Rasismus je to nejošklivější, co jsem mezi lidmi kolem sebe poznal. Viděl jsem ho na nejméně čekaných místech. U starých hodných babiček jako vystřižených z Boženy Němcové, ve školství nebo i v pomáhajících profesích. O politice nemluvě, tam se stává bohužel denním chlebem. Rasismus zahrnuje vždy pohrdání lidmi a nenávist k nim. Nejde jen o to, že nepravdivě označujeme celé skupiny lidí za podřadné, línější, méně inteligentní atp. Zároveň k nim vyjadřujeme nenávist.

Proč? Vždyť i vaše přežraná kočka je zcela jistě méně inteligentní a línější než vy a přesto ji milujete. Problém nemožnosti generalizace rasistům uniká, stejně jako příčina vlastního jednání. Proč proboha máme nenávidět lidi, které ani osobně neznáme a o nichž nic nevíme?

Důvod je jediný: Nejprve je nenávist, pak teprve teorie. Základním rysem rasismu je nepřístupnost racionálním argumentům. Rasismus se jeví jako čirá hloupost a neschopnost uvažovat precizně, analyzovat a správně vyhodnocovat dostupná data. Existuje-li například skupina Romů, kteří nepracují, a skupina Romů, kteří pracují, pak tvrzení „Romové nepracují“ prostě není platné. Je přitom jedno, jestli jich pracuje osmdesát nebo deset procent, jak si vycucal z prstu náš prezident.

Ale mějme na paměti, že prapůvodní příčina rasismu není v tomto nepochopení či neschopnosti logicky uvažovat. Je v nenávisti, kterou v sobě máme, a všechny statistiky, všechna fakta i argumentace se podřizují naší silné potřebě nenávist vyjádřit a proti někomu nasměrovat. Pro realizaci nenávisti rasista či xenofob užívá nejrůznějších racionalizací, jak tento obranný mechanismus označuje sociální psychologie.

Nenávistnému jednání je v zájmu obrany ega přisuzována jiná než skutečná motivace. A tak nenávistný člověk hledá argumenty ex post, falšuje statistiky a obhajuje svou nenávist poukazováním na zásadní potřebu bránit se nepřátelské skupině, zatímco skutečnou motivací je sama realizace nenávisti nebo třeba využití nenávisti a strachu jiných pro vlastní politické cíle.

Objektem nenávisti se snadno stane cokoliv, nejde totiž koneckonců o to, kde si ji „odreagujeme“. Proto se celkem bez potíží panu prezidentovi podařilo vyvolat nenávist části veřejnosti vůči inteligenci, kterou souhrnně nazývá pražskou kavárnou. Něco, co jsme považovali za směšný a nemožný relikt komunismu počátku padesátých let se v plné síle vrací.

Pan prezident obrací dělníka a zemědělce proti novináři či filosofovi a vůbec všem intelektuálům, protože ti jsou logicky hlavními odpůrci jeho přízemní populistické politiky. Mrzký politický cíl stárnoucího exota na Hradě však pro společnost znamená hrozbu.

Prolomení některých demokratických tabu, například výsměch a pohrdání celými skupinami obyvatel, jakkoliv je bagatelizováno, pro nás může v budoucnu znamenat obrácení vývoje od demokracie k autoritářství, od posametového ideálu pravdy a lásky ke společenské adoraci pomsty, lži a nenávisti. Příklady vývoje v okolních zemích Visegrádské skupiny nejsou příliš optimistické.

Opakujeme chyby, které dobře známe. To jsme se opravdu nepoučili z učebnic o příčinách nacistické diktatury a druhé světové války? A kde se ta nenávist v lidech vlastně bere? Vysvětlení příčiny vzniku nenávisti v člověku a potřeby jejího naplnění ve formě agresivních (ústních či násilných) projevů vůči různým skupinám (opravdu je přitom jedno jakým) samozřejmě patří povolanějším.

Je ale snad nabíledni, že jde o jednu z lidských přirozeností, kterou lze nejspíš u většiny dětí výchovou usměrnit, snad i zcela sublimovat, nebo naopak hypertrofovat. Leccos napoví třeba před časem virálně rozšířené video s holčičkou, kterou otec učí nenávidět a trestat basebalovou pálkou cikány nebo muslimy, symbolicky zastoupené polštářem. Obvykle se ale výuka rasismu a nenávisti v rodinách nese v poněkud méně extrapolovaném duchu.

Když jsem se v dětství setkal poprvé se stejně starým romským klukem na — tehdy ještě pionýrském — táboře, velmi mě překvapilo, že mu ostatní děti nadávají a urážejí ho, samozřejmě i za nenápadné asistence jedné pionýrské vedoucí, jenom proto, že je cikán. Choval se normálně a já byl z domu naučený, že mám soudit lidi a ne skupiny, rodiče mě zapomněli naučit nenávisti k Romům. Zažil jsem doslova kulturní šok a pobouření, které jsem jako dítě ještě neuměl nějak rozumně vyjádřit.

