Obyčejné schvalování rasistického násilí aneb kdo si zaslouží pár facek
Jan KašpárekNa nedávné napadení poslance Feriho zareagovali mnozí uživatelé sociálních sítí bagatelizací, obhajováním útočníků, či dokonce rasistickými a nenávistnými výroky. Událost relativizují i některá média. To by nemělo nikoho nechat v klidu.
Minulý týden napadli v Boršicích na Uherskohradišťsku dva muži při koštu vín poslance TOP 09 Dominika Feriho. Podle Feriho a jeho kamaráda útok provázely rasistické výroky jako „ne*ři nejsou lidi“.
Útočníkům — otci se synem — se obratem dostalo mediální pozornosti. Vladimír Hromádko, starší z obou mužů, který je na Facebooku jistě jen shodou okolností příznivcem nacionalistického Řádu národa a fašistické Národní demokracie, tvrdí, že o rasismus nešlo. Na vině prý byl alkohol a „blbá nálada“.
Feriho převezla po útoku záchranná služba s lehkým zraněním do nemocnice. V nahnědlých zákoutích sociálních sítí se mezitím rozpoutalo houfné schvalování útoku a volání po tom, že poslance s etiopskými předky měli zbít víc. Jinde pro změnu dominují průpovídky o tom, že šlo o „obyčejnou rvačku“. Tezi o bitce bez rasistického motivu podporuje i dozorující státní zástupce Tomáš Pindur.
Anatomie rvačky
Facebookoví macho mudrcové snažící se incident bagatelizovat a překroutit ve Feriho neprospěch mají jasno: mladý poslanec není chlap, když si stěžuje na násilí. Celé to nahrál a ostatně si za to může sám. Rasismus samozřejmě neexistuje.
Tuto linii ostatně mimoděk přiživují i představitelé oficiálních míst. Ať už se jedná o Pindurovu „tak nějak obyčejnou rvačku“, či pohled starosty Boršic Romana Jílka, podle kterého se přihodila pouze očekávatelná událost, do které se jen shodou okolností připletli místní bezúhonní občané.
Svědectví Feriho i jeho kamaráda Víta Nerudy ovšem hovoří o něčem zcela jiném. „Přišel docela blízko a ptá se mě ‚ty jsi Feri?‘ Říkám — jo jsem, jak můžu pomoct. Ani jsem to nestačil doříct a už mě začal mlátit. Snažil jsem se hlavu krýt, vůbec jsem nevnímal, co se kolem mě dělo za chaos,“ popsal událost poslanec.
I když je brzy na definitivní posouzení, je zapotřebí pořádné dávky ignorance či zaujatosti, abychom takovou situaci mohli označit za obyčejnou opileckou rvačku. Ta totiž předpokládá zapojení dvou víceméně symetrických stran, které se vyhecují až k fyzickému střetu.
Nejtypičtější předehrou je slovní konflikt kvůli nějaké absurditě, po němž jeden z aktérů modelové bitky strčí do druhého, ten jej strčí nazpět, načež dostane první ránu. Následuje střet, který je víceméně ritualizovaný a protivníci v něm zpravidla nemají za cíl druhého vážněji poranit. Možnou těžší újmu má na svědomí spíše nahodilost opileckých úderů, případně nešťastný pád.
Podle toho, co víme, je Feriho případ modelové scéně na hony vzdálený. Ať si říká kdokoli cokoli, pokud poslanec spolu s Nerudou mluví pravdu, útočníci rozhodně nevyvolali „tak nějak obyčejnou“ rvačku, ale provedli „tak nějak obyčejný“ rasisticky a politicky motivovaný útok, který shodou okolností neskončil větším zraněním.
Kultura nedůvěryhodnosti oběti…
Fašoidní a machistické proudy, jež se ihned po útoku vylily z nijak zvlášť utěsněných virtuálních kanálů, nejsou ničím překvapivé — po reakcích, které následovaly po neonacistickém teroristickém útoku na Novém Zélandu člověka ostatně může překvapit pouze máloco.
