Občanská výchova po německu

Cílem protijaderného hnutí není zablokovat několik kontejnerů, ale změnit celou energetickou politiku: ukončit provoz reaktorů a produkci jaderných odpadů. Tento víkend protijaderné hnutí slaví v Německu velký úspěch. Jde o historický střet dvou koncepcí a hraje se dost možná o všechno.

Německo mě zase dokázalo inspirovat. Mám rád některé jeho novodobé filmy, jako jsou Životy těch druhých (Das Leben der Anderen) nebo Občanská výchova (Die fetten Jahre sind vorbei) – kdo ze čtenářů je ještě neviděl, stojí to za to! Avšak ještě vřeleji doporučuji občanským spolkům i jednotlivcům v naší republice německou lekci občanské výchovy přímo v terénu.

Tento víkend jsem se s kamarády vypravil do regionu Wendland, který leží na levém břehu Labe asi sto kilometrů jihovýchodně od Hamburku. Je to zapadlý kout Německa, řídce osídlený a žijící především ze zemědělství a lesnictví. Pár kilometrů odtud kdysi probíhala hranice s NDR. Také z těchto důvodů rozhodla v roce 1977 spolková vláda o tom, že zde u obce Gorleben vybuduje hlubinné úložiště radioaktivních odpadů.

Přestože od té doby výzkumné práce v bývalých solných dolech narazily na řadu potíží a naplnily několik vylučujících kritérií (například kontakt se spodní vodou), jaderný průmysl i vláda odmítají svůj plán přehodnotit – zjevně proto, že nemají žádnou alternativu. O dvacet let později, roku 1997, se do regionu začaly přivážet vysoce radioaktivní odpady. Kontejnery typu „Castor“ se zatím hromadí v takzvaném meziskladu na povrchu areálu výzkumného komplexu. Každoročně, s výjimkou loňského roku, sem přijíždí speciální transport s přibližně tuctem dalších kontejnerů. Převoz probíhá z taktických důvodů koncem podzimu, protože sychravé počasí odrazuje potenciální demonstranty a opadané stromy v lesících kolem trati umožňují policii mít o situaci lepší přehled.

Jaderné transporty do Gorlebenu se totiž od samého počátku staly cílem rozsáhlých protestních akcí, jichž se účastní místní zemědělci, protijaderné organizace, různé občanské spolky i anarchističtí chaoti. Letošní událost je mimořádná z několika důvodů. Jedenáct kontejnerů obsahuje rekordní množství radioaktivních látek (aktivita izotopů s delším poločasem rozpadu několikanásobně převyšuje množství, které uniklo při katastrofě v Černobylu). Koná se po dvouleté pauze, během které se vyvíjel speciální typ nových kontejnerů, a policejní složky přehodnocovaly svoji strategii. Ale především se jedná o první převoz poté, co současná koalice zrušila deset let staré rozhodnutí o výstupu Německa z jaderné energetiky. Kancléřka Merkelová počítala s tím, že rychlé rozhodnutí vlády (v září) a spolkového sněmu (v říjnu) prodloužit provoz reaktorů na dalších pětadvacet let bude odpor veřejnosti – podle posledních průzkumů jadernou energetiku odmítá 72 % Němců – demoralizovat a část opozice rezignuje. (Podrobnosti o politické situaci a pozadí současné německé jaderné politiky najdete v mém dřívějším textu.)

Merkelová se ale škaredě přepočítala a občané jí udělují další tvrdou lekci. Letošní protesty jsou nesrovnatelně větší, než kdy předtím. Navzdory mizernému počasí se na sobotní demonstraci, která tradičně předchází příjezdu jaderného vlaku, do polí u městečka Dannenberg sjelo odhadem padesát tisíc účastníků. To je několikanásobně víc než doposud. Naposledy jsem takový počet protijaderných demonstrantů viděl vloni v září v Berlíně. Fakt, že jich teď stejný počet dorazil do zapomenutého kouta Německa, vypovídá o tom, že nekompromisní politika vlády lidi neodradila, ale naopak mobilizuje.

