Zdá se mi to jako diskriminační přístup, pomáhat pouze lidem z krajní pravice.

ale radikálům z krajní levice nikdo nepomůže.

Nevím, pane Nusharte, nic o tom, že by na levici momentálně figurovala nějaká radikální skupina, která by svým členům, hodlajícím odejít, hrozila až tak, že by bylo nutné zajistit pro ně změnu jména a bydliště.
Jestli pro krajně pravicovou realitu, jakou popisuje rozhovor, existuje reciproční situace na opačné straně radikálního spektra, pak by bylo samozřejmě vhodné, aby se pomoc rozšířila i na ty, co hodlají opustit radikální levici, ale jak píšu, pravděpodobně to tak není.

pořád "je lepší mít exitový program a nepotřebovat ho, než ho potřebovat a nemít. (...) Cílem exitového programu není pouze poskytovat pomoc lidem s odchodem z extremistické scény, má i svou vzdělávací část. Na základních i středních školách by se o podobných tématech mělo mluvit, téma by se mělo otevírat a probírat s žáky. Do prostředí radikálních skupin se hodně lidí dostává ještě v útlém věku. Často jde o teenagery, které v jejich složitém životním období začne fascinovat radikalismus..."

Ano, to všechno je pravda. Ale pořád to nic nemění na tom, že tu není obdobná ultralevicová scéna, která by potřebovala podobné organizace.

Když čtu A2larm, žasnu sice občas nad dogmatičnosti a nerozhlédnutostí některých autorů a nad leností, se kterou pasuji všechno na jedno kopyto -- ale jedná se o polovzdělanost, nikoli nevzdělanost. A s polovzdělaností exitová organizace opravdu nic nepořídí, navíc na A2larmu funguje docela slušně samočistíči funkce.

Mladý komunistický dorost sice vyvolává směs soucitu, pocitu generační viny ("Opravdu jsme je nedokázali oslovit a oni museli vzít za vděk tímhle?") a zděšení na vyprazdněností pronášených frází, ale sotva si lze představit, jak by vůči němu mohla působit exitová organizace.

Základní rozdíl mezi pravicovým a levicovým extrémismem leží v tom, že pravicový extrémismu v prvé řadě pramení z pocitu hluboké nenávisti; zatímco ten levicový z pocitu hlubokého hnusu.

Ta nenávist pravičáka - ta je bytostná, osobní, on vlastně nenávidí všechno kolem sebe, a dost pravděpodobně i sám sebe, svůj vlastní život. On život - a svět - prožívá jako násilí, a nedokáže na něj reagovat zase jinak nežli násilím. Prvním krokem pro jeho nápravu je tedy právě to, nastavit mu zrcadlo pro jeho vlastní nenávist.

Zatímco ten levicový "extrémista" - ten v prvé řadě trpí pocitem hnusu z deformovaného světa. Ze světa, který se mu jeví jako odosobněný, odlidštěný, jako ovládaný mechanickými, dehumanizovanými strukturami moci (státní respektive ekonomické).

Ano, i ten levicový "extrémista" či fundamentalista může podlehnout nenávisti. Ale - přes to všechno u něj stále zůstává i ten moment společenské kritiky. Kritiky odosobněných, dehumanizovaných poměrů.

Jednou jedinou větou: pravicový extrémista chce svět zničit; zatímco levicový extrémista ho chce napravit.

U pravicového extrémisty je tedy možno zavést pro něj "výstupní program" prostřednictvím zbavení se jeho osobní nenávisti. Ale u jeho levicového protějšku - tam by bylo v prvé řadě zapotřebí takový "výstupní program" zavést pro celý jsoucí (odlidštěný) svět.

Tak nejdříve bych podotkla, že názory na to, co je a co není extrémismus se mohou člověk od člověka lišit, podle toho, co daný člověk považuje za normální. v poslední době se lidé často nemohou dohodnout ani na tom,co je levice a co pravice. Předpokládejme, že my tady na Referendu, o tom určitou (aspoň rámcově shodnou) představu máme.
Ovšem ten váš předpoklad, pane Poláčku, by se klidně dal obrátit. Třeba tak, že krajní pravice trpí zhnusením a odporem (kupříkladu rasistickým), zatímco krajní levice trpí nenávistí (třídní). Rozdíly mezi nimi budou patrně spíš v tom, jak si představují ideální společenské poměry.
Proč podle vás by se měl někdo zbavovat nenávisti, zatímco hnusu se zbavovat nemusí? Někdo by vám mohl namítnout, že nenávist vzniká z nedostatku lásky (například v dětství), a že se jí tedy lze zbavit jedině láskou (minus se přece dá vyrušit plusem). Zatímco zhnusení světem může být taky výrazem pýchy, kdy člověk se cítí být vysoko povznesen nad ten hnusný, primitivní svět (který ho není hoden). Pýcha se však dá léčit jedině pokorou.

Když se, pane Poláčku, zeptáte na pravici, řeknou Vám téměř totéž:

"Levicový extremismus (extremista) chce svět zničit, zatímco my chceme svět zachránit."

Ta nenávist je tedy "potřebná" v procesu nápravy světa - ke zničení toho pokaženého (toho, co se předtím nenávistí pokazilo), aby se to potom mohlo (rozumem) napravit.

Takže zatímco u extrémistů pouze nenávistných může být exitová organizace docela úspěšná, tam, kde se k nenávisti přidá ještě světonapravitelství, tam nemá exitová organizace moc šancí.

samozřejmě všemohoucí, a chtěl by napravit svět. Jak by to udělal?

