„Asi každý si budeme už napořád pamatovat, kde jsme byli a co jsme dělali, když jsme se dozvěděli tu zprávu o úmrtí Karla Gotta. Já se zrovna vracel ze sázení stromů v Českém ráji,“ napsal ve svém pravidelném nedělním hlášení „Čau lidi“ premiér Andrej Babiš. Zapomněl však dodat, že okamžitě pojal plán smrt nejpopulárnějšího českého zpěváka náležitě vytěžit, a proto svolal mimořádné zasedání kabinetu, který na jeho návrh schválil uspořádání státního pohřbu.

Pokus vyždímat z Gottova skonu politický kapitál ovšem druhému nejbohatšímu z Čechů nevyšel. Pracovníci marketingového oddělení politické divize holdingu Agrofert si totiž neuvědomili, že takový státní pohřeb není ledajaká paráda s vlajkami na půl žerdi a kilometry černého sukna, ale má jisté náležitosti. Zkrátka že by několikanásobný Zlatý slavík tažený koňským spřežením na lafetě v doprovodu generality působil přinejlepším komicky.

Předseda vlády proto obrátil. „Mohu jen říct, že nepůjde o klasický státní pohřeb, jaký jsme od revoluce zažili jen jeden, ale bude to spíše pohřeb se státními poctami,“ prohlásil o dva dny později. Ačkoli by tím celá veskrze trapná eskapáda mohla skončit — pomineme-li selhání České televize, jejíž štáb se po vzoru bulvárních médií usídlil za plotem zpěvákovy vily a podrobně informoval o plápolajících svíčkách —, obratem se rozezněly hlasy, jež křičely, že Gott si takový projev úcty nezaslouží.

↗

Státní pohřeb měli doposud jen prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda a Václav Havel. Zpěvák Karel Gott jejich řady nerozšíří. Foto web Karla Gotta, Katarína Orešanská

„Choval se jako komunistický lokaj první třídy. […] Nechal se zkorumpovat komunistickým režimem. Postavil se do čela umělců, kteří podpisem Anticharty legitimizovali pronásledování disidentů. [...] Jeho státně rituální pohřeb je čistou nestoudností vůči našim dějinám. […] A nyní jej bude požadovat celá antidemokratická, proruská a nacionalistická fronta, protože Gott symbolizuje jejich svět,“ napsal šéfredaktor deníku FORUM 24 Pavel Šafr.

Jakkoliv lze souhlasit s tím, že někdejší zasloužilý i národní umělec nebyl s ohledem na své počínání v dobách státně-socialistické diktatury vzorem statečnosti, útočit na něj několik dní po smrti nepatří k dobrému vychování. Mimo jiné proto, že nebožtík se těžko může bránit a na pomoc mu nepřispěchají ani jeho blízcí, kteří mají na práci zcela jistě důležitější věci, než se přít o přípustnou míru spolupráce s dávno zkrachovalou a po právu zdiskreditovanou mocí.

Navíc by se Šafr spolu s mnohými dalšími mohl podívat do kalendáře, aby si na vlastní oči ověřil, že diktatura komunistické strany padla již před třiceti lety, a proto je takřka lhostejné, zda se s ní někdo zapletl. Hledání kořenů stávajících těžkostí v tak dávné minulosti totiž postrádá hlubšího smyslu. Je to ostatně stejné, jako kdybychom Tomáše Garrigua Masaryka činili odpovědným za „Vítězný únor“, Edvarda Beneše za potlačení pražského jara nebo Emila Háchu za proces s Plastiky.

Antikomunismus — ztotožňování všeho levicového s vraždou Milady Horákové — patří do starého železa, neboť nabízí jen černobílé vidění světa, jež z podstaty věci leccos podstatného ztrácí ze zřetele a neumožňuje účinně zamířit kritiku. Proto jsou ostatně zhola neúčinné výpady vůči Babišovi připomínající jeho donášení Státní bezpečnosti. Bojovníci s minulými hrozbami by si to měli co nejdříve přiznat. V rámci rozcvičky, jež by je naučila novému jazyku, lze usilovat třeba o zrušení lustračního zákona, který měl být — z mnohem lepších důvodů — zrušen již dávno.