Nová vlna teroru a násilí v Palestině a Izraeli a český postoj
Filip OutrataEskalující násilí v Palestině a Izraeli se odehrává na pozadí nejkrajněji pravicové vlády v izraelských dějinách. Česká nekritická podpora Izraele a dvojího metru vůči násilí se přitom zdá být neotřesitelnou jistotou.
Vlna násilí, která v posledních týdnech zachvátila Izrael a okupovaná palestinská území, se zdá být jen jednou z mnoha v nekonečném cyklu odvety, která plodí další násilí a další pomstu. Mnozí to vidí jako něco nevyhnutelného, co už bude ke „Svaté zemi“ patřit vždy. Přesto je současná situace v několika ohledech mimořádná.
Násilí, k němuž dochází z obou stran, má v posledních několika málo letech jednoznačně vzestupnou tendenci. Podle údajů OSN došlo v roce 2021 k 358 útokům radikálních židovských osadníků na Palestince, o rok později to bylo už 496 a v roce 2022 se počet vyšplhal na 849. Pro srovnání, za první dva měsíce tohoto roku se odhaduje počet útoků židovských radikálů na 190, vzestupná křivka tedy pokračuje.
Platí přitom, že násilné činy Palestinců a židovských Izraelců jsou posuzovány dvojím metrem. Zatímco Palestinci, včetně palestinských občanů Izraele, si odnášejí dlouholeté tresty vězení, izraelští ultranacionalisté bývají osvobozeni nebo odcházejí s tresty řádově nižšími.
Jen mizivé procento případů je přitom vyšetřeno. Lidskoprávní organizace považují tento přístup za diskriminační a mluví o uplatňování kolektivního trestání Palestinců a o apartheidu.
Dnešní situaci navíc zhoršuje skutečnost, že Izrael má v současnosti nejextremističtější vládu ve svých dějinách. Na vysokých vládních postech sedí radikálové jako Becalel Smotrič nebo Itamar Ben Gvir, někdejší člen krajně pravicové teroristické skupiny Kach, odsouzený za podněcování k rasismu. Ti nyní pomáhají udržet u moci premiéra Netanjahua, stíhaného kvůli korupci.
Ve vládě tak sedí lidé, kteří přímo podněcují ke genocidě. Jmenovaný ministr financí Smotrič, například vyzval k odstranění sedmitisícové palestinské vesnice Huwára, dějiště násilných střetů mezi Palestinci a osadnickými radikály v posledním měsíci. Smotrič už ostatně před pěti lety vyzýval k anexi Západního břehu a jeho etnickému vyčištění.
Nyní Smotrič jen opakuje jiné radikální hlasy, například tweet poslance za Ben Gvirovu stranu Židovská síla Cviky Fogela, který chce vidět Huwáru v plamenech. „Nebude-li izraelská armáda jednat, je třeba začít vypalovat vesnice“, míní poslanec. Jedině to podle něj totiž dokáže zastrašit Palestince od násilných útoků. Je samozřejmé, že tito izraelští radikálové si zároveň přejí výstavbu dalších a dalších osad na Západním břehu, a tím i další tlak na Palestince a další vznikající konfliktní situace.
Komentář●Tereza Plíštilová
Čeští politici nekriticky podporují Izrael. Občané tento postoj nesdílejí
Nejspíš není cesty zpět
Spirála radikalizace, kdy se stále více mluví o tom, že je na spadnutí či již propukla další palestinská intifáda, je podle všeho nezastavitelná. Vznikají nové ozbrojené skupiny, přibývá zbraní. Podle generála Jehudy Fuchse, vrchního vojenského velitele na Západním břehu, se osadničtí radikálové dopustili pogromu a šířili teror.
Generál zároveň varoval, že mohou propuknout střety mezi osadníky a izraelskou armádou, které si vyžádají oběti mezi Izraelci. To vše v době, kdy statisíce Izraelců pravidelně protestují proti současné vládě a jejímu záměru soudní reformy, která by omezila pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády, podle protestujících je Izrael na prahu diktatury.
