K úvahám Václava Bělohradského o „konzervativním socialismu“

Eva Hájková

Autorka komentuje úvahu Václava Bělohradského, v níž nad knihou Jeana-Claude Michéa Tajnosti levice obhajuje konzervativní pojetí socialismu. Ač mu v něčem dává zapravdu, ukazuje současně, v čem jsou limity takového přístupu.

Ve své nové filosofické úvaze, která vyšla v Salonu Práva dne 20. února pod názvem „Konzervativní socialismus?“ se Václav Bělohradský zamýšlí nad knihou francouzského politického filosofa Jeana-Claude Michéa „Tajnosti levice“, nedávno přeloženou do češtiny. Michéa se prý svým požadavkem „emancipace od ideálu emancipace“ do značné míry přibližuje konzervativcům, aniž by však chtěl přistoupit na obvyklý pravicově-konzervativní diskurs.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ukazuje se, že až tak úplně nové téma to — k ani pro levici — není. Bělohradský vybírá některé myšlenky, s nimiž Michéa přichází, a doplňuje je množstvím citátů starších autorů zabývajících se podobnými tématy (například M. Foucault, U. Beck, M. Mause, G. Orwell aj.). Možná je to jen můj subjektivní dojem, ale citáty jiných autorů místy až ztěžují orientaci v textu. Vlastně je těžké — i přes množství uvozovek — rozeznat, které myšlenky patří Michéaovi, popřípadě jinému autorovi, a které Bělohradskému.

Bělohradský v eseji znovu potvrzuje svou averzi vůči jakýmkoli projektům „nového světa a nového člověka“. Foto Jakub Poláček, Archiv DR

Vypadá to, že spolu v mnohém souzní. Bělohradský v eseji znovu potvrzuje svou averzi vůči jakýmkoli projektům „nového světa a nového člověka“, oproti čemuž, jako přesvědčený reformista, klade důraz spíše na zachování lidských parametrů života na Zemi. To je, zdá se, i smyslem Tajností levice.

Stará levice byla rozdělená už téměř od počátku. Jedna část usilovala o revoluční řešení kapitalistických antagonismů vedoucí k vytvoření nového typu společnosti, zatímco druhé části šlo jen o zachování elementární slušnosti a spravedlnosti. Reformismus byl dlouhá léta úspěšnou levicovou strategií.

V šedesátých letech 20. století však v něj levice přestala věřit, proto se chytila do pasti, kterou na ni nastražil kapitál pod pláštíkem emancipace a vzpoury mládeže proti společenským konvencím. Konvence však hrají v životě každé společnosti nezastupitelnou roli, protože právě ony drží lidi pohromadě a vytvářejí z nich „lid“, který je jakožto morální celek schopen rozhodovat o společensky významných záležitostech.

Je jednoduché říct si, že nic takového jako „lid“ vlastně neexistuje. Jenže podle Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci, již vykonává prostřednictvím volených orgánů. To je důvodem, proč je přílišná fragmentace vůle lidu poměrně závažným problémem.

Od šedesátých let začal kapitál nepozorovaně „vychovávat“ občany (ale především mládež) k růstu umělých potřeb, jako jsou autentické zážitky, originalita, naslouchání vlastnímu nitru (tedy svým individuálním pocitům), včetně odmítání všeho, co s tím není v souladu. Kapitál nejspíš potřebuje svět do sebe zahleděných singlů starajících se o uspokojení pouze vlastních potřeb. Individuální konzum roztáčející ekonomický růst se stal novým nástrojem k ovládání člověka.

Emancipace se stala módním heslem. Šlo ovšem o emancipaci v liberálním pojetí, která vyžaduje, aby se jednotlivci vyvázali ze všech omezení a závazků tradičních společenství, jež si sami dobrovolně nezvolili, dnes třeba i pohlaví či vzhled, a teprve potom — jakožto svobodná individua — se rozhodli vytvořit společnost.

Každé lidské společenství však vyžaduje přinejmenším společnou řeč a sdílený horizont očekávání. Bez toho nebude fungovat. Představa emancipovaného člověka, zcela zbaveného společenských vazeb a závazků k druhým lidem, čili vlastně odlidštěného, je nesmyslná. Ne všichni lidé jsou schopni unést vykořenění a rozvíjet svou individualitu.