Více zarážející je ovšem vstřícnost, jaké se v médiích dostává otci a synovi Hromádkovým, kteří nade vší pochybnost Feriho napadli. Jejich verzi příběhu jako první přinesl ve formě rozhovoru Deník N následovaný televizí Prima a portálem Novinky.cz.
Ne snad, že by se česká mediální scéna obvykle vyznačovala přílišnou korektností ve vztahu ke zločinům z nenávisti. Přesto je krajně podivné, že tentokrát v rámci svého zvláštního konceptu vyváženosti klade na stejnou rovinu výroky pachatele a oběti násilného činu.
Příčinu lze hledat v obecné atmosféře až zločinné relativizace výpovědí přeživších nejrůznějších forem násilí a absurdním předpokladu, že „pravda je vždycky někde uprostřed“. Ne náhodou se v českém prostředí setkalo hnutí #MeToo s vlnou čirého opovržení a misogynie.
Stejně jako přeživší sexualizovaného násilí čte, že „je hysterka a stejně si za to může sama“, tak si jakýkoli jiný člověk, jenž se dostane do role oběti kvůli procesům odrážejícím systematické násilí (ve Feriho případě pravděpodobně rasismus), přečte obdobné moudro šité na míru jeho identitě, původu či vyznání.
Viktimologie čili nauka o stávání se obětí a obětech zde říká, že po primární viktimizaci, kterou představuje samo vystavení násilí, může následovat viktimizace sekundární. Tu tvoří reakce okolí, médií a orgánů činných v trestním řízení, jež vede k upevnění bezmocné pozice oběti a její psychické deprivaci, nebo dokonce ke zkreslení výchozí situace směrem k přenesení odpovědnosti na poškozeného.
Bylo by nepatřičné hodnotit, nakolik něco takového hrozí Ferimu, který je součástí zákonodárného sboru elitářské strany a patří k hlavním pravicovým influencerům v internetovém prostředí. Jeho případ nám ale dává tušit, že v České republice panuje atmosféra, jež je pro přeživší zločinů z nenávisti krajně nepřátelská, zatímco pachatelům poskytuje všemožné formy symbolické moci.
…a kultura fňukání skutečných viníků
Korunu ponižování přeživších potom nasazuje způsob, kterým s pojmem násilí pracují ti, již jej fakticky rozněcují či různými kličkami schvalují. V případě Feriho asi málokoho udiví, že dokonalý příklad daného trendu najdeme u SPD Tomia Okamury. Seznam facebookových přátel Vladimíra Hromádka se ostatně skví profily s odznáčkem Okamurova politického hnutí tak moc, že nepředstavuje žádnou konspirační teorii, pokud zde tušíme jisté názorové průniky.
SPD se s mladým poslancem TOP 09 do křížku dostala již na začátku svého parlamentního působení na podzim roku 2017. Místopředseda SPD Radim Fiala tehdy šířil po Facebooku falešný komentář připisovaný Ferimu, ve kterém anonymní troll pod poslancovým jménem prohlašoval, že „radši v ČR pět milionů islamistů než pět milionů voličů Miloše Zemana.“ Fiala tehdy Feriho označil za „multikulturního revolucionáře, který připravuje revoluci globalistů“ a „svazáka Evropské unie“.
Nyní, o rok a půl později, je však péče nacionalistického politického hnutí o Feriho vyloženě dojemná. „Panu Ferimu přeji brzké uzdravení a odsuzuji násilí vůči komukoli,“ píše sám předseda Okamura. Samozřejmě tak činí až na konci příspěvku, ve kterém se dojímá nad strašlivými nebezpečími, jež údajně hrozí jemu samému — ovšem aniž by si na ně na rozdíl od fňukala Feriho stěžoval.
„Jsem terčem rasistických urážek a výhrůžek fyzickým násilím od sluníčkářů permanentně, včetně výhrůžek smrtí, jejich agresivita je často neuvěřitelná, v mém případě to média ovšem ani nikdy nezajímalo,“ tvrdí šéf politického subjektu, jehož největší historický úspěch zatím spočíval v tom, že dohnal rasistickým štvaním jednoho českého seniora na pokraj šílenství a k prvnímu teroristickému „útoku“ na našem území.
