Dosadila bych místo posledního slova nadpisu článku úplně jiné a potřebnější priority, které by se česká veřejnost měla především naučit.

Protesty proti bezpráví jsou nutné - ale kolik je jich v současné době v ČR naprosto neadekvátních a extrémních?

Jsem ráda, že jsem se po pádu totalitní komunistické nadvlády a diktatury dožila klidného života ve svobodné zemi, která se z těchto 40-ti let morálně i ekonomicky "vzpamatovává".

Nabádat veřejnost k radikálním protestům (místo mnoha jiných mnohem důležitějších tvůrčích potřeb společnosti) mi přijde nějak až dost extrémní a nebezpečné.

Tolik můj komentář, týkající se zejména nadpisu článku.

Je tu řeč o
„banální představě o tom, že poměry u nás se sami zlepší, až se jich větší měrou budou ujímat lidé vyrůstající už do SVOBODY“.

Tato „banální představa“ je spíše naivní domněnkou. Čím se vůbec liší od představy svobody tvrdošíjně vnucované lidu této země formulí „o době nesvobody“, jak se dostala i do názvu zákona č. 480/1991 Sb.? Padl „režim vlády jedné strany“. No a co?

Protest je určitě důležitý. Ještě důležitější ovšem je, zda občané konečně začnou chápat, že budování státu je jejich záležitostí a že skutečná svoboda je teprve pozitivní práce, kterou nelze beze zbytku delegovat na zvolené zástupce.
Ti, kdož si libují, že se „dožili klidného života“, k nim určitě patřit nebudou. (Nemají potuchy, že nejklidnější je život v kriminále.) Svoboda a demokracie jsou pravým opakem klidného života.

Je demokratura a jistě někomu by klid vyhovoval..Nerušit, vládneme...To je to , co se musí změnit nikdo nevládne, teda rozhodně ne vláda. Strany, jsou sami o sobě plny svých vlastních problémů a politici, přes handrkování mají svou sjednocenou Národní frontu. Je na čase si vzpomenout a je na čase se blížit Francii, V.Británii a dalším zemím, to je taky Evropa a lid si musí své chránit a připomínat, že vůbec je...

...ty radikální protesty, po kterých autor volá, musí být nutně součástí dlouhodobé kampaně, v níž bude větší část tvořit činorodá práce a věcná argumentace, na kterou zřejmě narážíte vy. Takže se nebojte ... dle mého pozorování česká společnost nechápe radikální protest jako základní lidské právo (tedy věc důležitou o sobě), ale poslední možnost obrany, která je úspěšná jenom tehdy, mají-li protestující jasnou, srozumitelnou a realistickou alternativu k tomu, co odsuzují.

Pokud tomu tak není, dopadá to jako se státními maturitami - ikdyž je lidí v ulicích hodně, odsuzovaný krok se maximálně odloží.

Pane Jedlička,
to pak tedy souhlasím - s tím Vaším konkrétnějším doplňkem.

(Bohužel mnoho zejména mladých lidí protestuje proti všemu a proti všem a bez normálního důvodu a ze zázemí rodičovských či státních plenek... )

Vidím to i na svých mladých, že neví kam patří. Na školách do nich bývalí opěvovači minulosti hustí úplný opak a doma se s rodiči na ožehavá témata nebaví. Když s mladým svým zajdu na pivo, tak se občas musím štípnout, ale až je přestaneme podporovat, tak se asi budou štípat sami.
Jsou ta nějak, pro to, co dům dá...a ono to nějak dopadne.
Myslím, že se radikalizuje střední generace a starší lidé, protože marasmus kolem nás asi reformy nezachrání a si ani nezmění.

Nejen prezident Masaryk měl sympatie k radikálnímu protestování. I současný prezident Klaus dal najevo, že tyto formy aktivismu mu nejsou zcela cizí.

Je to asi tři roky, co se chtěl přivazovat řetězy ke knihovně: "Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné byla," řekl prezident.

V sázce je totiž sama podstata demokracie:
"Znovu se dostáváme do sporu o samotnou podstatu naší demokracie, do kterého na nikoli nedůležitém místě patří otázka veřejného rozhodování," domnívá se prezident.

Zásadní otázkou zůstává proč je v našich končinách masový radikální protest tak ojedinělý. A netýká se to pouze Čechů, u kterých se by se dala tato forma sociální impotence odbýt Hrabalovským „My Češi neválčíme“. Stejně tak neprotestují Poláci, Slováci i Maďaři. Otázka je jestli se jedná o stále přetrvávající dědictví komunismu a nebo to má jiný, spíše ekonomický podtext. Nejde jen o to, že sbalit se a někam jet protestovat něco stojí (jak dobře vědí například hoši od ČMKOS a neváhají protestantům platit vše od jízdenky po kapesné). On totiž takový radikální protest není bez rizika a hrozí například opletačky s policií. Být vyšetřován policií může mít zásadní dopad na ekonomickou situaci jednotlivce (náklady na soudní řízení, ztráta práce). Potenciál našince takové problémy pufrovat například úsporami (ať svými či svých rodičů) se výrazně liší od potenciálu běžného „radikála“ například v Německu. Případnou bezstarostnost, typickou pro jižní země, si kvůli naší nemilosrdné zimě náš radikál taktéž nemůže dovolit. A tak podvědomá hrozba bezdomovectví má, dle mého názoru, výrazně větší odstrašující potenciál než například kriminál za bolševika.