Člověk — jedinec není nezávislý na druhých lidech a všechno není jeho svobodnou volbou. Vztahy k druhým lidem, včetně závazků k nim, naopak dělají člověka člověkem. Vytvářejí mu zázemí. Závazky však omezují flexibilitu jedince, nově vzývanou spolu s emancipací ve službách kapitálu.

V osmdesátých letech přijaly socialistické strany kult neomezeného růstu a kulturní liberalismus. Zároveň rezignovaly na podporu společenských vrstev, které se jevily jako málo progresivní, čímž je vehnaly pod křídla konzervativní pravice a neofašistů. Nečekaný vzestup konzervativního tábora byl do značné míry způsoben šokem z grandiózního projektu emancipace.

Liberalismus ekonomický — čili neoliberalismus — a liberalismus kulturní, čili individuální emancipace, jsou navzájem úzce spojeny. Levice by se měla stavět kriticky k obojímu.

Socialistická kritika liberalismu by měla vycházet z lidské přirozenosti a z reflexe toho, co bylo pozitivní v dávné minulosti — navrátit se ke starému v moderní formě, čili k družstvům, k místním komunitám a samosprávám. Jean-Claude Michéa údajně tvrdí, že o nich ke konci života začal víc uvažovat i sám Marx. Což je velmi zajímavé, protože, jak známo, v Manifestu komunistické strany byl konzervativní socialismus pranýřován.

To, co bývalo kdysi dávno samozřejmostí, vypadá dnes jako utopie. Návrat k těmto formám vzájemné spolupráce a svépomoci s důrazem na rovnost a solidaritu by byl návratem levice k sobě samé. Přivodil by spoustu poklidných revolucí proti kapitalistickému „megastroji“. Zbavil by ho moci. Nové protiliberalistické hnutí by mělo odmítnout kult neomezeného růstu, konzumismus a normalizaci ekologických zločinů.

V závěrečné části úvahy srovnává Václav Bělohradský Michéaovy myšlenky s esejem Martina Dokupila Škabrahy „Všichni jsme konzervativci“. Oba dva autoři (Michéa i Škabraha) staví podle Bělohradského levici před nový úkol — hájit lidskou přirozenost proti znelidšťující moci kapitálu, s čímž on sám v podstatě souzní.

Nesouhlasí však se Škabrahovým pojetím hegemonie jakožto metaideologického diskursu, který by mohl získat podporu většiny obyvatelstva pro řešení klíčových problémů doby, a vzít tak konzervativní pravici vítr z plachet. Konsenzus bude podle Bělohradského těžko dosažitelný, vzhledem k tomu, že převládají závažné politické rozpory mezi jednotlivými tábory fragmentované společnosti.

Vidí v sobě navzájem ohrožení demokracie, protože každý z nich má o demokracii jiné představy. Podle jedněch bychom se měli víc řídit závěry expertů, podle druhých má být rozhodování čistě na občanech. Rozpory dvou koncepcí demokracie vystupují do popředí na všech úrovních — od elit až po dolní patra společnosti.

Do toho všeho zasahuje sféra médií plná rozjitřených emocí, které přehlušují rozumnou argumentaci. Rozpory budou podle Bělohradského bránit dohodě. V žádném případě by však neměly být podloudně odpolitizovány a svěřeny k vyřešení expertům namísto občanům.

Pozastavuji se nad čistě negativním chápáním pojmu emancipace. Vytváří to navenek zkreslující dojem — jako by autoři požadovali lidskou nesvobodu. Emancipace znamená také zrovnoprávnění — umožnění přístupu určitých vrstev nebo skupin obyvatelstva do některých oblastí společnosti, které jim byly dosud uzavřeny. Zde se však, jak už bylo vysvětleno výše, jedná o poněkud jinou významovou rovinu pojmu emancipace.

