Rasismus je to nejošklivější, co jsem mezi lidmi kolem sebe poznal. Viděl jsem ho na nejméně čekaných místech. U starých hodných babiček jako vystřižených z Boženy Němcové, ve školství nebo i v pomáhajících profesích. O politice nemluvě, tam se stává bohužel denním chlebem. Rasismus zahrnuje vždy pohrdání lidmi a nenávist k nim. Nejde jen o to, že nepravdivě označujeme celé skupiny lidí za podřadné, línější, méně inteligentní atp. Zároveň k nim vyjadřujeme nenávist.

Proč? Vždyť i vaše přežraná kočka je zcela jistě méně inteligentní a línější než vy a přesto ji milujete. Problém nemožnosti generalizace rasistům uniká, stejně jako příčina vlastního jednání. Proč proboha máme nenávidět lidi, které ani osobně neznáme a o nichž nic nevíme?

Důvod je jediný: Nejprve je nenávist, pak teprve teorie. Základním rysem rasismu je nepřístupnost racionálním argumentům. Rasismus se jeví jako čirá hloupost a neschopnost uvažovat precizně, analyzovat a správně vyhodnocovat dostupná data. Existuje-li například skupina Romů, kteří nepracují, a skupina Romů, kteří pracují, pak tvrzení „Romové nepracují“ prostě není platné. Je přitom jedno, jestli jich pracuje osmdesát nebo deset procent, jak si vycucal z prstu náš prezident.

Ale mějme na paměti, že prapůvodní příčina rasismu není v tomto nepochopení či neschopnosti logicky uvažovat. Je v nenávisti, kterou v sobě máme, a všechny statistiky, všechna fakta i argumentace se podřizují naší silné potřebě nenávist vyjádřit a proti někomu nasměrovat. Pro realizaci nenávisti rasista či xenofob užívá nejrůznějších racionalizací, jak tento obranný mechanismus označuje sociální psychologie.

Nenávistnému jednání je v zájmu obrany ega přisuzována jiná než skutečná motivace. A tak nenávistný člověk hledá argumenty ex post, falšuje statistiky a obhajuje svou nenávist poukazováním na zásadní potřebu bránit se nepřátelské skupině, zatímco skutečnou motivací je sama realizace nenávisti nebo třeba využití nenávisti a strachu jiných pro vlastní politické cíle.

Objektem nenávisti se snadno stane cokoliv, nejde totiž koneckonců o to, kde si ji „odreagujeme“. Proto se celkem bez potíží panu prezidentovi podařilo vyvolat nenávist části veřejnosti vůči inteligenci, kterou souhrnně nazývá pražskou kavárnou. Něco, co jsme považovali za směšný a nemožný relikt komunismu počátku padesátých let se v plné síle vrací.