Už jsem to sem kdysi dával, ale k tématu mi to přijde důležité znovu připomenout ... Před lety jsem dělal rozhovor s jedním francouzským učitelem-odborářem, který se k otázce absence radikálních protestů ve střední Evropě vyslovil následovně:

"Zde jste se dotkli zajímavé kulturní odlišnosti. Všiml jsem si toho již dříve: zatímco ve Francii je protest nejen legálním, ale i obecně, ve smyslu společensky, legitimním nástrojem vyjádření jakkoliv motivované nespokojenosti, ve východní Evropě zůstávají stávky a demonstrace až krajním prostředkem.
Podle mých zkušeností z Rumunska a ze Slovinska musejí nespokojenci v postkomunistickém prostředí dokazovat, že by příslušnou záležitost zvládli lépe. Ve Francii se naproti tomu vztahuje pomyslná presumpce viny na mocné. Jestliže se lidé bouří, je to vláda – ale třeba i vedení školy či závodu, na kom je dokázat, že si dělají zbytečné obavy. Obsah, francouzsky argument, nezískává protest tím, že se nespokojenci předem poučí o alternativách, důsledcích či příkladech ze zahraničí, ale tím, že jej považují za smysluplný a přistupují k němu vážně – tedy se skutečným odhodláním věci změnit."

Jsme pro blokádu přístupu poslanců parlamentu při projednávání zásadních nevratných změn jako jsou opt-out důchodové reformy. Jak o tom psal Tomáš Tožička http://www.denikreferendum.cz/clanek/7080-radikalni-nenasili-misto-stavek a jak to dnes provedl ProAlt před senátem, ale ne na hodinu, ale na dny, jako němci s jaderným odpadem. Souhlasím s panem Mistríkem, že demotivující můžou být ekonomické následky, ale dovolenou si na tohle rád vezmu. Kdo to zorganizuje ProAlt, Jakub Patočka? Já se v Praze moc nevyznám.

Tak možná, že příroda je radikálním protestům také nakloněná vzhledem k oteplování klimatu. V listopadu jaký je teď u nás asi málokdo umrzne.

„Jsem ráda, že jsem se po pádu totalitní komunistické nadvlády a diktatury dožila klidného života ve svobodné zemi, která se z těchto 40-ti let morálně i ekonomicky "vzpamatovává".“
I já jsem ráda, že jsme nakonec porazili minulý režim. Pokud se však pokouším rekonstruovat své motivy, proč jsem se k zásadnímu odporu proti minulému režimu odhodlala, rozhodně to nebylo dáno mou osobní situací, mé odhodlání vyrůstalo z kritického vztahu k poměrům obecně. A tak je tomu i dnes. I já jsem v úzce osobním slova smyslu celkem spokojená. To mi však nezabraňuje vidět, že v naší společnosti se věci nevyvíjejí dobrým směrem, ani to, že významné skupiny obyvatel pociťují zhoršování sociální situace. Mnozí lidé jsou na tom mnohem hůře, než na tom byli před Listopadem (mám na mysli většinu Romů, ale nejen jich). Ani částečnému sentimentu po starých časech se nelze jen vysmívat, ale je třeba se poctivě zabývat tím, proč tomu tak je. No a to už vůbec nemluvím o skutečné aroganci mnoha představitelů nové politické moci, o korupci v ekonomické oblasti, ale i v některých segmentech justice. To vše už za radikální protesty stojí. „Vděčnost“ ( vůči komu? ) za to, že nemáme minulý režim, nás nikterak nepovinuje být loajální a nekritický vůči současné vládě respektive současným poměrům v širším slova smyslu.

„„My Češi neválčíme“. Stejně tak neprotestují Poláci, Slováci i Maďaři“. Tento výrok není přesný. Vychází z omezené aktuální perspektivy. Viděno z širší historické perspektivy vzniklo v Polsku v osmdesátých letech jedno z nejvýznamnějších sociálních hnutí vůbec. Protože Solidarita byla skutečným sociálním hnutím, na rozdíl od Charty 77, které významně ovlivňovalo tvář společnosti celá osmdesátá léta, ale ještě i po rozhovorech u kulatého stolu a po převzetí moci Solidaritou. Hnutí se pak vlastně rozštěpilo (Solidarita jako sociální hnutí proti Solidaritě jako vítězné politické síle). Ještě v devadesátých letech byla v Polsku řada rozsáhlých několikadenních stávek se sociálními požadavky, stávky už reagovaly na transformační politiku. Není rozhodně bez zajímavosti si uvědomit, že polská konzervativní pravice, která v Polsku ovlivňovala dění v posledním desetiletí, je sice v některých aspektech odpudivější, než pravice česká (mám na mysli výpady proti gyům, potratový zákon apod.), ale má silnou sociální dimenzi a není tak zachvácena neoliberální ideologií. Myslím, že není náhodou, že její nejvýznamnější postavy – bratři Kaczyńští – vyrostli politicky právě v sociálním hnutí Solidarita. Jedno zajímavé číslo za všechny. V ČR se vydává na důchody 8,4 % HDP a v Polsku je to 12,4 % HDP.

