Pane ministře, pomoct potřebují pekaři, ne agrobaroni

Tomáš Prouza

Ministr zemědělství nastoupil do úřadu s velkou pompou, jak konečně přesměruje dotační penězovody od agrobaronů k těm, kteří skutečně potřebují pomoct. Ale jako obvykle skutek utek.

I Zdeňku Nekulovi (KDU-ČSL) podle všeho chybí k potřebnému přesměrování dotací od agrobaronů k živnostníkům politická odvaha. Foto Facebook Zdeněk Nekula

Je to takový český zvyk, že ministr zemědělství ohlásí na začátku svého mandátu razantní změny ve fungování systému dotací, aby po pár měsících vše opět potichoučku usnulo. Právě teď, kdy krize tvrdě dopadá na každého z nás, státní pokladna je vymetená a vyhlídky do budoucna nejsou ani trochu růžové, by tento krok byl ale obzvlášť třeba.

Jenže k dostatečně razantnímu kroku chybí politická odvaha bez ohledu na kupu důkazů, že systém českých národních dotací pomáhá jen malé skupince vyvolených. A rozhodně ne většině českých zemědělců, a už vůbec ne spotřebitelům.

Navíc bychom z mediálních výstupů posledních týdnů a měsíců mohli snadno nabýt dojmu, že tou nejpostiženější skupinou ze všech jsou zemědělci. Naříkají, jak jim zdražily pohonné hmoty a hnojiva a jak své zvýšené náklady nemohou promítnout do ceny způsobem, jaký by si představovali.

Brání jim v tom prý zlé obchodní řetězce, které nechtějí sahat do svých marží. A ani nechtějí zvýšené náklady plně promítnout do koncových cen pro spotřebitele.

Když jsou na tom zemědělci tak špatně, jak je tedy možné, že loni dosáhli třetího nejvyššího zisku v historii České republiky a zároveň brali historicky nejvyšší objem dotací? Zisky zemědělců podle Českého statistického úřadu za poslední dva roky přesáhly čtyřicet miliard korun.

To tedy zrovna na nějakou krizi nevypadá, zejména při neustálém navyšování dotací, které polykají především velké agropodniky. A situace našich nenasytných agrobaronů je ještě jasnější z dalších dat Českého statistického úřadu, tentokrát o ziskovosti jednotlivých odvětví.

Ty tolik obviňované velké obchodní řetězce i české potravinářské firmy mají průměrnou ziskovost mezi čtyřmi a pěti procenty. A zemědělci? Podle statistického úřadu 13,8 procenta.

Tolik tedy k tomu, jak naši velkozemědělci v médiích pláčou a snaží se vydupat si další dotace. Skutečný problém je ale někde jinde než v debatě o tom, jak se komu zdražují vstupy nebo jakou má kdo ziskovost.

Vezměte si třeba takové pekaře. Chleba a pečivo kupuje každý z nás. Jistě, pekaře drtí rekordní ceny plynu, protože bez plynové pece prostě chleba nebude a šetřit — pokud nechceme péct méně — moc není kde.

Stejně tak ale na pekaře tvrdě doléhá i růst ceny mouky, která tvoří významnou část jejich nákladů. Podle údajů Českého statistického úřadu letos v červnu stouply ceny zemědělských výrobců meziročně o 42,5 %, u rostlinné výroby pak dokonce o téměř 60 %. A obiloviny byly v červnu dražší dokonce o 68,5 %.

Nejde přitom jen o pšenici, na pocitu paniky mezi lidmi se chtějí přiživit i další. Pekařům tak skokově zdražují třeba i o desítky procent i jiné suroviny, bez nichž se neobejdou. Třeba cukr.

Není proto divu, že za takových podmínek můžeme čekat vlnu krachů nejen malých, ale i středních pekáren. Některé už to dokonce vzdaly a zavřely.

Jak pšenice, tak i cukrová řepa, ze kterých jsou „dnešní“ mouka a cukr vyrobeny, přitom byly vypěstovány už loni. To znamená s mnohem nižšími náklady, do kterých se ty dnešní zvýšené nemohly reálně promítnout. Jak si tedy vysvětlit raketový růst jejich cen?

Vysvětlení, které se logicky nabízí je, že někdo prostě chce zneužít všeobecného zdražování a namastit si kapsu na cizí účet. Ten účet pak nezaplatí pouze pekaři a další potravináři nebo obchodní řetězce, ale každý z nás.

U mnoha potravin se daří držet ceny v obchodech alespoň trochu dole. Ilustruje to jednoduchý rozdíl: ceny zemědělských výrobců v červnu meziročně vzrostly o 42,5 %, konečné ceny potravin na pultech „jen“ o 18 %. To díky tomu, že existuje zahraniční konkurence a nenažranost českých agrobaronů můžeme omezovat tím, že dovezeme stejně — a někdy i více — kvalitní potraviny ze zahraničí za nižší cenu, než chtějí čeští velkozemědělci.

Jenže chleba nebo pečivo bohužel dovážet nelze. A tak chybí ten nejefektivnější nástroj na zneužívání současné situace českými agrobarony: konkurence.

Bohužel zatím pořádně nefunguje ani stát, který by měl v takto hluboké krizi pomáhat. Dobře znám stav veřejných financí a vím, že nemáme na rozhazování. Ale některé obory cílenou pomoc jednoznačně potřebují, třeba právě zmínění pekaři.

A nebyly by na to potřeba ani žádné nové miliardy, stačilo by jen přesměrovat část národních zemědělských dotací od velmi slušně ziskových agrobaronů. Možná by pak letos na konci roku nevydělali 21 miliard jako loni, ale třeba jen šestnáct.

Ale občané téhle země by okamžitě měli levnější chleba a pečivo, inflace by klesla a pekaři by nekrachovali. Stačí jediné — najít konečně odvahu vzepřít se agrobaronům, kteří si myslí, že je tahle země jejich.

advertisment
advertisment