Přesto to, co se v Palestině a Izraeli dnes děje, není něco nového či převratného, ale je to logické pokračování vývoje uplynulých desetiletí, během nichž stále narůstal počet židovských osad na okupovaných územích, prohlubovala se radikalizace na obou stranách a přibývalo konfliktních situací. Dnes je už radikální, extremistické a o osadníky se opírající křídlo izraelské společnosti a politiky tak silné a vlivné, že už zřejmě není cesty zpět.
Přesto se i nyní objevují nadějné zprávy, jako je několikamilionová sbírka na obnovu palestinských domů zničených osadnickými radikály, kterou inicioval aktivista a člen středolevicové Strany práce Jair Fink. Zda se trend radikalizace může podařit zastavit, je ale přinejmenším otázkou.
Český dvojí metr
Jako již tradičně, český většinový pohled na izraelsko-palestinský konflikt je posunutý k nekritické podpoře Izraele. Typickým stereotypem je, že když spáchá násilnost Palestinec, je to teroristický útok, a když obdobnou násilnost spáchá židovský osadník, je to prostě násilnost, o teroru se nemluví.
Hezký příklad přinesla například komentátorka Českého rozhlasu Gita Zbavitelová, která u násilí na palestinské straně používá zásadně pojem „teroristický“, u násilí židovských osadníků nikdy. Přitom třeba i zmíněný izraelský generál Fuchs otevřeně říká, že ze strany osadnických radikálů jde o „teror“. Pojem terorista mají zkrátka v českém mediálním prostoru předplacený Palestinci či muslimové.
O českém dvojím metru mluví například ředitel lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW) Louis Charbonneau, který vystoupil v poslanecké sněmovně českého parlamentu a diskutoval s českými zákonodárci. Podle svých vlastních slov se s nimi velmi dobře shodne ve věci ruské invaze na Ukrajinu, podpory lidských práv v Číně či v Myanmaru, ovšem pokud jde o Izrael a Palestinu, ukazuje se výrazný názorový příkop.
Podle Charbonneaua dospěla HRW po mnoha letech monitoringu a analýz k závěru, že ze strany Izraele jde vůči Palestincům o „zločiny proti lidskosti páchané apartheidním režimem“. Přesvědčit o tom české zákonodárce se mu ale nepodařilo. V nedávném hlasování v rozpočtovém výboru OSN o financování palestinské žádosti o vyjádření Mezinárodního trestního tribunálu k důsledkům izraelské okupace patřila Česká republika k pouhým 13 zemím, které hlasovaly s Izraelem. Přitom dokonce i Spojené státy se hlasování zdržely.
Neměnnost českého krajně proizraelského postoje se tak zdá být stejnou jistotou jako vzrůst moci a vlivu izraelské krajní pravice. Naštěstí se někdy dějí nečekané věci a předem dané předpovědi se neplní. Co přinese další vývoj v Izraeli a Palestině tak lze očekávat bez iluzí, ale také ne zcela bez naděje.
Nechci nijak zpochybňovat základní intence autora článku, nicméně co se užívání (a významu) pojmu "teror" týče, pak je holou skutečností, že palestinští aktivisté sahají při svých akcích ke klasickým formám teroru - výbušné nálože proti civilním objektům (například autobusům plným cestujících), střelba taktéž do (nijak nediferencovaných) civilních osob.
Zatímco akty ze strany izraelských výtržníků mají většinou skutečně daleko spíše charakter "násilí", jedná se většinou o akty vůči zcela konkrétním cílům (například proti nějakému palestinskému osídlení), ale o "teroru" je zde možno mluvit spíše pouze v obecném "politickém" smyslu.
to je hodně schematické rozlišení. Ze strany osadníků jsou to třeba žhářské útoky. To je zřejmě jasný teror. I citovaný vrchní izraelský vojenský velitel mluví o osadnickém teroru. Tak proč se držet nějakých neodpovídajících škatulek.
Takže když víte, koho přesně chcete zabít nebo vyhnat, tak už se nejedná o teror?
Gita Zbavitelová to popisuje naprosto přesně.