Ale pokud se vrátíme k článku. Ona tu nechybí jen organizace, která by pomáhala odejít z určitého nebezpečného prostředí (příslušníci různých skupin se šovinistickou a rasistickou ideologií a hierarchizovanou, gangům podobnou strukturou jsou častěji pachateli, ale také obětmi trestné činnosti -- prostě je to úžasná příležitost, jak si podělat život), ale také dostatek znalostí o řečeném prostředí. V Německu víme o jeho prorostlosti s organizovaným zločinem a dvojdomovstí s pouličními gangy, u nás jen tušíme (protože máme pohled zaostřený německými znalostmi).
Před deseti lety bych řekl s jistotou: Spíše než exitovou organizaci potřebujeme cílenou pedagogickou a probační péči a důslednější potlačování několika mála skupinek, kde se už latentní nebezpečí organizovaného zločinu projevilo.
Dnešní situaci už znám jen z dálky a možná do ni příliš promítám zastaralou osobní zkušenost -- ale i dnes bych řekl, že chybí víc solidní státní politika a podpora těch, kteří něco dělají (podpora v rámci institucí, v nichž to dělají) než exitová organizace.

Samozřejmě, pokud bude, díky Bohu za ní, ale neměla by se stát alibi, pro které by se přestalo mluvit o mnohem důležitějších nedostatcích škol (včetně pedagogických) a sociální práce.

je extrémem VŮČI něčemu - vůči "normalitě". To, co je považováno za "normální" se mění v závislosti na společenském vývoji. "Normalita" se tedy mění v závislosti na čase a na místě (historicky a geograficky).

Co bylo kdysi extrémem, může být dnes normalitou a naopak, co bylo normální, to může být dnes extrémní; co je v nějaké zemi zcela normální, to je třeba v jiné zemi extrémem...

Za minulého režimu byla komunistickými funkcionáři často používána fráze "musíme jít s dobou". V poněkud ironicky posunutém významu pak ten, kdo si nechtěl "podělat život", musel "jít s dobou", musel tedy flexibilně měnit svoji normalitu podle požadavků doby, aby se nedostal do extrému, který by ale v jiné zemi a v jiné době extrémem vůbec nebyl, byl by normalitou. Co bylo extrémem a co bylo normalitou, to určoval (kulturní) tlak režimu, například prostřednictvím vzdělávání.

Ale jistě, paní Hájková (a pane Nusharte), že ta "nenávist" a ten "pocit hnusu" se mohou navzájem prolínat. Ale - přes to všechno tu zůstává jeden signifikantní rozdíl.

Nevím jak jinde, ale v Německu už dávno vypracovali psychologické profily jak typického příslušníka extrémní pravice, tak příslušníka extrémní levice.

Příslušník extrémní pravice: základní příčina se jeví být už v rodině, oni většinou už v dětství nezažili nic jiného nežli násilí, to se jim pak stalo víceméně standardním životním postojem. Protože nezakusili láskyplné rodinné prostředí rozvíjející pozitivní city, jsou krajně vznětliví v konfliktních situacích, a sami reagují okamžitě násilím. Je to začarovaný kruh: na vlastní zkušenost s násilím reagují nenávistí, která se projevuje opět dalším násilím.

Zajímavé ovšem je: určitá část příslušníků extrémní pravice - tedy té pravice která vyznává pouze sílu a násilí! - tak určitá část z nich má svou pravou motivaci k příslušnosti k této skupině překvapivě a paradoxně - ve strachu!

Jak řečeno napohled překvapivé; ale dost možná to má své logické vysvětlení. Oni zřejmě prožívají pocit stálého strachu z okolního světa - a právě v té násilnické skupině hledají kompenzaci za tento strach, hledají tu pocit jistoty a bezpečí.

-----------------------------

Co se pak levicových extrémistů týče (kteří byli prozkoumáváni především v souvislosti s terorem RAF) - tak tady byla konstelace dosti jiná, a přitom ale do jisté míry opět podobná. Tito pozdější teroristé pocházeli často z dobře situovaných rodin; ale zřejmě i oni zde trpěli značnou citovou deprivací. Sice zde nebylo přítomno přímé násilí jako ve skupině první; ale rodinné/mezilidské vztahy zde zřejmě byly chladné a citově ploché, ta "řádně uspořádaná rodina" byla zřejmě jenom fasáda.

Takže se zde zřejmě spojily zážitek citové deprivace, a zároveň stav rodinného blahobytu či přímo bohatství; což pak dost možná vyústilo v radikální a násilný protest právě vůči celému měšťáckému světu (a jeho státu).

V každém případě u těch levicových radikálů je stále zachován s t r u k t u r á l n í protest proti společenským poměrům; zatímco u pravicových extrémistů (i když se ideově mohou také vymezovat vůči státu) stojí na prvním místě jejich prožitek násilí, a jejich touha násilných akcí vůči osobám.

Ostatně, stačí se podívat jen trochu pozorněji na demonstrace pravicových a levicových extrémistů, aby přímo do očí vyskočil zcela evidentní typologický rozdíl: příslušníci pravice jsou většinou masivní, mohutné tělesné typy, dalo by se říci "typ neandrtálec". Zatímco příslušníci levice jsou viditelně subtilnější, ne snad přímo intelektuální, ale přece jenom urbánnější typus.