Silke Garyová pracuje v celostátní organizaci Christliches Jugenddorfwerk Deutschlands, která má přibližně deset tisíc zaměstnanců. Působí v každé z německých spolkových zemí, v každé z nich má své místně specifické programy. V Hamburku, odkud Silke Garyová pochází, se zaměřují především na vzdělávání. Jejich hlavním tématem je migrace, integrace a sociální výzkumy. Jedním z jejich projektů je exitový program, pomáhající lidem, kteří chtějí opustit extrémně pravicovou scénu.

Váš exitový program, tedy projekt zaměřený na pomoc lidem, kteří chtějí opustit extremistickou scénu, funguje pátým rokem. Proč a za jakých okolnosti vznikl?

Náš projekt vznikl v reakci na odhalení krajně pravicové neonacistické teroristické organizace NSU (Národněsocialistické podzemí). Pravicoví teroristé v letech 2000 až 2007 zavraždili devět migrantů, jednu policistku. Obviněni byli ze třiačtyřiceti pokusů o vraždu, tří bombových útoků (Norimberk 1999, Kolín 2001 a 2004) a z patnácti loupeží. V roce 2015 s tak zvanou uprchlickou krizi pak téma získalo znovu na naléhavosti.

V čem?

Změna nastala hlavně v tom, že naše práce najednou poutala větší pozornost. Bylo o nás víc slyšet, byli jsme jako organizace vidět na veřejnosti. To stejné se stalo teď v létě, když byl krajně pravicovým radikálem zavražděn politik CDU Walter Lübcke. V Německu stále slýcháme, že pravicový extrémismus není problém, že je tu jen pár nácků, jinak že se nic hrozného neděje. Bohužel se ukázalo, že děje.

Lidé se na vás obracejí, když se chtějí distancovat od extrémně pravicové scény anebo její prostředí úplně opustit. Jaké metody používáte?

Máme různé metody. Především velmi pracujeme s biograficky narativní metodou a potom se systematickou metodou. Snažíme se zjistit motivy, proč se klient ke krajně pravicové scéně přiklonil a na základě toho vypracovat alternativy, jak jej dostat ven. Vzděláváme a radíme, jak odborníkům, kteří s nimi pracují, tak jejich blízkým osobám. Jde nám také o to, aby se celkově zvýšilo povědomí o krajně pravicové scéně. Je důležité, aby tu byl vždy někdo, kdo zachytí signály, že se něco špatného děje. Abychom měli kompetenci, znalost, jak s lidmi, kteří se ocitli scestí, zacházet a jak s nimi mluvit.

Zaujala mě vaše narativní terapie, předpokládám, že to probíhá na základě hloubkových rozhovorů s klienty. Na co se v rozhovorech zaměřujete?

Přesně tak. Necháváme klienty mluvit. Ptáme se zřídka, pouze na nejnutnější věci, neklademe cílené otázky. To klient se rozhodne, o čem bude vyprávět a co všechno řekne, on rozhoduje, jak bude pokračovat dál. My pouze posloucháme. Často se nám stává, že během povídání si sám klient položí otázku a později si odpoví. Jsou zvyklí přemýšlet určitým způsobem. Je pro ně velmi těžké si připustit, že jsou plni nenávisti. Je pro ně složité opustit vlastní dlouho vybudovanou identitu. Při terapii se tak stává, že klient něco řekne a za tři věty už si protiřečí. My musíme takovéto momenty zaregistrovat a vědět, jak s nimi později pracovat. Stejnou metodu používají i jiné organizace, nejsme v tom sami. Spolupracujeme a komunikujeme navzájem. Mluvíme o tom, jaká metoda funguje a jaká ne.

Když jsem se loni poprvé setkala s Christianem Weissgerberem, který býval jednou z nejvýraznějších tváři autonomních nacionalistů, vysvětloval mi, že odchod ze scény je dlouhodobý proces. Podle něj je nenávist hluboko vepsaná do těla i do mysli člověka. Jak dlouho odchod ze scény běžně trvá podle vašich zkušeností?

Je to velmi individuální. Někomu to trvá půl roku, někdo s tím bojuje několik let. Záleží, co na scéně dělá a jak moc je aktivní. Nikdo nemůže odejít najednou. Jak jsem už říkala, nenávist tvoří celou jejich identitu, je s ní spojen celý jejich život, myšlení, přátelé, postoje, vše. Uvědomit si, že je něco špatně, je první krok. Vlastní motivace se nesmí podceňovat. Měli jsme klienta, který pochyboval, ale k odchodu z krajně pravicové scény nebyl rozhodnutý. Chodil k nám několik měsíců, než se to hnulo. Musíme si uvědomit, že člověk, který opouští scénu, bojuje sám se sebou, uvnitř sebe i se svým okolím. Je to tak — ideologie ovládne mysl i tělo.

Umím si představit, jak složitý proces to může být nejen pro psychiku člověka. Co všechno váš projekt osobě, která se rozhodne opustit scénu, nabízí?

Nabízíme pomoc v mnoha ohledech, jak v osobním životě, tak s veřejnou prezentací. Například ve chvíli, kdy má klient nějaké problémy s úřady či policií, jsme schopni mu pomoci. Nemůžeme to samozřejmě udělat bez jeho souhlasu. Řešíme také otázku bezpečí klienta. Pomáháme i se změnami adresy či jména. U prominentních osob ze scény je to často zapotřebí. Pokud se nejedná o známou osobnost, doporučujeme takzvaný tichý odchod. Aby na začátku nechodil tolik na akce a postupně se tiše stáhl. Lidé ale mají často strach, že se jejich odchod neobejde bez konfliktní reakce. Naším úkolem je tedy také odhadnout, jak moc je jejich strach reálný, jak reálné jsou hrozby, jimž mohou být vystaveni, a jak případně zareagovat.

V České republice neexistuje žádná organizace, která by exitový program nabízela. Jsem si vědoma, že situace je jiná, přesto se zeptám: myslíte si, že je třeba takový projekt mít? A kdo by ho podle vás měl zřídit?

To každopádně, jak řekl Christian Weissgerber, je lepší mít exitový program a nepotřebovat ho, než ho potřebovat a nemít. Osvědčilo se nám to už nesčetněkrát. Cílem exitového programu není pouze poskytovat pomoc lidem s odchodem z extremistické scény, má i svou vzdělávací část. Na základních i středních školách by se o podobných tématech mělo mluvit, téma by se mělo otevírat a probírat s žáky. Do prostředí radikálních skupin se hodně lidí dostává ještě v útlém věku. Často jde o teenagery, které v jejich složitém životním období začne fascinovat radikalismus. Myslím si, že by svůj exitový program měl mít jak stát, tak i občanský sektor. Víte, většina z našich klientů by nešla za státním úředníkem. Pro ně byl stát nepřítelem, raději tedy jdou za nějakou občanskou organizací. Proto si myslím, že by exitový projekt měla provozovat i nějaká občanská organizace.

FATIMA RAHIMI

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.