Nejedná se samozřejmě jen o můj klid.
Jsem též státní zaměstnanec a žiji mezi lidmi - jen současný vývoj chápu i z jiného pohledu.

Odpovím slovy Petra Nečase.
Petr Nečas dnes v Otázkách Václava Moravce s B. Sobotkou na téma plánované stávky odborů řekl:

"Pokud by vláda selhala, neukázala, že je ochotna řešit deficity našich financí, selhala v tom, že není schopna prosadit úsporná opatření, tak by na to doplatili právě lidé, kteří chtějí stávkovat."

TV jsem dnes neposlouchala, ale našla jsem ve zprávách - a to je i má odpověď Vám.

Ano, lidé jako Nečas a Kalousek vědí lépe než lidé v této zemi, co je správné, a tak je spasí třeba i proti jejich vůli.
Mluví pořád o ODPOVĚDNOSTI (vůči MMF, SB a ratingovým agenturám). Zdalipak ale také vědí, že odpovědnost znamená, že se budou jednou ODPOVÍDAT: nikoli však MMF, SB a ratingovým agenturám, ale těm, kteří je zvolili i těm, kteří je nezvolili?

žijeme v době, kerá radikálnímu vzepětí občanské nevole nepřispívá. V současnu je základní společenskou motivací tzv. agresivním positivismu, vyjádřený vůlí jednotlivce po jedinečném individuálním výkonu. Namísto represivních tlaků institucí se stále více prosazuje takový způsob výkonnostní motivace, kdy jedinec vytváří z vlastní pohnutek, bez dozoru a za skvělé nálady cenné dílo. Nesouhlas s nedostatky se tak primérně neobrací proti společenským, ale proti vlastním vedostatkům.
Proto také veškeré pokusy o radikální protest končí i na západě bez výrazných úspěchů.

Pane Petrásku,

máte pravdu v tom, že protesty se zatím jako příliš úspěšné nejeví, ale protestní hnutí málokdy je tak lineární. Obvykle, jak píšu v textu, je to tak, že hnutí vítězí až svými důsledky, nikoli bezprostředně.

Jedná se o jakýsi zákon politické mechaniky: kdyby vláda ustoupila bezprotředně, ukáže tím cestu dalším podobným zájmovým skupinám a toho se bojí víc, než případných politických nákladů neústupnosti. Ty jsou pak o to větší, takže zpravidla věc končí tak, že vláda zaplatí až důsledky, trvalejšími, ale třeba o něco kompromisnějšími.

Tak to bylo v případě hnutí proti privatizaci veřejnoprávní televize u nás, kde hnutí na její záchranu nakonec prodalo svou sílu ještě vcelku lacino.

V jiných zemích, kde jsou aktivisté zkušenější a politicky vyspělejší, budou náklady vyšší. Merkelová zřejmě prohraje a příští vláda její prolomení jaderného moratoria anuluje, britští studenti nyní zorganizují kampaň, která zřejmě povede k drtivé porážce liberálních demokratů v příštích volbách, do Francie tak důkladně nevidím, ale očekával bych dost podobný vývoj.

Kdyby na blokády Temelína jezdil desetinásobek lidí, Česká republika je pravděpodobně dnes na cestě k tomu, stát se bezjadernou zemí, a to s podporou většiny občanů.

Máte pravdu, že na povahu společnosti dopadají technologické i pracovně-organizační proměny, jejichž vliv se málo doceňuje, přesto se domnívám, že umění protestu zažije renesanci a ani nám v českých zemích nakonec nezbude než se přidat, pokud nebudeme nakonec chít žít v autoritářské společnosti.

zažije svou renesanci, když využije skutečné znalosti povahy společenských defektů. Zmíněný fenomén agresivního positivismu má dominantní význam a ve svém následku i zakrývá nástup represivní autoritářské společnosti. Nepřítelem dnes není ponejprv instituce, ale selhávající vlastní výkonnost jednotlivce. Veškeré masové protesty - Francie, Stuttgart - tak zaniknou v občanské většině stresované dnes platnou iluzí neomezených možností jedince jedinečného výkonu. Z touto iluzí - vypjatého individualismu - musí umění protestu umět zacházet.