Deník Referendum se zeptal osobností, které v minulosti působily v občanské iniciativě ProAlt či v její blízkosti, na to, co očekávají od kandidatury filosofa Václava Bělohradského do Senátu. Připomeňme, že ProAlt vznikl v roce 2010 v reakci na tehdejší vládu takzvané rozpočtové odpovědnosti premiéra Petra Nečase. Ustavující prohlášení této platformy podepsal právě také Václav Bělohradský.

Otázka se nabízí po rozporuplném politickém působení Jana Kellera — rovněž spoluzakladatele ProAltu — v pozici poslance Evropského parlamentu. Námi oslovení Bělohradského kandidaturu hodnotí spíše přívětivě, jak si ale filosof případně povede v samotné horní komoře Parlamentu, podle nich zůstává otevřené: „Bělohradský by byl v Senátu solitérní osobností a otázku po možném zklamání chápu jako obavu, zda se nenechá otrávit nízkou úrovní politické diskuse a nevzdělaností většiny zastupitelů,“ říká historička umění Milena Bartlová.

Tereza Stöckelová, socioložka 

Parlament a politika potřebují v dnešní „kritické době“ více reflexivního myšlení, problematizování a ohledu ke komplexitě světa, což jsou ctnosti společenských věd a akademického myšlení, které tu Václav Bělohradský jako veřejná figura už přes dvacet let skvěle reprezentuje. V české politice dnes nebezpečně převažuje směs „selského rozumu“ a technického, instrumentálního rozumu, které mají oba tendenci (byť v odlišných podobách) k černobílému vidění věcí.

Osobně by mě Bělohradský reprezentoval i ve svém odhodlání zůstat s Evropou — a s Evropskou unií! — i s jejími problémy, protože jsou to naše problémy, a především pokusem o obhajobu zelené, biocentrické politiky, která je v současné české společnosti a vysoké politice zvlášť brutálně zašlapávána.

Zklamání hrozí jen u těch, kdo hledají spasitele. Já osobně bych se těšila na to, že by působení Václava Bělohradského v Senátu přinášelo podstatné otázky, bylo zábavné a mělo i schopnost nás překvapovat.

Jan Májíček, aktivista

Kandidaturu Václava Bělohradského na Praze 6 považuji z hlediska volebního obvodu za dobrý tah. Podstatná je však otázka jeho politického působení v Senátu a veřejné debatě. Trochu mě znepokojují Bělohradského nejasné výroky o roli oligarchie, jeho vystupování na akcích think-tanku Andreje Babiše atd.

Doufám, že to zelení a ČSSD dobře promysleli a Václav Bělohradský jim na to odpověděl. Pokud v Senátu bude Bělohradský bránit sociální a ekologická práva, podporovat zákony přispívající k sociální spravedlnosti atd., bude to jen dobře. Jedno zklamání ze selhání kritického intelektuála už jsme si zažili.

Milena Bartlová, historička umění

Václava Bělohradského v Praze 6 volit do Senátu budu, a to nejen proto, že ostatní kandidáti tu jsou většinou bizarní figurky. Dohodu idealistů ze sociální demokracie a takzvaných levičáků ze zelených na jeho kandidatuře ale bohužel nedokážu považovat za model budoucího nadějného spojenectví na liberální levici. ČSSD je v Praze 6 zastoupena několika naprosto odstrašujícími typy politických podnikatelů, což nedovoluje zapomenout na její fatální vnitřní rozštěpení (nebo prohnilost?).

Bělohradský by byl v Senátu solitérní osobností a otázku po možném zklamání chápu jako obavu, zda se nenechá otrávit nízkou úrovní politické diskuse a nevzdělaností většiny zastupitelů. Pověstný Platonův filosof na trůně byl tyranem či monarchou, kdežto reálný politický filosof dneška bude muset obstát v prostředí, se kterým nesdílí ani jazyk, ani zkušenosti.

Bylo by to dobrodružné pro všechny zúčastněné. Řekla bych ale, že realista a zároveň intelektuální dobrodruh Bělohradský je právě tím typem osobnosti, která dokáže dnešní dobu podivných a rychlých změn brát jako výzvu a bude se poctivě snažit nalézat v ní ty nejnadějnější cesty.

Jan Krajhanzl, sociální psycholog a ekopsycholog

Kandidaturu Václava Bělohradského do Senátu vnímám trochu s rozporuplnými pocity. Jistě, těší mě liberálně-levicový kandidát, navíc s kosmopolitním rozhledem. Těší mě, že se na jeho podpoře shodli sociální demokraté a zelení.

