Rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, jež plně vtáhlo mezinárodní společenství do vnitrolibyjského konfliktu, je oslavováno i zatracováno. Na jedné straně se píše o konci přešlapování, o záchraně lidských životů i konečně rozhodné odpovědi; na druhé o hrozbě rozšíření války, ráně arabskému protestnímu hnutí i nebezpečném právním precedentu. Na každé z těchto pochval i výtek je něco pravdy. Musí být pečlivě váženy. Která z pozic má z pohledu z odstupu navrch?

Předně je třeba dát prostor kritikům, jejichž hlas nebyl v masmédiích dostatečně slyšet. Leckdo — a mimo jiné i náš prezident — již předem mínil, že vyhlášení bezletové zóny povede k eskalaci konfliktu a rozpoutání války. Říkal to, pravda, před přidělením mandátu. To ale neznamená, že vše nemůže skončit peklem i nyní. Právě naopak: mandát Rady je poměrně (a netypicky) široký a v jistém výkladu může ospravedlnit i likvidaci vojenských kapacit Kaddáfího režimu strategickým bombardováním. Toto pak vykazuje i v době „chirurgických přesných zásahů“ sklony dopadat na civilní obyvatelstvo a podněcovat další násilí. Vzpomeňme na Afghánistán.

Kritikové mají též pravdu, že Rada rozhodnutím obešla článek dvě Charty OSN, který je pilířem stávajícího mezinárodně právního uspořádání světa, založeného na suverenitě jednotlivých států. Rada má k takovémuto postupu oprávnění, a proto nejde přímo o porušení mezinárodního práva. Jde ovšem o zásah do mezinárodně právních zvyklostí — o narušení systému, jež sice legalizuje přežívání četných diktatur, avšak zároveň chrání malé, vnitřně neklidné státy před kolonizačními choutkami velkých a sousedů. V tomto smyslu otevírá rozhodnutí Rady široký prostor k budoucímu zneužití.

Pravdou je konečně i to, že mezinárodní společenství přehlíželo (a přehlíží) podobné konflikty daleko většího rozsahu v jiných částech světa. Zůstává netečné k praktikám režimů, jež zanechávají řádově více mrtvých, a těm, kdož mají co nabídnout jako protihodnotu, dodává bez skrupulí i prostředky. Patos lidumilných reakcí francouzských a britských státníků tak rozhodně není na místě.

Pravdy obhájců

Je tu ale i druhá stránka věci. Za prvé je třeba ocenit, že státy jako Británie a Francie se, navzdory původním indiciím, nepustily do nějakého humanitárního bombardování, neřkuli invaze, na vlastní pěst a vyčkali řádného přidělení mandátu. To není vůbec málo. Zohlední-li se ohromný mediální tlak — k obvyklému akcentu na utrpení a kladnou úlohu jedné strany se zde k médiím středního proudu přidaly i Al Džazíra, Guardian nebo americké progresivní listy — a přihlédne-li se ke sklonu velmocí struktury OSN obcházet, patrném zvláště za éry George W. Bushe, jde o symbolický, avšak významný posun.

Dále je záhodno vzít na zřetel, že Rada rozhodla až po rozsáhlém vyjednávání a vývoji v samotné Libyi. Rezoluci předcházela snaha o domluvu i apely na zastavení bojů. Bylo přijato rozhodnutí o embargu, svoje vyjádření daly k dispozici i organizace, jež evidují hrozby pro lidská práva a životy v oblasti, a byly též zohledněny pozice velmoci, jež na zásahu evidentní zájem nemají — Ruska a Číny. Podlehli snad tito všichni mediální panice a manipulaci?

Veřejnost sice nedostala k dispozici jednoznačné důkazy, že Kaddáfí páchá na vlastním obyvatelstvu genocidu (což by ostatně členy OSN postavilo do právní situace, v níž by zasáhnout ne mohli, ale museli). Libyjský režim však současně činil až do schválení rezoluce jen minimum rozhodných vstřícných gest, otevírajících prostor pro smírná řešení. Nu připomeňme si: Kaddáfí konflikt zprvu popíral, poté bagatelizoval a v posledku prohlášeními o „úderu bez milosti“ ještě vyhrotil. Proponentům zásahu tak sám dal do rukou další argumenty.

