↗

Spojené státy v Afghánistánu vojensky zasahovat neměly — ani v roce 1979, ani v roce 2001 a ani nyní, o dalších dvacet let později. Když už tak ale učinily, mohly a měly podpořit stabilnější a prosperující Afghánistán investicemi do zdraví matek, do škol, nezávadné vody či výživy. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld v Afghánistánu, prosinec 2001. Foto Pablo Martinez Monsivais, AFP

Pro Spojené státy přitom jde o selhání nevídaných rozměrů. Nikoliv pro demokraty nebo republikány, nýbrž pro americkou politickou scénu jako celek. Nezájem porozumět odlišné kultuře se totiž jeví jako zcela typický rys americké politiky.

Téměř každá americká vojenská intervence v rozvojovém světě nakonec měla trpký konec. Od doby války v Koreji lze odlišný případ nalézt jen stěží. V šedesátých letech a v první polovině let sedmdesátých bojovali Američané v Indočíně — ve Vietnamu, Laosu a v Kambodži, až se po groteskním nezdaru stáhli. Vinu nesou jak demokratický prezident Lyndon B. Johnson, tak i jeho republikánský následovník Richard Nixon.

Přibližně ve stejné době přitom Spojené státy v různých zemích Latinské Ameriky a Afriky dosadily diktátory, jejichž vlády měly na jejich společnosti nedozírné nepříznivé dopady. Připomeňme Mobutovu diktaturu v Kongu po vraždě Patrice Lumumby začátkem roku 1961, na níž měla CIA podíl, nebo nástup Pinochetovy vražedné vojenské junty po svržení vlády Salvadora Allendeho v roce 1973 v Chile, což se také stalo s přímou podporou USA. A z osmdesátých let se středoamerické země, které Ronald Reagan zpustošil válkami vedenými s cílem likvidovat či ochromit tamější levicové vlády, nezmátořily dodnes.