Okamurovo odsuzování násilí potom v praxi nabývá fascinující podoby, kdy na své stránce spokojeně sleduje výlevy typu „Feri dostal po zásluze velikonoční pomlazku na tu asi nikdy nezapomene. Dobře mu tak“ či „já taky odsuzuji násilí, ale tady v případě Feriho nešlo o násilí, ale o krátkou, dodatečnou výchovnou lekci kterou jeho otec zanedbal...“, zatímco jinak umlčuje uživatele tak vehementně, až stránka „Tomio Okamura mi dal ban“ získala sedmadvacet tisíc lajků.
Příliš živé ozvěny
Skrze škodolibé a ubohé schvalování dnešního drobnějšího násilí jako by vystupovalo na povrch potlačené kolektivní svědomí, které by rádo zapomnělo na zoufalství přehlížených rasistických zločinů devadesátých let. Na podzim shodou okolností uběhlo prakticky bez povšimnutí čtvrtstoletí od jedné z prvních neonacistických vražd v naší novodobé historii — utopení Tibora Danihela v Písku.
Pro připomenutí: čtyřiadvacátého září 1993 se v Písku sešli v té době extrémně aktivní a agresivní neonacisté. Asi dvacet z nich, vyzbrojených rozličnými tupými zbraněmi, napadlo čtveřici Romů včetně Danihela. Za pokřiku rasistických hesel je nahnali do Otavy, házeli po nich kameny a skopávali je do řeky, když se vyčerpaní snažili vylézt. Danihelovi došly síly a zmizel pod vodou. Necelý den před svými osmnáctými narozeninami.
Státní zástupce Jiří Sigmund označil celý případ za „vyjančenou klukovinu“. První kolo procesu se táhlo až do konce roku 1994, zatímco v Písku u příležitosti soudních stání probíhaly regulérní boje mezi neonacisty a místními Romy doplněné o převážně pražské antifašisty. Vrazi během soudu Romy včetně zdrcené Danihelovy rodiny setrvale uráželi a vyhrožovali jim plynem. Nakonec spokojeně odešli se dvěma podmínkami a čtrnácti osvobozujícími verdikty.
Proces se ale díky neústupnosti antirasistů včetně Jakuba Poláka či dnešního předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského vlekl dalších pět let, dokud Vrchní soud v Praze nestvrdil, že se jednalo o vraždu. Nejvyšší trest činil osm a čtvrt roku za mřížemi nepodmíněně. Spravedlnost jako by musela být prosazena navzdory institucím, které ji mají garantovat a jimž na počátku nechybělo mnoho k tvrzení, že se Danihel utopil sám od sebe.
Za to, že se podobné věci dnes nedějí, nevděčíme nějakému zázračnému vymizení rasistické krvelačnosti — od pokusů o protiromské pogromy na Šluknovsku neuplynulo ani deset let. To, co vydláždilo cestu přijetí křehkého konsensu o nepřijatelnosti rasistického násilí, byla série událostí, které pozvolna zmobilizovaly část veřejnosti. Jednou z nich byla ostatně i další vražda, které se v září 1993 dopustil člověk z neonacistického prostředí — a to na básníkovi a členovi anarchopunkové kapely Rusko Filipu Venclíkovi.
Bylo by krásné, kdybychom nemuseli opakovat očividné: tedy že je v našem nejlepším zájmu udržet tvrdě získaný výdobytek alespoň základní intolerance vůči rasisticky motivovaným útokům, nemáme-li sklouznout do dob, které se již nikdy nesmí vrátit. Jenže je evidentní, že opakování potřebujeme. Pokud o něj nemáme zájem, i když známe následky, dost možná se tím řadíme na čelní místa nevelkého seznamu těch, kteří si oněch pověstných pár facek skutečně zaslouží.