Právě nenávist vůči dětem jen pro jejich původ je to nejzbabělejší, čeho se člověk může dopustit. Děláme to ale už jen odsouzením, ponížením či škodolibým zesměšněním etnika jako takového. Pojďme si představit třeba romské dítě ze sociáního ghetta, které se navzdory znevýhodnění dobře učí a usiluje o přijetí na střední školu, a které, mimo mnoha otřesných každodenních zkušeností s rasismem v MHD, v institucích či na ulici, najednou slyší z úst prezidenta pohrdavý a přezíravý výrok, že Romové nepracují. Dokázal by Zeman urazit toto malé dítě, které nijak nemůže ovlivnit, kde se narodilo, i tváří v tvář — z očí do očí? Obávám se, že ano.

Prezident v pohrdání romským etnikem pokračuje: „Jedenáct tisíc je těch, kdo se při sčítání lidu přihlásili k romské národnosti. Tak si položte jinou otázku: co je to za národnost, která se ani nedokáže přihlásit k vlastní národnosti a místo toho se hlásí jako Slovák, Čech, Maďar…“

Dovolím si na tuto otázku odpovědět. Jde o národnost, na kterou neustále útočí nejen rasisté v ulicích, ale také různí politici z plakátů a nyní i rasistický prezident. Je to národnost lidí, kteří byli po staletí v evropských zemích ostrakizováni a vyháněni za hradby měst, národnost, kterou se Hitler pokusil vyvraždit, národnost lidí, z nichž část k nám přišla z nejchudších slovenských osad a kterým jsme místo trpělivé sociální práce a rovných šancí pro děti ze znevýhodněných komunit nabídli hlavně nenávist, stavění zdí a státními představiteli posvěcené pohrdání.

Je opravdu těžké se k takové národnosti přihlásit a vyžaduje to přímo býčí odhodlání a odvahu. Rozhodně je to těžší, než všechny její příslušníky šmahem urazit, včetně těch, kdo se snaží pracovat a zvrátit nepříznivý start, který jim mnohdy osud přinesl. Zeman nenabádá Romy, aby studovali a pracovali na sobě, nenabádá společnost, aby pomohla těm z nich, kteří jsou v situaci sociálního vyloučení. Nechce pomoci dětem k lepšímu startu a vymanění se ze sociálního marasmu svých rodin. Chce se populisticky nést na nenápadně komunikovaném pohrdání a nenávisti.

Hloupost výroku ještě podtrhuje skutečnost, že národnost není ničím jasně definovaným, jedná se o kulturní konstrukt závisející na řadě věcí. Pojetí národnosti jako etnicky příbuzné skupiny je přitom relativně nové. Tak kupříkladu Němci, kteří žili na našem území před druhou světovou válkou, se často nepovažovali za Němce ale za německy mluvící Čechy. Pochopitelně, že řadu z nich dokázali Hitler a jeho pomocníci zblbnout, tak jak se to ostatně dnes daří i Zemanovi a jiným populistům. Zblbnout lidi je stále relativně snadné.

Nenávist, kterou prezident Zeman pravidelně živí coby osvědčený recept populistické politiky, se obrací jednou proti pražské kavárně, jednou proti muslimům a migrantům, jindy proti Romům. Lidé, kteří se k takovému chování hlásí a adorují Zemana, by se měli mít na pozoru. Nenávist je nekritická a snadno se jednou může obrátit i proti nim samotným. Nebyli by prvními oběťmi autoritářství, které sami pomohli vybudovat.

Je totiž stejně hloupé nenávidět Romy, jako nenávidět lidi plešaté nebo lidi s velkým nosem. A pavědecká nacistická eugenika ukazuje, že i sebevětší hloupost, je-li posvěcena touhou realizovat nenávist, může být přijata v autoritářských režimech za obecně akceptovaný fakt.

I když jsme se s xenofobií a nenávistí po roce 1989 setkávali často, ještě nikdy nebyla tak silně zprostředkovávána těmi, kdo mají naši zemi vést a kdo slibovali věrnost ústavě. Ještě nikdy nebyla tak silně zneužívána také politiky na komunální úrovni. I když máme každý svých starostí dost, nečinnost není v takové situaci na místě. Každý z nás, kdo může, by měl něco udělat, byť by třeba jen manifestoval odpor k rasismu a populismu, abychom se nestali těmi slušnými lidmi z okřídleného úsloví, přisuzovaného více autorům — lidmi, kteří nedělají nic, což bohatě stačí k triumfu zla.