Zaplať pámbu za její fundované komentáře.
Přesně to mě také napadlo.
No, mě skutečně tahá za uši, že když ve vzájemném konfliktu jedna strana zabije, jsou to teroristé, kdežto když zabije druhá strana, jsou to násilníci. To mi opravdu naprosto přesné nepřipadá.
Vy jste napsal několik článků o ruském přepadení Ukrajiny a o Rusku vůbec. Slova "státní terorismus" jste nepoužil ani jednou.
Jinak i když někdo jde a vystřílí obchodní dům nebo školu, rozlišuje se mezi terorem a amokem. Nehledě na další kvalifikace, když jde o cílené oběti, jako je vražda nebo zabití.
Gita Zbavitelová píše nestranně a ty násilnosti nijak neomlouvá, k útočníkům neprojevuje žádné sympatie nebo porozumění, ani na jedné straně.
A pak taky ještě máme třeba genocidu. Jsou lidé, kteří se stále zuby nehty brání uznat, že Rusko provádí na Ukrajině genocidu.
nemám moc rád, protože je s oblibou zneužíván jako nálepka na libovolnou skupinu nepřátel. V poslední době to předvádí např. Turecko (Kurdové = teroristi), Čína (Ujguři = teroristi) a dala by se najít řada dalších příkladů. Proto jsem si u popisu ruské invaze na Ukrajinu vystačil se slovy agrese, zabíjení, invaze, které podle mě dostatečně vystihují realitu.
Lidé, víceméně oprávněně a přiměřeně kritičtí k Izraeli, předpokládají poněkud samozřejmě a paradoxně, že právě tento stát by měl být vzorem všech ctností. Se skutečností, že 75 let po svém vzniku si bude Izrael počínat celkem nejinak, než by si na jeho místě počínaly jiné země, se nesmiřujeme snadno. Přitom víme, že Židé nejen nesmírně obohatili celé lidstvo, ale také, že od národů, mezi nimiž žili v diaspoře, mnoho převzali (podívejme se třeba jen, v jakém slohu jsou jejich synagogy).
Izrael se nenachází v Evropě, ani v Americe. Je od počátku (znovu) obklopen nepřátelským světem. V nejlepším případě lhostejným. Charakter okolních zemí není bez podstatného vlivu na výspu jiného systému v regionu (viz např. JAR). To je už lepší situace ostrovní země (Británie, Japonsko).
Izrael je vyspělá země, jež nese za situaci rozhodující odpovědnost. Jistě. Pozorujeme však únavu z nekonečného patu, pragmatickou adaptaci i zcyničtění. Poptávku po politice tvrdé ruky. Izrael se ovšem přizpůsobuje vývoji, který probíhá ve světě (možná dřív, než jsme jej sami konstatovali). Demokracie prostě není dostatečnou zárukou snesitelných poměrů a prozíravých postupů. Svou roli ovšem sehrálo přistěhovalectví z oblastí, které jsou, jak nyní vidíme, problematické a nacionalistické. Navíc má už Izrael co do činění s - leckdy obávanou - druhou generací imigrantů. V určitém reprodukčním zápase národních živlů má z víc než poloviny vyprahlá země vlastně nejrychleji vzrostlou populaci, což je jev typický pro rozvojové země. (Podívejme se na vývoj v Egyptě s jeho nilskou deltou a údolím).
V souvislosti s Ruskem neměli mnozí iluze, ale stále předpokládali, přes mnoho indicii změny, že jeho lid, vzhledem k ohromné zemi nepočetný, má stále záporný vztah k válce. Toto mínění se ukázalo být velkým omylem. Nedomnívám se, že Izrael plánuje válčit. (Bylo by to příliš nebezpečné). Předpoklad jeho "japonské" poučenosti a mírumilovnosti však považuji za málo opodstatněný. (Ostatně samo Japonsko se také tváří v tvář Severní Koreji přestává pohybovat v pacifistickém magickém kruhu).
