Navzdory obecně uznávané závažnosti situace se znečištění evropského ovzduší snižuje jen pomalu. Takové je hlavní zjištění nové studie Evropské agentury pro životní prostředí, která díky údajům z tisíců sledovacích stanic mapuje kvalitu vzduchu mezi lety 2000 a 2017.

Zdaleka nejhorší je situace kolem takzvaných suspendovaných částic s průměrem do 2,5 mikrometru. Ty ročně ukrátí život až 400 tisícům obyvatel Evropy. Ovzduší v České republice patří k nejhorším.

„Znečištění ovzduší má nadále závažné dopady na zdraví obyvatel Evropy, především ve městech. Největší podíl na tom má krom pevných částic i oxid dusičitý a přízemní ozon. Nejvíce jsou znečištění vystaveny nízkopříjmové skupiny obyvatel. Zranitelnější jsou také starší lidé, děti a osoby se zdravotními problémy. Znečištění ovzduší má na svědomí i nemalé ekonomické ztráty. Zkracuje životy, navyšuje náklady na zdravotnictví a snižuje produktivitu práce,“ konstatují odborníci.

Dále vysvětlují, že i když je znečištění zřejmě největší ekologickou hrozbou pro lidské zdraví a Evropa se jej v posledních letech snaží aktivně řešit, v mnoha zemích zůstávají oblasti, jež se ani zdaleka neblíží plnění vhodných emisích limitů. „Účinná akce vyžaduje pochopení mechanismu, jakým se dané látky přetvářejí a přesouvají do atmosféry. Aby se znečištění dalo řešit, je nutné sladit mezinárodní, národní i místní opatření skrze multidisciplinární a holistický přístup,“ uvádí studie.

Z celé řady sledovaných látek jsou zřejmě nejnebezpečnější pevné částice do 2,5 mikrometru, označované obecně jako PM2,5. Těch se Evropě daří vypouštět do povětří asi o čtvrtinu méně než v roce 2000. Pokles se ale od roku 2014 zastavil.

Vědci odhadují, že drobné částečky ve vzduchu nesou odpovědnost za 400 tisíc předčasných úmrtí Evropanů ročně. Zatímco hrubší částice lidské tělo dokáže odfiltrovat, drobné mohou pronikat do plic a usazovat se. Ty nejjemnější dokonce prostupují skrze plicní sklípky do krevního oběhu.

České ovzduší je na tom bídně

Nebezpečná smítka pocházejí z celé řady zdrojů, především spalování pevných látek například při topení, z průmyslu a dopravy. Jejich výskyt se výrazně liší podle regionů. Jednoznačně nejlépe na tom je Skandinávie v čele s Finskem, nejhorší výsledky vykazuje naopak Turecko, část Balkánu, Polsko a Česká republika.

Evropské limity částic se nám sice na většině z pětašedesáti místních měřících stanic daří plnit, hodnotu doporučenou Světovou zdravotnickou organizací ale překračujeme o více než sto procent. Průměr výskytu PM2,5 u nás navyšuje Ostravsko a další severomoravské průmyslové enklávy.

Česká republika v čele se severovýchodní Moravou se drží i na špici v hodnotách benzo[a]pyrenu: málo známé, ale silně rakovinotvorné a mutagenní látky. Ta zvyšuje riziko smrtelných chorob u dospělých a může ovlivňovat i genetickou informaci ještě nenarozených dětí, a vyvolávat tak například astma. Benzo[a]pyren pochází z nedokonalého spalování při nízkých teplotách. V naprosté většině jej tak vypouštějí domácnosti topící stále v nekvalitních kotlích dřevem či uhlím.

Emise jednotlivých látek od pevných částic přes plyny až po stopová množství těžkých kovů se výrazně liší podle ekonomických sektorů. Například téměř veškerý vypuštěný amoniak — tedy jedovatý lehký plyn užívaný jako hnojivo — pochází ze zemědělství.

To významně přispívá i k produkci metanu coby extrémně silného skleníkového plynu. Naopak na emisích oxidů dusíku, oxidu uhelnatého a drobných pevných částic se zemědělství podílí jen minimálně.

Nebezpečných oxidů ubývá, rtuť jen tak nezmizí

Dlouhodobým problémem zůstává spalování uhlí, jež významně přispívá k vypouštění toxické rtuti. Té sice lidé emitují stále méně díky přísnějším evropským pravidlům a uzavření téměř všech továren, jež rtuť ve větší míře užívaly, její výskyt v životním prostředí se tím ale neřeší. Rtuť do evropského ovzduší jednak „dodává“ Asie, jednak již vypuštěný kov sám od sebe nemizí.

Velmi dlouho se může střídavě ukládat v zemi či vodě a následně opět unikat do vzduchu. Tyto „reemise“ způsobené průmyslem minulých generací tvoří až šedesát procent celkového objemu z celkového množství vypouštěné rtuti.

V některých ekonomických sektorech se daří emise setrvale snižovat. „Výrazně nižší hodnoty vykazuje jak silniční, tak nesilniční doprava, a to přesto, že se množství přepravovaných nákladů i cestujících soustavně zvyšuje. Jako dobrý příklad opatření se zde ukazuje nastavování emisních limitů i požadavků na kvalitu paliv ze strany Evropské unie,“ píší vědci.

Problémem ovšem zůstávají zplodiny z letecké a mezinárodní dopravy. Pomohlo by prý zpřísnění legislativy. Náklady na její uvedení do praxe by ani zdaleka nedosáhly úspor, jež by přinesla nižší míra zdravotních problémů obyvatelstva.

Poměrně obstojně se Evropě daří nakládat s dalšími potenciálně nebezpečnými látkami, jako je oxid siřičitý, oxid uhelnatý či benzen. Prvý jmenovaný se ve zvýšené koncentraci vyskytuje zcela minimálně, a to hlavně díky povinnému odsiřování zplodin z provozů užívajících méně kvalitní hnědé uhlí. Větší množství oxidu uhelnatého se pro změnu přirozeně omezuje na místa přetížená dopravou či těžkým průmyslem. Podobná je situace s karcinogenním benzenem.

Základem systému ochrany ovzduší je evropská směrnice o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu z roku 2008 a na ni navazující opatření. Limity znečištění, alespoň v zemích Evropské unie, se dlouhodobě zpřísňují. Nové emisní stropy přinese rok 2021.

Česká republika se těmto požadavkům kvůli značné závislosti na uhelných elektrárnách přizpůsobí jen stěží. Již nyní totiž poskytuje fosilnímu průmyslu nejrůznější výjimky umožňující překračovat limity problematických látek včetně rtuti.

Česká republika je spolu se sousedním Polskem zemí s mimořádně špatnou kvalitou ovzduší dlouhodobě. Na vině je těžký průmysl, zastaralá energetika i stále poměrně rozšířené domácí topení nevhodnými palivy. Experti odhadují, že kvůli špinavému vzduchu předčasně zemře až deset tisíc Čechů ročně.