Na protijaderných protestech v Německu není fascinující jen počet lidí, kteří se jich účastní, ale hlavně jejich pestré složení. Do ulic hlavního města a nyní i do vzdálených polí vyrážejí rodiny s dětmi i důchodci, špičkoví politici i anarchisti, venkované i obyvatelé měst, profesoři i farmáři, dělníci i studenti. Lidé se dopravují vlastními auty, na traktorech, na kolech, motorkách, pořádají pěší poutě. Do Dannenbergu letos přijelo asi pět stovek speciálně vypravených autobusů a několik mimořádných vlaků.

Mezi padesáti tisíci demonstrujících jsem viděl vlajky a transparenty zavedených organizací jako Greenpeace, BUND (spolek ochránců přírody), politických stran (zelení, socialisté, levice, komunisté a piráti), fotbalových klubů (mezi nimi zejména legendární St. Pauli z Hamburku), církví nebo odborových organizací. Většina lidí ale přijíždí spontánně, každý je tady především sám za sebe.

Demonstrace a následné blokády příjezdu jaderného odpadu nacházejí vřelou podporu místních obyvatel, kteří se jich pochopitelně také účastní. Zemědělci v okolí se naučili sami sebe skvěle organizovat a nabízejí demonstrantům ubytování – prakticky každá usedlost má u vchodu velký žlutý kříž ve tvaru „X“, který je symbolem odporu proti jaderným transportům, a nabízí ubytování neznámým návštěvníkům. V regionu je několik kontaktních a koordinačních center, které zájemce pošlou na správnou adresu. V místních domácnostech tak bydlelo několik tisíc lidí, další našli přístřešek v několika velkých táborech.

Dojemná je důvěra a solidarita, kterou všichni projevují. Stačí u prvních dveří zazvonit s prosbou o pomoc, a místní rodina ji rovnou poskytne nebo zprostředkuje. Náš tým tak například potřeboval sehnat mobilní přístřešek v nečase pro drahou techniku, s níž jsme měřili a dokumentovali radioaktivní záření z projíždějících kontejnerů – za dvacet minut nám kdosi přivezl stan s kusem papíru a adresou, na kterou máme stan vrátit, až ho nebudeme potřebovat. Sedláci vozí do polních kuchyní brambory a cibuli, demonstrantům rozvážejí horký čaj a kávu.

Já jsem se svými přáteli našel střechu nad hlavou v jednom prastarém statku. Sedmdesátiletá charismatická paní domácí nám dala k dispozici prakticky veškerou svoji domácnost. Vyprávěla nám o tom, jak se v minulých letech demonstrací a blokád sama účastnila, ale letos musí zůstat doma, protože pečuje o nemocného muže. Dávala nám tipy, jak se máme v okolí pohybovat, abychom se vyhnuli policejním blokádám, a vyprávěla zkušenosti s tím, jak se k demonstrantům chová který policejní útvar a jak je máme rozpoznat (nejbrutálnější jsou prý policisté z Bavorska, Magdeburku a Berlína). Místní lidé mají s policií za ta léta špatné zkušenosti. Nejen že leckdo z nich skončil jako ostatní zmlácený obušky, ale například před několika lety během jedné z demonstrací těžkooděnci udělali zeď mezi zemědělci a dvěma stovkami traktorů, s nimiž přijeli. Na poli pak přistály dvě helikoptéry se speciálními jednotkami, jejichž výsadek prořezal všem strojům pneumatiky. Během několika desetiletí si tak arogantní vláda a policejních komanda dokázaly ze zarputilých sedláků udělat nepřátele jistě na několik generací.

Policie tentokrát zmobilizovala přes šestnáct tisíc příslušníků, takže na okreskách v okolí stojí jedno policejní auto za druhým. Na loukách je vidět těžká technika jako ozbrojené transportéry, jeřáby, buldozery, vodní děla nebo helikoptéry. Na všech železničních přejezdech jsou kontroly, které zastavují a prohlížejí každé auto, podél trati stojí každých několik desítek metrů policista. Ne všichni jsou ale nepřátelsky naladění, mnozí mě s úsměvem zdraví a po kontrole dokladů přejí hezký den.