Bělohradský říká, že vše nemůže být věcí volby. Přesto bych se chtěla dobrovolnosti zastat. Jsem pro to, aby si lidé navzájem poskytovali svobodu čili aby se emancipovali navzájem. Myslím si totiž, že člověk, který dostane možnost volit mezi svým osobním zájmem a zájmem svých blízkých, nedá automaticky přednost sobě před druhými. Skutečně svobodnému člověku půjde o to, aby i jiní byli svobodní a šťastní. Věřím ve svobodu, která vede k převzetí odpovědnosti a závazků vůči druhým.

Garantem odpovědné svobody se těžko může stát zákon. Spíš morálka založená na lásce k bližnímu, bez nároků ho vlastnit. Ta by snad byla schopná přimět lidi k obratu v chování vůči druhým lidem i vůči zemi, včetně všeho, co na ní žije. Kladnou roli by zde mohl sehrát například étos „nového“ křesťanství, které neodsouvá pravý lidský život až na „potom“, ale usiluje o jeho naplnění už zde. Pokud lidi k vzájemné spolupráci přiměje pouze holá nutnost přežít, nebude to, podle mého názoru, dobré.

    Diskuse
    JP
    February 23, 2020 v 12.47
    Jak se emancipovat od emancipace
    Především musím korigovat jednu pasáž, paní Hájková. Tady ovšem vada není ani tak u Vás samotné, jako už u samotného Běohradského, respektive jím citovaného Michéa (máte pravdu, že v daném textu často není možno dost dobře rozeznat, kde se jedná o citát a kde o vlastní Bělohradského názory). Ale to tu není ani tak podstatné.

    Podstatné je toto: ten přirozený komunitní život přírodních společenství jako ideál viděl (nejen) starý Marx, ale už mladý Marx. A - nejsem sice takový znalec Marxova díla abych to mohl tvrdit s jistotou, ale soudil bych že těmto iluzím se naopak daleko více oddával Marx mladý, nežli Marx starý.

    V každém případě Marx středního věku - tedy na pravém vrcholu svých tvůrčích sil - naprosto jasně říká, že jakékoli družstevní modely mohou být chápány jenom a pouze jako p ř e c h o d n é formy na cestě ke komunismu. Jinak řečeno: družstevní, kolektivní vlastnictví samo o sobě nemá žádný potenciál opravdu zlomit moc trhu, kapitálu a odcizené práce nad člověkem. Za přetrvávající existence tržního hospodářství zůstává družstevní vlastnictví jenom iluzivním překonáním kapitalismu.

    Právě toto je ostatně ta iluze, které znovu a znovu propadá V. Bělohradský: že je možno zachovat systém kapitalismu a systém liberální demokracie, a přesto na této půdě, z tohoto podhoubí vypěstovat jakousi demokracii nezkaženou, přirozenou, nedotčenou celým společensko-ekonomickým kontextem.

    --------------------------------

    Podívejme se teď na tu samotnou emancipaci. Vždy je nutno zcela striktně rozlišovat, o jakém druhu emancipace je řeč. Především, zda je řeč o emancipaci občansko-politické, anebo o emancipaci humánní.

    Kapitalismus a s ním spojená liberální demokracie samozřejmě s sebou přinášejí základní emancipaci občansko-politickou. Ovšem - to je skutečně emancipace za prvé jenom čistě individuální (týká se jenom bezprostřední volnosti individua), a za druhé jenom vnějšková - týká se právě jenom sféry občansko-politické. Tato emancipace v žádném ohledu nejde do hloubky lidské existence, tedy do vlastní humánní sféry člověka.

    A naopak: jak kapitalismus (a liberální demokracie) emancipuje člověka navenek, pak o to víc ho spoutává vnitřně. Spoutává ho jak hypertrofovaným konzumem, tak ale i právě tou samotnou iluzí, že za daných podmínek je prý člověk "svobodný". Ten člověk který podlehne této iluzi o své svobodě, pak ovšem ztrácí své "obranné látky", přestává usilovat o svou skutečnou svobodu, a veškerou svou energii (pokud už není pohlcena samotným konzumem) vybíjí a utrácí v naprosté většině jenom v té sféře ryze politické.

