Deník Referendum v reportáži z 30. listopadu přinesl zásadní odhalení o dobře utajené havárii v areálu chemičky Deza, která se stala v brzkých ranních hodinách dne katastrofické otravy řeky Bečvy. Přestože stále není vyjasněno, jakým způsobem mohla přesně tato havárie souviset s otravou řeky, jedná se o další v řadě důkazů, jakým způsobem se Deza „staví čelem“ k havarijním událostem: zamlčováním a mlžením nejen vůči veřejnosti, ale i příslušným kontrolním institucím.

O závažnosti tohoto incidentu svědčí i fakt, že zjištění odhalená v reportáži a následné dotazy „naštvaly“ i do té doby k Deze velmi benevolentní Českou inspekci životního prostředí. Za jednoznačný prohřešek z pohledu Inspekce označil zamlčení incidentu v Deze její ředitel Erik Geuss, který se nezdráhal pojmenovat jednání chemičky jako „delikt“.

Postoj Dezy, tlumočený výroky mluvčího Agrofetu Karla Hanzelky v různých médiích, v reakci na odhalení reportérů Deníku Referendum tentokrát vybočuje z obvyklého standardu mlžení, manipulace s čísly a zamlčování podstatných okolností. Tentokráte krátce po zveřejnění Agrofert a Deza oznámily, že na reportéry Deníku Referendum i vydavatelství podají trestní oznámení, kde jako jeden z důvodu uvedly „jejich soustavné nepravdivé veřejné obviňování společnosti Deza ze zavinění otravy ryb v řece Bečvě z letošního 20. září.“

1. Mluvčí Agrofertu mylně popsal parametry havárie

Dle článku na webu irozhlas.cz, mluvčí Hanzelka řekl ČTK, že „v důsledku pochybení zaměstnance přetekla směs sody a vápenného hydrátu z provozního reaktoru kvůli překročení teploty směsi v reaktoru. ‚Tvrzení některých médií, že jde o toxické látky, je mylné. Podle bezpečnostních listů obou uvedených složek ani jedna z těchto látek není toxická,‘ uvedl Hanzelka.“

Na prvním místě je třeba uvést, že mluvčí Agrofertu zřejmě dobře nestudoval interní zápis o této „provozní události“, jinak by věděl, že obsah kaustifikačního reaktoru unikl ještě před přidáním vápenného hydrátu. Uniklá směs byla tedy zejména horkým koncentrovaným roztokem sody (uhličitanu sodného) se zbytky louhu (hydroxidu sodného) a ve vodě rozpustných i nerozpustných látek, původem z provozu extrakce fenolů z takzvaného karbolového oleje, jedné z frakcí získaných destilací dehtu.

Je pravdou, že bezpečnostní list „jedlé sody“ jako čisté chemické sloučeniny uvádí, že se jedná o látku, která není klasifikována jako nebezpečná pro vodní prostředí. Obávám se, že příslušné testování toxicity sody jistě nezahrnovalo situaci, kdyby se ve vodním toku ocitlo zmíněných deset kubíků koncentrovaného roztoku sody se silně alkalickou reakcí (hodnota pH 11—12). Je tudíž zřejmé, že souvislost uhličitanu sodného — tedy sody — jako takového s otravou řeky Bečvy bude spíše méně významná.

2. Mluvčí Agrofertu poskytl o úniku látek z kaustifikace dvě protichůdné verze

Pan Hanzelka o uniklé směsi tvrdil, že „…ze své podstaty nemohla být příčinou otravy ryb v Bečvě“ a že „…převážná část skončila v záchytných valech. Tato provozní událost byla nahlášena mistrovi vodního hospodářství, který mimo jiné provedl kontrolu kvality dešťových vod. Z provedených analýz vyplynulo, že nedošlo k žádnému nadlimitnímu překročení jakéhokoli sledovaného parametru.“

V tomto bodě se verze mluvčího poněkud rozcházejí. Výše zmíněná citace o zachycení v dešťové kanalizaci je v souladu s výrokem ředitele České inspekce životního prostředí, který v rozhovoru pro Deník N uvedl: „Ale problém je v tom, že jsme kontrolovali, co jde ven. Oni to zachytili v rámci dešťové kanalizace, která ven nejde“.