Uvedené nepíšu na obhajobu Izraele, natož jeho vlády (jež ke svému pevnějšímu etablování využila světovou konzervativní vlnu). Na to jsem sám situací v Izraeli příliš zklamán. Na Izrael a tamější Židy je však třeba hledět konečně realisticky, nejinak než na jiné národy, jejichž síla není malá.
Příliš dlouho učili (nejen) Palestinci své děti nenávidět Izrael. Doufali v pomoc v nouzi. Teď jsou víceméně sami. A nenávist je nakažlivá.
A propos, Nazývali jsme u nás, v časech a poměrech oproti izraelským docela idylických, žhářské útoky terorem?
Pane Outrato, jak už jste mohl z dosavadních diskusí na DR zaznamenat, já jsem vyznavačem precizního vyjadřování. Jak už mezitím poukázali jiní diskutéři, žhářský útok patří pod trestní paragraf "žhářství"; zatímco paragraf "terorismus" se vztahuje na zcela jinou skutkovou podstatu.
Pan Profant: samotný fakt že jeden čin klasifikujeme objektivně jako "terorismus" a jiný jako "násilí" ještě samo o sobě nijak neznamená, že bychom jeden z nich zlehčovali, bagatelizovali oproti tomu druhému.
Co se pak situace na Ukrajině týče, tady je nutno diferencovat. Samotný útok Ruska na Ukrajinu skutečně nelze legitimně označovat za "teroristický" (to by bylo nadužívání tohoto pojmu pro politické účely); jako "teroristické" je ale možno určitým právem nazývat ty útoky z ruské strany, které (respektive pokud) jsou zaměřeny výhradně na civilní cíle, a to právě s cílem terorizovat, tedy zastrašit, demoralizovat ukrajinské obyvatelstvo.
Pro Ukrajinu opravdu nepotřebujeme pojem "státní terorismus", protože se zde jedná celý komplex ruských zločinů proti lidskosti a o porušování základních válečných konvencí. Ano, jedná se -- mimo jiné -- o pokus zastrašit (terorizovat) civilní obyvatelstvo jiného státu zločinnými prostředky, ale to nespadá pod kolonku "státního terorismu" (přitom zločin proti lidskosti považují za vážnější zločin).
A pro příběh, který popisuje Filip Outrata, se pojem "státní terorismus" také nehodí. Jedná se o teroristické činy izraelských osadníků, kterými si vynucují udržovaní a posilování agresivní politiky izraelského státu.
Je mi líto. Mohu mít pochopení pro to, proč byl Izrael vytoužený a že je dnes jediným domovem čtyř milionů lidí, které by jiní, pro které je jediným domovem, chtěli vyhnat do moře. Ale existenciální ani geopolitická situace nesmí legitimovat vraždění dětí, znepřístupňování přístup ke vzdělání a očekávatelné přehlížení zločinného jednání příslušníka jedné skupiny proti příslušníkovi skupiny druhé. To pak opravdu není třeba ty děti vychovávat k nenávisti.
Nelegitimizuje.
Takže vy tedy vlastně nemáte rád pojem terorismus, "protože je s oblibou zneužíván jako nálepka na libovolnou skupinu nepřátel".
Ale já jsem nepsal o "libovolné skupině nepřátel". Já jsem psal konkrétně o Rusku. Jediný logický závěr, který z toho mohu udělat, že v případě Ruska se podle vás jedná o "zneužití nálepky", zatímco v případě Izraele nikoliv, a voláte po jeho použití.
Uvědomujete si vůbec, co to naznačujete? Vlastně ne naznačujete, ale přímo explicitně vyjadřujete.
Tak doufám, že se aspoň teď spokojíte v případě Gity Zbavitelové s odpovědí, kterou jste si sám dal: ona zřejmě "pojem terorismus
nemá moc ráda, protože je s oblibou zneužíván jako nálepka na libovolnou skupinu nepřátel".
Já vím, že v případě izraelských násilníků se nejedná o pojem "státní terorismus". Pokud se jedná o terorismus, tak ne o státní, to je jasné. A klidně ať si to označuje za terorismus kdo chce.
Ale: v případě palestinského terorismu není nejmenších pochyb, že naplňuje všechny jeho znaky (ale taky to není státní terorismus - na tomto slově vůbec ten důraz není).