    Celkově je možno říci: od Bělohradského nic nového. Na jedné straně samozřejmě právem kritizuje omezenost, prázdnotu a manipulativní charakter liberálně-demokratické emancipace; ale na straně druhé stále pěstuje svou starou iluzi, že je možno dosáhnout skutečné emancipace člověka, aniž by bylo zapotřebí provést hlubokou a komplexní systémovou změnu.

    Tomuto protimluvu jeho teorií ostatně naprosto odpovídá to, jak z Marxe cituje naprosto selektivně. On z něj cituje jeho kritiku kapitalismu; cituje některé naivnější Marxovy myšlenky či iluze; ale necituje naprosto nic z nejvlastnějšího jádra celé Marxovy sociálně-ekonomické teorie, totiž o nutnosti zásadní systémové změny (revoluce) jakožto nezbytné a nevyhnutelné podmínky jakékoli skutečné lidské emancipace.
    JN
    February 23, 2020 v 16.21
    "Nutnost" přežít
    může vést ke spolupráci, ale také k řeži. Liberalismus ovšem vidí člověka jako autonomního nevztahového tvora - vztah zde není závazkem, ale volbou...
    February 23, 2020 v 17.38
    Dověděla jsem se, že ten Michéa je synem někdejšího komunistického novináře a odbojáře, sám také kdysi komunista, ale byl znechucen sovětskou politikou, a proto v roce 1976 vystoupil. Levice prý podle něj úplně ztratila ducha, liberální levice se teď neliší od pravice. Přijetí liberalismu podle něj bylo pro levici velkou chybou.
    Michéa prý nikdy nikam nejezdí a nikdy se ani nesnažil proniknout do pařížského kulturně-politického prostředí. Dřív býval profesorem na gymnáziu, ale už deset let je v důchodu, žije jako sedlák někde v Armagnacu a se svou manželkou vietnamského původu se snaží o to, aby byli zemědělsky soběstační (vše, co snědí, si sami vyprodukují). Dělá to zcela programově, nechce žít na vyšší úrovni než ti nejobyčejnější lidé, které by měla levice hájit a nehájí.
    Je specialistou na Orwella, hodně o něm psal. Sám sebe nazývá "konzervativním anarchistou", což prý je také Orwellův termín.
    February 23, 2020 v 19.27
    Panu Poláčkovi
    Ještě chci reagovat na to, co jste napsal ve vedlejší diskusi: "Bělohradský zase hledá spásu v jakýchsi nezávislých občanských komunitách - čili fakticky opět v liberalismu, jenom že pro změnu kolektivistickém."
    To je totiž tak, že Bělohradský s ním tak úplně nesouzní. On je vždy ke všemu spíš kritický. Asi musí, jako filozof. Ale zaujalo ho to, protože v tom vidí jakousi křižovatku pro upadající socdem.
    Vzhledem k tomu, co jsem zjistila o autorovi Tajností levice, tak ten má k liberalismu opravdu daleko. Prosím vás, pane Poláčku, kdo byl odjakživa méně liberálem než sedlák? Vždyť spojení s půdou je jho!
    Paní Hájková, není mi opravdu nic známo o tom, že by Václav Bělohradský byl sedlákem. ;-)

    Ale možná, že se do toho nakonec přece jenom ještě pustí, jako ten francouzský profesor.

    - Čili jedná se o to, že já jsem tu hodnotil v prvé řadě názory V. Bělohradského (o kterých přece jenom něco málo vím), a ne Michéovy (o kterých nevím skoro nic).
    JP
    February 24, 2020 v 12.37
    Levice a liberalismus
    Ale ještě něco ke vztahu levice a liberalismu: chybou není (respektive nebylo), že levice přijala liberalismus vůbec.

    Je nutno vždy si být vědom: liberalismus sám je krajně ambivalentní záležitostí. Má své vyhraněně negativní stránky respektive důsledky - ale stejně tak má své jednoznačně pozitivní elementy.

    Pokud se levice ztotožnila s takovými liberálními tématy jako je svoboda člověka, rovnost, zákaz jakékoli diskriminace - tady není sebemenšího důvodu ke kritice.