Naopak je v rozporu s vyjádřením mluvčího Dezy, respekive Agrofertu, pro ČTK: „Navíc převážná část uniklé směsi skončila v záchytných valech, odkud byla přečerpána k přečištění do chemické čistírny odpadních vod. Dále pak bylo postupováno podle standardních technologických postupů,“ uvedl Hanzelka.

Vyvstává tedy zásadní otázka: zda pracovníci chemičky vůbec tuší, kam vede kanalizace pod poklopem kanálu, kam vytekla a byla spláchnuta směs z kaustifikačního reaktoru. Pokud by to byla takzvaná „dešťová kanalizace“ (tedy kanalizace svádějící srážky z vozovek, chodníků a podobně), tak ta je dle dostupné dokumentace svedena přímo do levé poloviny laguny ve Lhotce, která slouží jako akumulační nádrž pro přípravu užitkové vody.

V tomto případě je také záhadou, co měl mluvčí na mysli při zmínce o tom, že „nedošlo k žádnému nadlimitnímu překročení jakéhokoli sledovaného parametru“ — v dešťové vodě se totiž obvykle žádné parametry nesledují. Pokud by naopak „soda“ byla spláchnuta do jedné z větví takzvané chemické kanalizace svádějící mírně znečištěné srážkové a provozní vody, tak tato dle dokumentace ústí v jedné ze záchytných jímek v provozu nedávno rekonstruované biologické čistírny odpadních vod. Jakým způsobem by z tohoto místa mohla být odpadní voda čerpána na chemickou čistírnu, která se nachází na opačném konci areálu chemičky, je dosti nejasné.

3. Mluvčí Agrofertu přiznal, že kromě sody unikly i fenoly

V dalších reakcích mluvčího Agrofertu se objevuje důležité přiznání, že kromě netoxické sody se v uniklé směsi vyskytují i toxické fenoly: „V uniklé směsi vody a sody je obsažen fenol v koncentraci nižší než 0,3 procenta hmotnostního.“

Zmíněná koncentrace „0,3 procenta hmotnostního“ se zdá býti na první pohled blízká dříve zmíněným „stopovým koncentracím“ kyanidů v odpadních vodách firmy Deza. Při bližším prozkoumání se jedná o koncentraci odpovídající 0,3 gramu fenolu na 100 gramu dotčené směsi, kterou nelze dost dobře nazvat roztokem, protože obsahuje jistou část nerozpustných dehtových látek, což se rovná třem gramům na kilogram směsi.

Při zvážení faktu, že hustota této směsi bude jistě vyšší než hustota vody, jedná se o koncentraci minimálně tři gramy fenolu na litr. Vzhledem k dříve dokumentovanému mlžení ohledně koncentrací kyanidů v odpadních vodách, je otázkou, zda se opravdu jedná o hodnotu maximální nebo spíše hodnotu obvyklou či střední.

Když už mluvčí Dezy navádí k užitečným informacím obsaženým v bezpečnostních listech chemikálií, je zde možno citovat bohaté spektrum klasifikací fenolu: toxický, leptavý, způsobující poškození orgánů a genetické poškození při dlouhodobé expozici a toxický pro vodní organismy. Důležité jsou i uvedené limity pro koncentrace fenolu v životním prostředí: 0,008 miligramu na litr pro sladkou vodu, případně 0,091 miligramu na kilogram pro sladkovodní sedimenty.

Z hlediska účinků na sladkovodní ryby je pro fenol uváděna pro takzvanou „koncentraci bez pozorovaných účinků“ (NOEC, No Observed Effect Concentration) hodnota 0,077 miligramů na litr — zde se ovšem jedná o účinky pozorovatelné při dlouhodobém působení po dobu desítek dnů. U akutní toxicity je pro dosažení účinků v řádu desítek minut až hodin potřeba koncentrace fenolu nad hladinou 10 miligramů na litr vody, při koncentraci nad cca 50 miligramů na litr již dochází ke rychlé ztrátě orientace ryb během několika minut a smrti do přibližně patnácti minut.

V uniklém množství „sody“ se tedy mohlo nacházet odhadem až několik desítek kilogramů fenolu. Tyto fenoly nepředstavují obvykle při teoreticky uzavřeném koloběhu mezi provozem fenolu a kaustifikace závažnější problém — pokud pomineme možné poleptání a přiotrávení neopatrné obsluhy.