Na obálce prvního zářijového čísla časopisu Reflex je Josef Mašín, přes rameno pušku zjevně velké ráže, ostře řezaná tvář s uhrančivým pohledem se upírá přímo na čtenáře. Ničeho nelituji, hlásá titulek. Ikonický bojovník proti „komoušům“, v perfektním obleku, připomíná filmového hrdinu, zabijáka, charismatického, nelítostného, nezastavitelného.

Ta obálka mi nejde z hlavy. Je to glorifikace násilí, tak jako celý žánr akčních filmů a thrillerů. Také sděluje, že nezáleží na nějakých drobnostech, bezvýznamných okolnostech, jako byly ty provázející odchod bratří Mašínů z Československa (rozhovor v Reflexu se právě tomuto tématu záměrně zcela vyhýbá). Důležitý je zásadový postoj dnes: komouši se prostě střílejí.

↗

Ikonický bojovník proti komunistům připomíná na obálce Reflexu filmového akčního hrdinu. Repro DR

Podíval jsem se na jiné nedávné obálky „časopisu pro přemýšlivé a svobodomyslné čtenáře“. Hned dvě z nich okupuje Greta Thunberg. Ta Reflex zjevně fascinuje. Dostala se i do nenapodobitelně dryáčnického komiksu Zelený Raoul, kde přišla o nevinnost. Míra svobodomyslnosti je podle Reflexu zjevně přímo úměrná nedostatku vkusu a ohledů jakéhokoli druhu. Divoký západ.

Adorace násilí může mít různé příčiny, v případě bratří Mašínů je to zřejmě frustrace z toho, že „komouši“ jsou všude, nebyli potrestaní, naopak dnes vládnou společnosti. Některé facebookové diskuse vyhraněných antikomunistů, třeba právě o tématu bratří Mašínů, se vyznačují značnou mírou verbální agresivity, společně často právě s frustrací z toho, jak je dnes všechno špatně. Jsou to spojité nádoby.

Čím víc se naladění určité skupiny ve společnosti překlápí do „tekutého hněvu“, tím větší sílu získávají různé obrazy násilí, a tím menší váha je naopak přikládaná detailům, okolnostem, kontextu, maličkostem, zkrátka všemu, co jakkoli narušuje jednoduché, černobílé vidění světa. Netýká se to zdaleka jen obdivovatelů bratří Mašínů, je to univerzálně platný princip.

Násilnický, dryáčnický přístup je totiž bohužel účinný. Člověk, který jinak s myšlenkovým a politickým zaměřením Reflexu vůbec nesouzní, ochotně sdílí článek z Reflexu, když je dostatečně dryáčnický — vůči prezidentu Zemanovi. Nejlépe tak, že ho ukazuje jako nemohoucího, jako lidskou trosku nad hrobem. Zeman sám ovšem k násilnickému, dryáčnickému vyjadřování sám mohutně přispěl, svými výroky, jako byl ten o vázání stranických knížek do kůže členů ODS.

Je to jako temná strana Síly ze světa Star Wars, ovládnout ji přináší okamžité výhody, zvýšení moci, efektivitu, úspěch. Násilné zobrazování, vyjadřování je působivé. Je i návykové: věřím tomu, že skalní čtenáři takového Reflexu jsou už na svou pravidelnou dávku násilnického dryáčnictví prostě zvyklí a chtějí ji, těší se na ni. Pro vydavatele daného periodika je to požehnání. Ale z hlubšího pohledu je to spíš prokletí.

Existuje ještě jeden, na pohled ještě subtilnější projev násilí: články znásilněné zavádějícími titulky. I zde je temná strana ve hře — efektní, výrazný, pokud možno šokující titulek zaujme, přitáhne čtenáře. Mnozí zaregistrují jen titulek a článek si ani nepřečtou. Utvrdí se tak v určitém předsudku, nebo si vytvoří nový. Nejde totiž o pravdu, ale o to vyždímat z daného tématu co nejvíc emocí, vyvolávat nové, vytvářet silné, kategorické, úderné a šokující závěry tam, kde nejsou na místě.

Je pravděpodobné, že leckterému čtenáři budou tyto úvahy připadat příliš přecitlivělé, zbytečně přejemnělé. Doba je zlá, lotři a nebezpečí číhají za každým rohem, tak proč se omezovat, proč šetřit protivníky, proč tu temnou, agresivní stranu a její potenciál prostě nevyužít? Vždyť násilí a agresivita neoddělitelně patří k životu...

Možné to je. Některé jemnější formy násilí mnozí jako násilí ani nevnímají. Přesto se snad dá říci, že jakmile tolerance k násilí přesáhne určitou míru, život v dané společnosti přestává být k žití. A tato tolerance začíná v rovině násilnických obrazů a dryáčnického znásilňování slov.