoda, že terminologicky přesněji nerozlišuje mezi komunismem jako určitým hnutím a ideou na straně jedné a realitou kom. režimů (reálsocialismem nebo jakými mnoha jinými názvy budeme tento systém nazývat) na straně druhé. Podobně ideologie minulého režimu nebyla marxistická, šlo o zvláštní sebelegitimizační paskvil zvaný marxismus-leninismus.

    Odsouzení vulgárního materialismu je jistě na místě. Nejpozoruhodnější mi ovšem na celé věci připadá, že pravice (zvláště obléká-li si ideologický háv konzervatismu) se ohání nemateriálními, často duchovními, morálními, ba přímo náboženskými hodnotami (nejexemplárněji američtí republikáni), ale ve skutečnosti prosazuje spolu se svou politiku volného trhu naprostou primitivní materializaci života (honba za žvancem). Levici je často vyčítáno, že mluví příliš o ekonomice a sociálněekonomických problémech, ale mnoho lidí nechápe, že to (autentická) levice dělá právě proto, aby lidi od ekonomické spoutanosti a otročení osvobodila. Duchovní život se může rozvinout až tehdy, změní-li se určitým způsobem sociálněekonomické poměry.Což je ovšem závěr, který mi v textu prof. Štampacha chybí.
    Roman Kanda
    November 15, 2011 v 11.46
    Chybná paralela
    Myslím, že článek je celkem působivý, i když nijak objevný. Ale ta působivost je klamná, je totiž vystavena na chybné paralele. Souhlasím s námitkami pánů Šimsy a Plevy a doplňuji z druhé strany. Neoliberalismus a komunismus nejsou souměřitelné pojmy. Když to zjednoduším: neoliberalismus je ideologická "výplň" současného kapitalismu, tj. souhrn strategií, jež ideologicky legitimizují praktická rozhodnutí a reálné procesy. Je tedy něčím podobným jako byl marxismus-leninismus pro tzv. reálný socialismus. Není označením pro (marxisticky řečeno) společensko-ekonomickou formaci, ani ji nezakládá. Kdyby se vedle sebe položily - dejme tomu - pojmy kapitalismus a komunismus, šlo by o relevantní paralelu - i když podle mého názoru až příliš komplexní, příliš "těžkou" na jeden publicistický příspěvek.

    Tento článek zachází s oběma pojmy spíš jako s metaforami, ovšem tím celou úvahu znejasňuje, znepřesňuje.
    Jiří Dolejš, poslanec
    November 15, 2011 v 14.11
    idelistická ekonomie ?
    chtít po marxistovi aby nahradil výrobní vztahy spiritualitou je myslím dost absurdní - je z toho cítit nechuť humanizujících intelektuálů k ekonomii jako vědě, která je minimálěn svou materialisticky pozitivní a technokratickou formou odpuzuje. To je ale chyba..
    Ano, ekonomické myšlení Marxe je globalizující, a liberální (chápe svobodu obchodu jako objektivní civilizační faktor, na rozdíl od stalinského voluntaristicky direktivního přístupu), to ale neznamená že lze dělat rovnítko mezi maxismem a neoliberalismem.
    Humanizující intelektuálové mají tendenci chápat ekonomii ne jako vědu, ale jako odlidštěnou ideologii - a tou opravdu není, nebo by neměla být. Ale nahradit ekonomické zákonitosti pouhým moralizováním se prostě musí míjet účinkem.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    November 15, 2011 v 16.23
    P. Dolejšovi
    Ano, jinými slovy říkáte totéž, co jsem se snažil "idealistickým" diskutujícím vysvětlit v jiné diskusi DR, leč povětšinou marně.
    Eva Hájková, penzistka
    November 15, 2011 v 16.26
    Meze filosofie
    Určitý postřeh panu Zajícovi upřít nelze. Samozřejmě, když budou učenci chtít, dokážou, že jestřáb se v ničem podstatném neliší od veverky. Ale ať to nevykládají hrdličce.
    Roman Kanda
    November 15, 2011 v 18.32
    "Idealismus"
    Pozor s těmi nálepkami idealismu a materialismu, už na to jednou oprávněně upozornil sám autor Ivan Štampach. Já sám si ten materialismus identifikuji spíš s Marxem než s Plechanovem.

    Pane Dolejši, když oni si za to ekonomové z valné části mohou sami. Jejich texty jsou zhusta prodchnuty ideologií. A o výronech tzv. nezávislých analytiků darmo mluvit!
    + Další komentáře