Jeho šance na zvolení zvyšuje, že Václav Bělohradský je nejen známá, ale i významná osobnost — považuji ho za jednoho z nejzajímavějších českých komentátorů, který vidí více pod povrch věcí, než je tu běžně zvykem. Přitom nezapře své intelektuální zaměření na svět idejí: ne vždy se ve svých zobecněních zdržuje konkrétními tuzemskými fakty, ne vždy je srozumitelný širší veřejnosti.

Ve své snaze vidět věci z neobvyklého úhlu pohledu je někdy hůře politicky čitelný — dodnes jsem například neporozuměl tomu, že dokázal hájit politické projekty Andreje Babiše či Silvia Berlusconiho. Práce v Senátu také vyžaduje ponořit se na několik let do stohů legislativních návrhů, a odhaduji, že pro „člověka idejí“, jako je Václav Bělohradský, může být nekonečné studování, připomínkování a vyjednávání o podrobnostech právních norem ubíjející.

Nicméně, protože je mi programově blízký, můj hlas nakonec pravděpodobně dostane. Nebude to pro mě jako pro voliče splněný politický sen, spíše bych mu přál, aby ve svém — domnívám se — protiúkolu obstál, a aby česká společnost nepřišla kvůli novému senátorovi o ještě zajímavějšího komentátora.

Kateřina Kňapová, socioložka

Začala jsem vypomáhat s kampaní na sociálních sítích, takže je odpověď jasná - myslím, že Václav Bělohradský by v Senátu měl mít své místo. Především proto, že umí přinášet zajímavé pohledy na společnost a politiku, což je něco, co je v době volání po rychlých a jasně černobílých řešeních docela záslužné a to i na parlamentní půdě.

Docela často slýchám kritiku v souvislosti s jeho vystoupením na sjezdu ANO nebo obavy, aby podobně jako Jan Keller neztratil v politice kritický náhled. Tyhle obavy nesdílím, myslím si, že míra sebereflexe je u Bělohradského poměrně vysoká. Co může nastat, je, že Bělohradský zůstane s takovým reflexivním přístupem osamocený, a pak je samozřejmě otázka, jak by s takovou situací naložil.

Milan Znoj, politolog

Filosof na trůnu je vždycky ošemetná figura, ale filosof senátor má něco do sebe, protože v zápase o politickou moc má Senát hlas více méně poradní a porada o věcech veřejných k filosofii bytostně patří. Václav Bělohradský by byl dobrým senátorem, protože má neposedné myšlení, myslí oklikou a je kritický. Nevím, jestli jsou v Senátu tak stojaté vody, jak to vypadá, ale až tam bude Václav Bělohradský, tak určitě nebudou. Václav Bělohradský má rád rétoriku.

Jednou jsme se bavili o tom, že v demokracii má rétorika přednost před filosofií a vyřčené slovo před mlčenlivou pravdou. (Poznámka pod čarou: nikoli před pravdou umlčenou — to je pravda těžká, která má váhu slov nevyřčených v úzkosti, což se děje v diktatuře, ale ne v demokracii, kde je pravda lehká a slov je nadbytek.) Každopádně Senát je to pravé místo pro kritickou rétoriku demokracie.

Zatím zde ale Kubera a spol. vede své libertariánské řeči o kouření, jak se nemá zakazovat, o imunitě, jak se nemá omezovat, a imigrantech, na něž si máme dát bacha, aby nás neomezovali. Na druhé straně potom oranžové tsunami, které před časem dorazilo do Senátu, přineslo jenom rétoriku účetního s jeho má dáti a dal, a pak ještě Zdeňka Škromacha s jeho zemanovskými kecy u bazénku. Kubera a Škromach jsou ale břemena naší minulosti.

Václav Bělohradský chce myslet jinak, a to zeleně na rudém pozadí. Taková rétorika do Senátu určitě patří. Když člověk poslouchá kandidáty na senátory, tak se lidem často vemlouvají, že jim v obvodě zajistí přízeň mocných a v Praze prosadí místní zájmy. Václav Bělohradský ale neslibuje, že na Praze 6 postaví novou školu, nebo nechá vydláždit Kulaťák.

Má svá témata, o kterých píše a mluví léta, týkají se přírody a lidských hrozeb, demokracie a lidského fanatismu, kdy utrpení a bída těch druhých nám může být ukradená, neboť si myslíme, že nás nic nestojí. Je zřejmě mnoho konkrétních věcí, které by takto rád připomněl. Nejlépe v Senátu. Povzbudivé je, že v těchto tématech spojuje politickou linii zelených a sociální demokracie. Možná je to taková jarní vlaštovka na české politické scéně.