Výhledy na důsledky

K posouzení nicméně zbývá ještě stěžejní otázka tématu: Bylo ohrožení civilistů v libyjských povstaleckých městech skutečně takové míry, že velmoci přeskočily několik stupňů nátlaku, jako koordinovaný diplomatický nápor, pohrůžku užití síly či jednání o mírové misi? Obhájci zásahu říkají, že ano. Opírají se přitom o svědectví z měst, o něž se v minulosti vedly boje, výpovědi odborníků na Kaddáfího způsob vládnutí a zejména tvrzení samotných povstalců. Kritikové tvrdí opak. Dokládají, že režim má i díky kmenové struktuře libyjské společnosti daleko větší podporu, než se z masmédií zdá, že k žádným masakrům v dobytých městech nedošlo a že jde celkově o výplod neopodstatněné mediální hysterie.

Čí pozice je blíže skutečnosti? Těžko dnes odpovědět. Pro každý ze vznesených argumentů existují čtené indicie i jisté důkazy. Jedná se ovšem o podklady dílčí a za současné situace nepotvrditelné, respektive nevyvratitelné. Snad časem dojde k odhalení, co vše se ve skutečnosti v uplynulých týdnech v Libyi dělo, jaká reálná nebezpečí útok prorežimních sil na Benghází představoval a zda jsme se my, novináři, jenom chytili do pasti vlastní posedlosti neštěstím, násilím a démonem aktuálnosti. Dějinná zkušenost hovoří spíše pro vznik mýtu, jež bude obhajovat pozici vítězné strany. Přínosem moderní doby je ale naděje, že jako nezbytnost amerického bombardování Hirošimy, sovětského záboru Polska či invaze do Iráku bude i tento časem vyrácen.

Jinou otázkou jsou důsledky chystaného zásahu. O těch rozhodně výsledná podoba intervence, její průběh a celkový vývoj v dalších dnech.

Mandát Rady bezpečnosti je tak široký, že může v důsledku legalizovat i humanitární pohromu nebo vznik koloniálního protektorátu. Budou-li intervenující státy postupovat v duchu nejužšího výkladu rezoluce, zaměří se pouze na ochranu rezidenčních oblastí před nálety či odstřelováním. Pokud se naopak odhodlají využít všech jejích možností, může jim tato posloužit i jako podpůrný mechanismus k nastolení loutkové vlády, která se následně patronským mocnostem odvděčí například výhodnějšími kontrakty na dodávky ropy.

Charakter zásahu se následně podepíše i na mezinárodních důsledcích události. Může Radu bezpečnosti odhalit jako nástroj velmocenských zájmů a zvýraznit pokrytectví Západu, jenž nyní mimochodem pouze kuňká k paralelním represím vůči demonstrantům v Jemenu, Maroku nebo Bahrajnu. Může však také váhu klíčové instituce OSN i multipolárního upořádání světa posílit a dát všem totalitním režimům na planetě alespoň symbolicky najevo, že princip suverenity není absolutním krytím všech praktik, jichž se dopouštějí.

Ať už si tedy o libyjské rezoluci myslíme cokoliv, většinu podstatného ještě uvidíme. V každém případě se ovšem patří pamatovat na jedno: ani jedna z velmocí, které se chtějí do zásahu zapojit, neodmítala v posledních letech Kaddáfímu prodávat zbraně. Ani jedna s ním neodmítla vyjednávat a čile obchodovat. Pokud je libyjský režim vskutku tak šíleným, opresivním a totalitním, jak se dle proponentů intervence ukázal, nestal se jím až nyní, v průběhu povstání. Byl jím i v době, kdy jeho vůdce objížděl evropské summity, bratřil se s americkými bezpečnostními poradci, investoval do západních podniků a snad i přispíval některým evropským politikům na kampaně. A v tomto ohledu není režim Muammara Kaddáfího na světě zdaleka sám.