O případu Ruska tady na DR máme např. nedávný článek "Rusko pokračuje v teroristických útocích na Ukrajinu, ta se ale nevzdává".
A buďto rozlišujeme, nebo nerozlišujeme. Jestli je pro nás terorismus všechno, tak dobře. Ale pokud chceme v případě Ruska slovíčkařit a pečlivě rozlišovat, co je a co není terorismus, co je a co není genocida, tak vyčítat Gitě Zbavitelové, že nenazývá izraelské násilníky teroristy, je ... inu, chucpe.
že pan Outrata je jeden z mála autorů tady, který pod svými články také diskutuje.
Já nevím, jestli je na Rusko možné aplikovat pojem "státní terorismus". Možná ano, viz jednu z replik J. Poláčka. Rozhodně netvrdím, že Rusko státní terorismus neprovozuje. Jak jsem se ale díval na existující definice této věci, tak by se tam (minimálně s pohledem několika desetiletí dozadu) vešlo mnoho států, podle mě zcela jistě i Spojené státy. I proto jsem v tom radši opatrný.
Prostě obecně pojem terorismus nemám rád, je příliš zatížený politickými účely. Vystačím si, jak jsem psal, s jinými slovy, jako je agrese, válečné zločiny, násilí, zabíjení.
A u Zbavitelové mi jde o to, že v článku, který popisuje (a celkem věcně a korektně popisuje, v tom souhlasím) násilí obou stran konfliktu, je jenom ta jedna opakovaně, a skoro se mi zdá, že je to záměr, označována jako teroristé, zatímco ta druhá ani jednou, ani v obecnějším smyslu, v jakém třeba mluví o osadnickém teroru izraelský generál. Možná se to zdá jako drobnost, ale já pracuji s texty a tyto věci vnímám citlivě.
A jinak děkuji za ocenění diskutování pod články, snažím se, je to dobrá příležitost některé věci více rozvést, vyjasnit.
Popsal jste to velmi přesně. Myslím, že na Izrael se prostě vždy budeme dívat jinak než na jiné státy a "měřit jiným metrem", je to nevyhnutelné s ohledem na dějiny, na zcela jedinečné židovské kulturní dědictví - které se nyní opět o něco víc odpojuje od současného izraelského státu.
Dívat se na Izrael realisticky je prostě dost těžké. Ale asi nám nic jiného nezbývá.
na ruskou válku na Ukrajině má zajímavý odstavec Petr Jedlička v bilančním článku k roku války.
Škoda, že tady asi neodpoví Gita Zbavitelová sama za sebe, ale já bych řekl, že používá ten pojem terorismus právě jenom v tom prvotním, jasném významu, a toho se drží: když někdo zaútočí na nějakém místě, aby zabil co nejvíce náhodných obětí. Tady nikdo nemůže vůbec zapochybovat o tom, že to je terorismus.
Samozřejmě pak je možno ten pojen rozšířit a použít ho i pro jiné případy, jako to udělal ten generál. Ale to už je opravdu rozšíření toho pojmu, a konkrétní člověk ho musí vědomě zvolit. Není ale možno automaticky chtít a předpokládat, že použití rozšíření v jednom případě se ujme a začnou to tak používat všichni.
Pak by ovšem GZ ten pojem používala blbě. On terorismus má přece jen jakési, byť sporné definice -- jak v mezinárodním právu, tak v jednotlivých disciplínách.
V čem přesně by ho používala blbě? V čem přesně se liší od uznávaných definic?
Jsem opravdu zvědav, jak vyrobíte z odpálení bomy v autobuse "neterorismus".
Opačně. To použití by bylo příliš úzké, nikoliv příliš široké. Obvyklá definice zní: "Terorismus je plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů."
Našly by se i náročnější, ale vždy to bude přesahovat "nahodilé cíle" - neaktuální příklad: když oranžisté zastrašovali v Ulsteru podle uniklého seznamu irské katolické dívky, které podle nich chodily do nevhodných škol, jednalo se o terorismus.