S postupujícím časem je ale na všech vidět únava a frustrace: na rozdíl od demonstrantů se nemají ani kde pořádně vyspat, zázemí včetně dodávek teplého jídla a pití mají evidentně mnohem lepší protestující než policie. Člověku je těch mužů a žen v uniformách až líto, jistě by raději trávili víkend doma s rodinami – a stejně jako v celé populaci, nepochyby také část z nich jadernou energetiku odmítá a leckdo s transporty radioaktivního odpadu nesouhlasí. Policejní odbory už v minulosti vyjádřily nevoli nad tím, že jejich příslušníci musejí během transportů pracovat nejen přesčas a ve špatných podmínkách, ale když doprovázejí transport, jsou vystaveni výrazně vyšším dávkám radioaktivního záření – jeho intenzita ve vzdálenosti několika metrů od kontejnerů přesahuje navzdory masivnímu odstínění asi stonásobně přirozenou úroveň. Manévry podle oficiálních údajů stály letos jen za první dva dny šedesát milionů Euro – neplatí je ale jaderný průmysl, ale vláda z veřejných prostředků.

Sobotní demonstrace proběhla mírumilovně, policisté se drželi v úctyhodné vzdálenosti a jen přihlíželi. Mezi německými řečníky vystoupil i jeden zahraniční host – Kumi Naidoo, výkonný ředitel Greenpeace International, dlouholetý bojovník proti apartheidu a za sociální spravedlnost. Promlouvat k velkému davu jsem ho slyšel poprvé a je třeba říct, že řečník je znamenitý. Proslov uzavírá parafrází J. F. Kennedyho: „Ich bin ein Wendlander.“ Je to jedna z chvil, kdy jsem opravdu hrdý na to, že mohu pracovat pro tuhle organizaci.

Po demonstraci se dav rozchází, většina lidí se vrací domů, ale přes deset tisíc protestujících zůstává, aby se postavilo do cesty lokomotivě se speciálními vagóny, které sem dorazí během neděle. Noc je studená, ale naštěstí neprší. V zemědělské krajině bez velkých měst a továren je tma, jakou jsem už léta neviděl – a plesám při pohledu na nádherně černé nebe s důvěrně známými hvězdami.

Skupiny demonstrantů mají svoje vlastní plány, jak transport zastavit. Někteří využívají tmy a nepozornosti policie a hloubí tunely pod silnicí, kudy těžkotonážní přívěsy povezou kontejnery posledních deset kilometrů, od konečné stanice Dannenberg ke skladu odpadu v Gorlebenu. Další se nechávají inspirovat veřejnou výzvou, kterou podepsalo i několik poslanců Bundestagu, aby lidé odnášeli štěrk ze železničního náspu, a znemožnili tak těžkému vlaku projet. Davy lidí míří k trati, kde přečíslí policejní linie a zahájí ukázkovou akci občanské neposlušnosti, když usednou na koleje.

V neděli v poledne bohužel musím odjet. Vlak už má díky protestům ve Francii a na hranici s Německem několikahodinové zpoždění. Cestou domů pak dostávám zprávy, jak policejní komando používá slzný plyn k vytlačení části demonstrantů, o několika násilných potyčkách s anarchisty i o tom, jak tisíce lidí nenásilně obsadilo celé úseky trati. Během večera urazil vlak na svém posledním úseku z Luneburgu do Dannenbergu jen polovinu vzdálenosti, když se stalo něco nevídaného: vyčerpaná policie přerušila postup do zítřejšího rána. Můj německý přítel mi posílá tuto zprávu: „Je deset večer. Na kolejích pořád ještě sedí pět tisíc lidí. Policie se s protestujícími snaží vyjednávat – poprvé v historii chce vyjednávat! Zjevně neví, jak dál. Protože stejně jako potopení naší vlajkové lodi nezastavilo Greenpeace, oni teď nemůžou jen tak pro nic za nic zmlátit pět tisíc lidí.“ Je to zcela nečekaný úspěch, který demonstranty do další studené noci určitě povzbudí.