    Problémem levice je, že tímto liberalismem mnohdy jenom kašíruje ztrátu své vlastní - tradiční - substance. Tedy sociálního a humánního přeorientování celé společnosti. Stará sociální témata už většinovou společnost neoslovují; a ten "kulturní liberalismus" zase mnohem přesvědčivěji praktikují strany Zelených (na Západě). Takže pro klasickou sociální demokracii tu skutečně zbývá čím dál tím méně prostoru.
    JK
    February 24, 2020 v 18.36
    "Takže pro klasickou sociální demokracii tu skutečně zbývá čím dál tím méně prostoru."

    Na Západě. V takové Indii nebo Latinské Americe má prostoru víc než dost.
    February 25, 2020 v 10.21
    Levice, jež podlehla fascinaci pokrokem, který je doprovázen neustálým ekonomickým růstem, nabyla mylné představy, že kapitalistický megastroj bude pokračovat do nekonečna, jen místo buržoazií bude pak řízen "vítězným proletariátem". Pokud tomu věřil i samotný Marx, pak byl blázen. Ale možná je pravdou, že se nakonec přece jen vrátil k myšlenkám na konzervativní socialismus, čili k těm starým způsobům.
    V souvislosti s tím je v knížce zmíněna Esej o daru od M. Mausse. Staré společnosti nebyly založeny na penězích, ale na logice daru (a cti). Něco jsi dostal, něco musíš dát.
    JN
    February 25, 2020 v 11.52
    Myslím, že oba liberalismy (ekonomický i kulturní)
    jsou s ohleduplným vztahem k přírodě (z hlediska člověka tedy k jeho vlastnímu životnímu prostředí) v zásadním rozporu.

    Liberální politická strana (například Zelení) nemůže mít ve svém programu současně i ochranu životního prostředí, protože jde o dvě věci, které se navzájem vylučují.
    JP
    February 25, 2020 v 12.55
    Chtěl Marx nekonečný růst?
    Možná to překvapí; ale odpověď v tomto směru není zase až tak úplně jednoznačná.

    Na jedné straně samozřejmě platí: Marx byl nevyhnutelně dítětem své doby - té doby která propadla euforii z nových objevů, z nově se odkrývajících mohutných sil lidstva. A kdy se mohlo ještě celkem legitimně zdát, že jedině sociální nerovnost je překážkou toho, aby tyto síly mohly být plně využity k prospěchu celého lidstva.

    Navíc: Marx v té době ještě vůbec nemohl mít ponětí o tom, co to vlastně znamená "konzumní společnost". - Jinak by vůbec nemohl vytvořit svůj předpoklad, že v komunismu si lidé v obchodech vezmou (bez placení) jenom to, co opravdu nezbytně potřebují. Jemu se tedy jednalo o uspokojení r a c i o n á l n í c h, odůvodněných potřeb člověka - nikoli o neustále rostoucí excesivní konzum.

    A ostatně - ve svých pozdějších letech Marx do určité míry revidoval své dřívější fokusování na průmyslovou produkci vůbec; s tím že nakonec každá materiální produkce (a to i za podmínek komunismu) si podřizuje člověka svým vlastním účelům, a že pravé lidské svobody je možno nakonec dosáhnout jenom m i m o této materiální produkce. Tedy ve sféře ducha, volné lidské tvůrčí kreativity.

    A navíc: byl to Engels, který už v oné době průmyslového optimismu napsal, že "příroda nám vrátí - i s úroky - všechny rány, které jsme jí uštědřili"!! Dalo by se tedy bezmála říci, že Engels byl prvním ekologicky uvědomělým autorem; v době kdy tento pojem sám ještě vůbec neexistoval.

    ----------------------

    Ale ještě jednou tedy zpět k Marxovi: na jedné straně on si dozajista přál hojnost materiálních statků pro člověka; ale na straně druhé tomu opravdu není tak, že on by byl zastáncem neustále expandujícího, bezbřehého konzumu. Pravou lidskou svobodu, pravé lidské naplnění Marx opravdu viděl v něčem úplně jiném.
    + Další komentáře