Na malém plácku před východem z metra na Zličíně stojí pojízdná kavárna, symbol předvolební kampaně společného kandidáta zelených a sociálních demokratů do Senátu ve volebním obvodě Praha 6 Václava Bělohradského. Je úterý po čtvrté hodině odpoledne. Volební místnosti se otevřou v pátek. Lidé proudí ven z metra, ale kavárny, ani kandidáta si příliš nevšímají.

Hlavní nápor předchozích hodin už opadl, jen občas se někdo zastaví na kafe. Zpočátku se prý ale před kavárničkou dělala i dlouhá fronta, říká mladá baristka, zatímco mi připravuje dvojité presso, tedy doppio, jak znalecky přikyvuje.

Dobrovolníci rozdávají volební noviny. Sem tam se za kandidátem někdo zastaví na kus řeči. Když přicházím já, rozzáří se mu očka. Už se trochu známe, domlouváme spolu už více než tři týdny rozhovor. Filosof mi sděluje, jak to s tím interview nakonec uděláme, popisuje své nejnovější postřehy z volební kampaně, zdůvodňuje, proč to jde s demokracií tak s kopce a z jakých důvodů je hnutí ANO tolik úspěšné.

Těmto svým úvahám dává očividně přednost před odchytáváním voličů a snahou oslovit je. Vybavují se mi záběry Andreje Babiše při rozdávání koblih v Klusákově filmu Matrix AB. Usměvavý byznysmen efektivně obdarovával sladkým pečivem davy. Jakmile se ním chtěl dát někdo do řeči, Babiš jej asertivně utnul, protože rozdávání koblih by stálo a zástupy voličů nepočkají… Bělohradský na to jde přesně naopak.

Okolo kavárny prochází jeden známý ústavní právník. Zdraví se s Václavem Bělohradským, oba mají ze setkání radost. Vzápětí se vracíme k přerušenému hovoru: Bělohradský oceňuje veřejné služby v Řepích a srovnává je s tím, jak to funguje ve Stockholmu. Z dodávky pojízdné kavárny znějí písně, které stání u červeného automobilu s kávovarem dodávají na atmosféře. Je mezi nimi i partizánská Bella ciao. Ta vyhrává opakovaně. Právník se brzy loučí a odbíhá vyučovat.

Čí je víc? Zelených, nebo sociálních demokratů?

Na místě je také člen Bělohradského volebního štábu a hlavní zástupce ČSSD v jeho týmu Lukáš Rázl. Je vidět, že jeho a kandidátův pohled na kampaň se významně liší. Rázl dává Bělohradskému familiérně zpětnou vazbu k rozhovoru pro DVTV. „Že ty, Václave, taky někdy nejdeš někam s tím, že to má být jednoduchý,“ povídá v narážce na to, že Bělohradský mluví příliš složitě.

Později si filosofa odvádí stranou a naléhavě a poměrně dlouho mu něco vysvětluje. Marně se rozhlížím po někom ze Strany zelených, kdo by Rázla vyvažoval. Později se navíc ukazuje, že jedním z důvodů, proč Bělohradský působí otráveně, je i to, že na něj Rázl v tom či onom naléhá, a filosof není spokojený s tím, jak se kampaň vede.

Mezi dobrovolníky zelení jsou, ale sociálních demokratů je prý více. Hlavně minulý týden to bylo za zelené slabé, tenhle je to však už lepší, dozvídám se.

Chvíli na to, když hovořím právě s jedním dobrovolníkem o předvolebním klání v Praze 6, se u nás zastavuje kolemjdoucí mladík. Hádám, že volební právo má zatím jen krátce. Ptá se, za koho Bělohradský kandiduje. Připadá mu divné, že za dvě strany. Společná kandidatura za zelené a sociální demokraty mu nejde do hlavy: jeden člověk, dvě strany, koho tedy podporuje?

„Především, Bělohradský je svůj,“ vysvětluje dobrovolník, který zdůrazňuje, že filosof není členem žádné strany a je současně postaven Stranou zelených i ČSSD. „Takže je to tvář dvou stran?“ ptá se mladý muž. „Ano, ale to neznamená, že by měl dvě tváře,“ odpovídá dobrovolník. „Tak vám přeji úspěšný lov voličů,“ opouští nás mladík s úsměvem.

S Lukášem Rázlem se také krátce bavím o trestu smrti. Pro jeho zavedení v České republice jsou podle volební kalkulačky, jejíž výsledky vizualizoval Český rozhlas, také dva kandidáti sociální demokracie do Senátu. Rázl mi říká, že bych měl jet na Ostravsko a promluvit si s tamními voliči ČSSD. Ptát se jich, co si myslí o Evropské unii, o trestu smrti, o sňatku homosexuálů. „Nelze být odtržený od svých voličů,“ zdůrazňuje. Sám by prý nejvyšší postih zavedl…

Když už se odebírám k odchodu, klade mi v souvislosti s trestem smrti na srdce, abych neutlačoval většinovou společnost. „Jen ji utlačuj, jen ji utlačuj,“ neodpustí si filosof, který už také — celý prokřehlý zimou — pomalu odchází domů.

Než opustím Zličín definitivně, povídám si ještě s jedním z dobrovolníků. Bělohradského má rád. Chce, aby uspěl. Do Senátu se podle něho hodí víc než do praktického života. Popisuje mi příhodu, jak s Bělohradským někde stál a filosof mu říkal, že má dojet na jakousi schůzi, ale neví, jak tam trefí. Nakonec ho tam dobrovolník musel doprovodit.

Když se letáků chopí ministr

Následující den, ve středu, vyrážím za Václavem Bělohradským na Červený vrch. Jedu z jednoho konce linky metra A až na druhý, vystupuji na stanici Nádraží Veleslavín a pak pokračuji dál tramvají až na zastávku Sídliště Červený Vrch. Počasí není předvolební akci příliš nakloněno, lehce prší. Cestou potkávám pojízdný nosič předvolební reklamy s obličejem Andreje Babiše a Bělohradského konkurenta Vlastimila Harapese. Když se dostávám na místo a opět se ocitám před červenou pojízdnou kavárnou, která stojí před Obchodním centrem Červený Vrch, už neprší.

Kandidát do Senátu ale nikde. Před chvílí odešel psát článek, sděluje mi jeden přítomný sociální demokrat. Smůla. Je čtvrt na čtyři. Na hovor s Václavem Bělohradským tentokrát nedojde. Na facebookových stránkách filozofa se přitom avizuje: „Každý musíme snést mínění druhého. ‚Demokracie znamená diskuzi,‘ řekl prezident Masaryk. I proto Vás zveme k rozhovoru s kandidátem do Senátu Václavem Bělohradským do jeho mobilní kavárny.“

Následuje termín: „Ve středu 5. října od 12:00 do 18:00 před OC Červený vrch“. A také dodatek: „Již nyní se těšíme na demokratickou diskuzi s Vámi!“