Zítra – vlastně dnes, kdy Deník Referendum můj text zveřejní – proběhne další dějství, i když těžko odhadnout, jak přesně bude probíhat. Pokud vlak dokončí svou cestu, začnou se kontejnery překládat na automobilové návěsy. Na silnicích se ale už od soboty šikuje více než šest set traktorů a další těžké zemědělské techniky – do konfrontace s transportem údajně nastoupilo přes devadesát procent zdejších farmářů. A mnoho tisíc demonstrantů se přesune z kolejí na asfalt.

Transport nakonec do Gorlebenu jistě dorazí. To ale nevadí. Cílem protijaderného hnutí totiž není zablokovat několik kontejnerů, ale změnit celou energetickou politiku: ukončit provoz reaktorů a produkci jaderných odpadů. V Německu se právě odehrává historický střet dvou koncepcí a hraje se dost možná o všechno. Tento víkend znamená pro naše hnutí obrovský úspěch, protože dokázalo svoji sílu vládě navzdory a slibuje další růst do budoucna. Já osobně si navíc odvážím životní zážitky, nesmírnou inspiraci a naději.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

fotografie Pondělí, 8.Listopadu 2010, 11:39:32

Pro zájemce jsem umístil na Flickr galerii snímků z víkendu:

http://www.flickr.com/photos/janberanek/sets/72157625213020997/

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

aktualizace Pondělí, 8.Listopadu 2010, 13:28:30

Vlak během dopoledne dorazil na konečnou v Dannenbergu. Zde se jedenáct kontejnerů překládá na tahače s návěsy, což běžně trvá dvanáct hodin.

Ještě během noci, kdy byl vlak zastavený na trati v půli cesty, volala tým Greenpeace paní z jednoho domu, který je necelých deset metrů od náspu se stojícími vagóny. Radiační jednotka Greenpeace, vybavená přístroji na měření neutronového záření, analýzu spektra gamazáření i osobními dozimetry, se snažila dostat na místo, ale policie jí v tom dlouho protiprávně bránila. Nakonec jsme na svoji stranu získali ministra zemské vlády, na jehož pokyn se policejní kordón otevřel a kolegové se dostali na místo.

Intenzita neutronového záření přesahovala v ložnici tisícinásobně běžnou úroveň, celková intenzita ionizačního záření asi padesátinásobně. Obyvatele domu ale o tom do té chvíle nikdo neinformoval.

Když policie viděla výsledky měření, rozhodla se posunout svoji linii a kordón o dalších padesát metrů dál od kontejnerů.

Martin Mistrík - Biolog, Olomouc

Trochu skepse... Pondělí, 8.Listopadu 2010, 16:30:6

Mě by docela zajímalo nakolik to ti lidi myslí upřímně. Jinými slovy, čeho všeho by se byli ochotni vzdát aby nebyl vůbec žádný jaderný odpad. Je jasné, že by to znamenalo méně jídla, tepla, aut a možná i lidí, případně o hodně více CO2 a zplundrované krajiny. V této souvislosti je zajímavé také srovnat masovost demonstrací jež vyvolala zcela benigní změna v odchodech do důchodu u státních zaměstnanců ve Francii. Bojím se tedy, že boj s AE je ve skutečnosti dávno prohraný.

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

odpověď Pondělí, 8.Listopadu 2010, 17:02:56

Skromnost je opomíjený koncept, pravda. Ale na Vaši otázku lze odpovědět konkrétně. Jaderná energetika pokrývá 2,2 % konečné spotřeby energie lidstva. Při zjednodušeném lineárním uvažování: bez jaderných reaktorů, potažmo jaderného odpadu, by se náš komfort snížil o 2,2 %. Nebo by emise CO2 narostly o 2,2 % - to ovšem pokud vyjdeme z mylného předpokladu, že reaktory nahrazují fosilní paliva a není jiná možnost elektřinu vyrobit. Je.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.